SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Žádný Eragon, Bilbo, Bastien, Ethan Hunt, Neo, nebo tajemný Moorovský V. Hrdinou mé sobotní srdcovky je zapšklý sochař Bedřich Mára (Bolek Polívka) protloukající se socialismem, proplouvající co nejdál od Komunistické strany, protože s komunisty nechce nic mít. Za žádnou cenu a z principu. Což ale neznamená, že by se jednalo o křišťálově čistou morální osobnost. Je to prostě obyčejný Čech osmdesátých let dvacátého století. Když je možnost zašmelit, zašmelí. Když je možnost místo práce pro socialistické umělecké instituce spáchat menší, či větší pojistný podvod, Mára to udělá. Kdo nekrade, okrádá rodinu a upřímně ani tak si Márova rodina, přivydělávající si socháním pokladniček ve tvaru prdelí s ušima, nežije nijak na vysoké noze. Bedřicha navíc trápí syndrom ranního doušku, a odpoledního, a večerního nebo to, že na cigára musí být, i kdyby na chleba nebylo.
Alena Márová v podání výborné Evy Holubové je tolerantní až k prasknutí, skoro by člověk řekl svatá, i když se samozřejmě ozve, ale když jde do tuhého, tak Bedřicha vždycky podrží.  Chemie a vzájemná interakce mezi nimi funguje jako ostatně mezi všemi na place. A že jich tam je požehnaně. Márova někdejší žačka Magda Břečková v podání Vilmy Cibulkové a její manžel Míla Břečka skvěle zahraný Jaroslavem Duškem jsou typický pár, který šel opačnou cestou než Márovi. S režimem spolupracují, jezdí do Jugošky a pořádají výstavy konformních umělců. Posledním, který funguje jako katalyzátor dění celého filmu, je Alois Fábera, na první pohled zkrachovalec a bezdomovec, ve skutečnosti ale kunzhistorik, který má známosti i v zahraničí, a to je ve zkratce i důvod, proč vypadá tak, jak vypadá.
Pupendo sem, na fantaskní server tak úplně nepatří, že? Jenže pro mě je to tak trochu retrofuturistický film – alternativní realita mě samého. Ano, pro vás to pořád bude jen skvělá česká „komedie“, ale moje alternativní já mohlo takový příběh klidně prožít. Táta totiž sochařil (pravda, ne z hlíny, ale kamene) a maloval, naši se v osmdesátkách rozvedli a já ho pak navštěvoval a přespával v dříve ateliéru a pokoji, který sloužil jako útočiště nejen mně, ale i odloženým starým obrazům, stojanu a barvám. Celkem často jsme také navštěvovali jeho dílnu, sem tam dílny a ateliéry jeho přátel a atmosféra těch míst je něco, co najdu právě v Pupendu. Stejně tak jsem od mámy slyšel historky, jak táta vyráběl taky ty ušaté prdele. Jestli je na tom zrnko pravdy ale netuším. Každopádně si dokážu představit vyrůstat v té atmosféře bohémského umění, nezávislosti uprostřed lidí sešněrovaných průkazkou KSČM a ROH. Ono se mi to kecá, když jsem jako dítě zažil jen posledních 7 let socíku.
Krom toho miluju obecně prostředí, ve kterém se film odehrává. Řeka a zahrádkářská kolonie, ateliér uprostřed zeleně, to je místo, kde bych si dokázal představit strávit zbytek života. A to i v tom rozpadajícím se stavu, ve kterém ho zobrazuje film. Trochu mi to připomíná Ralsko ze Slavností sněženek, ale lepší :). Ve filmu to koneckonců není jen útočiště před městem, ale taky útočiště před celou společností a šedou dobou.
Zároveň je film protkán spoustou vtipných situací, které člověk v mém věku už i sám v nějaké podobě zažil, a já jako silný nostalgik se nad nimi rád zasním.  O hláškách, které jsou na poměry české „komedie“ sice stále prvoplánové ale inteligentní a sedící do doby, ve které se film odehrává, nemluvě. „Kmzs je svinstvo a bsvc jsou svině!“ je kupodivu hláška sedící do všech možných situací. Taktéž třeba povzdechnutí „Betonové lodě“. Není možné se v tomhle vyhnout srovnání s Pelíšky, ale tohle je jiná doba, ještě trochu pokrytečtější a ohnutější. Je to třeba vidět na postavě Jaroslava Duška v Pelíškách - ředitel školy, zarputilý komouš, i když určitě hlavně prospěchář. Je vtipné, že Míla Břečka je prakticky tatáž postava, ale v jiné době a jiném prostředí je trochu jinak ohnutá, je vidět, že mu ten režim už taky leze krkem, ale je předposraný to přiznat nahlas. Je to takový ten komunista, co chce rozložit systém zevnitř (sarkasmus).
Hlavní postavy jsou tu méně černobílé. Nikdo není zlý ani dobrý, všichni dělají kompromisy a snaží se svým způsobem přežít. V Pelíšcích ještě vidíme nadšeného komunistu v podobě Miroslava Donutila a přesvědčeného antikomunistu Krause, který čeká, až se režim zhroutí za rok, maximálně 2. V Pupendu už se s tím lidi naučili žít jako se svědivou vyrážkou. Občas se podrbete, ale víte, že se jí nikdy nezbavíte a dá se s tím přežít. Nakonec, pokud zůstanete uvnitř systému, bude vesměs jedno, jak se kdo choval, protože ten systém už je takový, skončíte v nejlepším případě po sezoně v mlhavém Bulharsku a můžete si gratulovat. Na druhou stranu Honza Břečka díky tomu viděl svojí učitelku a objekt pubertálních fantasií nahou a to se počítá.
Že to vyznění filmu nakonec není úplně pozitivní? Neřekl bych. Ukazuje dobu před tím, než se minulý režim rozpadl, to, jak se s ní lidi snažili psychicky srovnat, a to, že to nakonec zvládli. Koneckonců oni to sice nevěděli, ale už měli před sebou jen pár let k obratu k lepšímu a to si z toho odnáším i já. Nostalgii, prostředí, lidsky povědomé postavy a to, že už nejsme tasemnička a nežijeme tady... v prdeli.
Pokud jste tedy zatím nějakým způsobem tenhle český film Jana Hřebejka minuli, a je to možné, však už je to 20 let a nedávají ho jako Pelíšky každé Vánoce, rozhodně doporučuju to napravit.