SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Pro Ondřeje Nečase je srdcovka takový film, který si může pouštět znovu a znovu. Například Ghost in the Shell.

Definovat filmovou srdcovku lze jistě různě. Zvažoval jsem všelijaké možnosti, od nostalgických vzpomínek z dětství, přes kritérium co nejmenší všeobecné známosti, abych zapůsobil osvětově, až po losování – ale nakonec jsem si řekl: „ne.“ Srdcovka bude zkrátka film, který jsem viděl nejvíckrát, který si pouštím pořád znovu a znovu, jen co je pauza od minula dost dlouhá na to, aby to nebylo trapné.
Tímto způsobem se mi nakonec vyloupla finálová trojice: Dobře placená procházka, Baron Prášil (Zemanův, i když ten Gilliamův taky není špatný) a Ghost in the Shell. Po dlouhém váhání nakonec volba padla na Japonce.
Asi bych měl předeslat, že nejsem žádný velký fanoušek mangy. Ne, že bych proti ní něco měl, jen se zkrátka nemůžu považovat za velkého znalce, nejspíš ani průměrného. Nemám nakoukáno mnoho anime filmů, filmy studia Ghibli mám rád, ale neviděl jsem všechny, vzdáleně tuším, že existují seriály jako Fullmetal Alchemist, Tokyo Ghoul nebo Kovboj Bebop, ale že bych dokázal citovat jednotlivé scény nebo se hádat, která postava je lepší, to fakt ne.
Možná bych tedy měl nechat představení tohoto vpravdě ikonického díla někomu, kdo se ve věci vyzná – ale ne, sobecky se toho chopím sám. Někdo fundovanější by vám jistě dovedl do detailů popsat všechny kousky, které do franšízy Ghost in the Shell spadají, všechny díly původní mangy a z nich odvozených seriálů, filmů, OVA a dalších komiksů, jmenovat tvůrce, kteří se podíleli na tom či onom dílu, a přijít s mnoha zajímavostmi, o nichž běžní smrtelníci nemají tušení. O to vás ochudím, ale můžu vás ujistit o jiné věci: i lidé s nulovou zkušeností se specifickým světem japonských komiksů by tohle dílo neměli minout. Protože Ghost in the Shell z roku 1995 i jeho přímé pokračování Ghost in the Shell 2: Innocence z roku 2008 jsou především skvělé filmy, které fungují samy o sobě.
Na rozdíl od původní mangy a přidružených seriálů, které obsahují mnoho nadsázky a všelijakých vtípků, filmy režiséra Mamoru Ošiiho jsou vážné, velmi melancholické, plné deště, omšelých velkolepých staveb, futuristických technologií a zadumaných mlčenlivých hrdinů, jak by každý správný kyberpunk měl být. Nejsou tam roztomilí bojoví roboti fučikomy, co mluví dětskými hlásky, zato tu máme divoké přestřelky střídané dlouhými statickými záběry na netečné město, nepřehledné sítě politických intrik a úvahy nad životem, smrtí a nad tím, zda tato slova mají ve světě pokročilé technologie vůbec ještě smysl.
Hlavním rozdílem mezi lidskou bytostí a umělým výtvorem je právě onen „duch ve skořápce“, to, co zbude, když si odmyslíte všechny implantáty a rozhraní pro podpůrné softwarové systémy. Dalo by se to nazvat „duší“, kdyby to technologie už dávno neuměla detekovat a změřit. Boj o to, jak moc nám tento duch patří a zda jsme, nebo nejsme sami tímto duchem, je hlavní téma, které se oběma filmy prolíná. Dále je tu tajemný Loutkář, který dokáže hacknout jakýkoliv systém, včetně lidské mysli, je tu ztracený projekt 2501, který chtějí najít různé soupeřící vládní organizace, je tu prostý popelář, který chce získat zpátky svoji ženu, policista, který jako jediný v jednotce nemá kybernetické vylepšení, a je tu majorka Motoko, kyborgyně, která začíná mít pocit, že její život přestává dávat smysl. Vše spolu nějak souvisí a vytváří podivně propojený, fascinující celek, na nějž můžete nahlížet z nespočtu úhlů a bude ve vás probouzet nejistotu, nakolik vy sami jakožto diváci jste součástí toho celého záměru.
Na začátku jsem zmínil Formanovu Dobře placenou procházku. Schválně se někdy podívejte, jaké tričko má na sobě Jiří Suchý v roli pošťáka. Je na něm inventární číslo 2501 – právě to číslo, kterým tajemná umělá inteligence prostupující celým světem dává znamení těm, kdo naslouchají. Jestli tohle není znamení, tak už nevím co.