SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

O původním Matrixu už v dnešní době snad nejde psát a neopakovat se při tom.  Geniální dítě, nečekaná inspirace pro novou generaci kinematografie, zdroj mnoha filozofických diskuzí, od teorie počítačové simulace po metaforu transsexuality.

Pokud mluvíme o prvním Matrixu jakožto o talentovaném dítěti, pak druhý díl Matrix Reloaded můžeme přirovnat k nadrženému, sexem posedlému a hormonálně nevyrovnanému teenagerovi, jehož nevyspělé mysli stačí ke spokojenosti přehnaně stylizované souboje a pár naoko strašně chytrých filozoblábolů, které rád neúspěšně zkouší na úzkoprsé učitele. Život organismu jménem Matrix pak uzavírá období označované jako Revolutions: absolutní destrukce osobnosti, opakování za dávných let naučených frází, jež ztratily smysl už v momentě svého vzniku před x dekádami, a neschopnost udržet si erekci jako za mlada, a to ani za pomoci Monicy Bellucci napěchované v upnutém latexu. Zkrátka to už jen chce mít za sebou, nějak to dokopat a doufat, že na něj ostatní budou vzpomínat v dobrém. A taky že se ho nikdo nebude pokoušet vzkřísit z mrtvých (hahahahahahahahahahaha!).

Matrix Revolutions možná není film, na jehož přínosy společnosti budou pozůstalí intenzivně vzpomínat, ale to neznamená, že si nezaslouží památeční fotečku na poličce. Určitě se v něm najde pár momentů, které zanechají dojem – i přes to, že celkový výsledek není vyšší než součet jeho jednotlivých částí.

Jakožto poslední díl triptychu má Revolutions za úkol dovést všechny dějové linie do zdárného konce. Finále se točí okolo konfliktu spasitele Nea jakožto šampiona svobodné vůle a Agenta Smithe, nepoučitelného fatalisty. Jejich souboj probíhá v umělém světě, stejně jako v tom skutečném a jeho vyvrcholení je v porovnání s kulervoucím střetem v parčíku z předchozího dílu (však vy víte) znatelným krokem zpět: celou dobu při něm prší, neobsahuje prakticky žádné světlo a všechno je zelené. Navíc kromě doslovné miliardy nepřátel Neo musí zmlátit jenom jednoho. A právě tahle choreograficky úctyhodně zvládnutá řež obalená v trojobalu filozoblábolů obsahuje asi pět sekund (!) zpomaleného záběru, kdy Neo provede několik kopů s otočkou před vysoce kontrastním a velice efektním pozadím. Moment číslo jedna.

Paralelně s bitkou dvou ústředních postav probíhá i totální válka lidstva se stroji. Obranu poslední lidské bašty dostal na starost… určitě někdo. Všechny zajímavé a důležité postavy jsou totiž tak trochu mimo. A Trinity stihla umřít. Nějaký důvod všechna tato příběhová rozhodnutí měla. Asi. Každopádně, během překvapivě povedené a přehledné bitvy o město, při které se spolu utkají mrštné chobotničky (pamatujete, když jejich účelem byla nenápadná infiltrace?) a lidé v dost hustých, i když defensivně absolutně nedořešených exoskeletech, dojde ke kratičkému, prakticky nepostřehnutelnému záběru, kdy voják v exoskeletu střílí dvěma mega-samopaly všude kolem sebe, aby vzápětí jeden z nich namířil na chobotničku, která se mu sápe po noze, a udělal s ní krátký proces. Celkem asi 30 snímků. Sekunda a něco. Moment číslo dva.

Myslím, že úplně jako první vysílala Matrix Revolutions televize Prima, i když se po dvaceti letech mohu snadno mýlit. Megahit takového kalibru v té době samozřejmě doprovázela masivní reklamní kampaň a jeden kratičký televizní spot zobrazoval Morphea, jak s nadějí v očích zvedá zrak, doprovázeného několika prvními pianovými tóny ze skladby High Hopes od Pink Floyd. Ani jedna strana rovnice se mnou sama o sobě nic moc nedělá, ale když je spojíme k sobě – instantní husí kůže až na prdeli. Je vcelku smutné, když se vám do hlavy zaryje okamžik, který vlastně nijak nesouvisí s filmem jako takovým. Ale co se dá dělat – moment číslo tři.

V zásadě jsem neuvěřitelně jednoduchý a snadno uspokojitelný divák. Pokud do filmu schováte moment nebo tři, které se mi dostanou pod kůži, vydržím na něj koukat celé ty dvě až tři hodiny, jen abych je viděl a užil si chvilinku husí kůže, a to i přesto, že samotná trvá déle než těch pár snímků, jež ji evokují.

Ne, Matrix Revolutions si možná nezaslouží opulentní náhrobek ani každoroční vzpomínkovou akci, ale místo na pár momentek v rodinném albu organismu jménem Matrix se pro něj rozhodně najde.