POVÍDKA: Petr Glabazňa, Matka nad zlato

Petr Glabazňa: Matka nad zlato

Ztěžka vydechl. Tohle se mu děje pořád. Vždycky se něco musí podělat, Dave Parnell prostě neměl štěstí.
„No ovšem, jak jinak,“ postěžoval si Dave odevzdaně.
„Nechceš to zkusit ještě jednou?!“ naléhal Roger.
Dave zakroutil hlavou.
„Tak mě k tomu alespoň pusť!“
Je to marné, kamaráde, pomyslel si Dave. Když si smůla najde slabé místo, pevně se zakousne a jen tak nepustí. Alespoň jeho ne.
Přesto vystoupil, aby uvolnil místo řidiče.
„Tak to zkus, ale naděje si nedělej. Jak si mě smůla najde, je hotovo,“ povzdechl Dave.
Roger přelezl odbrzďovací páku a zapadl na místo řidiče. Tiše se pomodlil.
V dálce se náhle rozezvučela siréna, která oznamovala příchod problémů. Spousty problémů v uniformách a s pouty za pasem.
„Slyšíš to! Ha! A je to tady, půjdeme zase sedět!“ zajásal trpce Dave. Tak si ho smůla definitivně podala.
Roger cítil, jak se v něm začíná vařit krev. Byl nebezpečně blízko od výbuchu vzteku. Ještě jednou ten hubeňour otevře pusu a zaškrtí ho jedním z těch zlatých náhrdelníků, kterých měli plný vůz.
Špinavé prsty pevně uchopily klíčky v zapalování. Roger zavřel oči. Vnímal pouze zesilující zvuk sirény.
„Prosím, prosím, zlatíčko. Naskoč. Udělej mi radost holka, vezmeme tě do prvotřídní myčky, navoskujeme, navoníme, budeš mít hotovej wellness. Jenom, prosím tě, naskoč…,“ škemral polohlasem.
„Ta potvora se na tebe leda vyprdne! Budeš mít štěstí, když v tom krámu nakonec neuhoříš!“ vřískal Dave a v panice přešlapoval před vypáčenými dveřmi zlatnictví.
Roger otočil klíčkem a sešlápl pedál plynu.
Někde uvnitř stroje to škytlo. Tři ze čtyř rotorů se ledabyle protočily.
Dave ponořil obličej do dlaní. Nemohl se na to dívat. Celá situace mu připadala příliš komická na to, aby se rozbrečel, ale zároveň příliš nešťastná na to, aby vybuchl v zoufalý smích.
Roger nepřestával dupat na plyn jako na nesmrtelného švába producírujícího se u něj v kuchyni a agresivně otáčel klíčkem stejně jako knoflíkem hlasitosti, když pouštěli v rádiu jednu z jeho oblíbených skladeb.
V autě to několikrát zakuckalo, něco cinklo a z kapoty se začal linout podivný zápach. Dva motory přesto rázem plně naskočily. Dave si odkryl obličej.
Roger tomu dal ještě jeden pokus a přidal se i třetí motor. Se třemi už se letět dá.
„Uhni!“ vřískl Dave. „Je to mý auto, slyšíš, vypadni! Nikdo mi s ní lítat nebude!“
Roger měl sto chutí komplice jaksepatří seznámit se svým novým multifunkčním páčidlem švýcarské výroby, jenže nebyl čas. Nasupeně opět přelezl přes odbrzďovací páku na místo spolujezdce.
„Ale makej, nebo tě budu každej den mlátit ve vězení!“ zaburácel Roger, aby Dave věděl, že to nebylo zadarmo.
Dave obratně naskočil, zabouchl za sebou, odbrzdil páku a zamáčkl startovací knoflík.
Stará kvadrokoptéra Honda Meganeura II kombi se houpavě a neochotně vznesla vertikálně do vzduchu. Nikdy to sice nebylo zrovna závodní auto, ale vysazený čtvrtý motor byl velmi znát.
Střechy budov pod nimi ubíhaly jako roky života ve vězení. Dave měl co dělat, aby své auto udržel v jakž takž přímém letu. Roger se co chvíli nervózně ohlížel do zpětného zrcátka. Policie byla někde na blízku a on se za mříže vrátit nehodlal. To by raději rovnou vystoupil a vše ukončil.
„Nechceš na to trochu šlápnout?“ otázal se rýpavě.
„Nechceš vystoupit a tlačit? Co myslíš, že jako dělám, tahle lady už má svý roky, ale dnes to bylo poprvý, co nechtěla nastartovat. Jako by byla baterie nějak přidušená nebo co...“
„Hlavně, aby nechcípla teď,“ vyslovil Roger své obavy a nervózně zkontroloval výšku pod nimi.
Všechny modely Meganeura už měly sice povinné nouzové padáky, ale Roger nebyl jedním z těch dobrodruhů, co by je chtěl otestovat.
„Klídek, jak se jednou rozjede, už ji nic nezastaví, teda kromě přistávací sekvence!“ uklidňoval Dave především sám sebe s citelně nervózním tónem v hlase.
Roger přejel dlaní přes svou mastnou pleš, dělal to vždy, když cítil velké napětí. Jako tenkrát, když si myslel, že ho chtějí ve vězení ubodat, otíral svou dlaň o hlavu tak často, až mu jeho zlozvyk dopomohl k plešatosti.
Dave kličkoval ve večerním letovém provozu a snažil se splynout s davem. Čtvrtý rotor se sem tam probral k životu a jen tak se protočil, aby dal najevo, že s ním ještě není zcela amen.
„Myslím, že to bude špatným kontaktem mezi rozvodným káblem čtvrtýho motoru a baterií. Tyhle závady bývaj u dvojkový Meganeury běžný, to spravíme klasickou multifunkční pájecí stanicí,“ blábolil Dave, aby vypadal chytře a zároveň trochu naředil dusno v kabině.
Roger ho nevnímal. „Myslím, že jsme se jim ztratili,“ oznámil po delší kontrole zpětného zrcátka.
Dave se otočil namísto toho, aby použil zrcátko, jinak to totiž neuměl. „No jo, nikde nikdo,“ přitakal.
„Musíme někde přistát. S tím posraným rotorem nás akorát zastavěj!“
Dave protočil oči v sloup. Nechtěl nikde zastavovat, ne dokud nebudou v bezpečí za hranicemi. Přesto však zamrčel v souhlas, s poškozeným autem daleko letět nemohli.
„Znám tady poblíž jeden bezpečnej high-bar,“ navrhl Roger.
„Jak jako bezpečnej?“
„Takovej pajzl, skoro nikdo tam nechodí. Mrknem na motor, zachlastáme, přespíme v autě a zítra přeletíme přes hranice Novýho Mexika…“
„No tak fajn…,“ souhlasil Dave otráveně. Jakmile v tom byl alkohol, kývl by i na důkladnou kolonoskopii. „Kam mám teda letět?“
„Támhle, jak je ten osvícenej výškáč,“ ukazoval Roger skrze pravé postranní okýnko. „Patro stopade něco. Hledej ceduli s nápisem: Vinnie’s booze sanctuary u přistávacích plošin.“
Vinnieho putyka měla svůj styl. Interiér byl zařízený v nádherném retro stylu první poloviny jednadvacátého století. Všude visely prastaré LCD televize s běžícími záznamy nějakých sportovních přenosů z dob, kdy se lidé ještě honili za míčky, puky a kdoví čím. Dnes byl vrcholový sport považován za něco nebezpečného a plného drog, co patřilo do minulosti.
Dave nasál retro atmosféru hned, jak vešel dovnitř, a okamžitě mu učarovala. Kde jsou ty doby, kdy lidé pořád jen zírali do telefonů a život na sociálních sítích byl pro ně největším problémem. Pryč jsou ty časy, kdy reklamy nebyly standartní součástí nábytku a kdy se spolu lidé uměli ještě zdravě pohádat kvůli prkotinám, kterým vlastně ani za mák nerozuměli.
Tehdy to byla nádherná doba jeho pra-pra rodičů, jež ho prvně uchvátila v seriálu: „Panelák na předměstí“, který sledoval pravidelně ve vězení. Lidé se tehdy měli dobře a uměli spolu alespoň normálně online komunikovat, dneska byla těžká doba a všechno šlo do hajzlu.
Usadili se u dřevěného stolu vedle baru. Stůl byl z pravého hořlavého dřeva, žádný potahovaný plast a žádné zabudované reklamy.
Roger mávl na muže za barem: „Dvě pivka a dva karibský rumy.“
Dave vytřeštil oči v úžas.
„No jó, kamaráde, tady si musíš fyzicky objednat, žádný aplikace. Tohle není hospoda pro sociofóbní sralbotky. Proto sem taky skoro nikdo nechodí a Vinnie tu hlavně pere prachy,“ vysvětlil Roger.
Stačilo pouze jedno pivo a panák rumu, aby se problémy s autem staly naprostou minulostí. Něčím, co nikdy neexistovalo.
Pivo ubývalo a hodiny přibývaly. Roger objednával drinky a piva jako na běžícím pásu. Sotva Dave dopil, objevil se barman s úsměvem a dalším pivem.
„Ty ehh, Rogere…,“ šeptal Dave, jak nejtišeji v daném stavu dokázal.
„Co tak huhňáš!?“
„Pšššš! Hele,“ Dave se naklonil blíž, aby Roger lépe slyšel, „čím zaplatíme? Všechny mý účty jsou zastavený.“
„Tady vezmou hotovost, je to v suchu.“
Dave se usmál. „No tak to…,“ polkl žaludeční šťávy, které málem opustily jeho ústní dutinu, „…to abychom si dali další rum, ne?“ dokončil.
Následovalo několikáté rumové kolo a Dave měl co dělat, aby se vůbec udržel na židli. Najednou se nejistě postavil a vydal vstříc toaletám, cestou srazil dva stoly, a jednomu se dokonce omluvil.
Roger se poměrně držel. Dave totiž netušil, že Roger poslední dvě kola rumu vynechal, pokaždé si jen na oko ucucl a panáka schoval za reklamní leták na stole. Jeho zvětralá půlka piva, co měl před sebou, tam stála už dobrou hodinu, během které do sebe Dave dostal další dvě. Mimo to si Roger poručil sklenici sodovky, jíž se snažil zregenerovat své otupělé smysly. Měl totiž zcela jiný plán než se bezhlavě opít.
Letmo zkontroloval dveře od záchodů. Dave si dával na čas. Obratně sebral jeden ze svých rozpitých rumových panáků a vylil jej kamarádovi do piva. Trochu promíchal, pivo zpěnilo, malinko ztmavlo, ale na první pohled vypadalo úplně v pořádku.
Dave stál nakloněný nad záchodovou mísou opírajíc se rukama o zeď s černobílými šachovnicovými obkladačkami. Roztěkaným pohledem sledoval vodní hladinu v míse. Musí zvracet. Trochu se nadávil, ale nic.
Co Roger netušil bylo, že Dave byl přeborníkem v chlastání a nikdy ho nikdo nepřepil. Pravidelně vyhrával hospodské soutěže a různé sázky ještě před tím, než se dal na dráhu zločinu. Jednou dokonce vypil lahev vodky na ex a přežil bez jakékoli pomoci.
Jenže dnes to bylo jiné, ve vězení delší dobu nepil a cítil, že už toho začíná mít příliš. Rogerovi nevěřil ani co by se za nehet vešlo. Potřeboval zpomalit, ten parchant měl něco za lubem a Dave musel být ve střehu.
Dave Parnell sice neměl v životě štěstí, ale dnes si ho smůla nepodá, dnes bude ve střehu. Ve vězení se naučil nikomu nevěřit a na tom se po propuštění nic nezměnilo.
No tak jo, uděláme to na modelku, pomyslel si a strčil dva prsty do krku. Rázem to šlo ven, koktejl rumů, piva a žaludečních šťáv pleskal o vodní hladinu. Náhle se mu nesmírně ulevilo. Možná by dokonce ještě pár rumů zvládl, ale musí přece brzdit.
Polkl několik velkých doušků studené vody z kohoutku, opláchl obličej, dal si pár facek a rázem byl zase v realitě. Akorát ve chvíli, aby zaznamenal nějakého pobudu, u posledního pisoáru, jak ho vyplašeně pozoruje.
„Tak jo Dave, jen ať si myslí, že jsi na šrot opilý. Aaa – akce!“ zahuhňal pro sebe a vypotácel se do prostoru hospody.
Dave těžkopádně manévroval mezi stoly jako nákladní okotokoptéra ranní dopravní špičkou. Roger ho upřeně pozoroval a jeho obličej neznatelně ozdobil malý potutelný úsměv.
Roger Jones nebyl nikdy žádný andílek a dnes na tom nehodlal nic měnit. Býval zdatným hackerem v organizované skupině virtuálních banditů. Obejít bezpečnostní systém toho zastaralého zlatnictví pro něj nebyl žádný problém, potřeboval jen pomoci s nákladem. Ne, Dave Parnelle, ty opravdu nemáš štěstí, pomyslel si při pohledu na svého alkoholem zřízeného komplice.
Dave ztěžka dopadl na židli.
Roger pozvedl svou sklenici zvětralého piva. „Tak na zdraví, kamaráde!“ usmál se.
„Na zdraví,“ zamumlal Dave a otočil do sebe zbytek piva. Okamžitě poznal, že s ním nebylo něco v pořádku.
„Tak dáme ještě panáka, ne?“ pobídl Roger.
„Ne, nenenenene,“ kroutil hlavou Dave. „Musíme přece opravit to zasraný auto!“
Roger se opřel ve své židli a zkřížil ruce na prsou. „Ráno.“
„Hovno ráno. Teď. Ráno musíme letět!“ vysoukal Dave umíněně.
Roger krátce zapřemýšlel. „Dobře, kámo, jak chceš,“ utrousil a vrávoravě se postavil. „Hej, šéfe!“ houkl na barmana, který si velmi považoval, když na něj hosté povolávali, namísto aby cinkali debilní aplikací.
„Co si přejete, pánové?“
„Nemáš tady náhodou to – no to…,“ Roger se otočil na komplice.
„Multifunkční pájecí stanici, nejlépe třístovku, ale možná by stačila i dvoustovka,“ doplnil Dave.
Barman se usmál. „Ale nezkoušejte mi s ní odletět, je tam anti-theft lokalizátor.“
Roger a Dave svorně zakroutili hlavami a barman něco vyťukal na barovém tabletu.
„Vercajk by měl bejt odemčenej, jsou to první dveře zleva, když projdete do garáží.“
Roger se rozhlédl po lokále. V koutě nasával pouze jeden pobuda. „Díky. Tady je za námahu a útratu, ještě přijdeme,“ oznámil a nenápadně vsunul hotovost pod barový ubrus. Platba či příjem hotovosti na nepovolených místech byla totiž protizákonná.
Garáží profukoval ostrý vítr stopadesátého osmého nadzemního patra. Čerstvý studený vzduch bylo přesně to, co Dave ke svému střízlivění potřeboval.
„Nebyl tam aspoň francouzák? Jinak se k tomu rozvodnýmu káblu nedostanu,“ otázal se Dave, jakmile Roger přitáhl vozík s nářadím.
„Tohle je všechno, ale můžeš zkusit moje švýcarský páčidlo.“
Dave sebral páčidlo ze zadních sedáků a otočil kolečkem nástrojů. Cvak – malé páčidlo na hřebíky, cvak – mohutné páčidlo na bedny, cvak – ostré páčidlo do dveří, cvak, cvak, cvak… Davovi před očima vyskakovaly další a další nástroje jako reklamy na webových stránkách s pirátskými seriály. Postupně se před ním vynořilo snad vše od páčidel a nožů, přes otvíráky na konzervy až po nůžtičky na doutníky.
„No teda, ti Švýcaři myslej fakt na všechno,“ poznamenal uznale Dave. „No konečně, tady to máme,“ zajásal, když se před ním zjevil francouzský klíč.
„Víš, že to nemusíš přepínat po jednom jako idiot?“
„Byl jsem zvědavej,“ pokrčil rameny Dave.
Hrabal se opilý pod kapotou auta asi hodin, ale vše se mu jevilo úplně v pořádku. Kontakty plusových i minusových kabelů z baterie vypadaly solidně. Problém musel být přímo ve čtvrtém motoru, usoudil. Jakmile se nahnul nad čtvrtý rotor, okamžitě poznal, že s ním někdo manipuloval. Krytka byla ohnutá a něco bylo vecpáno do prostoru hřídele. Opatrně se ohlédl za sebe. Roger pokuřoval u otevřených vrat přistávacích plošin. Dave s námahou vytáhl zkroucený gumový kobereček spolujezdce z hřídelového prostoru čtvrtého rotoru. Tohle byl očividně zdroj problémů.
„Tak co s tím teda je?!“ tázal se Roger podezřívavě, když se k němu poněkud nemotorně šoural jeho komplic.
Pokrčení vyhublých ramenou a zatřesení hlavou s dlouhými kaštanovými vlasy. „Fakt nevím, asi to budeme muset nechat na ráno,“ odvětil Dave.
„No vidíš, říkal jsem ti, že…,“ zasekl se Roger, jakmile spatřil gumový kobereček ležet na betonové podlaze.
„Ty svině!“ vřískl Dave a rozpřáhl se se švýcarským páčidlem v ruce.
Roger byl zaskočen, ale ne nepřipraven. Obratně uchopil Davovu paži s páčidlem, vytáhl svou levou ruku s kapesním nožem z kapsy a bodl.
Dave zasténal, v šoku upustil páčidlo a stiskl své zranění. Okamžitě ucítil krev mezi prsty. Sesunul se na podlahu.
„Ty ses prostě nemohl ožrat a nechat to být, co?!“ zuřil Roger. „No, tak tady to máš! Můžeš si za to sám!“ vřískal na bývalého kamaráda krčícího se na podlaze.
„Ty svině, ty svině, ty svině…,“ cedil Dave mezi zatnutými čelistmi.
Roger se rozhlédl po garáži. Musel improvizovat.
„Mrzí mě to, kamaráde,“ oznámil ledově, popadl komplice za nohy a začal jej vláčet k přistávacím plošinám.
Dave se kroutil a kopal. Jeho dosavadní život nestál sice za nic, ale zabalit to ještě nehodlal. Najednou přestal vnímat ukrutnou bolest v pravém boku, neexistovalo nic než jeho tělo na studené podlaze a protivník, který ho táhl vstříc poslednímu letu. Překulil se na záda a několikrát prudce kopl. Rogerův úchop povolil.
Dave vyskočil na nohy, jak nejhbitěji v daném stavu dokázal, a vrhl se po páčidle. Roger okamžitě za ním. Krví ulepená ruka popadla multifunkční švýcarské páčidlo s vysunutým francouzským klíčem a ohnala se po nepříteli.
Zásah. Něco zapraskalo. Rogerova levá paže se ohnula okolo páčidla, bohužel pro něj ne v lokti ale v předloktí.
„Uuuaaaaa!! Ty zasranej hajzle! Tys mi zlomil pracku!“ hulákal Roger a jeho levá ruka volně vlála na kůži a šlachách v předloktí.
Bolest Dava zase náhle přepadla a on pevně stiskl své bodné zranění. „Příště ti rozmlátím palici,“ procedil bolestně a odhodlaně.
Roger pravou rukou sebral ze země svůj kapesní nůž, který při nárazu upustil. „Tak schválně, ty nýmande!“
Dave otočil kolečkem nástrojů na těžké zahnuté páčidlo na bedny.
Dva zmrzačení rivalové uprostřed výškových garáží, ozářených nočními světly okolostojících budov, se upřeně pozorovali smrtícím pohledem. Vyčkávali. Odhodlávali se. Modlili se.
„Halóó?!“ozvalo se náhle od vchodu do garáží.
Dave se instinktivně otočil. Roger využil okamžiku překvapení a vyrazil ke kvadrokoptéře naložené kradeným zbožím.
Zraněný majitel vozidla neměl sílu na pronásledování. Zase to bylo tady, opět měl smůlu, ostrouhal a vyšel z toho s pobodáním na mizině a bez auta.
Kvadrokoptéra nastartovala se čtyřmi plně funkčními motory. Dave udělal několik kroků směrem k ní, ale nezmohl se na nic. Meganeura se vznesla a Roger přimáčkl prostředníček své pravé ruky na sklo kokpitu. Dave se odevzdaně sesunul na podlahu.
„Co se to tu děje…?“ vyptával se barman, který sotva přispěchal na scénu.
Dave neměl chuť ani sílu cokoliv vysvětlovat. Jeho auto mezitím proletělo otevřenými vraty ven a vpilo se do nočního letového provozu.
Náhle svou zkrvavenou rukou nahmatal něco kulatého na zemi. Rozhlédl se po podlaze kolem sebe a rozeznal osm kontaktních matek.
„Jejda,“ utrousil, když si jednu z nich prohlížel ve své dlani. Ještě nikdy předtím se nehrabal v autě v noci a opilý. Zřejmě je musel zapomenout zpátky našroubovat.
„Jejda co?“ divil se barman a absolutně nechápal, co se to kolem něj právě odehrávalo.
„Tyhlety mršky držej kontakty plusových a minusových rozvodných káblů na svým místě,“ vysvětloval Dave a nepřestával zírat na matku ve své dlani.
„Cože?“ nechápal barman.
„Víte, tímhle dotáhnete kábl k baterii a zajistíte tak nepřetržitý kontakt. Bez týhletý srandy se vám kábly můžou kdykoliv utrhnout vod baterie, chápete?“
Barman hodil po Davovi zamračeným hloubavým pohledem.
Dave se v bolestech opět postavil na nohy a nepřestával zírat otevřenými vraty do nočního provozu.
Náhle se v dálce jedna z kvadrokoptér protočila kolem příčné osy a zůstala viset ve vzduchu kabinou dolů.
„To vypadá, že někomu vypadly dva motory,“ oznámil barman.
Dave přikývl: „Jo, vypadá to tak,“ souhlasil s naprosto ležérním tónem v hlase.
„Myslím, že mu vypadl i třetí motor, podívejte!“ zvolal barman a ukazoval na vozidlo v dálce, které se právě dalo na podivný klesavý let plný piruet.
Dave přikyvoval a pozoroval. Jeho obličej se rázem přetavil v bolestný škodolibý úsměv.
Z kufru kvadrokoptéry náhle vystřelil nouzový padák, ale vozidlo se do něj ve svém zběsilém tanci okamžitě zamotalo.
Trvalo několik napínavých vteřin, než se vozidlo s děsivou ránou zastavilo někde v hloubce na zemi.
„Co to mělo znamenat?!“ vyjekl barman, když se probral z šoku oné události.
„Moje létající auto…,“ odmlčel se Dave, aby si pozorně prohlédl matku ve své dlani, „vypadá to, že chcíplo.“

Autor: Petr Glabazňa
Název: Matka nad zlato
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková