Žijeme cyberpunk

Cyberpunk je pro šašky. Sci-fi patří mezi brakovou literaturu. Výsostné postavení!

Zlaté časy
Mám zvlášť rád jedno video na YouTube. Je velmi pravděpodobné, že jste jej sami viděli. Jedná se o rozhovor pro ABC News z roku 1974. Arthur C. Clarke stojí s reportérem a jeho synem u halového počítače a prezentuje myšlenky, proč by lidé mohli chtít mít takovou věc doma. "Až vyroste, a bude to třeba i dříve než v roce 2001, bude mít doma konzoli, skrz kterou bude moct s počítačem komunikovat. A obstarávat si tak výpisy z účtů, lístky do kina. Vše, co by mohl potřebovat pro život v moderní společnosti. <...> Bude mít malou obrazovku, jako má televize a klávesnici. <...>Bude jej považovat za součást života stejně jako my telefon."

Odvážná tvrzení celou dekádu před Macintoshem. Pojďme ještě dál, 1964 a BBC. Clarke uvažuje o pozbytí potřeby měst díky rozvoji komunikačních prostředků "Už za padesát let bude možné obstarávat své podnikání z Haiti nebo Bali stejně dobře jako z Londýna. Vlastně, jakýkoliv administrativní nebo i fyzický úkon bude možné vykonat nehledě na vzdálenost. Mluvím vážně, když tvrdím, že jednou budeme mít neurochirurgy v Edinburghu operující  pacienta na Novém Zélandu. Až ta doba nastane, svět dospěje do bodu, kdy tradiční úloha města jako místa setkávání pozbyde smyslu. <...> Lidé nebudou cestovat za prací, ale z potěšení. Doufám pouze v to, že až tato chvíle nastane a města přestanou existovat, svět se nezmění v jedno velké předměstí." V roce 2018 implantoval Dr. Ling Č'-pchej do mozku stimulační čip pacientovi trpícímu Parkinsonovou chorobou. Nacházel se ve městě San-ja, zatímco pacient ležel 3000 km daleko v Pekingu. Jestli se jednalo nebo nejednalo o chytrou propagaci 5G sítě, nechme nyní stranou. Protože ač by se to nemuselo zdát, dálkové operace jsou tady s námi již dlouho. Během průkopnické Lindberghovy operace operoval Dr. Jacques Marescaux žlučník v New Yorku, fyzicky se však nacházející ve francouzském Štrasburku, tedy více než dvojnásobně daleko. Příhodně se psal rok 2001.

Asi je správný čas, abych zohlednil námitku o sebenaplňujícím se proroctví. Uznávaný autor sci-fi skutečně mohl svým dílem ovlivnit techniky z průmyslu natolik, aby se snažili jeho myšlenky uskutečnit nebo se k těmto ideálům alespoň přiblížit, což spustilo lavinový efekt a civilizace se dostala ještě dále. Na tom však vůbec nezáleží. Podstatné je, že mezi námi existují lidé schopní představit si nepředstavitelné a poskládat ze svých vizí dostatečně ucelený obraz, který dává smysl i nám méně nadaným. Do svých úvah rovnou zahrnul i společenský posun, který technologický pokrok přinese. Ještě na přelomu tisíciletí mnoho firem a jednotlivců přitom nechápalo, k čemu by měli chtít webové stránky a někteří nechápou ani základy internetové kultury dodnes. A to i jedinci, kteří nebyli v dobách těchto vizí na světě!

Jenže Clarke byl idealista. Když pominu lehký náznak znepokojení na konci, popisoval pouze zářné zítřky. Které nikdy nenastaly. Úžasný rozvoj technologií umožnil mnohé, pozitiva však stojí na kraji. V jednom z jeho posledních výstupů v roce 2007 na něm nebylo tolik vidět stáří jako zklamání. Mimo přání vidět důkaz mimozemské civilizace se zamýšlel nad změnami v životním prostředí, nad neefektivitou fosilních paliv a pokračujícími spory ve světě. "Mobilní telefon převratným způsobem změnil způsob lidské komunikace a mění lidstvo v nekonečně švitořící celosvětovou rodinu. <...> Komunikační technologie jsou nezbytné, ale nedostatečné pro nás lidi, abychom spolu vycházeli. <...> Tyto nástroje nám pomáhají shromažďovat a šířit informace, ale bude potřeba dalších kvalit, jako jsou tolerance a soucit, k dosažení lepšího pochopení mezi lidmi a národy."

Ačkoliv by pro nás bylo velkým požehnáním mít mezi sebou nadále myslitele Clarkova formátu, nelze se zbavit dojmu, že pro něj samotného bylo úmrtí v roce 2008 docela milostivým a poklidným zakončením života. Po nadějných devadesátkách prožil ještě doznívající vliv tohoto období. Nezastihla jej však následná krize, opětovné zpřísnění režimů a nabalující se válečné konflikty působící další společenské problémy. Smýšlel jako scifista, ale měl daleko k patřičně vidoucímu pohledu cyberpunkového autora.

Realista != Pesimista
Cyberpunk má roli šaška, který si mohl dovolit cokoliv a nebylo mu to jakožto bláznovi zazlíváno. Jak jej popisuje často opakované spojení "low-life, hi-tech", není možné nalézt pozitivní cyberpunkové dílo. Jednalo by se o stejný protimluv jako veselá tragédie. Cyberpunk stojí na úpadku společnosti, který se stal normou. Vliv takového prostředí natolik otupuje vnímání, že je další pokles prakticky nevyhnutelný a neustále odpudivější. Vyjádřeno bez obalu: Všechno je v prdeli. A všem je to u prdele. První část naštve, druhá dorazí. A upřímně řečeno, takový popis je až bolestivě blízký dnešní době. Lidé v pozicích, kteří by měli usilovat o zlepšení, o něj buď neusilují, nebo už ani nemohou, protože jsme všechny sjezdy z dálnice směr Naprostá zkáza dávno přejeli. Všichni jsme si několik desetiletí žili jako v bavlnce, tak proč si to teď na konci mejdanu kazit.

Není divu, že dětská psychologie má značně napilno. To máme spalující vedra, příšerné znečištění, ceny bydlení atakující absurdní výšiny, zaměstnavatele požadující několikaleté zkušenosti i na juniorní pozice a platy, při nichž je potřeba počítat s několika zaměstnáními současně. To vše bez vyhlídek na zlepšení nebo alespoň jakoukoliv pozitivní budoucnost. Generace Z bude při nejlepším uklízet svinčík po těch předchozích a snažit se v tom nějak přežít, zatímco jí bude předhazováno, v čem všem je zhýčkaná. Zhýčkaná je celá západní společnost. Dnešní senioři s láskou vzpomínají na své dětství, zato čerství dospělí (plnoletí) ujíždějí na nostalgii devadesátek, které ani nezažili. Ten kontrast je jednoduše příliš výrazný a hravá estetika, která čiší z tehdejšího filmu nebo rodinného videa, působí jako země zaslíbená. Stačí nahlédnout do statistik vyhledávacích programů – pojmy jako 90s, 90s aesthetic, synthwave, vaporwave (druh "pohodové" elektronické hudby úzce spjaté s vizuálem, zejména ranou 3D grafikou a sytými barvami) zaznamenávají stálý růst a jsou často vyhledávány spolu s dalším podstatným pojmem – cyberpunk.

Cyberpunku je vlastní obava z monopolů, které provázejí člověka ve všech aspektech života. Aby autoři mohli vystavět patřičnou společenskou kritiku, přesouvali děj svých děl do jim vzdálené budoucnosti, byť si mohli těchto praktik všímat kolem sebe již dávno. Je to stejná technika, které využíváme u dětí a pohádek. Lidé mají tendenci se bránit nepříjemným informacím a mozek na ně automaticky reaguje odmítavě, jen aby člověka ochránil možným následkům uvědomění si pravdy. Čili pokud chceme sdělit široké veřejnosti znepokojivou zprávu, je třeba ji řádné "okecat". Mluvit o daleké budoucnosti nebo hodně dávné minulosti, o jejíž existenci ani nevíme. Použít co nejpřestřelenější symboly. Udělat tak trochu karikaturu hnusné reality.

Tento přístup má jednu nevýhodu. Automaticky tím vytváříme očekávání, jak vypadá dystopická společnost. Pokud tedy následně nedojde k jaderné válce, dennodennímu policejnímu násilí v ulicích a vyvěšování monstrózních problikávajících reklam, většina lidí bude paralely jednoduše nadále přehlížet. Opět by se totiž jednalo o příliš stresující činnost, která není člověku vlastní. Ale počkat, co to vidím? V Las Vegas postavili světelnou programovatelnou kouli o rozloze sedmi hektarů? Ano, je to zajímavá multimediální hala, ale lámal si někdo hlavu se světelným znečištěním, díky němuž jsou dnes zatemňovací závěsy a masky na spaní nutnost? A další plánují v Londýně, s dalšími po světě v závěsu? Vážně jde o dobrý způsob, jak utratit přes dvě miliardy dolarů? Když něco může fungovat jako monstrózní problikávající reklama... Aha! Tak to nám už chybí jenom rapidně narůstající chudoba, rostoucí kriminalita, soukromé lety do vesmíru, tělesné augmentace a umělá inteligence. A jo vlastně...

Vulgární materialisté křičeli "Do hajzlu, co s tím?!"
Každý se s takovým světěm vypořádá jinak. S každým se i tento svět vypořádá jinak. To, že zejména starší ročníky nevidí situaci natolik palčivou, částečně vězí v tom, co bylo zmíněno již výše. Nižší adopce internetu přináší méně negativních podnětů, ale i obecných neutrálních skutečností, které s sebou virtuální věk nese.

Jako například zvyšující se sexualizaci obsahu. Téměř na každé platformě umožňující sdílet audiovizuální obsah vám algoritmus po pár příspěvcích zkusí nabídnout eroticky laděný obsah. Tyto (převážně dámské) profily následně obsahují odkazy na osobní stránky s placeným obsahem, kde mimo jiné navazují s přispěvateli parasociální vztah skrze soukromé zprávy. To vše v soukromé režii, umožňující udržovat si tento obsah jako hlavní, ale i vedlejší příjem. Zajímavé zjištění nám pak mohou přinést dlouhodobě sledované trendy vyhledávacích programů. Zatímco zaběhnuté erotické stránky mají stabilní návštěvnost a nárůst zažily pouze v prvním roce pandemie, soukromé profily (například na OnlyFans) stále rostou na popularitě. Nejde jednoznačně říci, jestli je takový trend špatný a (pokud vůbec je k tomu důvod) koho "vinit"? Tyto tvůrkyně, které našly díru na trhu, nebo trh samotný? O kom to co vypovídá? Jelikož tato činnost nikomu fyzicky neubližuje, není důvod ji razantně odsuzovat. Faktem ale zůstává, že se nejedná o obsah skandální povahy. Internet a tvůrci na něm vyplodí reakce a rozbory, jestli jde nebo nejde o nehoráznost, ale opět se bude jednat o snahu čistě pragmatický úsudek. Masy si žádají bulvár, a tak vznikají videa a příspěvky komentující reakční materiály na původní téma. Stále dokola. V jádru jde o formu zábavy, která je o to úspěšnější, čím je jednodušší a extrémnější povahy.

Tedy dalším aspektem neutuchajícího toku informací je přístup ke zprávám o výstřednostech všech skupin. Nezměrný luxus i nejhorší bída a boj s nemocemi. "Ale vždyť to ani nemusí být pravda, to je jenom nahrané". Možná ano, ale nutnost neustále uvažovat v několika rovinách a ověřovat situaci ani trochu neusnadňuje. Na jednu stranu se každý cítí být reportérem. Ostatně všichni dnes máme po ruce krabičku schopnou natočit nebo vyfotit cokoliv, stejně jako to obratem sdílet s kýmkoliv na světě. Často tak propadáme iluzi, že "novinář z lidu, který je zrovna na místě a natočil, co se děje" může poskytnout pravdivější a nezávislejší informace než prověřené médium. Rychlost předání zprávy vede nad kvalitou ověřování pod dojmem, že není co ověřovat, vždyť se to akorát děje! Taková představa je mylná a těmito rychlými zprávami bez dalšího následného zjišťování pouze ukojujeme hlad mozku po novinkách. Prehistorický mozek je naučen, že informovanost zvyšuje šance na přežití, a proto je tak snadné sklouznout k nekonečnému prohlížení "feedu" a zavrtávání se do příslovečné králičí nory, aniž bychom dané informace skutečně nějak využili nebo k tomu měli kdy příležitost. Mozek se ale raduje a zahlcuje nás blahým pocitem vědění, který většinou tvrdě narazí při prvním odložení telefonu nebo jiného zařízení, skrz nějž zprávy konzumujeme. Jdou tady proti sobě tedy dva proudy – přirozená touha netvrdnout na místě (byť je nutné si zprávy ověřovat) a naopak hluboko zakořeněný hlad po více novinkách. Primitivní pudy bohužel vítězí častěji, což má dalekosáhlé následky ve všech aspektech života. Hodně se hovoří o zkracující se době, po níž je člověk schopen udržet pozornost. Je však otázka, jestli by stejným problémem netrpěli i lidé třeba předminulého století, kdyby dostali přísun zpráv, jaký se dnes nabízí nám. Omezený tok přirozeně nutil i k podrobnějšímu probírání menších detailů toho mála, co se k člověku doneslo, aby zabavil mozek alespoň druhořadou činností, která je ale stále lepší než naprosté prázdno.

No a pak tu máme hit posledních let, umělou inteligenci. Dříve to chtělo alespoň trochu snahy, aby člověk vymyslel falešnou událost, zfalšoval podklady, vymyslel o ní důvěryhodně vypadající články a třeba, měl-li na to rozpočet a čas, naaranžoval i kratší videozáznam z roztřesené ruky a za ne zcela ideálních světelných podmínek, jimiž si pomáhal zakrýt chyby v tvorbě. Takový dinosauří přístup je minulostí a falešný, jako i jenom hloupý a repetitivní obsah je možní chrlit ve vysokých dávkách prakticky bez ustání. A jak jsme si řekli před chvílí, mozek nehledá pravdu nebo kvalitu, hledá novost. Kdo by se chtěl v lunaparku zabývat obchodními podmínkami?! Co na tom, že vstupem na sebe berete riziko úmrtí a park se zříká vší odpovědnosti? Zábava musí pokračovat a pokud vás z ní chce někdo vytrhnout, pak jde jistě o paranoika a mělo by vám jej být buď líto, nebo se s takovým bláznem raději přestat stýkat. Pamatujete si na potřebu podávat nepříjemné skutečnosti opatrně a s odstupem? 

V čem je vlastně...
Problém? Lze shrnout jako ztrátu soudnosti a pudu sebezáchovy. Místo obrané reakce na nebezpečí je nám vlastní zalézt do ulity (své sociální bubliny) a nenechat se rozrušovat nepříjemnými myšlenkami. Všechno je v prdeli. A všem je to u prdele. George Orwell varoval před dystopií založenou na perzekuci a zákazu přístupu k informacím. Ray Bradbury odhadl svými 451 stupni Fahrenheita nebezpečí budoucnosti lépe, když se domníval, že problémem se nestane jejich nedostatek, ale nezájem v přebytku jiných, které snáze upoutají naši pozornost. 

Snadno se zvyká na vyšší životní úroveň. Jakékoliv změny opačným směrem jsou nepohodlné natolik, že je vnímáme bolestivě, i kdyby nemělo docházet k propadu na předchozí úroveň, v jaké jsme prožili i několik let života. Je nezpochybnitelné, že ta část světa, kterou dnes považujeme za vyspělou, se spokojeně zahltila nesmyslnými vymoženostmi, stejně jako se oddává primitivní zábavě. Z pohledu zemí, v nichž dodnes panuje extrémní chudoba a hladomor, musíme zákonitě vypadat jako necitelní požitkáři. Tato část zvlášť nemá snadné řešení. Jakékoliv námitky navrhující lidštější přístup a uskromnění se jsou bez nároku na debatu hromadně odsuzovány jako komunistické/levičácké/marxistické. I kdyby se mělo jednat o vzdávání se přebytku, který nám škodí. 

Chováme se, jako bychom měli nárok žít v hezkém prostředí, v bezpečí, ve světě bez život ohrožujících problémů. Co jsme pro to udělali? Snad naši předci, kteří prokázali vlastní cenu, ale my, kdo dnes žijeme, si akorát užíváme luxusu, který vydobyl někdo za nás. Jsme ty nejrozmazlenější děti žijící ve vilách rodičů, kteří ještě trochu pamatují cestu nahoru, zatímco prarodiče, kteří nám tyto výsady zajistili, již zde nejsou, aby nás patřičně vytahali za uši, zatímco se oddáváme nicnedělání. Jednoduše řečeno, bijeme se v prsa coby "vyspělý svět", ale uniká nám, že pokrok probíhá jinde. Zatímco my stagnujeme nebo rovnou upadáme. Ubavíme se k smrti?
 

_

Zdroj obrázků: Pixabay
Zdroj fotografie halového počítače: Historie výpočetní techniky v Československu