ROZHOVOR: Veronika Fiedlerová

Veronika Fiedlerová je spisovatelka, která má na kontě nejen kvalitní povídky, ale také výborné romány s detektivem Benediktem Klausnerem. Jak vzpomíná na své literární začátky? Jak vzpomíná na románový debut Pozdravy záhrobí? A co ji vedlo k napsání novely Pomiluj smrt? Čtěte dál a dozvíte se více. 

Co Vás přivedlo k psaní? Kteří spisovatelé ovlivnili Vaši tvorbu?

K psaní mě přivedl zánět průdušek. Přesněji jako u spousty dalších to byla touha vyprávět, která se rozvinula v době, kdy jsem byla asi v osmé nebo deváté třídě dlouho nemocná, ležela v posteli a psala si tužkou do sešitu první příběhy, které pak kolovaly mezi mými kamarádkami. Mám je pořád schované.

Lásku ke knihám ve mně probudil Gerald Durrell. V dětství jsem hltala každou jeho knihu. Vycházely v krásné edici, s pevnou vazbou a moc hezkými ilustracemi. V dospívání jsem četla Wolfganga Hohlbeina, Tolkiena, Edgara Allana Poea nebo Oscara Wilda. Později Terryho Pratchetta, Františka Niedla, sérii Hlídek od Sergeje Lukjaněnka. Každá přečtená kniha mě však ovlivňuje i dnes. Momentálně čtu hlavně českou fantastiku, zejména kolegy z nakladatelství Golden Dog, ale třeba i cestopisy Ladislava Zibury. Je to skvělý mladý člověk, který mě prostřednictvím svých knih dokázal ovlivnit i lidsky.

Vystudovala jste žurnalistiku a mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jak na studium zpětně vzpomínáte a co jste si z něj odnesla?

Popravdě kdybyste se mě nezeptal, tak na období před patnácti až dvaceti lety vzpomínám minimálně. Jsem v jiné životní situaci a řeším každodenní starosti pracující matky dvou malých dětí. Nemám žádné bouřlivé historky ze studentských let, netrénovala jsem játra a plíce po začouzených putykách ani nic podobného. Jelikož jsem v učebnách nekradla, odnesla jsem si ze studií hlavně střevní neurózu, písmena před jménem a informace z různých podezřelých oborů, jako je jazykověda, sémiotika, kulturální studia, sociologie či teorie obrazu, někdy více, jindy méně užitečných v praktickém životě. Naučila jsem se především, že přemýšlet o textu, lidech i fungování světa se dá ze spousty úhlů.

Zaujalo mě téma Vaší magisterské diplomové práce Vztah fanoušků Pána prstenů k dílu jako mediálnímu produktu. V diplomové práci jste se mimo jiné věnovala publiku jako sociálnímu útvaru a analyzovala jste fandom Pána prstenů. Proč jste si téma zvolila?

Vida, objevil jste i temné stránky mé minulosti! Český fandom byl v té době neprobádané pole, s minimem dostupné literatury. Kvalitativní výzkum mě oslovil víc než metody kvantitativního výzkumu, jako jsou dotazníková šetření a statistika. Když to velmi zjednoduším, přišlo mi fajn, že si můžu popovídat s kamarády o něčem, co mě bavilo, a ještě tvrdit, že to je věda.

Později jste pracovala v oblasti PR a marketingu. Zužitkovala jste marketingové znalosti během Vaší literární kariéry? 

Díky praxi jsem se hlavně přestala bát lidí a začala jsem chápat, jak marketing funguje. Že i nakladatelství je firma, která má rozpočet a z něj odděluje částku na propagaci. Že pokud máte rozpočet omezený, jsou výhodné bartery – nestojí peníze, jen čas a ochotu druhé strany. Snažím se pomáhat zvýšit povědomí o mých knihách tím, že jsem si zřídila Instagram, i když jsem se mu dlouho bránila, jezdím na literární akce, kde jsou zase důležité prodejní dovednosti na stánku a kontakt se čtenáři. Občas nakladatele spamuju drzými připomínkami ohledně webu, ale poslední dobou nemám příliš sil se v téhle oblasti víc realizovat. Čas na vlastní propagaci beru ze svého času na psaní, kterého už tak mám velmi málo.

V literárním světě jste začínala jako povídkářka. V soutěži Vidoucí 2017 jste zabodovala s povídkou Kozlí pramen, která později vyšla v časopise Pevnost. Byla jste z výhry nadšená?   

Určitě. Hlavně proto, že jsem ji vůbec nečekala. Byla to první povídka dopsaná po více než deseti letech, kdy jsem se psaní beletrie nevěnovala. Dokonce jsem zvažovala, že na vyhlášení vítězů do Chotěboře ani nepojedu, protože jsem nevěřila tomu, že bych se mohla umístit tak vysoko. Jsem ráda, že jsem tam nakonec jela. Převzít palantír bylo jako dostat Oskara, takový pocit jsem zažila jen párkrát v životě. Vnitřně mě to velmi nakoplo k dalšímu psaní. Bože, nechápu, že už uplynulo šest let, hrozně to utíká…

Vaše krátké příběhy si lidé mohou přečíst v antologiích Mlok (2018), Krajina háďat: Povídky o apokalypse (2019) a Hlubiny města (2023). Co Vás na psaní povídek baví?   

Baví mě psaní obecně, baví mě vkládat do textu emoce. Prostě píšu, píšu a najednou je z toho povídka. Nebo novela. Nebo román.

U povídek ještě chvíli zůstaneme. V antologii Sešívance: Druhý steh (2023) Vám totiž vyšel příběh Přijela pouť, tati, který jste napsala s Honzou Vojtíškem. Oba jste prý byli překvapení, jak Vám společné psaní šlo hladce. Kdybyste měla možnost, šla byste do podobné spolupráce znovu?

Společnému psaní se nebráním. Už jsme lehce něco naplánovaly s Nelly Černohorskou, ale jelikož jsme na tom časově jako pracující matky obě mizerně, zatím zůstalo jen u nápadu. Aktuálně se potřebuji soustředit na dopsání poslední knihy ze záhrobní série. Pak uvidím, jaké výzvy se přede mě postaví.

V doslovu k povídce Přijela pouť, tati jste o sobě napsala: „Jsem autorka chaotička – obvykle píšu jako hajdalák, nemám představu, kam bude příběh směřovat, přepisuju, škrtám a opakovaně se k textu vracím.“ Jaké jsou podle Vás výhody a nevýhody chaotického stylu psaní?

Výhoda je, že psaní mi jde za příznivých podmínek v podstatě samo, ne jako vyseděné řemeslo, ale automaticky. Píšu po scénách, které mám zrovna v hlavě, a později teprve řeším, kam je umístím v ději. Klidně si odskočím na konec, protože mám právě náladu na psaní epilogu, pak rozepíšu začátek, protože v něm nezaznělo něco důležitého. Jenže potom ty kousky slepit může být náročné a ve výsledku takové psaní stojí dost námahy a opakovaného čtení a vylepšování, než se text dostane do finální podoby. Musím si dávat pozor na logiku, posloupnost, aby se například záhadně neobjevil někdo, kdo má být tisíc kilometrů daleko, nebo koho jsem v předchozí scéně zabila. Proto jsem vždycky ráda za pozorné betačtenáře a redaktory, kteří pomůžou případné chyby odhalit.

Knižně jste debutovala v roce 2021 u nakladatelství Golden Dog s románem Pozdravy záhrobí (2021), prvním dílem z trilogie o detektivu Benediktu Klausnerovi. Jak na psaní debutového románu vzpomínáte? Byl tvůrčí proces náročný?

Další nostalgický dotaz, hm… Pamatuji si, že jsem kojila, chodila s kočárkem po poli, vařila, uklízela, takže náročné bylo najít si čas na psaní, protože sotva jsem se uvelebila u počítače, dítě se probudilo a měla jsem po legraci. U druhého už ani nevím, asi mé náměsíčné já psalo ve spánku. A teď prakticky vůbec nechápu, kdo to za mě píše.

V jednom rozhovoru jste o Pozdravech záhrobí řekla, cituji: „Příběh vás zaujme, pokud máte jako já rádi komiksový narativ.“ Inspirovala jste se při psaní komiksovým médiem? Případně máte ráda komiksy?

Komiksy popravdě nečtu, ale mám ráda komiksové superhrdinské filmy, což se projevuje na dějové kostře textu. V Pozdravech záhrobí poznáváme Benediktovu tajnou identitu, dojde ke konfliktu s hlavním záporákem, ztracení a znovunalezení schopností a tak dále. Vyrostla jsem na Vráně, Batmanovi, Spider-Manovi s Tobey Maguirem, Constantinovi. Bavily mě série Sherlock nebo Legion. Benedikt je přiznaný kompilát těchto charakterů. A čtenářky ho milují, nebo by mu rády nafackovaly, což je za mě důkaz, že je to postava, která funguje správně. 

Na Pozdravy záhrobí jste navázala pokračováním Ozvěny záhrobí (2022), které se dá označit za okultní týmovku. Byla jste při psaní Ozvěn jistější v kramflecích, nebo jste měla z pokračování respekt?

Ono se to přece nevylučuje. Můžete se cítit jistější, a zároveň mít stále ze psaní respekt. Každopádně je to opět otázka na mé minulé já. To současné bojuje s dopsáním třetího dílu, o kterém si Verča z roku 2021 myslela, že ho po návratu do práce po rodičovské nikdy dopsat nezvládne. Jak probíhalo dopisování druhého dílu, jsem dávno vytěsnila jako něco, co už se do mé hlavy nevejde. Benediktův příběh byl od začátku zamýšlený jako trilogie. Kdo superhrdinské narativy zná, může tušit, co ještě nebylo v prvních dvou knihách dořešeno a k čemu ten tým postavený v Ozvěnách Benedikt potřebuje.

U postavy Benedikta Klausnera bych se na chvíli pozastavil. Hrdina se objevil nejen v Pozdravech a Ozvěnách záhrobí, ale také v povídce Benediktův běžný případ (2018). Hodláte se k Benediktově postavě někdy vrátit? A mohou čtenáři očekávat, že se Benedikt bude pravidelně objevovat napříč různými knihami?

Párkrát by se snad vrátit mohl, ale o pravidelnosti rozhodně mluvit nemůžu. Na kočičí svědomí jsem nakladateli slíbila, že už mu dám pokoj, a to hodlám splnit. Zaslouží si ho. Už jsem se ho natrápila dost. Teď samozřejmě myslím Benedikta, nikoli Martina Štefka, ten se mě asi ještě nezbaví.
  
Letos Vám u Golden Dogu vyšla útlá novela Pomiluj smrt (2023), která je součástí edice Zrnka temnoty. Co Vás vedlo k jejímu sepsání?

Přivedl mě k němu právě můj výše zmíněný nakladatel Martin Štefko, protože to byl on, kdo tuším v Ostravě na jednom z knižních veletrhů ukázal na Oko čarodějnice a řekl: „Pište takové knihy“. A protože chci dělat nakladateli radost, napsala jsem takovou knihu.

Zápletku jste k mému překvapení zasadila do počátku dvacátého století, konkrétně do období Rakouska-Uherska. Hledala jste k psaní podklady? Pokud ano, z jakých pramenů jste například čerpala?

Datace příběhu je jen berlička pro čtenáře, takové mentální ukotvení důležité pro vnímání atmosféry. Nemá zásadnější historiografické ambice. Podobně jako v Pozdravech a Ozvěnách záhrobí jde stále především o příběh z fantastického světa, což mi jako autorce dopřává větší volnost. Zajímavostí je, že jsem jména postav čerpala z pomníku obětí holokaustu a náhrobků ze sudetských hřbitovů. Je to taková má pocta zmizelým sousedům, a zároveň trochu autorská lenost, protože nač vymýšlet svět obývaný exoticky pojmenovanými elfy nebo mimozemšťany, když si vystačím s Ignácem Reichmannem nebo Fanny Huppert, a příběh bude fungovat stejně dobře.

Netajíte se láskou k tvorbě Divadla Járy Cimrmana. Hru Hospoda Na mýtince jste dokonce viděla naživo. Čím Vás tvorba Járy Cimrmana uchvátila a proč byste ji lidem vřele doporučila?

Jára Cimrman je národní poklad, víc k tomu není potřeba dodávat.

Vaším největším literárním vzorem a idolem je Juraj Červenák. Proč je pro Vás Juraj Červenák spisovatelská ikona? Čeho si na něm vážíte?

Aby nedošlo k mýlce, já se k panu Červenákovi nemodlím, ani nemám jeho fotky na stěnách ložnice, což jen podotýkám, aby čtenáři podobné informace z rozhovorů brali trochu s rezervou. Nejsem nekritická fanynka, ale vím, že úspěch jeho knih je zasloužený, velmi dobře ovládá řemeslo a sedí mi žánrově.

Otázka závěrem – co byste vzkázala čtenářům Sardenu?

Užijte si krásné léto podle svých představ, mažte se krémem s vysokým faktorem, dodržujte pitný režim a bezpečnou vzdálenost od vozu před vámi. Jednoduše, opatrujte se.