SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Seriálové antologie přímo zbožňuji. Pokud nemám náladu na rozsáhlé, do detailu promyšlené zápletky roztažené na mnoho sérií, raději dám šanci krátkým uzavřeným příběhům. Epizody vám totiž zaberou méně času a můžete jich zhlédnout více za podstatně kratší dobu. V posledních několika letech se s originálními, kreativně nespoutanými sériemi roztrhl pytel. Důkazem budiž například netflixovská sci-fi kolekce Love, Death & Robots, vizuálně podmanivý titul Star Wars: Vize nebo superhrdinský animák Co kdyby…? zkoumající neomezené možnosti marvelovského mnohovesmíru. Je zkrátka z čeho vybírat. Dnešní sobotní srdcovka ovšem bude patřit antologii, která mě svou hravostí a scénáristickou nespoutaností přímo ohromila. Bude řeč o fenoménu jménem Black Mirror.

Přiznám se bez mučení, že k Black Mirror jsem přišel jako slepý k houslím. V minulosti jsem sice unikátní britský pořad zaregistroval, jeho popularita mě ovšem totálně minula. To víte, co je zrovna v módě, snadno ignorujete. U mě to v případě netflixovských seriálů platí dvojnásob. Ovšem čas plynul a řekl jsem si, že by nebylo od věci dohnat nějaký rest. Tak jsem chvilku pátral na Netflixu a narazil jsem na Černé zrcadlo. Anotace vůbec nezněla špatně. Navíc nešlo o epické vyprávění, nýbrž o kolekci samostatných povídek, což vždycky uvítám s otevřenou náručí. Neodolal jsem a vrhnul se na sledování. První tři epizody si mě dokonale omotaly kolem prstu. Byl jsem z nich tak nadšený, že jsem s radostí hltal i druhou a třetí sérii. Od čtvrté řady sice šla kvalita rapidně dolů, přesto jsem na zcela jedinečný počin jen tak nezanevřel. Ale pěkně popořadě. 

Seriál Black Mirror, za jehož zrodem stál scenárista Charlie Brooker, si odbyl premiéru v roce 2011 na britské stanici Channel 4. Později si jej přivlastnil streamovací gigant Netflix. Antologie uzavřených sci-fi povídek nastavovala zrcadlo moderní společnosti. Prostřednictvím satirických, místy až děsivě realistických příběhů s kvalitními scénáři a perfektními pointami se divák mohl na vlastní oči přesvědčit o úskalích současného světa. Technologie jde totiž neustále kupředu a pokrok jen tak nezastavíme. Jenže za jakou cenu? Lidstvo musí čelit různým problémům, které mají na život obyčejných lidí nemalý vliv. Jako příklad lze uvést přehnanou digitalizaci, vliv mediálního světa na obyčejné lidi, negativní dopady sociálních sítí na psychiku nebo přehnané útěky do virtuální reality. A to je pouze zlomek problémů, jež mohou ohrozit naše životy a jimž se Black Mirror zevrubně věnuje.

Koncept seriálu mě naprosto uchvátil. Pominu-li funkční epizodní formát, musím obzvlášť pochválit práci s problémy dnešní civilizace, které jsou perfektně zakomponovány do scénáře, jenž trefným satiristickým způsobem dokáže pojmenovat současné potíže.  Důkazem budiž celá první série. Epizody Národní hymna (jak mohou média negativně ovlivnit občany), děsivá dystopie Patnáct milionů meritů (kritika dnešního konzumerismu) nebo znepokojivé intimní vyprávění Celá tvá minulost (přístroj na přehrávání všech našich vzpomínek) osobně považuji za úžasné příběhy, jež vás rozhodně nenechají chladnými. U druhé série sice byl znatelný lehký pokles v kvalitě, přesto se v ní najdou zdařilé epizody. K takovým kusům jako Přijdu hned nebo Lovná zvěř se budu rád vracet.

Třetí série, vydaná roku 2016, vznikla pod kreativním dohledem Netflixu. Tvůrci zašli ještě dál a snažili se více než kdy předtím experimentovat s žánry. Výsledkem byla naprosto brilantní sezóna, v níž jedna pecka střídala druhou. Jako příklad za všechny zmiňme vizuálně působivý, a přitom mrazivý Pád střemhlav. Zemitý příběh, v němž se zrzavá hrdinka v podání talentované Bryce Dallas Howard snaží uspět na sociálních sítích, dokonale prezentuje povrchnost moderní doby. Faleš, snaha být dokonalý a touha být lepší než ostatní bohužel patří mezi jedny ze stinných stránek dnešní doby. Epizodu, jíž se zhostil Joe Wright (filmy jako Pokání, Pýcha a předsudek nebo Nejtemnější hodina), považuji za jeden z vrcholů celé antologie.

Nelze opomenout ani děsivou Zkušební verzi od Dana Trachtenberga, autora Ulice Cloverfield 10 (2016). Napínavému, skvěle natočenému psychologickému hororu vévodí Wyatt Russell, který roli mladého cestovatele zvládl na jedničku. Oproti tomu San Junipero plně dokazuje, že odlehčená romance s pestrobarevnou stylizací může v rámci Black Mirror také výborně fungovat. Obdobně se mohu vyjádřit k Nenávisti národa, temné detektivce, která dokáže oslovit jak uvěřitelnými postavami, tak ústřední myšlenkou. 

V experimentálním duchu se rovněž nesla čtvrtá série, kterou osobně považuji za jednu ze slabších. Na některé díly bohužel nebudu vzpomínat moc v lásce. Jde například o USS Callister parodující původní Star Trek nebo o Železnou vůli, kterou spíš považuji za pěkné kamerové cvičení než za plnohodnotný filmařský produkt. Ve čtvrté sérii se i přesto našly zajímavé příběhy, ať už Arkangel pojednávající o úskalích dospívání, nebo působivé, nápady překypující Černé muzeum.  

Bohužel ani pátá a šestá řada nedosahovaly kvalit prvních tří sezón. Chápu, že se tvůrci snažili zkusit něco jiného a nechtěli vyprávět pořád podle stejné šablony, ovšem některé pokusy se moc nepovedly (úmorné Smithereens, které zachraňuje Andrew Scott, nudné krimi Loch Henry nebo katastrofální Mazey Dayová, která jako by vypadla z úplně jiného seriálu). Z pětky bych vřele doporučil solidní Striking Vipers se sympatickým Anthonym Mackiem a ztřeštěnou teenagerskou jízdu Rachel, Jack & Ashley Too, v níž si zahrála zpěvačka Miley Cyrus. Z šestky pak stojí za pozornost výpravné sci-fi Beyond The Sea a neskutečný úlet jménem Joan je hrozná.

Na závěr se ještě krátce zmíním o dvou skvělých projektech vycházejících z původního Black Mirror. Prvním z nich je Black Mirror: Bandersnatch, samostatný interaktivní film, který funguje jako jedna velká hra s divákem. Zahrajte si jej na Netflixu a posuďte sami, rozhodně stojí za vyzkoušení. Mimo to bych se chtěl pozastavit u projektu Czarne lusterko. Šlo o samostatnou odnož původního britského seriálu, jíž se zhostili čtyři slavní polští youtubeři. Jednotlivé epizody se vyznačovaly kratší stopáží a svým zpracováním se přibližovaly prvním dvěma sériím původního Black Mirror. Všechny epizody maximálně doporučuji. Je až s podivem, že některé mohou snadno konkurovat dílům z britského originálu. Čtveřici krátkých polských epizod – Rozstanie, Suma szczęścia, 1% a 69.90 –  můžete zdarma zhlédnout na YouTube.

Tak jsme na konci! A co říct závěrem? Času stráveného s Black Mirror rozhodně nelituji. Seriál považuji za úžasný počin, jenž ohromí nejen osobitým zpracováním, ale také úžasnými myšlenkami. Pokud hledáte kvalitní sci-fi antologii, rozhodně nešlápnete vedle. Ano, uznávám, pokaždé nebylo posvícení. Ale když to vezmu kolem a kolem, stálo to vážně za to!