NEDĚLNÍK: Julie Nováková, Setkání napříč časem

Když nám okolní svět nerozumí nebo my nerozumíme jemu, skýtají příběhy nejen vítaný únik, ale i možnost porozumění. Setkáme se v nich s postavami, které by se zfleku mohly zařadit mezi naše nejlepší přátele; vidíme stejně tak  do nitra postav pro nás opovrženíhodných a dokážeme jim navzdory veškerým nesympatiím porozumět, možná pro ně i nalézt pochopení. Někdy při čtení narazíme na osoby tak blízké, že se jejich společnosti nechceme vzdát ani později, a tak se rozhodneme jejich příběh pokračovat - anebo napsat jinak. Tímhle způsobem můžou vznikat fanfikce… nebo třeba příběhy inspirované skutečnými osobami a událostmi.

Stále častěji a častěji - alespoň v těch vzácných chvílích, kdy mám čas a klid psát - se uchyluji k psaní postav se skutečným předobrazem. Pod rukama mi ožívají Emanuel Rádl, Jiří Karásek ze Lvovic, Gustav Meyrink, hrabě Harry Kessler nebo třeba Alan Turing.

Uvažuji, jestli jsou za tím spíš mrzké důvody jako lenost nebo nedostatek představivosti (skutečnost za nás už stvořila postavy se zajímavou, nejednoznačnou osobností a klikatými životními cestami; stačí se jich “jen” se ctí chopit), nebo důvody daleko vznešenější, jako je nesplnitelná touha tyto i jiné osobnosti poznat osobně. A je to skutečně vznešený důvod, nebo jen zamaskovaná pohodlnost? Spřátelit se s představami dávno mrtvých osob koneckonců vyžaduje pramalé úsilí. I když nakrásně víme o jejich špatných stránkách a podivnostech, nemusíme se s nimi doopravdy potýkat. Jejich přátelství s námi může být dokonalé; to jiní se v naší režii musejí popasovat s jejich horšími chvilkami.

Možná si přejeme jim znovu vdechnout život; ukázat i dnes všem, o jak neskutečně zajímavé osobnosti se jednalo. Někdy dokonce toužíme změnit jejich příběh; stvořit svět, kde se Meyrink setkával se skutečným nadpřirozenem, nebo kde Turing nezemřel v roce 1954 a spolu s jinými vědci stanul před otázkou, která měla navždy změnit směřování lidské civilizace.

Ve spekulativních žánrech si můžeme dovolit změnit příběh jejich života, nebo celý jejich svět; dočkají se tedy snazší cesty a šťastnějšího, klidnějšího žití? To těžko. Pod nohy jim házíme nové překážky, klademe jim do cesty stále obtížnější rozhodnutí a necháváme je zažívat úspěchy i selhání. Skutečný svět se svou barvitou historií, zvlášť když si v science fiction nebo fantasy tok dějin patřičně usměrníme, nám k tomu stýká více než dost příležitostí. Na druhou stranu - žánrová literatura nám umožňuje si stvořit celé vlastní světy, vlastní dějiny, vlastní výzvy.

Proč tedy inspirace skutečnými osobnostmi a dějinami? Možná je to i způsob, jak je třebas poslat na daleko klikatější, ale současně barvitější stezku. Karásek či Meyrink tak mohou tím snáz uniknout z rutiny a šedi poštovního, respektive bankovního úřadu působením jako vymítači; Rádl se dočká katastrofy, ale současně nevídaných vědeckých příležitostí; světoběžník Kessler nalezne kotvu života nejen v umění; Turing dostane druhou šanci žít a je na něm, jak s ní naloží - než je spolu s Drakem, Saganem a jinými vržen do soukolí událostí, jež v našem světě nenastaly. Jejich vymanění z okovů dějin představuje na začátku zmiňovaný únik; připomenutí, že i my, byť třebas ne hned teď, můžeme uniknout z pomyslného vězení, kde nám nepatří náš čas, přátelství v moři povinností zůstala vzpomínkou a plavíme se mořem šedi bez šance víc než špičkami prstů dosáhnout na kormidlo. A možná je jednoduše zábavné nechat jejich osudy protnout: kupříkladu Meyrinka úzce spolupracovat s Karáskem, s nímž měli tolik společného a přece kvůli odlišnému mateřskému jazyku žili v jiných Prahách…

A samozřejmě je to možnost si hrát: ukládat velikonoční vajíčka pro znalé, která jim při nalezení udělají radost; propojovat témata, o kterých zřídkakdy smýšlíme v kontextu; tvořit nové světy a klást si u toho věčnou sci-fi otázku “co kdyby”. Co kdyby navenek fungoval lysenkismus? Co kdyby lidstvo už počátkem 60. let v projektu Ozma narazilo na známky jiné inteligence? Co kdyby neznámá katastrofa počátkem 20. století vymazala Prahu z povrchu zemského? …a tak dále.

Teď mne omluvte. Po pár hodinách povinností se mi snad ještě podaří zastihnout Alana Turinga a prohodit s ním pár slov.