ROZHOVOR: Ondřej Kocáb

Jediný, kdo si na SklepCon nepřivezl nějakého příbuzného byl Ondřej Kocáb, takže z jeho odpovědí je jen obyčejný, vyčerpávající rozhovor.

*

Olomoucký biofyzik, recenzent a milovník příběhových her Ondřej Kocáb je nadějným hororovým autorem. Autorsky se začal projevovat coby finalista a vítěz několika povídkových soutěží (Horor-Web, O krvavý brk). Ve své dosavadní povídkové tvorbě snoubí hororovou atmosféru s poetikou starých sci-fi horrorových příběhů a popkulturní sociální kritikou. Opakovaně publikoval na stránkách elektronického čtvrtletníku Howard, do něhož přispíval i recenzemi a články.

Knižně debutoval povídkou Mrtvola v antologii Dokud nás smrt nerozdělí (2019). O rok později s Honzou Vojtíškem vydal společnou povídkovou sbírku Rozpolcení (2020) a přispěl povídkou Zatracenej do pátého čísla Trash, literární přílohy českobudějovického magazínu Milk & Honey. Knižně povídka vyšla i v antologii České temno (2021). Povídka Macho-man 3000 se objevila v zahraniční antologii Czech Extreme (2022). V tomtéž roce přispěl povídkou Poslední vůle do prvního čísla časopisu Krátký řez. Ke spolupráci s Honzou Vojtíškem se vrátil společně psanou povídkou Neotáčej! ve sborníku Sešívance: Druhý steh (2023).  

1) Kdy se v tobě objevilo nutkání psát příběhy?
OK: Asi takto – psát s úmyslem to později i publikovat jsem začal až někdy počátkem vysoké školy. Ale psát mě bavilo už předtím. Odmala jsem psal básničky a zcela unikátní slohovky (byly tak popisné, že podle nich vždy poznali mé příbuzné dřív, než se vyskytli na třídních schůzkách). Na střední mě už učitelé vyháněli, když jsem dobrovolně zůstávával po škole, aby mě nechali slohovku naprosto vypiplat. Abych to zkrátil, příběhy jsem vymýšlel odjakživa, ale až později jsem je převáděl na papír. Dává to takhle strašně napsané smysl?

2) Proč zrovna horor?
OK: Protože jde do hloubky. Přečtu i napíšu cokoliv, ale horor dovede čtenáře přivést na místa vyvolávající emoce částečně potlačené. Horor mě naplňuje, protože se neomrzí a zkoumá vše od hlubin lidského života až po samotný okraj existence. A taky – a to je nejdůležitější – mě tento žánr baví a naplňuje ze všeho nejvíc.

3) Lekneš se někdy sám toho, co jsi napsal?
OK: Pokud nemám určitý pocit napětí (výjimečně i strach), tak vím, že je něco špatně. Autor by měl při psaní něco cítit, jinak je jeho text prázdný a nic význačného neříká. Zatím se tedy nelekám, maximálně mám nepříjemné pocity a přemýšlím, zda to chci poslat někam dál (jasně, že chci, proč bych jinak daný příběh psal, ne?)

4) Máš nějaké rituály před, při nebo po psaní?
OK: Jasně. Píšu vždycky s velkým šálkem černého čaje a hlasitou hudbou (musí mít ideální tempo a být beze slov). V místnosti musí být ticho a kolem nesmí nikdo další existovat. Jen já a mé vesmíry.

5) Máš nějaké oblíbené autory nebo jsi pouhým rychlohltačem písmenek?

OK: Ani jedno. Pochopitelně mám oblíbené autory, ale je jich tolik, že je všechny stěží vyjmenuju. Čtu prakticky všechno od našich skvělých domácích autorů až po ty zahraniční. Skoro všude si něco najdu. Ale hltač písmenek nejsem, vše čtu velmi pečlivě a pozorně, rád hraju s autory hru, zda přijdu na pointu dřív, než mi autor odhalí. Plus mám spoustu rituálů i ohledně čtení, včetně přesného seznamu (pořadí) knih, které mám v plánu číst.

6) Co říkáš na své kolegy z nakladatelství Golden Dog? Neboj se být explicitní. Vnímáš tu nějakou rivalitu?
OK: Jsme skvělá grupa, mám své kolegy hodně rád. Jako přátele, autory, i lidi. Rivalita určitě nějaká je, ale jde spíše o rivalitu navzájem se podporující a motivující. Nemám problém jim poradit a vždycky se od nich dočkám reakce a pomoci. Děkuji vám přátelé, jste skvělí!

7) Čeho se nejvíc bojíš?
OK: Sebe. Samozřejmě se obávám spousty věcí, ale přímo strach nemívám. Bojím se věcí plynoucích z mého osobního vnímání reality. Opravdu existuju? Existují ostatní? Kdo jsem? Co je to realita?  Kdo je vlastně autor? Čím více nad vším přemýšlím, tím víc narážím na věci, které mě skutečně děsí.