Třetí POVÍDKA Sardenských legend

Prcek a Quinn

Štěpán Tůma

Zvednu se, přední tlapy zapřu o podlahu a propnu se v bedrech. Protáhnu si tak keramitem vyztuženou psí kostru. Svalím se zpátky, až to zaduní. Zívnu. Mordu nechám otevřenou. Jazykem se chladím a přitom funím na tvrzené sklo své cely.
Cela to sice je, ale vězením není. Nejsem tu za trest ani proto, že se pán bojí mého útěku. Nikdy bych neutekl. Jsem tu na testování. Stejně jako Prcek, můj šimpanzí biomorfí parťák. Od té doby, co jsme se vrátili z poslední mise v kosmu, nás lidi, které chráníme, drží zavřené a snaží se z nás vydolovat naši nově nabytou schopnost. Někdo říká magickou, ale já to tak úplně nevnímám.
„Prcku?“ zeptám se přes sklo.
„Hm?“ odpoví mi rozespalý hrdelní hlas opičáka z protější cely.
„Seš dobrej?“
„Pokud pán neřekne jinak, jsem dobrej.“
Pohledem sklouznu k pozinkovanému míčku v rohu místnosti. Jsem sice napůl stroj – zuby trhám ocel, tělo vydrží tlak velkej jako… prostě velkej, ale pán se ke mně chová, jako bych byl normální pes. Po každé misi hrajeme aport. Chválí mě. Odměňuje. A tráví se mnou čas. S ním jsem tady na Zemi doma. Až doteď. Podělaná mise.
„Pán…“ zašeptám.
„Cos říkal?“ hlas má Prcek neutrální, ale v jeho pachu cítím zvědavost a podrážděnost. Smrdí stejně, jako když jsme letěli prozkoumat tu hvězdnou mašinu – stanici, jak říkal pán. A taky smrdí podobně jako všichni ti zvědaví vědci.
„Nic.“
Je zvláštní, že neslyším Prckovy myšlenky. Buď náš novej dar nefunguje mezi zvířaty, anebo je Prcek prostě blbej a nemyslí.
„Funguje,“ ozve se Prcek a mě těší, že jsem ho vyprovokoval myšlenkou, „a nejsem blbej, jen nerad přemýšlím, když teď vím, že posloucháš.“
Klasickej Prcek. Bouchač, co si vytrpěl psychomotorickej výcvik elektrickými šoky, ale zároveň mu to setsakramentsky pálí. A teď ještě ke všemu umí číst myšlenky. Stejně jako já. Jsme vlastně první biomorfí kouzelníci. To lidi děsně rozčiluje.
„Promiň…“ omluvím se nejen za to, co jsem řekl, ale i za to, co jsem si před chvílí myslel – nemá rád, když mu říkám bouchač. Sakra, jestli tohle je dar, tak já jsem krásnej jako Lassie.
„Nejsem člověk, mně se omlouvat nemusíš… Hele, už jdou.“
Sednu si a vrtím pahýlem ocasu.
„Pán mezi nima není,“ řekne Prcek.
Vím to. Necítím ho. Voní zahradou. Ale stejně, co kdyby přišel? Třeba má jen novou vůni.

*

Testovací místnost lemují zářící displeje. Stroj na trojnožce se ježí tlustými hadičkami. Pumpujou do mě sedativa. Jako by zapomněli, že mám v těle defender. Senzor, který chrtí rychlostí lokalizuje cizí roztok. Jakmile detekuje účinnou látku, uvolní se neutralizátor.
Vědec ve žlutém ochranném obleku ke mně přistoupí. Škodolibý úsměv. Takový jsem viděl už mockrát, plný nadřazenosti a pohrdání. Tenhle člověk se se mnou mazlit nebude.
Ztratím nad sebou kontrolu. Obnažím dásně a zavrčím tak, že sebou trhne, div se nepomočí. Displeje s hodnotami anestetik ukazují maximální dávky. Varovné pípání mi trhá uši.
„Quinne, to bude dobré, hodný kluk!“ řekne pán. Nevidím ho, ale v čenichu mě už šimrá vůně květin. Jediný dotek mě uklidní natolik, že se podvolím a defender vědomě vypnu. „Nebude to trvat dlouho, slibuju. Až to skončí, zahrajeme si aport, co říkáš? Hodný kluk…“
Začnu se propadat do mdlob.
Ostrá výměna názorů mezi pánem a vědci se ztratí v temnotě.

*

S námahou zvednu přeleženou mordu a z huby mi ukápne dlouhá slina. Kosti mě bolí, lebka ještě pořád duní. Smrdím jako mokrej pes, a to i přes to, že mám blíž ke stroji než ke zvířeti. Aspoň tak o nás mluví doktoři. Mašiny na zabíjení, tak nám říkají. Něco na tom bude. Kdyby se při testování neobjevil pán a neuklidnil mě, nejspíš bych žluťáka připravil o ten jeho úsměv.
„Proč nám už nedají pokoj? Proč si myslej, že slyšet cizí myšlenky byl emzáckej dar?“ skučí Prcek jakoby z dálky. Snáší bolest výrazně hůř. Je sice rváč, ale citlivej.
„Pán říká, že jakmile pochopí, jak to funguje, nebudeme už muset nikdy do akce.“
„To určitě…“
„Už jdou,“ upozorním Prcka tentokrát já, a protože cítím pána, rychle vylížu misku se žrádlem a vitamíny.
„To jsou moji kluci!“ ozve se něžný hlas.
Vrtím ocasem a házím boky jako štěně. Kdybych v tomhle stavu do někoho vrazil, srazil bych ho k zemi. Šlápnutí na nohu by lámalo kosti.
Pán se usmívá. Ale tak nějak napůl. Ale ne, už zase krvácí. Chudák, rád bych mu nějak pomohl. Jenže na kom bych se mstil, když ho nikdo nezranil?
Vezmu míček do tlamy. Třeba ho rozveselím.
Důstojnost, Quinne! Prckův hlas zaduní v mojí mysli. Psí oddanost nesli opičáci vždycky těžce. Nedivím se jim. Vždyť kolik opic roztrhal pes jenom proto, že neuposlechly rozkaz přesně tak, jak jim pán zadal? Jenže já takovej nejsem. Nikdy bych mu neublížil. Prcek je jako rodina. Opí brácha. Stejně jako pán.
Díky, Quinne…

*

Po dalším testování se cítím hrozně. Čenich plní štiplavý zápach spáleniny a hlava třeští, jako by mi přes ni přejel tank.
„Prcku?“ zakňučím a zvuk vlastního hlasu mě vyděsí. Něco mezi sípáním a chrčením, které jsem slyšel jen u umírajících nepřátel.
Hm?
„Seš dobrej?“
Ne… jo, jasně… nevím…
Rád bych mu zlepšil náladu. Jsem vůdce. V týmu jsem ten, co pomáhá, když je nejhůř. Zvednu ztuhlé tělo a dobelhám se ke sklu, kde sebou plesknu o zem. Zaduní to, a to mi připomene naši kosmickou výpravu. To bušení, než se dostali dovnitř…
„Vtipný, co?“ řeknu.
Jo?
„Jo. Mysleli jsme, že s námi přiletěli bojovat emzáci, ale mordujou nás teď naši.“
„Všimnul sis, jo?“
Počkej, vtipálku. „A když se nalodili, jako by Jamato byla jejich loď, vřískals jako děcko.“
Ticho.
Asi jsem to přehnal. Nejspíš proto jsem o tom nechtěl mluvit dřív. Prcka je snadný zranit takhle na citech. „Promiň.“
Zato tys byl hrdina.
Má pravdu. Zpanikařil jsem. Místo abych spustil sebedestrukci lodi – což je přesně to, co jsme měli udělat, když se dostali na palubu –, schoulil jsem se k Prckovi jako štěně. Důstojnost? Tak té v tom nebylo, ani co se za dráp vejde.
Z toho si nic nedělej. Přežili jsme, kde by se jiný odpálili. Selhali jsme, ale ještě žijeme!
„Prcku?“
Hm?
„Co ti tam nahoře ukázali?“
Nic.
„Já viděl jasnou bílou záři, jako když ti slunce vypálí skvrnu na sítnici. Pak už nic. Dokonce si ani nepamatuju, že nám naši povolili návrat.“
„Jo, spojil jsem se s velínem,“ řekne. „Chvíli to trvalo, ale nakonec lidská zvědavost vyhrála. Blbouni…“ Konečně slyším jeho hlas. Nepřirozeně slabej, ale stejně mě uklidňuje. Vždycky mě uklidňoval.
„Takže jsi zůstal při vědomí… Cos viděl? Jak vypadali?“
„Já… nevím… byli jiný… schopnost nám předali tak nějak mimoděk. Žádnej čip nebo tak něco. Najednou tam bylo hodně světla a děsný množství pachů, to by sis užil. Nebo taky možná ne…“
Nenaléhám, aby pokračoval. Vím, že když se rozmluví, neskončí, dokud neřekne všechno, co považuje za podstatné.
„Ale já se stejně nebál,“ pokračuje, „něco v jejich pižmu mě uklidňovalo. Dokonce se omluvili, že tě uspali. Prej tě vyhodnotili jako větší, jak se to říká…“
„Riziko?“
„Riziko – spíš jako že moc nepřemejšlíš.“
„Aha.“ Zívnu si, abych se uklidnil. Nesmím se rozčílit. Prcek byl u toho. Ví, co nám provedli a možná i proč. Jestli se to dozvím a řeknu to pánovi, dostane nás z toho. „A dál?“
Zmlkne.
„Slyšel si, co si myslím, viď?“ Tohle jsem podělal. Neměl jsem naléhat.
„Slyším všechny myšlenky, ty ne?“
„Jo,“ potvrdím. „Proč myslíš, že nás z toho pán nevyseká?“
„Je to člověk.“
„A?“ Nechápu.
„Víš, jak funguje opí výcvik?“
„Když se spleteš, obojek ti dá elektrickou pecku.“
„Jo, vás odměňujou a nás pečou zaživa…“
Cítím smutek a strach, který se mu dere zpod kožichu.
„Prcku? Si v pohodě?“
„Jednou, ke konci tréninku, se mi při nácviku nouzového přistání obojek porouchal. Začal mi dávat šoky, nehledě na to, jakou páčkou jsem cvaknul nebo co jsem zmáčkl. Zuřil jsem. Skoro nikdy jsem se nezmýlil a teď do mě proudila elektřina při každým z osmdesáti tří úkonů. A víš, co udělali lidi?“
Napjatě mlčím.
„Pojmenovali mě Prcek, protože jsem prej vřeštěl jako bité dítě…“
„To je strašný…“
Tentokrát mlčí Prcek. V hlavě se mu honí sprostá slova a jede film – násilí na lidech.
„Proč myslíš, že jsme dostali ten dar?“ zeptám se opatrně.
„Nemám páru, možná nějakej test, jak s tím naložíme. Co ale vím, je, že v týmu zajišťuje poslušnost vůdce. Bouchač nedumá, bouchač koná. Ty vedeš, já konám. Mám tě rád a nehodlám se stavět proti tvé oddanosti lidem. Bude, jak řekneš a nezáleží na tom, co si o pánovi myslím.“
To mě raní. Nikdy bych mu přece neublížil. Nemusí mě ujišťovat, že se proti mně nepostaví, i když má pěkně pádnej důvod lidi nesnášet. Vykoušu si trs chlupů z boku. A teprve když vyplivnu vlhký chomáč z tlamy, dostanu nápad.
„Tak dělej! Dostaň nás ven.“
„To nejde, víš to líp než já… Budou nás zkoumat zvenku i zevnitř, ať už to přežijeme nebo ne. O nás tu vůbec nejde.“
„Ale pán by –“
„Cha. Pán je na tom stejně jako my, musí poslouchat ty nad sebou.“
„Prcku, kdy jsi začal takhle přemýšlet?“ řeknu a olíznu si čenich. Potom, co mi řekl, je to asi hodně hloupá otázka, ale Prcek odpoví a dost mě tím rozhodí.
„Tohle jsem já, Quinne. Tohle jsem byl vždycky já. Ale ty ses nikdy neptal. Vždycky jsi myslel jen na další úkol. Taktika, rozkazy a cíle. Víc tě nezajímalo. Proto tě emzáci omráčili a mě ne.“
„Jsem riziko.“
„Seš riziko.“
Už jdou, vyšlu místo slov myšlenku.
Já se bojím víc lidí než emzáků, Quinne.
Procítěnost jeho slov mě zabolí jako našlápnutí na střep. Nečekaná a intenzivní bolest, jen ne v tlapě, ale někde u srdce. Promiň Prcku. Ale pán slíbil, že když vydržíme, nechaj nás. On by nás nezradil. Věřím mu.
„Quinne, ty první,“ pronese smutně zpoza ochranného skla pán.
Nemám sílu se zvednout, jen vrtím ocasem a psím způsobem se usmívám.
Dveře se s cvaknutím otevřou. Čtyři páry rukou mě za hlasitého funění naloží na pojízdné lůžko a připoutají silnými řemeny. Pán mě pohladí po čenichu.
Sbohem, ozve se klidně Prcek. Jenže já slyším, jak mlátí do všeho, co má po ruce. Vřeští, jako pominutej.
Do psí prdele. Prcku! Tohle je konec. Pán mě nikdy po čenichu nepohladil.
Prcek buší pěstmi, až se otřásají stěny.
„Míček,“ zasípu zoufale. Slíbil mi přece aport!
„Jistě Quinne,“ řekne pán a sehne se pro hračku, která nás dva spojuje od té doby, kdy mě dostal na starost. Po tváři mu něco sklouzne. Podle slaného pachu poznám, že to byla slza.
Do dvojitý psí prdele!

*

„Dejte mi chvilku,“ řekne pán, když mě dovezou do vykachlíkované místnosti. Tady mě dávat dohromady nebudou. Čtyři holé stěny mi připomenou lazaret, až na to, že tahle márnice dezinfekcí doslova čpí.
Poslední myšlenka, kterou zaslechnu z hlavy jednoho z odcházejících bezpečáků, je: Mozeček jako mazlíček jí stačit nebude?
Ocelové dveře zaklapnou. Stočím pohled k pánovi.
„Pane?“
„Neříkej mi tak!“ okřikne mě pán.
Nechápavě nakloním hlavu ke straně.
„Už si nezasloužím tvoji úctu. Jmenuju se Joan.“ Dosedne ztěžka na stoličku a zaboří hlavu do dlaní. Popotáhne.
Co se to s ním děje? Jsem zmatený, proto raději mlčím.
„Promiň mi to, Quinne. Neměla jsem vás tam posílat.“
„Byla to mise,“ řeknu poslušně. Pán se nikdy nemusí omlouvat. Navíc nechci, aby si něco vyčítal.
„Mise,“ zašeptá a podívá se na mě. „Poslouchej… Quinne… testy jsou u konce.“
Slyším, co si myslí. „Chtějí nás pitvat?“
„Vědcům budou stačit mozky. Navíc mi přiřadí novou smečku.“
„Umřeme,“ řeknu to nahlas.
Smutný pohled pánových očí provází prapodivné myšlenky na naše první dny. Jak objímal před spaním Prcka, když byl ještě fakt malej. Jak u mě ležel po každém zranění. Krmení. Stres, když se sám snažil vychytat všechny poškozené vnitřní obvody biomechanického těla. Strach, že se mu nepovede srovnat kosti zdeformované nárazy vysokorychlostních projektilů. Vždycky nás chtěl opravovat sám. Jako by si vynahrazoval čas, který nám vzalo bojiště. Měl nás rád. Má nás rád.
„Jestli bude pán se mnou, nebudu se bát,“ řeknu po dlouhé odmlce upřímně. Strach se mi přesto uhnízdí v kožichu. Takhle se asi cítil Prcek, když ho smažily elektrošoky. Pokusím se narovnat, ale řemeny mi neumožní pohyb dokončit. Padnu zpět a srazím míček, který mi ležel u tlamy. Hračka se několikrát odrazí od země. Zastaví se až o pánovu nohu.
Zvedne míček a zamyšleně si ho prohlédne.
„Ach, Quinne…“ Konečně se mi podívá zpříma do očí. Pokračuje už jen v myšlenkách. Už jste vytrpěli dost. Nenechám je, aby vám znovu ubližovali.
Nechápu, co se mu honí hlavou. Vodopád pocitů. Lítost, vztek, stud, vzrušení. Vše nakonec přebije pach vzdoru. Jako když zaženete vlka do kouta a v momentě, kdy už si myslíte, že ho máte, po vás skočí.
Poslouchej mě Quinne, a poslouchej mě sakra dobře!
Moje jméno zazní ještě několikrát. U psů je opakování zárukou, že neztratí pozornost. Ale já to nepotřebuju. Jestli jsem kdy v něčem vynikal, tak v poslouchání. Prcek by mohl vyprávět.
Přikývnu.

*

Přímočarý plán. Koneckonců pán býval operativec. Není to tak dlouho, co se sám pohyboval po bojišti.
Věřím mu. Plánu i pánovi. Musím. Neumím to jinak. Ale něco v jeho pachu mi říká, že takhle nikdy nepracoval. Jít proti vlastním je něco, co nezná. Ten tlak ho ničí. Přepadne mě tušení, že jsme něco opomněli.
A taky že jo. Háček je v tom, že pána už delší dobu podezírají. Tuší, co se mu honí hlavou. Vždyť ho pozorují stejně bedlivě jako nás. Vzpomenu si na Prckova oblíbená slova: Lidi jsou slabí, ale nejsou hloupí. Nikdy se nedozvím, jestli se pán prořekl před nadřízeným, nebo ho prozradilo, jak se k nám choval, zatímco ostatní se snažili z nás vyždímat magickej dar. Ale když dovnitř vtrhnou – dva vědci a dva členové ostrahy v čele s plukovníkem –, nepřekvapí mě to. Jsme v pasti. Čas vypršel.
A to mě rozzuří.
Plukovník sjede pohledem k pánovým rukám zápolícím s řemeny. Neváhá ani vteřinu. Vydá rozkaz. Slova, která zvolí, rozhodnou o tom, co se bude dít. Kdyby chtěl pána uvěznit, zajmout nebo spoutat, to všechno bych nejspíš skousl, ale on křikne: „Zabte je oba!“
Mě klidně zamordujte, ale na pána nesahejte!
Stroj i animozitu v sobě potlačuju většinu času. Spoléhám se víc na sebekázeň a výcvik. Představa, že ztrácím kontrolu, mě děsí. Proto jsem natlakovanej jako papiňák. Právě ona tři slova, která opustí vrásčitá ústa, jsou příliš. Moje robo-já, cepované tisícem opakování se spojí se vzteklým Quinnem. Tělem pokrytým jizvami projde mantra programu: Vystopuj a znič!
ZNIČ!
Keramitovým skeletem projde brnění, vnitřní stroj rozešle do svalů bojovou šťávu. Stimulant posilující reflexy a zatemňující mysl. Kňučím. Euforie a vztek se derou na povrch. Nahrazují strach a bolest. Zakvílím tak odporně, až se všichni v místnosti chytnou za uši a padnou na kolena. Víc nepotřebuju. Nadechnu se a v jediném trhnutí těla přervu všechny řemeny. Pásy se rozletí, spony zazvoní o podlahu.
Pojistka, která drží všechny biomorfy na uzdě – poslušnost –, je u robo-psů posílena oddaností k pánu. Proto jsou páni vybíráni velice pečlivě, neboť existuje riziko konfliktu obou behaviorálních jednotek (to mám od Prcka). Věrnost až za hrob.
Já… jsem… riziko.
Skočím vpřed.
Bezpečáci se otřepou a první z nich tasí pistoli. Pozdě. Proletím místností jako střela, zakousnu se mu ke klíční kosti a strhnu ho k zemi. Zatřepu tlamou. Ječící hlava se oddělí od těla a mlaskne o zeď. Krev z rozšklebené rány vystříkne v několika gejzírech.
Rozezní se alarm. Otočím se za druhým bezpečákem a plukovníkem, kteří na mě třesoucíma se rukama míří svoje ubohé zbraně. Tep mi vyletí ještě o chlup výš. Šťáva barví oči do ruda a z obnažených dásní tečou růžové sliny. Kolikrát už jsem stál na opačném konci hlavně?
Nastavím střelám záda a stáhnu hlavu mezi lopatky. Instinkt. Když dozní práskání výstřelů a tlumené cinkání nábojnic, zvednu se. Vycením tesáky. Zprohýbané patrony se odloupnou od vyztužené kůže a popadají na zem jako jehličí z uschlé větve. Kalibr jejich pistolí mě neohrozí. Když to plukovníkovi dojde, postrčí bezpečáka před sebe, rozrazí dveře a zdekuje se. Z hloubi hrdla mi vyjde zavrčení. Praskání kostí druhého bezpečáka ani nevnímám, jen sladkou tučnou chuť morku šimrající mě na patře. Bestiální euforie!
„DOST!“ křikne pán.
Ztuhnu uprostřed pohybu. Dokonce se i posadím. Vědci krčící se v koutě tak dostanou příležitost a utečou.
„Musíme pro Prcka, rychle!“ rozhodne pán.
Jsme smečka s instinktem chránit. Brácho!

*

Prcka vysvobodíme bez větších obtíží, ale zmobilizované jednotky nám odříznou jedinou únikovou cestu. A tentokrát jsou vybaveny ničivějším kalibrem. Plukovník se činil. Stát proti svým není pamlsek. Prcháme pod narůstajícím náporem průrazných střel, které drtí stěny a zakusují se do míst, kde jsme ještě před chvíli stáli. Jen zázrakem nás nic netrefí. Jako by čtení myšlenek nějak ovlivňovalo a deformovalo prostor kolem nás.
Trasírky nás provázejí, až dokud za sebou nezavřeme bezpečnostní dveře hangáru s raketoplány a drony. Nechápu to. Proč nás drželi tak blízko lodím? Proč nás neodvezli někam dál? Někam, kde by nehrozilo tohle?
Kdyby z nás čtení myšlenek dostali, chtěli by ho nejspíš okamžitě testovat na dalších „subjektech“. Prckův hlas v mojí hlavě je plný nenávisti. Taky nejspíš chystali další posádku k odletu, až zhebneme!
Otočím hlavu směrem k druhé přístupové chodbě za sebou. Prcek právě láme posledního těžkooděného strážce hangáru. Drží tělo nad hlavou, aby ho vzápětí silou gravitace spustil na svoje vytrčené koleno. Nejprve se rozlomí zbroj, po ní práskne chodbou křupnutí páteře. Těžkooděnec, mrskající sebou jako hadrová panenka, ochabne. Prcek je zbrocen krví, ale na tváři má pro něho typicky klidný výraz. On si boj nikdy neužíval, vždycky ho bral jako poslední možnost.
Měl bys to taky někdy zkusit, reaguje Prcek na moje myšlenky.
„Vždyť jsem jich sundal nejmíň tolik, co ty.“ Jak si myslí, že jsem ho dostal z cely?
Myslel jsem přemejšlet dřív, než jednáš.
„Aha…“
„Nemůžete se bavit nahlas? Děsíte mě,“ poznamená pán a mně je ho okamžitě líto. Něco v jeho hlase signalizuje problém. Mluví na nás od konzole velkého počítače, jež funguje jako velín pro celý hangár, a slaná železitá krev mu teče po boku. Tvář má bílou a výraz ztrápený. A sakra. Koupil to. To je zlé! Co si bez něj počnu?
Pohlídám chodbu, ty se starej o pána, Quinne!
Poslechnu a opatrně a dostatečně hlasitě dojdu k počítači. Nechci pána vylekat.
„Dej to támhle,“ rozkáže mi pán. Hrbí se na otočné stoličce a jednou rukou mi cpe do tlamy míček. Oči má zavřené a rukou ukazuje na nedalekou kapsli. Podobné strojky jsme v kosmu užívali k varovným výstřelům. Jsou duté, takže zpravidla jen poškodí vnější plášť a nenadělají valné škody. Zato jsou rychlé, že jim žádný raketoplán neunikne.
Poslechnu. Vrátím se a zrak upřu na temnou louži, která se stihla rozlít pod stoličkou.
Nadechnu se, ale bojím se promluvit. Prcek vyčistil chodbu a zahnal nepřátele na ústup. Jenže oni se vrátí a bude jich víc. Použijí všechny prostředky a přístupové cesty, aby se k nám dostali. Navíc operují na domácí půdě. Není úniku.
Omotám kolem pána tlakové obinadlo, které jsem vylovil z nedaleké lékárničky na stěně. Pracuju tlamou a drápy, takže výsledek je takový, jaký je. Nedostačující. Naposledy zatáhnu. Stáhnu gázu, co to jde. Pán zasténá, ale nebrání se. Konečně doťukal na konzoli sekvenci a začíná věnovat pozornost dění okolo.
„Kolik máme času?“ vydechne skrz zaťaté zuby.
„Neudržíme se věčně,“ řeknu. Nechci se upínat k minutám.
„Minuty,“ řekne Prcek. „patnáct, možná víc.“
Stojí vedle mě a zhluboka oddechuje. Krvácí z rozseklého rtu a přišel o pár kevlarem vyztužených zubů. Přesto není většina lepkavé krve v kožichu jeho – cítím to.
„Kolik času vám zabere nastartovat raketoplán?“
„Támhle je ten náš,“ Prcek ukáže na nejhranatější raketoplán hangáru, výsadkovou loď Jamato. „To zvládnu za chvilku. Ale –“
„Ale pán vzlet nepřežije,“ dokončím za něj. „Musíme sehnat pomoc.“
„Já nepoletím,“ odpoví pán a stiskne jeden z velkých oválných knoflíků. Strop sykne a cvakání útrob konzole doprovodí zahřmění vzdáleného výstřelu jednoho z děl bránících orbitu. Projektil během několika vteřin překoná atmosféru Země.
Nerozumím, na co pán střílel. Jsme obklíčeni. Jediná cesta ven vede vzhůru. Zatřepu hlavou. Nesejde na tom. Jestli chce zůstat, neexistuje jiná možnost.
„Pak zůstaneme taky,“ řeknu pevně.
Prcek přitaká. Když postřehne krvácející obvaz, klekne k pánovi. Opovy prsty jsou pro drobnou práci způsobilejší. Během chvíle pán opět hekne, když nové obinadlo stáhne pro změnu Prcek. Podle škrábání na hlavě poznám, že je se svojí prací spokojen.
„Ne, dostanete rozkaz!“ namítne pán a tvář křiví bolestí.
„Tady ale čip poslušnosti nebude fungovat,“ řekne Prcek. „Quinn je robo-pes.“
Víc říkat nemusí. Právě vrozená loajalita postavila robo-psy nad ostatní biomorfy.
„Chlapci moji,“ sípe pán. Pokračuje, jako by nás neslyšel. „Nepřestanou vás hledat. Ta schopnost, co jste získali, je příliš cenná. Nikdy vám nedají pokoj. Musíte být opatrní… Prcku, snaž se promýšlet každý krok dopředu, buď Quinnovi oporou. Bude to pro něj těžší… Ale vy to zvládnete. Věřím vám.“
Chápeš? ptám se Prcka.
Trochu…
Někde v hloubi komplexu zaslechnu vrzající kolečka gatlingu. No jasně, plazmová munice roztaví dveře a kadence sta výstřelů za vteřinu dokončí zbytek.
„Deset minut max,“ řekne Prcek. „Potřebujeme plán.“
„Je mi to líto, Quinne,“ řekne pán a pohladí mě po čenichu. „Prcku, nastartuj.“
Op odběhne a celou dobu, co je pryč, se mi ježí chlupy pod vrzáním koleček blížícího se kanónu. Pod kožichem se mi to mele. Měl bych Prcka zastavit nebo se aspoň připravit na přicházející zkázu, ale místo toho opět ztuhnu. Skřípu zuby a v křeči ryju drápy do podlahy.
„Hotovo!“ hlásí Prcek a přeskakuje z lodi na loď. Chytá se madel a každé zhoupnutí je reklamou účelnosti. Dopadne kousek ode mě. Ani se nezadýchal.
„Leťte a neohlížejte se, chlapci moji. Budu na vás čekat.“
Ten tón slyším poprvé. Je procítěný a bolestivý, ale nejde o bolest fyzickou, přestože ho podbarvuje.
Prcku? Co to říká? Co mám dělat?
Prcek mlčí a chápe se mého ramene. Jako by se připravoval na nejhorší. Na souboj s nejlepším přítelem. Musí mě naložit, ať to stojí cokoli. Dostal rozkaz.
„Nemůžu,“ zakňučím. Čumákem srazím Prckovu ruku a obnažím dásně.
„Quinne,“ řekne pán.
Prckův věčně neutrální výraz se zkřiví. Prosebným pohledem vyhledá pána, jako by se ujišťoval, že chápe, co musí udělat.
Nahrbím se, připraven odrazit Prckův útok. Takhle jsme si konec nepředstavovali ani jeden.
„Quinne!“
Konečně se mi prcek podívá do očí. I když tím dá najevo strach, couvne.
„Quinne!“ křikne pán.
Opatrně k němu otočím hlavu a převezmu drobné zařízení, které mi podává. Na displeji svítí astromapa, na níž bliká modrá tečka. Nechápavě kroutím hlavou.
„Na co –“
„Přines,“ zašeptá pán a otočí se ke mně zády. „Počkám.“
Genius, to bylo o chlup, myslí si obdivně Prcek a táhne mě pryč.
Něco ve mně se ještě pere, ale Prckovým prackám se nebráním. Pomalu mi dochází, co se stalo.
„Přines, Quinne! Přines mi ten míček! Buď hodný kluk!“ volá za námi pán.
Oči mám vlhké a vůbec se mi do toho nechce, ale všechno ostatní ve mně hlasitě křičí: Buď hodný kluk! Přines!
Obří ocelové drapáky vynesou raketoplán otevřenou střechou na startovací rampu. Začne odpočet. V hlavě mi běží seriál scénářů, jak se pán dostane pryč, ale žádný není pravděpodobný. Přepadne mě separační úzkost. Vyju. Strašně moc nešťastně vyju. I kdyby teď dole střílel gatling, ani jeden z nás ho přes můj bolestivý ryk neuslyší.
Prcek, ustrojený v kosmickém obleku, mi podá přilbu.
„Vážně bys mě zakousl?“ zeptá se.
Neodpovím. Nejradši bych skafandr na sobě roztrhal.
Prcek mě poplácá po rameni. „To zvládneme, kamaráde. Vrátíme se pro něj, jakmile chytneme ten míček, co říkáš?“
Jeho hlas mě vždycky uklidňoval. Chci mu věřit. Musím mu věřit. Proč by mi jinak pán dával takový úkol? Proč by chtěl umřít beze mě? To nedává smysl.
„Vidíš, pán má vždycky plán. Lidi jsou slabí, ale nejsou hloupí!“
Turbočerpadla naskočí. Během chvíle začnou z trysek šlehat plameny, které olizují i vzdálené okraje startovací rampy. Žár vynese vibrující raketoplán vzhůru a hořlavá směs se protáhne jako ocas komety. Trysky chrlí hustá oblaka zplodin.
A tak vyrazíme na poslední misi. Půjdou po nás jako hladové krysy. Nedají nám vydechnout. Jenže budou stát mezi mnou a pánem. A jestli vám můžu radit, nikdy se nestavte mezi robo-psa a jeho milovaného pána.
A opa!
„Jo, a opa!“
Začíná poslední lov. Přines Quinne! Buď hodný kluk!
Vibrace ustanou. Kontrolky blikají. Červeně žhnoucí ledky kajuty problesknou do zelené, až je nakonec pohltí ostrý jas umělého osvětlení.
Ticho.
A temnota vesmíru.
„Bude to jízda!“ chechtá se Prcek.
Přines Quinne! Buď hodný kluk!
Už letím. Vydrž!

Autor: Štěpán Tůma
Název: Prcek a Quinn
Korektura: Tereza Kadečková
Ilustrace: Petra Feňďová
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Štěpán Tůma (* 1988)
Jsem ten, který sní, že dny všední vymění za dny plné psaní, za dny útěků do světů fantazie. Za dny, kdy v mlhovinách vzdálených galaxií, doprovázen ozvěnou zpěvu sirén a odloučen od povinností všedních dnů, napíšu svůj velkolepý epos o životě, o sobě, o galaxii v nás i kolem nás. Sním. Zatím jsou mou největší životní výhrou malí synové Alfréd a Edmund, kteří snad budou jednou mými čtenáři, ale i kritiky a zřejmě také svědky těžkých literárních zápasů.
Psaní se věnuji od roku 2020. Povídky jsem publikoval už v antologiích Mlok (2021, 2022, 2023), Růžová Apokalypsa, Noc splněných přání nebo Výpravy do brány fantazie. Naleznete mě i mezi autory časopisu XB-1.V roce 2025 se chystám ve spolupráci s nakladatelstvím HOST vydat svůj debutový román. Moje další literární cesty sledujte na webu stepantuma.cz.