POVÍDKA: Ludmila Svozilová,

NOC MRTVÝCH NEVĚST

Ludmila Svozilová

Přijela autobusem, nacpaným skoro po střechu. Měla jsem vyrazit dřív, pomyslela si. Nejlíp hned ráno. Odpoledne v místní fabrice končí šichta a školáci se vracejí z vyučování. Potila se a scházel jí vzduch. Hodina, strávená mezi zadkem macaté čtyřicátnice a starším mužem, páchnoucím pivem, gulášem a zašlou špínou, jí připadala skoro k nepřežití. Drby, co k ní doléhaly z anonymního hloučku v zadní části autobusu se snažila nevnímat. „Než zatlučou víko,“ zaslechla na půl ucha, „měli by tý semetrice propíchnout srdce kůlem.“ Vy jste s ní nežili, měla chuť zařvat. Tady by nepomohl ani exorcismus.
Pohřby Vendy nesnášela od dětství. Srocení příbuzných bůhví odkud, ze kterých už potom nejspíš nikoho v životě neuvidí. Smuteční síň. Pohřební řeč, plnou pokrytectví. Kecy o tom, jak úžasná osoba zemřelá byla. Spravedlivá, že? Vendy se ušklíbla. Pracovitá. Shánčlivá. Všechno pro rodinu, nebo snad ne? Pomluvíme ji až potom, hezky skrytě, jen z očí do očí. O mrtvých jen dobře, že, Vendy? Nic o zlé, hamižné a despotické mrše. Nejdřív se podíváme, co všechno nám tady zanechala. Baba měla slušnej důchod, ale bankám nevěřila. Strkala to snad do matrace? Prachy jsou to první, co musíme najít, než se sjede celá rodina.
Nestát v autobuse, Vendy by si musela odplivnout. Rodinka. Máti s bratrem už se určitě stihli poštěkat. Notáři na seznam nic psát nebudeme. Prachy půl na půl a tohle si vezmu na památku. Ne, to matka slíbila mně.
Pohřeb hned po Halloweenu, mezi dušičkově načančaný hroby. Tak tohle se ti, babi, vážně povedlo. Sice nechtěně, ale s plnou parádou. Kdyby tě nesrazilo auto, vydržela bys aspoň do stovky a dál nám pěkně šlapala po životech.
Vystoupila na náměstí. Pršelo a celou cestu na kraj malého městečka se musela brodit blátem, splaveným z okolních polí. Dům vypadal pořád stejně buransky jako před patnácti lety, kdy ho viděla naposledy. Jen kytky u vrátek po babiččině smrti nikdo nezalil. Tohle už dnešní slejvák nespraví. Nakonec, není to jedno? Ještě neproběhlo dědický řízení, ale domek už má realitka na seznamu. Masakr nastane, až se příbuzenstvo začne handrkovat o peníze. Tady naštěstí přichází v úvahu jen matka a její mladší bratr. Zbytek bratranců a sestřenic z druhého kolena si odveze jen to, co dneska urve, a sbohem.
Nenáviděla to tady. Město, dům i zahradu. S odporem otevřela strupatá, jedovatě zelená vrátka. Zpod křoví pámelníku ji šmíroval sádrový trpaslík, opřený o rýč. Je tady pořád, otřásla se. Jen trochu olezlejší a oloupanější. Bydlela tu do třinácti. Za dalších patnáct let relativní svobody musela vyrůst, protože jí připadal menší. Rozhlédla se a špičkou kotníčkové botky mu uštědřila bodlo přímo na solar. Zřítil se mezi kameny zarostlé skalky a při pádu si urazil kus čepičky. „Fajn,“ řekla Vendy. „Konečně se tu cítím jako doma.“

Uvnitř se svítilo. Rodinka je komplet, ušklíbla se Vendy. Stála na zápraží a dodávala si odvahu. Dám to, nařídila si, třebaže se jí kroutil žaludek.
„Jsi celá promáčená,“ sykla matka. Seděla u kamen, kouřila a popel odklepávala do plechovky od čaje. Za poslední rok ztloustla, usoudila Vendy. Přestala si barvit vlasy. Vypadala umaštěně a pod očima jí seděly tmavé kruhy. „Kape ti z bot,“ pokračovala naštvaně. „Nenačvachtej tady, vytírala jsem celý odpoledne. Taky jsi mohla přijet už ráno a trochu mi pomoct. Převleč se v ložnici,“ dodala.
„Ahoj Vendy!“ Lucka seskočila ze židle a nadšeně se k ní rozběhla. Bude jí sedm. Vendy se zachvěla. Jako tenkrát mně.
„Čau ségra,“ řekla. „Si vyrostla.“
„Chodím do první.“
Vendy píchlo u srdce. Sestru měla ráda, ale vídala ji minimálně. Rodiče se rozvedli, když byla sama ještě malá holka. Kdo je Lucčin otec, se nedozvěděla nikdy. Když se narodila, bydlela už v podnájmu, co nejdál od původní rodiny.
Vzhlédla. „Co tady dělá on?“ Měla pocit, že se pozvrací. Strýc seděl u roztopených kamen a nepokrytě na ni civěl. Sice se navlékl do saka a kravaty, ale pohled měl stejně slizký jako před lety. Na vizáži hajzla od pohledu nedokázaly nic změnit ani puky na kalhotách. Vypadal pořád tak, jak si ho pamatovala. Přibyly jen pytle pod očima a malej pupek. Prořídly mu vlasy. Chlast z něj ale táhl pořád stejně, jen už to evidentně nebyl obyčejnej rum. Teď si nejspíš dopřává lepší, pan finanční poradce.
„Co sis myslela?“ Znělo to ostře. Matka vstala. „Že Karel kvůli tobě nepřijede na pohřeb vlastní matky?“
„Vendičko…“ zavrněl, ale díval se přitom na Lucku.
„Ty odporný prase,“ ucedila Vendy. „Opovaž se ni sáhnout!“
„Vendy!“ Matka odložila krabičku s nedopalky a těžce dosedla zpátky na židli. „Nemůžeš si to odpustit aspoň na babiččině pohřbu?“
Čemu se divím? napadlo Vendy. Matka i babička. Obě od začátku předstíraly, že o ničem nevědí. Co by tomu řekli lidi? Vždyť Kája není žádnej úchyl. Určitě ho provokovala a on se prostě neudržel.
Vendy opustila vyhřátou kuchyni a zhnuseně za sebou práskla dveřmi. Rozhodně nemínila čekat na to, až se jí někdo z těch idiotů zeptá, jestli už má nějakýho chlapce, případně proč ne. Tak aspoň snad nechodí s holkama, zaslechne rádoby tichou jedovatou poznámku nějaké té tetky z Horní Dolní. Dyť je ve věku, kdy už by měla bejt dávno zadaná.
Nadechla se. V chodbě ji obklopilo podzimní vlhko a zima. Tma. Rozsvítila. Slabá žárovka s rovným cylindrem se rozhoupala v průvanu a ozářila praskliny v dávno nevymalovaných zdech. Chuchvalce pavučin na stropě. Černou, smrdutou plíseň v rozích. Babička už před smrtí úklidu moc nedala. V ložnici někdo rozestlal postele a těžké, péřové duchny přehodil přes pelesti, aby vyvětraly. Byly studené a vlhké jako v době, kdy tu spala jako malá holka. Dokonce i stejně páchly. Vendy usedla na prostěradlo. Proleželá matrace se pod její vahou zhoupla. Zaskřípalo to. Budeš mlčet, Vendy. Jsou věci, o kterejch se nemluví.
„Klidně mohla zůstat doma,“ slyšela za pootevřenými dveřmi strýcův hlas. „Kdo je zvědavej na ty její věčný nálady?“
„Hajzle,“ sykla. „Zasranej parchante.“ Opřela si čelo o pelest a zabořila nos do smrduté peřiny. Sedm let pekla, na které by ráda zapomněla, se vrátilo a obalilo jí srdce vrstvou ledové tříště. Chtělo se jí brečet.
„Vendy! Vendy, spíš? Já budu ležet tady!“ Lucka stála před postelí a tahala Vendy za provlhlou bundu. „Do mýho pokoje strčili tetu Adélu. Koukni, Pipi už je přikrytá,“ ukazovala na malou zrzavou panenku. „Byla unavená.“
„Tady spát nebudu,“ řekla Vendy. Ne s nima, chtěla dodat. Ne tak blízko něj. Mlčela. Dítě by tomu stejně nerozumělo. „Ustelu si na půdě.“ Zvedla batoh. Spacák a tenkou karimatku prozíravě přibalila ještě doma.
„Nemáš ráda strejdu,“ konstatovala holčička. „Já taky ne. Pořád na mě chmatá. Chce, abych mu seděla na klíně. Říká, že jsem slaďoučká a až vyrostu, tak se se mnou ožení.“ Zamyslela se. „Můžu jít s tebou?“
„Ale polezeš opatrně.“ Vendy se musela usmát. „Je tam jen žebřík. Mohla bys spadnout.“
„U stodoly jsou složený dýně. Chtěla jsem z jedný vyřezat pořádnýho strašáka, ale máma mi to zakázala.“
„Fajn.“ Slaďoučká. Ožení se s ní. Kde už jsem to slyšela? Pocit, že v místnosti dochází vzduch, Vendy začínal ochromovat. Ještě chvíli a lehne si. Pár minut, a už se neprobudí. Lucka by rozhodně neměla vyrůstat tady. Proč se sem máma vůbec vracela. Proč zrovna s ní?
„Až si nahoře připravím spaní,“ usmála se na sestru, „uděláme to spolu. Zatím vyber dýni a počkej s ní pod žebříkem.“

Půda pro Vendy představovala dětství. Jiný svět. Skrýš. Teď ji to ticho a prázdno skoro děsilo. Zvolna procházela kalnou tmou a vyhýbala se odloženým, zaprášeným věcem. Venku hustě pršelo a velké těžké kapky narážely do starých tašek nad její hlavou. Pod nohama jí šustily zbytky plesnivého sena. Vendy mrazilo v zádech, kolena měla najednou jak z rosolu. Jen jednu noc, uklidňovala se. A po pohřbu hned pryč.
Spacák rozhodila nad kuchyní. Topilo se tam a tenkým stropem s rozeschlými prkny nahoru unikalo teplo. Plácla sebou na zem a položila hlavu na podlahu. Zdola k ní doléhal tlumený hovor. Jen dva lidé. Většina příbuzných už odešla na večeři do jediné místní hospody.
„Pořád leje. Měla bys zavolat Pávkovi, ať to tam přikreje. Jinak bude mít baba z hrobu plavečák.“ Tohle byl Karel, mámin povedený bratříček.
„Na toho si dej radši pozor,“ slyšela matku.
„Máš mě za debila?“
„Víš proč,“ dodala matka.
„Nic mi nedokázali.“ Strýcův hlas, posilněný alkoholem, se ani nezachvěl. „Byl jsem doma. Tady s váma. Ty i máti jste mi to potvrdily.“
„Abys jednou nelitoval. Máti má zítra pohřeb. Už se za tebe nepostaví.“ Matka ztišila hlas do tlumeného šepotu. „Ta holka loni… nevěřili…“ Vendy přitiskla ucho na škvíru mezi prkny.
„Zbytečně se plašíš.“ Ani se nesnažil mluvit potichu.
„… Lucii…“ zašeptala matka. „Ne…“
Vendy se obrátil žaludek. Musela si na chvíli sednout a zhluboka dýchat.
„Za chvíli jí bude sedm… dost stará na to, aby se seznámila se životem… jí to vysvětlíš... zůstane to v rodině. Ne jako s tou…“ zaslechla, když se sklonila zpátky nad podlahu.
„…co Vendy. Dráždíš…“
„Bude držet hubu,“ zasyčel. „Stejně jako tenkrát. Jako celejch posledních patnáct let.“ Vstal. Nohy matčiny židle zaskřípaly na prošlapaném linu. Něco bouchlo. Ona se ho bojí, došlo Vendy. Couvá, až ze stolu shodila sklenici.
„Ty taky,“ dodal. „Jinak víš, co se stane.“

Dýně zuřivě cenila zuby. „Je fakt strašidelná,“ ohodnotila společný výtvor Lucie. „Jak se mračí a kulí oči.“ Natáhla prsty a prohlédla si zalepený ukazováček. „A řízla jsem se jen dvakrát.“ Váhavě se dotkla jednoho z vyceněných tesáků. „Budu jí říkat Emily. Vidělas Mrtvou nevěstu?“ otočila se k Vendy. „Kačka z ní byla úplně hotová. Ušila si ze starejch záclon podobný šaty. I svoji dýni chtěla pojmenovat po ní.“
„Nebude jí to vadit? Žes jí to jméno vyfoukla?“
„Nebojím se,“ řekla Lucka. „Klidně Emily odnesu až k ní. Nejsem žádnej strašpytel, jak tvrdí…“ rychle zmlkla.
„Kdo? Kačka?“ Cosi divného v tónu její řeči Vendy zarazilo.
„Nesmím to říct.“
„A kde ta Kačka bydlí?“ Kámoška ze sousedství nebo spolužačka. Vendy se pousmála. Holky se předhánějí ve strašení.
„Dáš mi svíčku a sirky? Nebo radši zapík.“ Lucie zvedla dýni, velkou skoro jako vlastní hlavu a s obdivem ji potěžkala. „Vsadila jsem se... slíbila jsem,“ opravila se, „že ji tam odnesu dneska v noci. Na Halloween, víš? Nejsem už malá holka, abych se bála.
„Komu?“
„To je tajný,“ zaculila se holčička.
„Proč by ses měla bát odnést kámošce dýni? Je to daleko?“
„Kačka je tam…“ Lucka vstala a natáhla hubenou ručku směrem ke hřbitovu. „Loni jsme spolu vybrali velikánskou, úplně oranžovou dýni. Jenže já pak byla nemocná. Měla jsem spálovou angínu a nikdo ke mně nesměl.“
„Jo, to si pamatuju.“ Vendy si povzdechla. „Máma mi o tom psala. A ta Kačka, co se s ní stalo?“
„Nevím,“ řekla tiše Lucie. „Máma ani babička o tom nemluvily. Byli tu policajti…“ dodala s vykulenýma očima. „Máma slyšela, že Kačka spadla.“
„Spadla?“
„Jo, z podkrovního okna. Měla horečku, vylezla na parapet a nejspíš ztratila rovnováhu.“ Lucka vrátila dýni na stůl. „Nikdo o mně nebude říkat, že jsem posera. Půjdu tam o půlnoci. Položím Kačce Emily na hrob a pěkně ji rozsvítím.“
„Můžu tě doprovodit?“
„Ne… to myslím nejde. Musím jít sama.“
„A ten Nikdo, co o tobě tvrdí, že to neuděláš, protože se bojíš – kdo to je?“
„Neřeknu.“ Lucie našpulila pusu. „Tajemství se neříkaj.“

Na půdě byla zima. Otevřeným vikýřem dovnitř pronikal vlezlý chlad poslední říjnové noci. Vendy se chytila trámu a opatrně se vyklonila ven. Tři osvětlené cesty na kopci ke hřbitovu vypadaly v mlze jako šipka do pekel.
Nedělej z toho drama. Není první ani poslední. Na vesnici nic divnýho.
Brzo si tam lehneš, pomyslela si Vendy. Zahrabeme tě a předáme červům. A taky věčný spravedlnosti, jestli teda nějaká existuje. Osobně o tom dost pochybovala.
„Přinesla sis sem peřinu,“ všimla si Lucie. „Babi bude řádit…“ poplašeně zmlkla.
„Babi už skoro prdí do hlíny,“ konstatovala surově Vendy. „Může se klidně postavit na hlavu. Tobě nechám spacák,“ poznamenala „Už jsem mámě řekla, že tu budeš spát se mnou.“ Ráda by dodala: Protože dole s tím úchylem tě nenechám, ale prozíravě mlčela. „Klidně si lehni,“ pohladila Lucii po tvářičce. „Před půlnocí tě probudím, abys stihla odnést Emily.“
Usedla před vikýřem a vytáhla cigarety. Stilnox, namíchaný do Lucčina čaje naštěstí rychle zabral. Holčička ležela skoro bez pohnutí a z koutku úst jí vytékal tenký pramínek slin. Snad jsem jí toho nedala moc, napadlo Vendy znepokojeně a vyskočila, aby Lucii zkontrolovala puls. Je taková drobná. Jako já. Něžně pohladila dlouhé světlé vlásky. Pěkně se prospí a ráno bude zase čilá.
Zaslechla zachrastění žebříku. Ve vikýři se objevil stín. Bez rozmýšlení popadla hrábě na seno.
„Kampak jsi zašila tu malou kundičku, Vendy?“
Stál už skoro nahoře. Ze tmy vystupoval obrys jeho hlavy a ramen. Byl cítit pivem, proloženým něčím tvrdším. „Kdepak mám Lucinku?“ zasípal.
„Vysmahni!“ řekla.
„Nepruď!“ zavrčel. „Nezkoušej mě nasrat!“
„Tady není!“ Byla ráda, že holčička tvrdě spí. „Jestli na ni sáhneš, zmetku!“
„Ty mrňavá děvko,“ syčel potichu. „Vždyť jsi držela! Líbilo se ti to!“ Chytil se poslední šprušle. Vendy slyšela, jak šátrá nohou, aby se posunul výš. „I tvoje máma to poznala, proč myslíš, že celý ty roky držela klapačku?“
„Hajzle!“ Zvedla hrábě a vší silou ho natáhla přes prsty. Něco chruplo. Zavřeštěl a pustil se. Slyšela, jak bradou drkotá o příčky. Dutou ránu, když dopadl na zem. Gejzír sprostých nadávek. Nečekala, až se zvedne, a hbitě vytáhla žebřík nahoru.
„Slizkej dobytku. Chcípni!“ doporučila mu.
Asi bych neměla usnout, uvažovala. Druhej dlouhej žebřík už sice nemáme, ale kdo ví, co ho napadne? Slyšela zaklapnout branku. Tmavá postava přešla silnici a zamířila směrem do centra. Vendy se ulevilo. Že by Kájík pospíchal do hospody? Znatelně kulhal. Při pádu ze žebříku si musel narazit nohu. Vendy pocítila lehké zadostiučinění. Dobře mu tak, parchantovi. Zlomit si ji měl.
Zabalila se do deky, aby jí nebyla zima a dívala se, jak osvětlená okna v ulici pomalu zhasínají. Postupně mizelo i těkavé světlo televizních obrazovek. Tady se chodí spát před půlnocí.
Držela jsi? Vendy zaťala pěsti. Ještě mi ani nebylo sedm! chtěla zařvat, ale nedokázala pohnout rty.
Dneska večer to jen zkoušel. Neví, že Lucinka spí tady nahoře. Takže hospoda přijde na řadu až potom. Teď jde na hřbitov.
Na Pávka si dej pozor, vynořilo se jí v mysli.
Miloš Pávek, toho přece znala. Hrobník. Proč by si na něj to prase mělo dávat pozor? Pávek byl soused z vedlejší ulice. Pracoval ve fabrice a ve volném čase si přivydělával na hřbitově. Líbil se jí. Měl čokoládové oči a věčně rozcuchané vlasy. Smysl pro kousavý černý humor. Nadhled. Táta, jakýho by si přála, ale sama ho nikdy neměla. Hezkej chlap.
Vendy se vybavila fotografie veselé tmavovlasé holčičky, jen o rok starší než její sestra. To je Kačenka Pávková, říkala Lucie a jezdila po fotografii prstem olepeným od zmrzliny. Moje nejlepší kámoška.
Kačka.
Možná kopal hrob i pro svou malou dcerku, bodlo ji u srdce. Babiččinu rakev bude zahrabávat určitě.
Proč mi nic neřekli? Proč se doma nikdo nezmínil, že Kačenka umřela?
Měla horečku a spadla. Z okna v tom nejvyšším patře. Pár dní po Halloweenu.
Dýni nesla na hřbitov sama, protože Lucka onemocněla. Malá vykulená holčička, osamělá uprostřed hřbitovní tmy. Snadná kořist.

Vstala. Do kapsy kalhot zastrčila vystřelovací nůž. Z batohu vytáhla tenkou plátěnou tašku a uložila do ní vydlabanou dýni i se svíčkou a zapalovačem. Naposledy zkontrolovala Lucii. Spala jako miminko a nepohnula se ani po štípnutí do tváře. Vendy si přistavila žebřík k větracímu okénku ve střeše a protáhla se ven. Drát od hromosvodu vyzkoušela už jako malá holka. Od té doby sice trochu vyrostla, ale nijak výrazně nepřibrala. Pokud úchyty během uplynulých patnácti let příliš nezkorodovaly, měly by ji unést. Zavěsila si tašku kolem krku a sklouzla dolů. Opatrně nahlédla do předsíně. Byla tam tma a ticho. Matka už asi spí, nebo nasává se zbytkem příbuzných v místní osvěžovně. Určitě si všimla, že Karel odešel. Sedí za stolem a strnule do sebe láme panáky, aby nemusela myslet na to, co se děje doma. Chudák, řeknou příbuzní. Stýská se jí po matce.
Vendy pověsila na věšák svoji bundu a oblékla si Lucinčinu karkulkovsky červenou. Zůstala tu po mně, uvědomila si se zachvěním. Nosila jsem ji, když jsem nastoupila do první třídy. Dnes jí ta bundička byla samozřejmě krátká a přes prsa ji nedopla, ale pořád ještě se do ní vešla. Nasadila si kapuci. Prameny dlouhých světlých vlasů se draly přes chlupatý límec a lepily se na navlhlá ramena. Vlasy máme s Luckou skoro stejné, prolétlo jí hlavou. Ve tmě bude ta iluze určitě aspoň chvíli fungovat.
Na hřbitov zamířila oklikou. Pro jistotu přelezla zeď. Že by strýc číhal přímo za bránou sice nepředpokládala, ale nechtěla nic ponechat náhodě. Dokud ji neuvidí, bude ve výhodě. Na zem seskočila co nejtišeji, skrytá ve stínu mohutného kmene starého kaštanu. Kde je? Do půlnoci zbývá ještě deset minut. Že by se krčil za některým z náhrobků? Lucie od něj určitě dostala podrobné instrukce. Vždycky si potrpěl na přesnost.
Noc před Svátkem všech svatých byl hřbitov zavalený dušičkovou výzdobou a na každém z hrobů svítily kýčovité lucerny a svíčky v červených plastových kelímcích. Vendy se přes látku tašky dotkla dýně. Obě víme, kam půjde, milá Emily.
Pršelo. Vendy našlapovala jako kočka a držela se při zemi. Stejně jí každou chvíli pod nohama zaskřípal písek nebo zašustilo čerstvě spadané listí. Občas se zastavila a nehybně naslouchala. Minula čerstvě vykopanou díru s hromadou mokré hlíny po straně. Babiččin budoucí hrob, došlo jí se zachvěním. Opatrně nahlédla dovnitř. Z hluboké jámy dýchal chlad. Na dně se leskla louže napršené vody. Strýce zatím nikde neviděla, a to ji zneklidňovalo. Přidala do kroku. Nejdřív rozsvítí Emily. Klečícího anděla nad rodinným hrobem Pávkových by měla najít snadno.
Podzimně zbarvené listy psího vína nad náhrobkem Vendy připomínaly krvavý déšť. Odhrnula je a ztuhla. Ve tmě, uprostřed květin a dušičkových věnců ležela holčička. Ruce i nohy měla rozhozené do stran. Široce rozevřené, nevidoucí oči byly plné dešťové vody. Dlouhé vlásky zamotané mezi chvojí. Vysoko vyhrnuté tričko. Neměla kalhoty ani spodní prádlo. Po hubených stehýnkách stékala krev a mísila se s dešťovými kapkami.
„Lucie!“ vykřikla Vendy. Udělalo se jí černo před očima. „Dýchej, nařídila si. „Dýchej.“
Najednou neviděla nic než vyzdobený hrob. Z polotmy vystupovaly měkké barvy mokrých chryzantém a svíčky v plastových obalech. Většina už, navzdory perforovaným víčkům, v lijáku zhasla.
„Lucinko?“
Zdálo se mi to, uvědomila si Vendy s úlevou. Není tady. Nikdo tu není. Jen tma. Kytky a voda a pár světýlek. Divný stíny. Mrtvá nevěsta. Přiklekla k náhrobní desce.
Kačenka Pávková. Čas ještě nestihl smýt ozdobné zlacení nápisu. Světlo několika nejodolnějších lampiček se chvělo na fotografii copaté holčičky. Malá indiánka, tak jí s Luckou říkaly.
Vendy rozhrnula věnce, položené na kamenné desce a položila doprostřed Emily. Svíčka v dešti nechtěla chytnout. Vendiným promrzlým rukám se to povedlo až na čtvrtý pokus. Seděla na bobku a dívala se, jak vítr zápasí s plamenem. Co tam dole po roce zbyde z dítěte? Kosti? Dlouhý černý vlásky?
Kroky skoro neslyšela. Probral ji až cigaretový kouř. Sedl si na náhrobek, blesklo jí hlavou. Zapálil si. Skrčila se a schovala obličej pod kapuci.
„Vendy,“ zašveholil. „Ty malá jedovatá kurvo. Myslela sis, že mě přechčiješ?“ Zvedl se a zašlápl cigaretu. „Když jsem viděl na věšáku tvou bundu, skoro jsem ti to sežral. Jenže ty nejsi jako matka. Ty bys přece to koťátko samotný ven nepustila.“
Vendy se roztřásly nohy. Ne, Lucku ne!
„Sousedi maj taky dlouhej žebřík. Tak jsem si ho prostě vypůjčil.“ Úlisně se zašklebil. „Ale tys jí něco namíchala, mrcho. Spala jako pařez. Takhle mi zkazit zábavu!“
„Svině…“ hlesla Vendy. Do očí se jí draly slzy.
„S tebou bude větší sranda.“ Zaslechla, jak si rozepíná kalhoty. „Kájík už na tebe čeká. Pohrajeme si,“ hrábl po ní.
Ucukla a hbitě vyskočila. Nevybral to a dopadl na kolena. Nakopla ho do brady.
„Ty ještěrko,“ zasyčel. „Chceš mě dožrat?“
Rozběhla se. Uhýbala a kličkovala mezi náhrobky. Přeskakovala nízké urnové rovy. Hustě se rozpršelo. Nesmí ho ztratit z očí. Nesmí ho k sobě nechat přiblížit. Zastavil ji pach vlhké hlíny. V cestě měla jámu. Vendy se nadechla a stiskla nůž, připravený v kapse džínů. Co si vlastně představovala? Že toho hajzla jen tak bodne? I kdyby využila moment překvapení a sebrala odvahu, Karel váží minimálně metrák. Musela by propíchnout bundu, vrstvu špeku a trefit se přímo do srdce, nebo aspoň do ledvin. Jinak proti němu nemá šanci.
Chlastal. Zakopává, uvažovala.
„Vendy?“ supěl. Stál od ní na délku paže. Vytáhla nůž. Ve chvíli, kdy ji chytil za límec, prudce bodla. Ostří projelo tlustou vrstvou zimní podšívky a zarazilo se o sponu pásku.
„Píčo hnusná!“ Zkroutil jí ruku za zády, až upadla na kolena. Zaslechla kovové cinknutí, jak se nůž zakutálel mezi hroby.
„Tak kudlu sis přinesla, ty čubko!“ Na tváři jí přistála rána pěstí. Složila se do čerstvě napršené louže. Rozchechtal se. „Tohle mi chybělo,“ funěl. „Dneska si všechno pěkně zopákneš!“
S námahou se vyhrabala na nohy. Točila se jí hlava a chtělo se jí zvracet. Samolibý škleb toho zmetka ji vzpamatoval na poslední chvíli. „Dobře,“ řekl. Olízl si rty. Viděla, jak se přikrčil. Na hromadu čerstvě vykopané hlíny vyskočila až když po ní chtivě chňapl. Rychle se otočila a zaryla mu do očí špičky prstů. „Mrcho!“ vyjekl. Boty, obalené listím, mu podklouzly v mokrém bahně. Teprve teď zjistil, že stojí kraji jámy. Vendy mu bez váhání podrazila kotník. Chvíli hledal rovnováhu. Nečekala, až to vybalancuje a pohotově ho nakopla pod koleno. Na dno se zřítil jako shnilá švestka.
Vendy vytáhla z kapsy mobil a rozsvítila baterku. Strýc klečel v řídkém blátě a marně se snažil postavit. Pravou nohu měl vytočenou do nepřirozeného úhlu. „Podej mi sem něco!“ zařval.
„Pojdi,“ zachraptěla. Vlastní dech ji dusil. „Chcípni!“ Měla by rychle něco udělat. Zastavit ho. Světlo baterky dopadlo na vedlejší náhrobek. Vendy zvedla pískovcového andělíčka s ulomenou hlavou a vší silou ho strýci mrštila do obličeje. Divně to zakřupalo.
„Karle?“ naklonila se nad jámu.
Ležel na dně, s obličejem v louži. Viděla, jak mu řídké krvavé bahno vtéká do nosu i úst. Chrčel, ale pořád se snažil zvednout.
„Prznit malý holčičky. To by se ti líbilo?“ zaječela a poslala mu na hlavu zbytek rozlámaného anděla. „Dárek od Kačky, zmetku!“
Zakňučel. Z hloubi připraveného hrobu slyšela chrastění kamínků a tlumené nadávky. Pořád se hýbal. Musí vypadnout, než se ten chlap vzpamatuje a vyleze. Nával paniky ji skoro ochromil. Neskončí to, projelo jí hlavou. Nikdy to neskončí. Teď zuří, protože jsem ho zranila. Až se z tý jámy vyškrábe, dopajdá domů a vychutná si Lucinku. Je přesvědčenej, že na něj nikdo nemá. Všichni se ho bojej, všichni. Máma i celý příbuzenstvo. Z těch se mu do cesty nepostaví ani jeden. Zalezou pod svý těžký duchny a cípama polštářů si zacpou uši.
Jestli chci, aby to přestalo, musím ho zabít.
Shýbla se, z vedlejšího neudržovaného hrobu vytáhla část obrubníku a shodila ho dolů. Proud nadávek ustal. „Co to děláš?“ zakňučel. „Vendy? Nejsem snad tvůj strejda?“
Vendy byla ráda, že dnes skoro nic nejedla. Pusu měla plnou žaludečních šťáv.
Deska. Je tam ještě kus žulový desky. Zběsile odhrabala hlínu a vyrvala těžkou hmotu kamene ven. K jámě ho dotlačila na pokraji sil. Dole bylo ticho.
„Karle?“ zašeptala. Chvíli trvalo, než se odvážila posvítit dovnitř.
Strýc klečel u stěny a marně se snažil zvednout. Z rozbité hlavy mu tekla krev. Nos měl úplně rozdrcený a pravé ucho vypadalo jako utržené.
Proč už není mrtvej? Vendy se znovu zvedl žaludek. Jak je možný, že pořád žije?
„Pomoz mi ven,“ zachroptěl.
Vendy se opřela do torza náhrobní desky a zatlačila. V zabahněné trávě to jen lehce zašustilo. Pak se ozvalo tupé žuchnutí.
Vyčerpaně se svezla na kolena. Zdola už slyšela jen slabé chrčení. Zvedla ruku s mobilem.
Světlo baterky klopýtalo po zádech mužovy bundy a zkroucených nohách. Jednu ruku měl přimáčknutou pod hrudníkem. Prsty té druhé sebou nekoordinovaně škubaly a hrabaly rozmáčenou hlínu. Hlava zmizela pod kamennou deskou. Vendy viděla jen louži napršené vody, plnou krvavých bublinek. Mechanicky zhasla baterku a strčila mobil do kapsy. Lucie! blesklo jí hlavou. Donutila chodidla k pohybu a zamířila k východu ze hřbitova. Srdce jí bušilo jako by běžela závod, a zároveň se jí podlamovaly nohy. U brány se zhroutila do mokrého písku a bezmocně se rozplakala.
„Vendy! Co tu děláš?“
„Pane Pávku!“ Mužovy oči sklouzly po její roztržené bundě, zmláceném obličeji a zkrvavených prstech s ulámanými nehty. Slyšela, jak těžce popadl dech.
„Kde je?“ zeptal se.
„V jámě,“ zašeptala Vendy. „Proč jste tady vy?“
„Leje.“ Pávkův laskavý úsměv ji uklidňoval. „Tvoje matka mi volala. Chtěla, abych přikryl výkop. Že zejtra nechce babičku spouštět do rybníku.“
Vendy usedla na obrubu nejbližšího náhrobku. Přestala se dusit, ale pořád ještě se jí třásly nohy. Zavřela oči a poslouchala šumění deště. Z jámy už neslyšela nic.
„Je tu ticho,“ zašeptala. „Takový krásný ticho.“
„Dokážeš vstát?“ zeptal se Pávek. „Tak, ještě kousek. Přidržím tě. Teď mě dobře poslouchej,“ podíval se jí do očí. „Vrať se domů. Vykoupej se. Převlíkni se do suchýho, ať nenastydneš. Co máš teď na sobě, nacpi do pračky. Uvař si horkej čaj a zahrab se do peřin. A ničeho se neboj.“ Chytil Vendy kolem ramen a odvedl ji k bráně.
„Běž,“ jemně ji postrčil.

Utíkala. Na prahu domu se zastavila, aby popadla dech. Přestávalo pršet a obloha se pomalu vyjasňovala. Ve vikýři stál skládací duralový žebřík, nejspíš ukradený u sousedů. Vylezla po něm z posledních sil. Nahoře se jí nohy zamotaly do Lucčiných pyžamových kalhotek. Na chvíli zavřela oči. Bála se toho, co uvidí.
Holčička ležela na břiše, jen lehce přikrytá cípem peřiny. Zadeček a stehna měla potřísněná zasychajícím spermatem. Vendy vytáhla z batohu kapesníky a pečlivě ji očistila. Spala, pomyslela si s lehkou úlevou. To ho tolik nerajcovalo. Takže jen prsty. A přitom se nad ní vyhonil. Navlékla sestře spodek pyžama, zapnula ji do spacáku a přidala peřinu, aby se zahřála. Je prochladlá. Ani se nepohne. Předávkovala jsem ji. Nakonec je to tak lepší. Až se zítra dopoledne probudí, na nic si nevzpomene, maximálně si postěžuje na špatný sny. A co Emily? zeptá se. Vždyť jsme ji spolu odnesly na hřbitov, řeknu. Přesně o půlnoci. Pršelo a svíčka nechtěla hořet. Upadla jsi do bahna, musela jsem ti dát vyprat bundu. Hodně ses unavila. Zaspala jsi to.
Ruce už se jí neklepaly, ale uvnitř se pořád chvěla. Tenhle třas hned tak nepřejde, to Vendy věděla jistě. Netýkal se jen promrzlého, zbitého a vystresovaného těla. Usadil se hluboko v duši. Teď kolem sebe škrábe krvavými prsty a probublává ven jako zpěněná krev. Bude trvat roky, než se ho úplně zbaví.
Dotkla se natékající lícní kosti. Dělá se tam podlitina, pomyslela si. Oko mi oteče určitě. Budu mít pěknej monokl. Naštěstí se nikdo nezeptá, kde se tam tak najednou vzal. Zamaluj to, řekne máma.
Vyměnila žebříky. Skládací vrátila na sousední zahradu. Snažila se na nic nemyslet, jen automaticky dodržovat instrukce od Pávka. Koupelna. Sprcha. Převléknout se. Vyčistit odřeniny. Pračka.

Seděla ve vikýři a kouřila. Hřbitov na ni z dálky blikal stovkami rozsvícených lampiček. Vyjasnilo se a po dešti se z trávy zvedala mlha. Emily na Kaččině hrobě připomínala oranžový, rozpitý flek. Vendy připadalo, že nějakým záhadným způsobem komunikuje s rozžhaveným koncem její cigarety. Jasné bílé světlo se snažila nevnímat. Je to čelovka. Pan Pávek zakrývá hrob, aby do něj nepršelo. Típla cigaretu a oharek odhodila do louže na dvoře. „Lucie?“ zašeptala. Holčička se ve spacáku zavrtěla. Zrůžověla. Prášky přestávaly působit, konečně nevypadala jako mrtvá. Vendy k ní přilehla a přikryla se odcizenou peřinou. „Spinkej,“ pohladila ji. „Žádnej strach. Všechno je tak, jak má být.“

Název: Noc mrtvých nevěst
Autorka: Ludmila Svozilová
Ilustrace: Aj
Zodpovědný redaktor: Tereza Kadečková
 

Ludmila Svozilová

Výtvarnice, příležitostná malířka, keramička, matka početné rodiny, milovnice černého humoru, hořké čokolády a červeného vína a čtenářka literatury téměř všeho druhu. Ve vlastní tvorbě je poslední dobou ponořená hlavně do hororového žánru. Realizuje se jako dokumentátorka děsivých snů a pisatelka povídek různých žánrů a temných románů stylu thriller, horor a weird, lehce ťuknutých magickým realismem. Tiskem jí vyšly zatím čtyři samostatné romány, z nichž první byla v roce 2019 Sběračka kostí. Od roku 2021 vydává hlavně u Golden Dog, kde najdete mysteriózní thriller Achernar a dualogii Zemři Kaine: Svatyně a Zemři Kaine: Stín. Letošní rok odstartovala povídkou v hororových antologiích Smečka a V královských zahradách a vlastní povídkovou sbírkou Paranoia.