Vítězná POVÍDKA Sardenských legend 2024

Cizí peří a sny

Irena Lišková

Kapitáni pomalu obcházeli hejno. Důležitě přitom pokyvovali hlavami a otáčeli dlouhými krky na všechny strany. Každou chvíli některý z nich rozhodil křídly a hlasitě zaklapal zobákem. V ranní mlze, protkané paprsky vycházejícího slunce, to působilo velmi dramaticky. Byla polovina října a nastal čas vybrat ty šťastlivce, kterým bude letos udělena hodnost Zástupce, Náhradníka a výjimečně též nového Kapitána. To byla veliká pocta.
Každoroční Tah do Teplých krajin bylo vždy potřeba dopodrobna naplánovat: promyslet složení letových útvarů a stanovit jednotlivým členům hejna umístění v konkrétní formaci. Protože hejno čítalo asi čtyři stovky ptáků, trval celý proces zpravidla několik dní.
Čejs se snažil zachytit alespoň střípky z rozhovoru Kapitánů. Doufal, že se na něj letos usměje štěstí. Jeho dva bratři postávali opodál a sledovali obvyklý mumraj, který Tahu předcházel: Žurny se pokoušel konverzovat se sousedy, zatímco Gan se koukal kamsi k obzoru a nepřítomně se usmíval.
„Do háje zelenýho, zase to nevyšlo,“ povzdechl si Čejs, když Kapitáni promluvili ke skupince zahrnující jeho i bratry a odešli. Úlohy byly rozděleny. Kapitánská hodnost jej zase minula. Nedostal se ani na post Zástupce či Náhradníka.
„Vydrž ještě pár let, a když se budeš snažit, třeba se Kapitánem staneš,“ snažil se ho neobratně povzbudit Žurny. „Vždyť je ti teprve pět let.“
„Jo, takže už třetí rok čekám.“
„Tak si počkej ještě aspoň pět a dočkáš se. Možná.“
„To je opruz! Prostě jsem chtěl bejt Kapitán už teď. Chápete, nejmladší Kapitán v historii našeho hejna, to by bylo něco!“
„No jo,“ přikývl nepřítomně Gan.
„Co jsi čekal?“ nechápal Žurny a významně poklepal bratra po hlavě.
„A co má bejt?“
„Nic. Jenže už na první pohled je vidět, že jsi ještě mladý zobák. A ten se Kapitánem nikdy nestane.“
„Tak nemám ještě úplně hotový dospělácký peří, no. To přece není o vzhledu…“
„Správně, je to o zkušenostech. A na tobě je hned poznat, že jich moc nemáš. Jsi pro ně stále ještě pískle. Nemáš ještě ani kompletní lysinu.“
„Tsss! Ty ji taky nemáš!“
„Já ale nechci být Kapitánem.“
„Pche! Každej chce bejt Kapitánem!“
„Já ne. A ty, Gane?“ pokusil se Žurny zatáhnout do rozhovoru druhého bratra. Nejspíše v něm chtěl najít spojence. Po hádce s Čejsem jeden mohl snadno odejít s brekem.
Gan se však jen usmál, pokrčil rameny a dál chytal lelky.
„A proč se ty tolik toužíš stát se Kapitánem?“ nechtěl být Žurny tím poraženým. „Kvůli samicím?“
„Ne, proč? Nemusí bejt všechno kvůli samicím. Ty taky myslíš furt jen na to jedno!“
„Však to je v životě to nejdůležitější!“
„Jako rozmnožit se? Blbost! Nemyslíš, že v tom může být i něco víc? Že je život i o něčem jiným?“
„Něco víc? Nevíš náhodou, jak to dopadlo s… s Lidmi? Ti taky mysleli, že je v tom něco víc. Že můžou mít víc, než jim přísluší. A všichni víme, jak to s nimi dopadlo…“
„No a?“
„Zkrátka by ses měl soustředit na to důležité. A nechovat se jako… jako Člověk.“
„Nekecej. Copak ty nemáš žádný touhy? Sny? To ti stačí být prostě jen součást hejna? Jeden z mnoha?“
Chvíli bylo ticho. Na Žurnym bylo vidět, že usilovně přemýšlí, jak bratrovi co nejlépe odpovědět.
„Mně stačí nebýt mezi nimi,“ řekl nakonec a hodil hlavou směrem k zátoce na opačné straně jezera. Na mělčině tam zasmušile přešlapovalo několik jejich méně šťastných kolegů. Zlomená křídla a nemoci, to byly nejčastější důvody pro neúčast na Tahu. Přežijí letošní zimu? Shledají se zase na jaře se svými druhy? To nikdo neví.
„Trochu málo, ne?“
„Kdo může říct, co je málo a co hodně?“
„Ty tvoje chytrý kecy mě někdy pěkně serou!“
„Jak to se mnou mluvíš?!“
„Jak mi zobák narost!“
„Dej si pozor, nebo –“
„Jdeme jíst?“ skočil mu do řeči Gan.
„Jo, jdem,“ zvedl Čejs křídla na znamení rezignace a šel hledat něco k snědku. Oba bratři se k němu mlčky připojili.

„Tak mě napadlo, jak bych moh na to kapitánství vyzrát.“
„Že si s tím nedáš pokoj…?“
„No, Kapitáni bývaj volení podle letovejch schopností, ne?“
„Ano, ale jsou i další kritéria –“
„No jasně, ty abys neryl. Každopádně mě napadlo, že by se zrovna těm letovejm schopnostem dalo třeba trochu pomoct.“
„Jak?“ projevil zájem i Gan.
„Dokud nedorostem do dospělosti, nemáme pořádně vyvinutý letky, je to tak? No a kdybych je měl… víc vyvinutý, tak bych třeba moh lítat o dost líp.“
„A prozradíš nám, jak bys toho chtěl asi tak docílit?“
„Zatím ne,“ přimhouřil tajuplně oči Čejs. „Nechte se překvapit, kuřátka.“
„Radši bys měl rychle vyklopit, co se chystáš provést. Jestli to bude něco proti Pravidlům…“
„Jakejm pravidlům?“
„Pravidlům Tahu přece!“ zakoulel Žurny otráveně očima. „Nechápu, že ani po takové době nejste schopni si je pamatovat.“
„Já jo“, ozval se Gan, ale Čejs se zasmál: „Proč si je máme pamatovat, když ty je znáš nazpaměť?“
„Hm! Každopádně, třeba Pravidlo číslo 24: ‚Nikdy nepřeceňuj své letové schopnosti‘. Nic ti to neříká?“
„Ale já je naopak podceňuju, a proto je chci vylepšit, chichi!“
„Mně se to nelíbí. Kdyby na to přišel některý z Kapitánů…“
„Ále, drž zobák, brácha. Ty seš hned ze všeho potento.“
„Takže chceš vážně obejít Pravidla!?“
„Stojí v Pravidlech něco o vylepšování? Nestojí. Co není zakázaný, je povolený.“
„Já v tom teda nejedu!“
„A co ty?“ obrátil se Čejs na Gana.
„No…“ zamyslel se tázaný a podrbal se pod křídlem. Než však stačil říct cokoliv dalšího…
„Poserové! Voba dva!“ zamával popuzeně křídly Čejs. Vznesl se do vzduchu a brzy se jim ztratil nad lesem.
„Ach jo, z tohohle nekouká nic dobrého, že?“ obával se Žurny.
„Těžko říct.“
„Tu mu to snad schvaluješ?“
„Proč ne?“
„Počkej! To myslíš vážně??“
„Je to bratr.“ Gan se odlepil od země a zamířil na louku, aby se poohlédl po nějaké myši.

Čejs se objevil až k ránu.
„Kdes byl celou noc?“ vrhl se na něj Žurny, sotva smočil nohy v močálu.
„Nech mě vydechnout, otrapo,“ přišla nepříliš vybraná odpověď. Čejs namáhavě složil křídla a jal se upravovat si poněkud pocuchané peří.
„Ty vypadáš,“ zhodnotil jeho vzhled Gan.
„Trochu jsem se… někde zdržel.“
„A to ‚někde‘ bylo, hmmm, v hustém lese?“ uchichtl se Žurny, neboť Čejs opravdu vypadal, že potkal pár košatých stromů a podíval se na ně velmi zblízka.
„Blbouni,“ ulevil si Čejs a bolestivě sykl, protože si právě vytrhl jedno pero, které už se očividně nedalo zachránit. S otráveným výrazem jej upustil k zemi.
„Tak mluv,“ řekli bratři jednohlasně.
„No. Víte, jak jsem říkal, že by to chtělo trochu zlepšit letový schopnosti…“ Oba posluchači kývali hlavami. „A že bych možná věděl, jak toho docílit…“
„Vyval to,“ vybídl ho Gan.
Čejs na ně spiklenecky mrknul, zašátral zobákem pod levým křídlem a ukázal jim svůj poklad.
„Todle, vážení, ze mě udělá albatrosa!“ zvolal slavnostně.
„Co to má být?“ nechápal Gan.
„To je nějaké peří?“ zajímal se Žurny a pokročil blíž, aby si jeho úlovek mohl lépe prohlédnout.
„Jasně, že peří, chytráci,“ svěsil zklamaně křídla Čejs. Jeho výstup nebyl oceněn tak, jak očekával.
„Jak jsi k němu přišel?“
Prohlíželi si krásná, dlouhá šedohnědá pera, která Čejs opatrně třímal v zobáku.
„Víte snad, kdo teď sedí na jezeře číslo 2368?“
„Husy?“ pokrčil rameny Gan.
„Správně. Letěl jsem tam, schoval se do rákosí a počkal, až budou chrápat. Jak složili hlavy, přikrad jsem se k jednomu houserovi a – škub!“
„To si děláš –“
„Nedělám, chichi. Než se vzpamatoval, byl jsem pryč, samo sebou. Dokonce bych řek, že si myslel, že se mu to jenom zdálo.“
„Vždyť ho to muselo bolet!“
„Asi jo. Každopádně jsem jich takhle pár obešel. Dával jsem přitom bacha, aby se nebudili navzájem, někteří totiž začali kejhat, že jo. Tak jsem schválně vybíral spáče co nejdál od sebe. A výsledek…“
„Takže jsi jim je ukradl!“
„Tak trochu…“
„To snad ne! Náš bratr je zloděj!“
„Pšššt! Tak se uklidníme, jo? Pro těch pár per… Chceš mě snad prásknout?“
Sourozenci ho napjatě sledovali a čekali na reakci. Žurny stiskl zobák a zamračil se. Nakonec však neřekl nic.
„Co s nimi?“ zeptal se Gan, když největší napětí opadlo.
„No, co asi?“ zamával významně křídly Čejs.
„Ne…“ nechtěl věřit Žurny, neboť už mu začínalo svítat.
„Ale jo,“ usmál se zeširoka Čejs, neboť pochopil, že bratr už taky chápe.
„Takže ty jsi ukradl houserům letky a chceš si je přidělat na vlastní křídla! Vážně si myslíš, že to půjde?“
„To právě musíme zjistit. A vy dva my pomůžete, ju?“
Žurny kroutil hlavou. Dlouho si pro sebe něco rozzlobeně mumlal, ale Čejs ho po dlouhém přemlouvání přece jen uprosil. Gana přesvědčovat nemusel, ten byl pro každou legraci.
„Ale proč ses vlastně vrátil tak pocuchaný?“
„Ech, říkal jsem, že jsem jim kradl ty letky ve spaní?“
„Ano…?“
„Tak ten poslední tak úplně nespal.“
„Takže tě ten houser chytil?“
„Málem,“ řekl Čejs už zcela klidným hlasem a navrhl bratrům, aby se k němu přidali při shánění snídaně. Vylepšování křídel může chvíli počkat. Ani nečekal, že vše půjde tak hladce. Hlavní bylo, že mu přislíbili pomoc.
„A co to mělo být s tím albatrosem?“ huhlal o chvíli později Žurny se zobákem plným bobulí.
„Co jako?“
„Říkal jsi, že ze sebe uděláš albatrosa.“
„Jasně, díky těm letkám, ne? Budu pak umět lítat jako albatros.“
„Proč zrovna albatros? Není lepším letcem sokol?“
„Rorejs,“ oponoval Gan.
„A taky fregatky…“
Čejs je nechal se dohadovat a krmil se lesním ovocem. Snažil se působit bezstarostně, ale ve skutečnosti se mu hlavou honilo tisíc myšlenek. Půjde to? A bude to fungovat?

„Tak jdem na to.“ Čejs chtěl zakrýt vzrušení z nadcházejícího experimentu, ale rozčilením mu přeskočil hlas a také ho prozradil třepetající se ocas.
„Jako konipásek,“ neudržel se Žurny.
„Sklapni!“
„Co máme dělat?“ zeptal se rychle Gan, aby zabránil dalšímu hrozícímu konfliktu.
„No, představoval jsem si to tak, že natáhnu křídlo a vy mi ty pera zastrkáte do toho křídla.“
„Jak jako?“
„Asi mi je budete muset zapíchnout do kůže…?“ navrhl nejistě Čejs. Bylo zřejmé, že svůj velkolepý plán nedomyslel úplně do konce.
„Fajn.“ Gan odhodlaně uchopil první pero.
„Počkej!“ zarazil ho Žurny vyděšeně. „Jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Vždyť to bude hrozně bolet!“
„To nemůžu vědět, dokaď to nezkusím, že jo.“
„Co když to ale stejně nebude fungovat? Zbytečně si vytrpíš –“
„Najednou si děláš péči? To je moje věc. Slíbili jste, že mi pomůžete. Voba,“ zdůraznil.
Žurny neochotně zvedl jednu dlouhou husí letku a nerozhodně přešlapoval na místě.
„Tak do toho,“ řekl Čejs poněkud přiškrceným hlasem.
„Kam?“ zeptal se věcně Gan.
„Nevím, zkus to píchnout někam mezi moje vlastní letky.“
„Ruční?“
„Né! Ramenní, přece!“
„Ajo.“ Gan se dlouho nerozpakoval a vší silou zarazil brk bratrovi do kůže.
„Aaaauuuuuauauau!!!“ Čejs vyletěl bolestí. Následovala série velice vulgárních výrazů, z nichž kloaka a guáno patřily k těm nejslušnějším.
„Hm. Teče ti krev,“ konstatoval tiše Gan, zatímco postižený poskakoval kolem, mával nezraněnou perutí a klel jako špaček. Po chvíli se unavil. Kecl na zem a bezmocně roztáhl křídla. Vypadal jako zmoklá slepice. Zavřel oči a něco si pro sebe mumlal.
Žurnymu ho bylo až líto. Nesnášel takto vypjaté situace snad ještě víc než jejich věčné hádky. Usilovně přemýšlel.
„A co kdybychom zkusili ta pera nějak přivázat?“ navrhl po chvíli.
„A jak asi?“ vyštěkl Čejs. „Umíš snad vázat uzly?“
„Já ne. Ale třeba Lidé, ti prý umí...“
„Jasně, půjdeme za Lidma a poprosíme je, aby mi přivázali ke křídlu pár brků. Ty máš fakt v hlavě nasráno!“
Žurny se už už nadechoval, aby bratrovi zase trochu srazil hřebínek, ale předběhl ho Gan.
„To nikdo neví,“ upozornil na známý fakt.
„Co? Nemohl bys taky někdy mluvit trochu srozumitelně?! “
„On myslí, že nikdo neví, kde Lidé po Revoluci žijí. To je pravda, to mi nedošlo,“ podrbal se Žurny na hlavě.
„Tak jinak,“ nedal se Gan vyvést bratrovým výbuchem z míry. „Zkusíme je zastrčit.“
„Nechápu,“ zavrčel Čejs.
„Já asi ano,“ řekl pomalu Žurny. „Gan tě opatrně chytí za jednu letku, co nejblíže kůži. Trochu na ni zatlačí a zatáhne, ale tak, aby ji nepřelomil. Možná se ti tak roztáhne perový váček a já, s trochou štěstí, budu moci do něj to pero zasunout. Co říkáš?“
„Mno… To by asi šlo…?“
„Zatni zobák, brácho,“ doporučil mu Gan a začal opatrně tahat ramenní letku do strany. Čejs pro jistotu zavřel i oči. Žurny se snažil co možná nejněžněji zapichovat ukradený brk do perového váčku těsně vedle Čejsovy vlastní letky. Po chvíli urputného snažení se mu to podařilo.
„Tak co?“ zeptal se s obavami.
„Už to je?“ Čejs otevřel váhavě jedno oko a nakoukl dolů.
„Ano. Šlo to nakonec docela snadno. Bolelo to?“
„Trochu jo. Ale spíš to bylo nepříjemné.“
„Asi máš pružné váčky,“ usmál se s ulehčením Žurny. Málem byl slyšet ten kámen, co mu spadl ze srdce.
„Drží to?“ zeptal se zvědavě Gan. Nejspíš byl sám překvapen, že nalezl fungující řešení.
Čejs zkusmo pozvedl křídlo.
„Uvidíme. Teď to bolí o něco víc, když s tím hýbu.“
„Asi to bude chtít čas, než si křídlo zvykne.“
„Jo, to je možný. Tak do toho, zastrkejte mi tam ty ostatní.“
Žurny vyvalil oči:
„Tys neslyšel, co jsem teď říkal? Nejspíš bude chvíli trvat, než si tělo zvykne. Vždyť jsme ti do křídla vpravili cizí pero.“
„Jo. Tak šup šup!“
„Jsi si opravdu jistý?“
„Jasný. To dáme!“
Bratři mu tedy začali zasouvat do křídel další a další pera. Zabralo jim to docela dost času, neboť to byla velmi titěrná práce.
„Tak,“ odfoukli si všichni tři asi hodinu na to. Čejs si se zalíbením prohlížel své vylepšené perutě.
„Ještě zbylo,“ hlásil Gan a ukazoval na hromádku dosud nepoužitých husích letek.
„Proč jsi jim toho škubal tolik?“ zasmál se nečekaně Žurny. Očividně se mu ulevilo, že šla celá procedura tak hladce. Ve skutečnosti už to chtěl mít celé za sebou.
„Proč ne?“ ušklíbl se Čejs.
Bratři se rozesmáli a dlouho nemohli přestat. O houserech bylo všeobecně známo, že jsou poněkud prudší povahy. Rádi vyvolávali potyčky a ještě raději je vyhrávali. V tom je předčili snad jen labuťáci.
„Dobrá, dobrá,“ utíral si Čejs uslzené oči. „Tak mi tam už nastrkejte i ty ostatní pera.“
Gan si přestal hladit břicho, které ho bolelo od smíchu.
„Fakt?“
„Slyšels. Nandejte mi ten zbytek.“
„Nejsem si jistý, zda je to dobrý nápad,“ zkusil to opatrně Žurny. Představa další piplačky se mu vůbec nelíbila.
„Ále! Když už je mám, přece je nevyhodím? Sám jsi říkal, že mám pružné váčky, nebo co. Tak makejte.“
„Když já nevím…“
„Nekecej a dělej,“ zasmál se rozšafně Čejs, kterému se po prvním úspěchu očividně vrátila dobrá nálada.
„Zapomněl jsi říct kouzelné slovo na P,“ neodpustil si Žurny, a když se skláněl pro další pero, vyplázl na bratra jazyk.
„Jo, to je fakt. Tak teda POHNI,“ oplatil mu stejným gestem Čejs.

Po několika hodinách mravenčí práce už Čejs necítil křídla a jeho sourozenci krční svaly. Společně si prohlíželi hotové dílo.
„Nebolí?“ zeptal se už i Gan starostlivě.
„Trochu. Ale nic hroznýho. Dobrý, ne?“
„Brácho. Čtyři pera navíc. Tady, tady...tady taky... Takže jich máš v každém váčku –“
„Pět,“ potvrdil spokojeně Čejs. „Pět letek v každým váčku,“ laskal pohledem nová křídla.
„Tak to máš pětinásobné letky,“ řekl Žurny. Zdálo se, že stále trochu nechápe, k čemu se nechal přemluvit.
„Pětiletky,“ vyhrkl Gan.
„Pětiletky, to teda! Hustý!“
„Myslíš, že s tím budeš moci létat?“
„To brzy zjistíme.“
„A jak moc ‚brzy‘ máš na mysli? Vždyť zítra odlétáme!“
„Uvidíme.“

Ráno se většina ptáků ještě posilňovala na cestu, případně věnovali zbývající čas do odletu úpravě peří. Kapitáni spolu vážně rozmlouvali, obcházeli hejno a nervózně třepali ocasy.
Žurny si protahoval křídla. Byl vzhůru už dlouho, neboť patřil k ranním ptáčatům. Gana musel, jako obvykle, budit. Teď ho pozoroval, jak se snaží spolknout opravdu velikého zeleného skokana.
„Nepřejídej se tak. Vždyť budeš mít problém se vůbec vznést do vzduchu. A bude ti zle.“
„Co?“ Žába využila Ganova otevřeného zobáku a žbluňkla zpět do vody. Vzápětí zmizela mezi vodní květenou.
„Kde je Čejs?“ rozhlížel se Žurny, zatímco se pokoušel o jakýsi krkolomný cvik na uvolnění páteře.
„V rákosí. Někde tam,“ upřesnil Gan, když viděl bratrův tázavý pohled a naznačil směr křídlem. Zřejmě ho ztráta snídaně nijak nevyvedla z míry. 
„Ano? Vůbec jsem ho večer neviděl odcházet. Co tam dělá? Měl by jít za námi, brzy dostaneme poslední instrukce a pak hned odlétáme.“
„Nechce.“
„Cože? A proč?“
„Peří. Moc očí.“ Bylo nabíledni, že se Čejs nechce příliš ukazovat se svým zlepšovákem, dokud se hejno nevydá na Tah. Ve vzduchu už nebude čas cokoliv řešit, ale dokud jsou na zemi, určitě by se našel někdo se spoustou řečí a otázek.

Dobrá polovina hejna již opustila jezero, když se Čejs konečně ukázal. Snažil se působit nenápadně, ale na první pohled bylo patrné, že má křídla složená poněkud nepřirozeně.
„No hurá,“ přivítal ho nezvykle zamračeně Gan.
„To je dost,“ ulevil si i Žurny, „za chvíli letíme, jen ještě čekáme na –“
„Já neletím,“ přerušil ho Čejs.
„Počkej, cože?! To myslíš vážně?! Neletíš?! Copak ses zbláznil?! To přece nejde!“
„No právě. Nejde to,“ svěsil Čejs smutně svá vylepšená křídla.
„Chceš říct, že nemůžeš létat?! Kvůli těm novým letkám?!“
„Tak vytrhnout,“ pokrčil rameny Gan a blížil se k bratrovi, aby slova proměnil ve skutek.
„Počkej, co blbneš?! Nech toho!“ uskakoval Čejs před jeho nebezpečně hbitým zobákem. „Já už je vyndat zkoušel,“ přiznal zkroušeně, „nešlo to.“
„Prostě ty jsi takové hovado!!“ zvolal Žurny tak nahlas, že se po nich spousta ptáků zvědavě ohlédla. I bratři na něj překvapeně koukali, ještě nikdy ho neslyšeli říct sprosté slovo.
„Drž zobák, brácha“ houkl Čejs a naznačoval mu, aby se ztišil. Bylo však už pozdě.
„Tak ty nejdřív kradeš, pak podstoupíš takové martyrium, než abys počkal pár let a stal se Kapitánem normálním způsobem, jak to dovolují Pravidla a Příroda, my se tady s Ganem pipláme s nakradeným peřím, cpeme ti ho málem až do… do otvoru, záda nás z toho bolí ještě dneska a ty teď řekneš, že se s tím nedá létat, že to nefunguje a že tady zůstaneš?! Uvědomuješ si vůbec, co je to za riziko?! A co hrozí nám, kdyby se někdo dozvěděl, že jsme ti pomáhali v takové… nepravosti?! Mně se něco stane!“
Gan ho v duchu obdivoval, jak dokáže i v tak vypjaté situaci zachovat svou pověstnou uhlazenou mluvu, tedy až na ten malý úlet na začátku. Čejs chtěl něco pronést na svou obranu, ale ihned si uvědomil, že se bratr odmlčel jen proto, aby se nadechl, protože vzápětí spustil znova.
„A ještě ses šel někam schovat, aby sis tajně zkusil to peří vyndat?! Ty jsi takový srab, to snad ani není možné! Tak aspoň přiznej, že to byl od začátku hloupý nápad a že jsi akorát sebestředný namyšlený pávek, který kašle na ostatní, včetně svých bratrů! Že já jsem ti vůbec pomáhal…“ Žurny nebyl k zastavení. Zmlkl až ve chvíli, kdy ho Gan plácl křídlem po hlavě.
„Co děláš?!“ utrhl se na něj Žurny a chtěl pořádně seřvat i jeho, ale konečně se do toho vložil Čejs.
„Dobrý, dobrý, my jsme to pochopili. Doufám, že už ses vykdákal.“
„Ty…!“
„Hele, tak jsem to posral, no. Vím, že jsem občas kokot a mám blbý nápady, ale prostě jsem si chtěl splnit svůj sen a bejt Kapitánem. To je tak špatný?“
„Víš co… dělej si co chceš! Pro mě za mě si tady chcípni!“ odsekl Žurny a bez dalšího slova odletěl.
Bratři za ním zaraženě koukali. Takhle naštvaného ho ještě nikdy neviděli.
„No… nějak se mi to celé nepovedlo, co?“ přerušil ticho Čejs.
„Moc ne.“
„Ach jo.“
„Co teď?“
„Nevím.“
„Zůstaneš?“
„Vím já? Teď ty křídla fakt bolí a zdá se mi, že jsou nateklá. Možná, až to splaskne, tak bych s tím dokázal letět. Anebo taky ne.“
„Takže?“
„Zkusím počkat pár dní, třeba je i namočím do vody, abych si je ochladil a zmírnil otok nebo tak něco. Nic víc mě nenapadá.“
„To by šlo.“
„Jo.“
„Doženeš nás?“
„To nedám. Kdo ví, kde už budete.“
„Mno jo.“
Oba zmlkli. Nevěděli, co říct. Chvíli pozorovali své druhy, jak se postupně odlepují od země a ve skupinách opouštějí jezero. Vzduch naplnil tlukot křídel a troubení. Všude kolem poletovala drobná šedá peříčka.
Gan zaslechl signál své skupiny.
„Musím letět.“
„Jo.“
„Zvládneš to?“ Gan měl v očích podivný lesk. Neuměl příliš dobře vyjadřovat emoce, ale Čejs přesto pochopil.
„Zvládnu,“ usmál se na bratra, aby ho uklidnil. I sebe.
„Drž se,“ zašeptal Gan. Roztáhl křídla a spěchal za svou skupinou, která již mezitím utvořila předpisové ‚véčko‘ – jednu ze dvou povolených letových formací. Zahlédl povědomý ocas na levém rameni ‚véčka‘. Mlčky se zařadil za něj. Žurny se po něm ani neohlédl.

Trucování skončilo až po několika dnech při zastávce v jižní části Dlouhého poloostrova. Žurny dělal jakoby nic a postupně se dal s Ganem do řeči. Pečlivě přitom dbal na to, aby nepřišla řeč na Čejse. Bohužel mu to překazili rackové.
„Hej, vy dva! Jak vás tak posloucháme, nejste Žurny a Gan? Chacha.“
„Ano, to jsme. Proč se ptáte?“ odpověděl opatrně Žurny. Neměl racky příliš v lásce. Vždycky se mu zdálo, že se smějí úplně všemu, i když to nebylo ani trochu vtipné.
„Máme pro vás vzkaz. Tamhle v písku. Chachacha.“
Bratři pohlédli na kousek pláže, který nebyl porostlý trsy tuhé trávy. Do písku mezi dva velké balvany někdo vyryl spoustu značek a symbolů.
„My neumíme číst,“ zavrčel Žurny.
„No jo, vlastně, chacha. My umíme, heč! Zato máme mizernou paměť, chachacha. Proto jsme si ten vzkaz zapsali.“
„A co nám tedy máte vzkázat?“
Gan mu zvědavě nakukoval přes rameno a prohlížel si neuměle psaný text.
„BYL JSEM TU. LETÍM DÁL. JE TO PARÁDA. ČEJS. Chachacha.“
Oba bratři oněměli překvapením. Čejs! A tady! Dřív než oni! To není možné!
„On… on tam napsal ‚chachacha‘? Proč by to dělal?“ zakoktal se Žurny, když se vzpamatoval z prvního šoku. Pak mu došlo, že citoslovce smíchu zřejmě nepatří k bratrovu vzkazu, ale k typickému projevu tohoto druhu racků. Už už se chtěl za svůj hrubě netaktní dotaz omlouvat, ale racci ho zřejmě neposlouchali, neboť se zrovna chechtali něčemu jinému.
„Čejs… letěl. Dokázal to,“ usmál se Gan a zálibně pozoroval nápis, který neuměl přečíst.
„To není možné. Přece… ta křídla… říkal, že nemůže lítat. Ale ten vzkaz... To by znamenalo, že sem dorazil ještě před námi. Ale jak?“
„Ta křídla. Fungovala.“
„Tomu nevěřím.“
„Proč?“
„Nevzpomínáš si, jak vypadal? Vždyť ta křídla nemohl ani pořádně poskládat.“
Gan pokrčil rameny:
„A přesto. Byl tady.“
„Ne! To je hloupost. Ti rackové si z nás určitě dělají legraci!“
„Myslíš?“
„Jistě! Chceš mi snad tvrdit, že se Čejs během pár dní zázračně zotavil, naučil se s novými křídly lítat, a ještě nás předehnal? To je nemožné. Vždyť by ani pořádně nevěděl, kam má letět. Musel by se připojit k nějakému jinému hejnu. Ale to stejně nevysvětluje fakt, že se sem dostal dříve než my.“
„To ta křídla,“ zopakoval Gan a usmíval se čím dál víc. „Pětiletky,“ vzpomněl si, jak pojmenoval experimentální vylepšení Čejsových perutí.
„TEN MIZERA!“ zvolal rozhořčeně Žurny. Rackové se přestali chechtat a vyjeveně na něj zírali.
„Porušil Pravidla Tahu! Vlastně porušil úplně všechno! Postavil se proti všemu, co…“ Zdálo se, že Žurny ve svém rozhořčení nenachází vhodná slova. „Proti Přírodě!“ zvolal nakonec.
To bylo velmi vážné obvinění. Žurny rozčileně třepal ocasem a hypnotizoval bratra v naději na jeho reakci.
„Pravidla. Hmm,“ řekl nevzrušeně Gan a začal se pomalu procházet po písku. Očividně ho velmi zaujalo šplouchání mořských vlnek. Na bratra se ani nepodíval, místo toho fascinovaně pozoroval své stopy, postupně rozmývané vodou do ztracena.
„Ty to snad schvaluješ?!“ nevydržel to Žurny rozčarovaně mával křídly. Sám by teď nedokázal říct, na kterého z bratrů se zlobí víc.
„Nikomu tím neublížil.“ Gan se konečně zastavil a vážně na něj pohlédl. Pak se zasněně zahleděl kamsi do dáli.
Žurny si rozpačitě čechral peří. Takovou odpověď nechtěl slyšet. Nemínil však jen tak ustoupit.
„A co ti houseři, kterým vytrhal peří?!“ zvolal vítězoslavně.
„No. Těžko by mu ho dali.“
„Co??“
„Ty bys dal?“
„Cože? Ne, ale… To je přece… “
„Tak vidíš.“
„Nechápu, co tím sleduješ. Obešel Pravidla, spáchal krádež… A teď je zřejmě někde pryč a kdoví, jestli se vrátí. Má přece své povinnosti vůči hejnu… A taky…“ Zdálo se, že Žurnymu opět došla slova.
Gan se klidně procházel po pláži. Tu a tam se sehnul a zaujatě ryl zobákem v písku. Bratr ho netrpělivě pozoroval. Po chvíli, aniž by zvedl hlavu, Gan přece jen promluvil:
„Tebe štve, že se mu povedlo něco, cos ty odsoudil k nezdaru. Jo, a taky se zlobíš na sebe, že jsi ho nechtěl podpořit v jeho snu. A ještě si myslím, že tě štve, že sám nemáš dost odvahy mít svůj sen. A nemáš dost odvahy postavit se Pravidlům nebo dokonce samotné Přírodě. Jistě, takoví Lidé, které tak rád připomínáš, ti měli sny, ale pokazili to a teď jsou na pokraji vyhynutí. Ale my nejsme Lidé. Jsme jeřábi. Nikde není řečeno, že všechno pokazíme. Ale to nezjistíme, dokud to nezkusíme. Tak nějak to říkal Čejs, vzpomínáš? On měl dost kuráže to zkusit. Proto tady tak zuříš a vyvádíš. Protože ty dost odvahy nemáš, a přitom bys chtěl mít. Nechceš být jen jeden z hejna. Chtěl bys být jako on. A co tě štve asi nejvíc je to, cos mu řekl jako poslední, než jsme odletěli. Vlastně tě to i dost mrzí. Určitě ti to pořád lítá v hlavě, sem a tam. Co kdyby to byla ta úplně poslední slova, co jsi mu řekl, že? Dost možná mohla být. Ale teď víme, že je Čejs v pořádku. Takže se už teď děsíš vašeho příštího setkání. A ještě víc se děsíš možnosti, že k dalšímu setkání už nikdy nedojde.“
Žurny na něj zíral s otevřeným zobákem. Nevěděl, co ho šokovalo víc. Zda fakt, že zřejmě právě slyšel nejdelší souvislou řeč, jakou kdy Gan pronesl, nebo obsah jeho slov. Vůbec přitom nezvýšil hlas, naopak mluvil klidně a věcně jako vždycky, jako by probírali počasí nebo kvalitu potravy. Prostě jen shrnul fakta. Bylo by lepší, kdyby na mě křičel, pomyslel si Žurny zahanbeně. Nebo kdyby se aspoň trochu mýlil…
Žurny předstíral neodkladnou potřebu se právě teď podrbat pod pravým křídlem. Schoval hlavu do peří a simuloval usilovný boj proti parazitům. Ve skutečnosti se strašlivě styděl bratrovi podívat do očí. Jeho nitro zaplavil dosud nepoznaný strach. Co když se na něj Gan přece jen rozzlobil a odvrhne jej od sebe? Bratři nikdy moc přátel neměli, vždycky trávili čas především spolu. Jen oni tři. Možná už nadobro přišel o Čejse. Ani by se nedivil po tom, co mu řekl. A Gan? Ten si vždy vystačil sám se sebou, když to bylo nutné. A vlastně i ve chvílích, kdy to nutné nebylo.
Žurny pozoroval bratra, jak bezstarostně ťape po pláži. Měl zvláštní pocit, že ho vidí poprvé v životě. Gan roztáhl křídla a otočil se zády ke sluníčku. S blaženým výrazem si vychutnával hřejivé paprsky, které barvily jeho peří do bronzova. Vypadal jako nějaká socha, které ptáci občas zahlédli v opuštěných lidských městech, když táhli na jih.
„Jaký je tvůj sen, Gane?“ zahuhlal po nekonečně dlouhé chvíli ticha Žurny, hlavu stále zabořenou pod křídlem. Napůl doufal, že bratr třeba usnul a jeho otázka vyzní naprázdno. Gan však nespal.
„Čejs. Aby se vrátil,“ odpověděl bez zaváhání.
Žurny pocítil podivnou, svíravou bolest v levé části hrudníku. Už o tom slyšel vyprávět vrány, i ty hloupé racky a další ptáky, kteří kdysi žili v blízkosti lidských sídel. Jakže tomu říkali? City, nebo tak nějak. Není to ale proti Pravidlům? A vlastně… jaký by byl můj sen?

Název: Cizí peří a sny

Autorka: Irena Lišková

Korektura: Madla Pospíšilová Karasová

Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Ilustrace: AI

Pod pseudonymem Irena Lišková vystupuje začínající autorka píšící s oblibou povídky s prvky fantasy a science fiction. Irena se narodila v roce 1989 v Opavě, ale nyní žije se svým malým synem a manželem v Moravském krasu. Kromě psaní ráda čte, maluje, jezdí na koni a souzní s přírodou. Pravidelně zkouší štěstí v literárních soutěžích, díky čemuž vyšla její prvotina „Sen o žluté ponorce“ – povídka o touze po dobrodružství a hledání pravdy v každém z nás.