Třetí POVÍDKA Sardenských legend
Článek od: Redakce - 21.01.2025
Playgirl
Michal Šimeček
Odbyla si svůj pravidelný videohovor s rodiči. Poslechla si, jak se mají, a sama jim vyprávěla o svých minulých dnech. Nešla do detailů, vlastně si toho raději spoustu nechala pro sebe, ale to vůbec nevadilo. Rodičům stačilo vědět, že je se svým životem po krátké těžké nemoci spokojená. Oblékla se a vyrazila ven. Tento večer jako každý jiný po minulých pět let.
Ocitla se na ulici svého domovského města 18+. Večerní červánky se opíraly do cihlových stěn jednopatrových řadových domků. Nespěchala. Vůbec neměla rozmyšlené, do kterého z nesčetných klubů ve městě půjde. Zkoušela si vybavit atmosféru míst, na která si namátkou vzpomněla. Chvíli prodlévala u pocitu spojeného se vzpomínkou na jakousi minulou noc, než dojem zhodnotila jako neuspokojivý a přešla k další vzpomínce. Takto posoudila několik možných míst, zatímco kráčela ulicí, ve které bydlela.
Mohla by jít někam, kde ještě nebyla. Měla však tušení, že těmito pokusy tráví příliš mnoho času a pocit marnosti zesílil. Vzpomněla si, jak při svém hledání místa, kam by se chtěla vracet, se dojem jinakosti všech těch klubů, barů a povyražení venku rychle nasytil a všechny večerní zábavy se jí začaly slévat v jednolitou burlesku.
Neměla by chodit na místa, ale potkávat lidi. Zkoušela si proto v minulosti hledat kamarádky a dařilo se jí to znamenitě. Lidé v jejím domovském městě byli vždycky přátelští. Na sklonku večera ji ale nové přítelkyně opustily, když odešly s chlapci a ona zůstala sama. Následující večer se jí na včerejší přátelství navazovat nedařilo. Buď své kamarádky nenašla, nebo prostě jen nezapadala do jejich nových plánů. Navíc měla intenzivní tušení, že jí samotné nevadí včerejší přátelství opustit. Jakou hodnotu má ale kamarádství na jeden večer?
Zkoušela si sama, když se večerní zábava chýlila ke konci, najít nějakého chlapce nebo někdy i dívku na noc tak, jako to dělali ostatní dívky a chlapci kolem ní. Šla s ním k němu nebo jej (někdy ji) vzala do vlastního bytu. Častěji si vybrala chlapce a většinou skončila u něj. Když pak partner po milování usnul, hleděla do stropu a počítala světla a stíny, které vrhal noční život města na strop ložnice v prvním patře. Jindy tiše vyklouzla z postele a procházela se po místnosti. V šeru si prohlížela věci a pátrala po klíči. Hledala nápovědu. To dělala, když zvolila byt svého milence. Hledala nějaký důkaz nebo alespoň náznak možnosti trvalého vztahu s obyvatelem bytu, který navštívila. Příslib tajemství, něco, co by pro ni mohlo být významné, možnost lásky a náklonnosti. Nikdy však nic uspokojivého nenašla. Druhý den ráno se přátelsky rozešli a většinou se už nikdy dohromady nedali. Příště si našla jiného partnera, aby se pro změnu nechala zklamat jím.
Vydala se doprava směrem k Západnímu bulváru. Noc byla vlahá a červánková obloha se pomalu proměňovala v tmavě modrou. Nad sedlovými střechami domků spatřila jasnou hvězdu. Zaslechla večerního ptáka. Zpíval na pozadí dunivých rytmů jednoho z klubů, kde hrál house. Zachtělo se jí příjemného mravenčení extáze, tance do vyčerpání a většinou bouřlivého sexu, který po návštěvě house party následoval. Zamířila podle zvuku, ačkoli to ze začátku bylo těžké. Dunění se neslo sotva nad prahem slyšitelnosti a nedávalo dobrou možnost, jak určit směr, ze kterého přichází.
Musela se rozhodnout a na Západním bulváru se vydala doleva. Řekla si, že půjde dobře, pokud dunění bude sílit. Bulvár byl plný mladých lidí s auty nebo jen tak pěšky jako ona. Prohlížela si je. Zamávala si s Martinem a pozdravila se s dívkou, kterou z dřívějška znala, jejíž jméno si ale už nepamatovala. Usmály se na sebe a šly si po svých. Pokračovala dál sama. Dunění hudby zesílilo a přidaly se i vyšší rytmické tóny. Pochopila, že jde správným směrem a přidala do kroku.
Dorazila k tančírně, před kterou se srocovala mládež. Kouřili a bavili se spolu. Kdyby je požádala, dostala by od nich něco dobrého, co by si mohla vzít. Přesto se zde nezdržela a vstoupila rovnou do klubu, kde ji obklopil hutný zvuk vyplňující prostor. Střídající různobarevná světla a rytmické záblesky studené bílé dopadaly na postavy tanečníků a tvořily z nich jednolitou vířící masu lidských těl. Hmota srostla v jakousi beztvarou vzdouvající se mnohobuněčnou kolonii, které se dnes večer plánovala stát součástí. Byl to tvor, který žije intenzivně, ale rozpadne se s příchodem rána, až hudba dozní, aniž by se cokoli podstatného přihodilo. Náhle jí to přišlo naprosto absurdní a ze světel a hluku se jí udělalo špatně od žaludku.
Otočila se a spěchala ven, pryč od té vřavy. Drala se kamkoli ven, kde může zaslechnout večerního ptáka a spatřit hvězdu, kde je možné s lidmi mluvit, a ne se jen vzájemně prolínat jako houba. Neměla pokoj, dokud se nedostala z klubu zpět na bulvár, chvíli po ulici šla a pak zahnula do nějaké postranní uličky.
Byla zde hospůdka ve stylu irského pubu. Uslyšela zevnitř zvuk houslí. Zatlačila na dveře a vstoupila. Dveře se za ní s vrznutím zavřely. U stolu v rohu právě dohrál houslista, kytarista se staženým kombem a dívka, která pískala na zobcovou flétnu. Zazněl tlumený potlesk posluchačů. Toho kytaristu znala z dřívějška. Jmenoval se Petr. I on ji poznal a usmál se na ni. Tohle všechno pocítila jako znamení a přispěchala k nim, když ji vybídl. Konečně!
„Ahoj Petře.“
„Ahoj. Přidáš se k našemu muzicírování?“
„To raději ne, víš, že neumím na nic hrát.“
„Škoda. Právě tu improvizujeme na téma velká Matka Země. Nemusíš umět na žádný hudební nástroj, stačí se jenom obrátit do svého srdce a hudba se dostaví sama. Zvládneš to, vezmi si tamburínu.“
„Nevím, Petře, stydím se. Kazila bych vám rytmus.“
„Tak dobře, můžeš jen poslouchat. Ostatně, hodláme pak zajít ke mně na houbový trip. Nechceš se přidat?“
Prohlédla si houslistu i flétnistku a připadali jí oba milí. Přemýšlela, jestli by ze společné noci mohlo vzejít něco hodnotného, co by vydrženo alespoň do příštího dne. Nedokázala si to představit.
„Děkuji za nabídku. Vlastně jsem se zastavila tě jenom pozdravit. Mám nějakou schůzku jinde,“ zalhala a usmála se na něj, on se usmál na ni, „ráda jsem tě viděla.“ S těmi slovy opustila lokál.
Byla opět venku a rozhodla se pokračovat dál boční ulicí směrem od bulváru. Bude se jen tak procházet. Koho by napadlo chodit sám po městě, kde je tolik dalších mladých lidí a tolik zábavy? Věděla ale, že už mnoho nocí nakonec prochodila venku sama.
Ulice, kterou se vydala, byla dál o něco zšeřelejší, ale ona se nebála. Domovské město 18+ bylo zcela bezpečné. Chtělo se jí plakat. Narazila na osvětlenou telefonní budku. Zvedla sluchátko a zaposlouchala se do jeho tónu. Potřebovala někomu zavolat o pomoc? Komu ale? Rodičům? S čím vlastně pomoct potřebuje? Nepřišla na to. Sluchátko položila a šla dál.
Na ulici nalezla jízdenku autobusu linky E. Zvedla ji a pokračovala v cestě. Došla k autobusové zastávce, u které čekalo několik lidí. Výrazy jejich tváří byly hlubší než jakákoli tvář, kterou dnes viděla. Nebo včera. Nebo předevčírem. Mohla by zapříst hovor, navázat vztah plný vzájemného porozumění. Konec konců, pocity těch lidí se tolik podobaly jejím vlastním pocitům. To dobře věděla, protože již několikrát v minulosti s cestujícími linky E mluvila a je i sebe přesvědčila, aby odjezd odložili. Tentokrát to udělat nechtěla, proto se k čekajícím postavila a mlčky čekala spolu s nimi.
Když přijel autobus, nastoupila a usedla na sedadlo, které jí příslušelo podle nalezené jízdenky. Autobus se rozjel.
Bus linky Exit teď odvážel digitalizovaný stín její duše ke skartaci z aktivního úložiště firmy Čas navíc, s. r. o. Ve skutečném světě byla, po krátké těžké nemoci, již pět let mrtvá.
* * *
Z manažerského shrnutí zprávy technického oddělení firmy Čas navíc, s. r. o.:
Zařízení aktivního úložiště může udržovat psychologicko-behaviorální otisk zemřelých i po jejich smrti a usnadňuje tak pozůstalým rozloučení se se zemřelými a lepší překonání ztráty. Proto je používáno především u zemřelých dětí, dospívajících nebo mladých dospělých, kde intenzivním zármutkem a pocity životní nespravedlnosti prochází zejména pozůstalí rodiče.
Původní představa byla taková, že zemřelí budou v aktivním úložišti tak dlouho, dokud za ně budou pozůstalí ochotni platit nájem.
Naneštěstí se ukázalo, že naši zemřelí mají v aktivním úložišti jen omezenou životnost. Postupem času se jejich psychický stav zhoršuje, stávají se zoufalí a agresivní, což pozůstalé nesmírně trápí. Nakonec se zemřelí psychicky rozpadnou úplně, čemuž nedovedeme zabránit. Na pozůstalé rozpad osobnosti zemřelých působil obzvlášť nepříznivě, a proto jsme museli přistoupit k technologickým změnám úložiště.
Nejprve jsme se pokusili omezit aktivitu zemřelých v úložišti. Životnost zemřelých se sice podařilo prodloužit, ale samotný problém se tím nevyřešil.
Určitou pomocí bylo omezení ukládání vzpomínek do dlouhodobé emoční paměti, což pomohlo zabránit většině velmi rychlých rozpadů osobnosti zemřelých.
Dále jsme zkusili dobu existence zemřelých v aktivním úložišti omezit. Toto omezení se ale ukázalo jako nevhodné. Pozůstalí se domáhali prodloužení pobytu zemřelého za bezpečnou mez a za druhou smrt svého blízkého obviňovali společnost.
Náš další výzkum nicméně ukázal, že lze aktivní úložiště nastavit tak, aby o svém odchodu z něj mohli rozhodnout přímo sami zemřelí. K opuštění úložiště je možné zemřelého v případě potřeby jemně pobídnout, což pozůstalým, pochopitelně, nesdělujeme. V důsledku toho nyní omezení životnosti v aktivním úložišti působí zcela přirozeně. Průměrná délka pobytu zemřelého je kolem pěti let. To vyhovuje jak kapacitě úložiště, tak i obchodní politice společnosti.
Marketingové oddělení připravilo narativ, podle kterého zemřelí opouští aktivní úložiště poté, co jsou se svojí smrtí zcela smířeni. Naše evaluace ukazují, že pozůstalí tento narativ přijímají velmi dobře.
Název: Playgirl
Autor: Michal Šimeček
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková
Korektury: Tereza Kadečková
Ilustrace: AI
Povídka je motivována poslechem skladby Ladytron: Playgirl
Michal Šimeček se narodil v roce 1973. Je ženatý, má tři děti a žije v Brně. Vystudoval psychologii a dvanáct let byl zaměstnán ve zdravotnictví. Nyní pracuje jako výzkumník v oborech experimentální psychologie, statistických analýz a modelování. Celý život ve své práci a jako koníček studuje a aplikuje metody strojového učení, zejména umělé neuronové sítě. Psaní se věnuje od svého dětství. V časopise HOST mu vyšlo několik juvenilních mikropovídek. Beletrii píše rekreačně. Zabývá se v ní především společenskými, etickými a politickými dopady technologií. Je také vášnivý zahradník.
- 445x přečteno
Přidat komentář