POVÍDKA: Lucie Tringelová Kaňová, Restart

Restart

Lucie Tringelová Kaňová

Tobias měl oči navrch hlavy. Poprvé měl někam cestovat a rovnou sliderem. Dosud znal jen tiché otravné bzučení vlaků, které doléhalo až do jejich patra. Kluci budou čučet, až jim řeknu, jak… Zkroušeně sklonil hlavu, když si uvědomil, že domů se už nevrátí. Nestihl se ani rozloučit. Věděl, že nejsou první ani poslední, kteří narychlo odešli. Od chvíle, kdy přišlo oficiální oznámení o vystěhování prvního a druhého patra, opustilo své byty už mnoho rodin. Dokonce i jeho nejlepší kamarád Howard zmizel v tichosti z Treetownu i s celou jeho rozvětvenou rodinou. Příležitost zkrátka nečeká, řekla máma, když balila to nejnutnější. On sám si mohl vzít jen to, co se mu vešlo do batůžku, a máma své zavazadlo asi desetkrát předělávala.
Úzkostlivě stiskl dlaň, která ho držela. Druhou rukou pohladil medvídka, visícího u boku. Máma mu na něj v noci přišila popruh. Nevypadalo to hezky, barvy ani materiál neladily, ale takhle měl jistotu, že svého starého přítele jen tak neztratí. Kousek od nich nečekaně zasyčel mechanismus dveří pro personál. Do cesty jim vjeli dva boti v policejních skeletech a pokračovali k dlouhé frontě před nimi. Někde vpředu se rozezněl alarm.
Tobias se podíval na matku. Hanna zastavila. Posadila chlapce na jasně zelenou lavičku. Dřepla si před něj a předstírala, že mu spravuje botu. Oba věděli, že to není nutné. Tobias uměl od čtyř let číst, a dokonce i psát opravdovým perem, ne jen klepat do klávesnice. Sám se oblékal od tří let a málokdy si řekl o pomoc. V téhle poloze však vypadali nenápadně. Systém ostrahy zaznamenával chování i zvýšený tep cestujících. Umělý hlas z amplionu opět sděloval, že do tubusu čtyři cé budou vpuštěni jen cestující s platnými doklady a jízdenkou.
„Co když nás vyhmátnou?“ vyřkl palčivou otázku.
Hanna zavrtěla hlavou. „Všechny doklady máme v pořádku.“
„Jenže se máme stěhovat do Downtownu ve Wyomingu, ne do…“
Hanna si krátce položila prst na rty. „Stěhovat se máme až za šest týdnů. Jedeme na výlet. Toho se budeme držet, ano?“
Tobias přikývl. Bylo mu pouhých sedm let a měl by plně důvěřovat mámě. Jenže si uvědomoval, co všechno se může zvrtnout. Co když se začnou vyptávat, proč nemají zpáteční jízdenku. Co když zjistí, že teta, která je čeká, ve skutečnosti žádná jejich příbuzná není? Co když i přes uplacení vedoucí v továrně budou mámu na lince postrádat příliš brzy?

Hanna ho pohladila a znovu vzala za ruku. Ruch vpředu se už uklidnil. Postavili se do jedné z front. Někdo před nimi si stěžoval, že odbavování trvá dlouho, a mumlavě sliboval negativní recenzi. Ona ale měla pocit, že fronta postupuje velmi rychle. Strachem se jí svíral žaludek. Snažila se pomalu dýchat, aby udržela tep v normě. Ačkoliv vyvracela synovy obavy, moc dobře věděla, že jejich výlet může každou chvíli skončit. Obyvatelé prvního a druhého patra neměli vyloženě zakázáno cestovat, ale současně se od nich očekávalo, že pokud v tuto chvíli opustí město, bude to v rámci stěhování. Někteří sousedé otevřeně hovořili o nuceném odsunu do jámy a ona s tímto názorem souzněla.
Už se ocitli před skenerem. Cítila, jak se jí potí dlaň, ale Tobiase nepustila. Dva policejní boti stáli opodál stále ještě v bdělém režimu. Uběhla vteřina, dvě, tři… Rám se rozsvítil zeleně a stejně tak i ten vedle, kde na páse jela jejich ubohá zavazadla.
„Šťastnou cestu,“ pronesl hlas z reproduktoru, který mohl patřit člověku, ale taky ne. Hanně na tom nezáleželo.

Slider měl tvar protáhlého náboje. Lišák jim sehnal ty nejméně žádané místenky. Přesto se v ošoupaných křeslech, umístěných v přízemí blízko toalet a oddělení pro personál, cítili komfortně. Pro obyvatele prvního až čtvrtého patra Treetownu byla jízda sliderem nesplněným snem.
Tobias se postavil k oknu. Zvědavě se nalepil na sklo a sledoval na nástupišti poslední opozdilce. Chrčivý hlas z reproduktoru ho požádal, aby poodstoupil a nedotýkal se displeje. Chlapec sebou vyděšeně trhl a poslušně se usadil na sedadlo. Hanna ho konejšivě poplácala po koleni. Láskyplně si opřel hlavu o její rameno. Cítila jeho plnou důvěru a doufala, že ho nezklame. Alespoň jeho ne. Tobias byl tím posledním, co jí zůstalo.
Dvacet let šetřila a škudlila, aby se z druhého patra mohli vyškrábat alespoň do čtverky. Za lepším vzduchem i životními podmínkami. Postupně přišla o manžela, dceru i staršího syna. Čtvrté patro měli na dosah ruky, ale nakonec byly všechny snahy a odříkání k ničemu. První a druhé patro Treetownu bude do tří měsíců zaplaveno zplodinami. Třetí a čtvrté bylo v plánu vystěhovat do pěti let.
Hanna syna objala. Tobias ve všech školních testech dosahoval nadprůměrných výsledků. Doufala, že by jej systém časem doporučil na studia ve vyšších patrech. Jenže pět let bylo málo. Mezitím by došlo k odsunu do Wyomingu nebo Utahu. A tam by ho žádná budoucnost nečekala. Nevěřila nově vybudovaným městům v obrovských povrchových lomech. Vláda zaručovala čistý vzduch i umělé slunce, ale Hanna už dávno nebyla naivní. Ze dne na den odešlo mnoho rodin. Díky úplatkům a známostem se snažili dostat do jiných měst. Ti, co mohli, posílali alespoň své děti zavčasu do vyšších pater. Šeptanda, která se nesla spodními patry Treetownu, nebyla vůči důlním městům ani trochu přívětivá. Nikdo nechtěl žít kilometr pod zemí a pracovat ještě hlouběji už vůbec ne. Čtyřicet let vláda tvrdila, že budoucnost lidstva je nahoře. A najednou mají ti nejchudší zalézt pod zem jako krtci a tam…? Dokonce se šeptalo, že celý projekt Downtownu je jen laboratorním pokusem a oni jsou bezcenným, lehce nahraditelným materiálem. Na okně naskočil odpočet k odjezdu. Zbývalo deset minut a pak budou zase o něco blíž k naději.
*
Ani po půl hodině jízdy Tobias nepřestával zírat ven. A nebyl jediný, koho „výhled“ z okna fascinoval, ač šlo pouze o dokonalou iluzi. Tam venku nebylo nic, čím by se člověk chtěl kochat. Hanna to věděla moc dobře. I po třech dekádách si pamatovala přesun ze záchytného tábora do Treetownu – města budoucnosti. Ne však té její.
Většina cestujících, stejně jako Tobias, nedokázala odvrátit zrak od oken simulujících výhled. Chápala to. Tolik zdravé zeleně ona sama viděla naposled jako dospívající během návštěvy národního parku. Treetown disponoval na každém patře vertikálními zahradami, hydroponickými farmami a zelenými bublinami. Samozřejmě s každým vyšším patrem stoupala kvalita i rozlehlost. Ale tenhle falešný výhled působil na člověka neuvěřitelně živě a skutečně.
Část pasažérů však husté lesy táhnoucí se do dálky ani blyštící se bystřiny nezajímaly. Měli nasazeny své heady a podle pohybů prstů bylo jasné, že buď pracují, nebo jinak zabíjejí čas. Pro ně bylo zřejmě cestování sliderem pravidelnou rutinou. Otevřely se dveře pro personál a do prostoru vstoupila stevardka s občerstvením.
Pohledy cestujících se přesunuly na mladou atraktivní dívku. Krásná tvář bez jediné chyby či asymetrie ostře kontrastovala s bionickou pravou nohou vyčuhující zpod sukně. Pohybovala se s taneční ladností. Bylo znát, že je na protézu zvyklá už od dětství. Postupně obešla celé přízemí a cestu zakončila u Hanny.
„Děkuji,“ usmál se Tobias, když mu podala láhev s vodou a pytlík se dvěma sušenkami.
Dívka mu úsměv oplatila. „Čeká vás dlouhá cesta,“ pronesla. Neptala se, konstatovala. Samozřejmě měla základní přehled o cestujících.
Hanna znejistěla. Tobias se vedle ní trochu přikrčil.
„Valencia je konečnou stanicí. Kdybych si mohla vybrat… V jiných časech bych chtěla pracovat jako průvodkyně v tamním parku,“ sdělila s tajemným úsměvem.
„Ano, my…“ Hanna netušila, jak reagovat, ačkoliv si myslela, že je připravena na všechno. Pohledem zavadila o jmenovku na uniformě. Marianetta.
„Ovšem snílkovství a magie je doména dětí, ne dospělých,“ pronesla tiše a velké oči se jí zaleskly. „Oh, promiňte. Hned to uklidím,“ řekla snad až příliš nahlas a sehnula se ke svému vozíku a vzápětí k Hanně. Do klína jí položila další dvě láhve a několik proteinových tyčinek. „Šťastnou cestu,“ šeptla a vrátila se do sekce pro personál.
„To bylo divný,“ zašeptal ještě tišeji Tobias.
„To tedy bylo,“ souhlasila Hanna a schovala proviant navíc do příruční tašky.

Zkusili se trochu vyspat. Tobias se dokázal uvelebit na sklopeném křesle a tvrdě usnout. Hanna však zavírala oči marně. Stevardka Marianetta kolem nich prošla ještě několikrát, ale kromě podání další láhve a skromné svačiny nic víc neřekla.
Hanna měla podezření, že v tom má prsty Lišák. Pro někoho vážený obchodník, pro jiného obyčejný šmelinář se pohyboval jak v bídném přízemí, tak ve vyšších patrech. Hanna netušila, zda Lišák je skutečné jméno nebo přezdívka. Měl mnoho identit a říkalo se, že dokáže sehnat všechno. S tím musela souhlasit. Stejně jako sličná stevardka i on disponoval protézou. Říkalo se, že náhrada jeho pravé ruky nekončí jen ramenem. Hanně na tom však pramálo záleželo. Mnohem víc ji zaujala slova o magii. Ona sama Lišákovi nic neřekla a on se neptal. Jen ten zvláštní úsměv, když mu sdělila, do které oblasti chce vzít svého syna.
Byl to risk. Prachobyčejná loterie náhody a osudu. Pokud nevyjde, přijde o to nejcennější. Čert vem jejich dvacetimetrový byt i se vším, co bylo uvnitř. Důležitý byl Tobias a jeho budoucnost. Její plán byl však založený pouze na víře. Pokud lístky fungovaly ostatním, ten její musí taky.
*
„Mami?“ Tobias ji zatahal za rukáv, když už asi po desáté přiložila zápěstí k čidlu terminálu, který je odmítal pustit z nádražní haly.
„Přemýšlím,“ utrhla se na něj, ale pak zahlédla, že k nim míří ostraha. Nemělo smysl dál zkoušet projít. Čekala je prohlídka.
„Prosím, přistupte ke kontrole,“ oslovil je dost ošuntělý bot. Měl lidské proporce, ale zevnějšek a nekvalitní mimika naznačovaly, že jde o typ, který býval nový někdy za jejího dětství. Valencia už dávno nebyla místem, kde by se vláda snažila mít ty nejmodernější obslužné boty.
Hala byla už téměř prázdná. Těch pár lidských tváří se po nich jen krátce ohlédlo. Hanna cítila, jak se jí rozbušilo srdce, a věděla, že jí nepomůže ani pomalé dýchání. Pevně stiskla Tobiasovu ruku, druhou popadla tašku a na roztřesených nohách se šourala ke kontrolnímu stanovišti.
K ostraze se připojila žena. Už od pohledu otrávená úřednice, která bude muset řešit něco nepříjemného.
„Posaďte se,“ ukázala na židli. Hlas zněl stroze a chladně. Hannu napadlo, že snad i ten starý robot mluvil lidštěji. Přesto byla vděčná, že nemusí stát.
„Maminko.“ Tobias jí pevně držel ruku a druhou křečovitě svíral medvídka.
„Bude to v pořádku. Určitě jde jen o nějakou formalitu,“ zkusila jeho i sebe uklidnit.
Úřednice na ni krátce pohlédla a pozvedla obočí. Mohlo to znamenat cokoliv.
„Místo trvalého pobytu Treetown, druhé patro. Dvě osoby. Jedna dospělá, druhý nezletilý. Zpáteční jízdenka není v evidenci.“ Opět pozvednuté obočí a dvě ošklivé vrásky kolem dolů stažených koutků. Z hlasu čpěla během vyslovení hlavního města zášť a opovržení.
„Důvod návštěvy, prohlídka města?“ úřednice opět vzhlédla od informací.
„Ano, přesně tak. My–“
„Tady není nic k prohlížení,“ štěkla úsečně úřednice.
„Chtěli jsme vidět základnu. Syn by chtěl jít na vojenskou akademii a–“
Úřednice si nevraživě odfrkla. Tobias nakrčil nos. Paní se mu ani trochu nelíbila.
„Základna zrušila fyzické prohlídky v roce dva tisíce sedmdesát. Ve vé-erku si ovšem můžete projít všechna dostupná místa. Tudíž vaše návštěva zde není opodstatněná. Nemohu vám dát povolení opustit prostor terminálu.“
Hanna se nadechla k dalším argumentům.
Ztichlou halou se rozezněly svižné a pevné kroky. „Omlouvám se, zlatíčka,“ pronesl lehce zastřený ženský hlas. „Nečekaná porada,“ dodala žena omluvně.
Hanna, Tobias i úřednice pohlédli na vysokou ženu ve vojenské uniformě. Každý po svém. Úřednice naštvaně, že si ji někdo dovolil přerušit právě v nejlepším. Hanna zaskočeně. Tuhle situaci v duchu trénovala hned po tom, co jí dal Lišák veškeré pokyny. Přesto najednou nedokázala reagovat. Situaci zachránil Tobias. Pustil matčinu ruku a rozběhl se k ženě, kterou viděl prvně v životě. „Teto!“ křikl nadšeně a padl jí do náruče. Celá scéna vypadala velmi spontánně.
Major Siri Bellová jej zvedla a on omotal nohy kolem jejích boků. Políbil ji na tvář. Do místa nad koutkem, kde měla drobnou jizvu ve tvaru T.
Siri s Tobiasem v náručí přistoupila k Hanně. „Tak konečně jste přijeli.“ Následovalo další vřelé přivítání. Tentokrát už Hanna reagovala bez zaváhání a s ženou se objala.
Major Bellová se otočila k úřednici. „Co tu máte zase za problém? Už mě ty vaše „systémové“ chyby začínají lézt krkem,“ zavrčela.
Úřednice jí s přehnanou důležitostí vylíčila, že ti dva jsou zde na neoprávněné návštěvě.
„Blbost,“ odsekla Siri. Přiložila své zápěstí k detektoru. „Mají veškerá povolení a zítra je čeká prohlídka návštěvnických prostor. Ty jsou sice už trochu zanedbané, ale stále fungují pro rodinné dny. Laskavě si sjeďte můj povolenkový list a jeho veškeré přílohy. Samozřejmě v tom máte, jako vždy, bordel,“ mluvila rychle a nekompromisní tón odmítal odpor. Přívětivá tvář, která se vítala s Hannou a Tobiasem, ztvrdla. Major netrpělivě čekala a klouby prstů rušivě poklepávala o desku stolu. S každým dalším úderem působila úřednice nervózněji.
„Tohle tu je pořád. Každý si sjede jen základní informace a dodatky se ignorují. Pak to tu nemá takhle vypadat,“ pronesla Siri strohým tónem.
Úřednice vypustila z plic pískavý zvuk. „Omlouvám se. Opravdu jsem to přehlédla. Prohlídka města je v základní kolonce a pod tím… Přísahala bych, že prve tam tato příloha nebyla,“ dušovala se.
Major Bellová se ušklíbla. „Jistě,“ pronesla suše. „Pokud jste shledala všechny dokumenty v pořádku, dejte jim ihned zelenou. Odcházíme!“ zavelela.
*
Zatímco Tobias spal, Hanna seděla na posteli. Na rozdíl od něj nedokázala zabrat. Opět si uvědomila, jak bezmezně jí důvěřuje. Ale čemu věřila ona? Promnula mezi prsty tenkou plastovou složku. Čím víc se blížili ke svému cíli, tím víc si uvědomovala vlastní bláhovost a naivitu. Copak je tohle může zachránit? „Musí,“ zašeptala do ticha malého, stroze zařízeného pokoje. Siri je ubytovala, přinesla jim jídlo a nabádala, je ať se prospí, než pro ně nad ránem přijde.
Hanna si lehla a pevně sevřela složku. Nechtěla myslet na své blízké, o které v minulých třech desetiletích přišla. Pocházela z početné rodiny, ale pokud věděla, ona a Tobias byli posledními. Během první vlny Zkázy nabyla přesvědčení, že ji nic horšího už potkat nemůže. Příští roky ukázaly, jak moc se mýlila. Stiskla plast a vnímala obrysy lísku uvnitř. Vzpomínky se jí stočily do časů bezstarostnosti, kdy nemožnost žití na povrchu země bylo jen strašákem bláznů.

Stále si živě pamatovala, jak je ovanul teplý jarní vítr, vůně cukrové vaty a pražených ořechů, když vyběhli z toho zatraceného zrcadlového bludiště. Alec vyběhl ven s naraženým nosem a Isabell hned za ním šla do předklonu. Opírala se jednou rukou o koleno a druhou do mobilu sdělovala, že to bylo opravdu velmi klaustrofobní. V návalu lehce hrané paniky tvrdila, že fyzicky skutečný zážitek se s bludišti ve virtuální realitě nedá srovnat. Ostatní se smáli, úlevou i nadšením. Linda vypadala, že je nejvíc v klidu, a stále si dělala poznámky do svého sociálního průzkumu.
„To bylo, do prdele, horší než ten trapný strašidelný dům,“ konstatoval Edwin.
„Nekecej. Když tam po tobě chmátl klaun v kostýmu, tak ti hlasivky málem vystřelily z krku,“ smál se Brody. Na tváři mu poskakovaly jemné ďolíčky, na které by se Hanna dokázala dívat celý den. Brody si všiml jejího pohledu, přitáhl ji k sobě a políbil. Bylo jim patnáct. Svět byl krásný a bezstarostný.
Zajet do Magic Mountain byl nápad Isabelle a Aleca, kteří hledali další témata pro své streamy. Zábavní park měl nového majitele, který rozdělil celou plochu na tři sekce. Vizionář, klasik a retro. Vizionář měl veškeré atrakce pod střechou a disponoval tím nejnovějším, co svět virtuální reality nabízel. Klasik se držel všeho, co lidé milovali těsně po přelomu z dvacátého na jednadvacáté století. A retro šel ještě hlouběji. Inspirace se nesla o více než padesát let zpět.
Znovuotevření parku proběhlo loňské léto. Někteří návštěvníci v recenzích tvrdili, že retro je nuda pro důchodce, ale většina byla nadšena. Část se dokonce rozplývala, že šlo o nejintenzivnější zážitek za poslední roky. Retro sekce se tak pomalu stávala tahounem, za kterým jezdily všechny generace.
Vstup do této části však měl svá pravidla. Žádné virtuální doplňky, sluchátky počínaje, headsety a obleky konče. Mobily i nová generace náramkových Epfinů byly povoleny, ale platilo se pouze žetony. Hanna si i po letech dokázala vybavit, jak Alec šílel, když musel nechat celé své Vision vybavení v hotelovém pokoji. Nebylo zvykem vidět ho bez headsetu a jeho nervozita byla znát i za velkými slunečními brýlemi, které si koupil hned u prvního stánku. Trošku škodolibě se mu smáli, kdykoliv se dotkl okraje obrouček či ze zvyku vydal příkaz k záznamu.

Isabelle s Alecem naprosto šokovaní natáčeli všechno, co jim přišlo jako z pravěku, nudné a trapné. Dramaticky kouleli očima nad házením kroužků, míčků a střílením pěnových nábojů ze starých plastových pistolí. Brody s Edwinem se však skoro půl hodiny bavili u silových automatů, a nakonec se přidal i Alec, který oba porazil. Isabelle se pro změnu hecla u lovení jablek z mísy. Linda tuto soutěž o chlupatého medvěda považovala za hygienicky zcela nevhodnou. Isabelle na její upozornění nedbala. Medvěda sice nevyhrála, ale o týden později byl z jejího videa díky mokrému hrudníku virál.

Hanna si nebyla jistá, zda by dokázala vyjmenovat alespoň polovinu atrakcí, které spolu se svými přáteli absolvovala. Přesto si plně vybavovala tu chvíli před zrcadlovým bludištěm. Stejně jako vedlejší odpočinkovou zónu, kde si u stánků kupovali jídlo. Edwin byl celý u vytržení z toho, že si museli vystát frontu. Vybrat z vystavených nabídek, sdělit živé obsluze své požadavky a pak si jídlo sám odnést ke stolu byl pro něj, jak sám tvrdil, životní zážitek.
Alec, který při své hyperaktivitě nedokázal dlouho sedět, neustále pobíhal kolem a natáčel všechno, co se mu dostalo do záběru.
„No, to mě poser!“ donesl se k nim jeho hlas z nedalekého křoví. Několik dospělých jej počastovalo pohoršeným pohledem. Alec už však zmizel v hustém porostu.
Posbírali zbytky svých pokrmů a spěchali za ním. Úzká cestička byla částečně zarostlá křovím. Zřejmě šlo o účel, ale partu dospívajících to nemohlo odradit. V neudržované části parku se nacházelo dětské hřiště, široká relaxační plocha a zastřešený betonový plácek plný vypnutých automatů.
Aleca uviděli sedět na žluté plastové žirafě. Ta se s ním kývala dopředu dozadu, koulela velkýma očima a z chraplavého reproduktoru hrála dětská chytlavá melodie. Edwin se rozběhl za ním. Tráva mu sahala až po kolena. Nasedl na oprýskaného modrého delfína a vhodil do jeho hlavy žeton. Zvířátko se začalo po vzoru žirafy kývat a hrát. Na zarostlém plácku se nacházelo přes dvacítku dalších zvířat a dopravních prostředků. Vyzkoušeli všechny.
Brodyho však přitahovaly automaty pod střechou. Okolo nosných sloupků byla omotána páska a cedulky – Omlouváme se, rekonstrukce. Brody však upozornění ignoroval a podlezl pásku. Hanna ho jako vždy následovala, aniž by přemýšlela nad následky. Staré videohry, gameboye, věštecké automaty, stolní paintbally, chmatáky hraček… Nakonec to byl ale Alec, kdo začal bezhlavě mačkat všechno, co mu přišlo pod prsty. A jeden z přístrojů se rozsvítil.

Automat přání divoce blikal polovinou žárovek. Vydával nepříjemně umělé zvuky. Alec neváhal. Vhodil dovnitř žeton. Uvnitř stroje to zabublalo a rozsvícením několika tlačítek byl vyzván k výběru jednoho. Bez přemýšlení stiskl to s názvem Peníze. Ozval se uši trhající zvuk jackpotu. Vyjel poslední lístek z dané přihrádky.
Všichni se zvědavě nahrnuli k automatu. Linda se nahnula přes Brodyho. Vhodila žeton a vybrala si tlačítko Prestiž. I tam se nacházel jen jeden lístek. Edwin si vybral Moc. Isabelle a Brody Slávu. Štěstí, Odhodlání, Uznání byly už dávno prázdné. Hanna chvíli otálela. Moc a sláva jí nic neříkaly. Zbývalo tlačítko Láska a tajemný Restart. Láska zněla lákavě, jenže té užívala plnými hrstmi. Měla Brodyho a její rodiče byli ukázkovým, stále sezdaným párem. S trpkostí vzpomínala, jak naivní byla, ale kdo v jejím věku nebyl?
Vybrala Restart. Lístek vyjel a automat zhasl a ztichl.
Všichni tam stáli lehce překvapeni a četli své lístky potisknuté duhovým hologramem.
„Přání lze uplatit nejdříve za dva roky od zakoupení, vložením zpět do automatu. Magic Mountain neručí za následky vašich přání,“ četl nahlas Brody.
„Zajímavý suvenýr,“ zamávala lístkem Linda.
Zpoza hustých stromů ve vzdálené části parku vyjel na malém traktůrku údržbář. „Hej! Ztratili jste se?! Tady nemáte co dělat! Neviděli jste ceduli?!“ křikl vztekle a mávl rukou k informačnímu ukazateli.
Raději se urychleně vytratili zpět do centra parku a pokračovali v utrácení žetonů. Lístky skončily hluboko v jejich kapsách. Nezůstaly však zapomenuty.

Atrakce retro parku zcela postrádaly alespoň průměrný prostorový zvuk. Chyběly zde 3D obrazovky, virtuální panely i hologramy, přesto museli uznat, že se skutečně celý den bavili. Linda všem s úsměvem sdělila, že to bylo prvně, kdy měla pocit, že uvnitř si byli blízcí jako nikdy předtím. Ostatní s ní souhlasili a Isabella tuto větu dokonce použila ve svém streamu. Později si Hanna uvědomila, že to bylo poprvé a naposled.
Pár týdnů nato se Brody s Hannou rozešel a začal chodit s Isabelle. Linda dostala stipendium a Aleca zajímalo jen programování. Stavební firma Edwinova otce dostala obrovskou zakázku na projekt města budoucnosti a celá rodina se odstěhovala. Do konce roku zbylo z velké lásky a skvělé party jen pár trpkých vzpomínek a spousta bolestivých střepů.

Přesto se je o dva roky později pokusil Edwin slepit. Kontaktoval všechny a plánoval výlet zpět do Magic Mountain. Zkusit najít a vyzkoušet zázračný stroj přání. Odjeli s ním jen Brody a Isabelle, kteří stále tvořili pár. Hanna netušila, kdy do zábavního parku odjeli Linda s Alecem. Než však uběhly další dva roky, bylo jejích bývalých přátel všude plno. A o dalších pět let později, když se Zkáza rozvinula v plné síle, byli všichni mrtví.
Brody s Isabelle byli milovanými hvězdami internetu. Se slávou však přišly i drogy, nevěry a hádky. Jejich kariéru i život ukončila zběsilá jízda novým autem, které narazilo v plné rychlosti do starého železničního mostu.
Alec a Linda v té době stáli každý na opačné straně společenských zájmů. Alec byl považován za nadějného technického vizionáře. Ve svých osmnácti letech vložil celé úspory na studium do malého projektu, kterému věřil jen on. Za pár měsíců se z mladého muže stal milionář a zájem o něj projevily největší technologické firmy. Zemřel během prvních nečekaných příznaků Zkázy. Právě když podstupoval implantaci čipu do mozku, přišlo silné zemětřesení. Robotické rameno mu nenávratně poškodilo frontální lalok. Mozková smrt nastala o pár hodin později.
Linda byla od šestnácti let neoblomnou ekologickou aktivistkou. Zastávala přesvědčení, že technický pokrok je příliš rychlý, zatímco lidské uvažování stále stejné. Tvrdila, že pokud nebude zpomalen vývoj přelomových technologií, dojde brzy k fatálnímu rozkolu společnosti. Prorokovala strmý pád doprovázený řáděním přírodních živlů. Z počátku se jí vysmívali a považovali ji za hysterickou. Později její sociologické a enviromentální závěry a prognózy děsily i fascinovaly. Postupně se vyplňovaly jeden za druhým. S Alecem, který zastával naprosto opačné názory, do sebe často skrze média šili. Stále ještě znali slabosti toho druhého a plně toho využívali. Vzájemné veřejné napadání současně posilovalo jejich základnu fanoušků. Linda byla zavražděna jedním z Alecových příznivců.

Smrt Edwina si Hanna nikdy nepřestala vyčítat. Zachránil jí život. Udělal nezbytné, ač mohl udělat víc. Přesto mu za to byla vděčná. Děsilo ji však to, jak se změnil. Našel ji v záchytném táboře, kde žila s nejbližšími už několik měsíců. Zprávy, které přicházely, nebyly dobré. Příroda běsnila. Sopky se probouzely k životu, země se třásla, přicházely mohutné záplavy. Státy se vzájemně obviňovaly a celosvětový konflikt byl na spadnutí. Země začala ze svých útrob vypouštět toxické plyny, které nešly rozehnat. Držely se při zemi a postupně stoupaly. Proslýchalo, že jediným bezpečným útočištěm jsou výškové komplexy jako Treetown – nově postavené město v oblacích. Dostat se do něj však byla záležitost pro vyvolené.
Dva dny před přesunutím tábora výš do hor, kde slibovali dýchatelnější prostředí, přijeli vojáci. Odvezli Hannu a její rodiče k Edwinovi do Treetownu. Zbytek rodiny zůstal v horách. Hanna je už nikdy neviděla.
Její starý přítel ji však nezachránil z čisté nostalgie. Šlo o výměnný obchod. Firma jeho otce vystavěla Treetown a dokončovala další stavby. Edwin měl moc přivádět lidi dovnitř, nebo je vykazovat. Po Hanně chtěl jednu věc – její lístek. Už to nebyl ten milý kluk, co usmiřoval rozhádané přátele. Během těch pár let, co se neviděli, se změnil v nabubřelého obchodníka, zvyklého dostat všechno, co chtěl. Hanniným rodičům přidělil maličký byt v prvním patře a slíbil přestěhování do třetího. Tenkrát pro Hannu ten lístek nic neznamenal. Po měsících byla s rodiči v teple, bezpečí a alespoň nějakým příslibem budoucnosti. Nevěřila, že ty lístky skutečně dovedly její bývalé přátele k jejich snům. Pochopila však, že Edwin po tom jejím opravdu touží a nedokázala mu uvěřit, že splní svůj slib. Nelíbila se jí jeho nadřazenost a chlad. Ten mladý muž mohl být kýmkoliv, ale ne jejím přítelem. Zalhala mu a on jí uvěřil. Řekla mu, že lístek zůstal v jejich domě. Pravdou bylo, že během evakuace popadla oblíbenou knihu, na kterou pár let nesáhla. Lístek byl uvnitř jako záložka a ona ho měla od té chvíle neustále u sebe. Pro štěstí.
Edwin odjel i se svými strážci a vojáky. Nikdo z nich se nevrátil a Hanna se nikdy nedozvěděla, co je potkalo.
Časem se však začala zaobírat myšlenkou: A co když je to s těmi lístky pravda? S touto myšlenkou a omílanou modlitbou k Bohu, v kterého nevěřila, se konečně ponořila do spánku.
*
„Budete mít dvě a půl hodiny. Možná tři. Dřív jsme to tu hlídali důkladněji, ale teď jen monitorujeme výskyt zvířat. Ty mrchy, když jsou hladové, umí být pěkně nebezpečné.“ Major Siri Bellová opakovala instrukce. „V případě nouze. Žluté tlačítko vydá hlasitý zvuk doplněný ultrazvukovým signálem. Počítej, že i vás oba bude pěkně bolet hlava a naše drony impulz zachytí. Pak vám bude zbývat jen pár minut. Červené tlačítko funguje jako paralyzér. Skolí i medvěda, takže opatrně,“ podala Hanně plašič.
„Díky.“ Hanna doufala, že tohle nebude potřebovat.
„Opravdu i medvěda?“ Tobias zíral na odpuzovač a zbraň v jednom.
„No jasně. Vlastní zkušenost,“ mrkla na něj Siri a usmála se. Drobná jizva na tváři poskočila vzhůru. „Ale pravděpodobnost, že potkáte něco většího než mývala, je minimální. Jenže i tlupa mývalů umí dost znepříjemnit den,“ upřesnila. Sáhla znovu do tašky a vytáhla masky. „Zvládneš je zkontrolovat a aktivovat?“
Tobias přikývl. Převzal masky a odnesl si je ke stolu. Major Bellová očima naznačila, aby s ní Hanna vyšla na chodbu.

„Do toho, proč chceš jít do parku, mi nic není. Dostala jsem zaplaceno a víc se nestarám. Vlastně ani nechci vědět žádné podrobnosti. Protože až vás chytí, a oni vás chytí, s tím počítej, budou vyslýchat i mě. A čím míň budu vědět, tím líp pro všechny. Ale… Jestli máš v plánu projít parkem dál do hor, tak si buď jistá, že ani v jednom z kempů přeživších nenajdeš, co hledáš. Jestli ti kdokoli slíbil, nebo zaručil, že tam bude někdo čekat, tak lhal. Před pár lety je dostala chřipka. V kombinaci s tím, co dýchali, neměli šanci. Ti, co přežili, jsou jen stínem a věř mi, že s nikým takovým se setkat nechceš. Na zvířata stačí zvukový plašič. Pokud narazíš na člověka nebo cokoliv, co jej bude připomínat, neváhej.“ Siri Bellová mluvila tiše, ale zřetelně.
Hanna krátce pokývla hlavou. Držela se pokynů a neřekla Siri, že hory ani kempy nejsou cílem jejich cesty. Věděla, že by tímto sdělením jen zvýšila zvědavost.
„Díky za ty masky,“ špitla. Už od pohledu viděla, že nejsou opotřebené. Na takovou kvalitu by neměla, ani kdyby prodala celé vybavení bytu.
Major Bellová se ušklíbla. „Je to jen čtvrtá generace. Nic lepšího jsem vzít nemohla. Ale bez nich byste se nedostali ani ke kyvadlu.“
Hanně hlavou prolétla vzpomínka na atrakci, které Brody říkal zasranej drapák. Spolu s ní si dokázala vybavit křik všech zúčastněných, když se rameno kyvadla zhouplo.
„V ideálních podmínkách vydrží filtry až dvacet čtyři hodin, ale za červenou hranicí to může být sotva pár hodin. Prvními příznaky selhání jsou dušnost, zmatenost, obtížné soustředění, nevolnost, modré rty a halucinace. Obzvláště pro dítě to bude náročné.“
„Lišák mě varoval,“ řekla Hanna.
„A přesto se tam hodláš vydat,“ konstatovala Siri. „Až vás chytí, čeká tě trest za porušení zákazu. Kluka si převezme stát a ty se na jeho výchově a budoucnosti už nebudeš podílet. Ztratíš vůči němu veškerá práva.“ Mluvila věcně a tvrdě, bez špetky optimismu, že by to mohlo dopadnout jinak. Hanna její postoj chápala. Maličká skrčená naděje v jejím nitru ale cítila, že jejich cesta je správná.
„Moje dcera zemřela v pěti letech. Rakovina plic. Prvorozený syn na prahu dospělosti. Během těžby zeminy došlo k propadu. Všechny stroje i lidská posádka skončily zasypaní sto metrů pod povrchem. Záchranné práce měly za úkol vyprostit stroje, ne těla. Manžel zemřel o měsíc později na kardiovaskulární selhání. Už mi zůstal jen Tobias a já s ním dobrovolně neodejdu do díry. Víc jak polovinu svého života poslouchám, že budoucnost lidstva je tam nahoře. Já a můj syn jsme však dostali stěhovací příkaz do třináctého patra. Pod zemí,“ pronesla posměšným tónem. „Jeho šance dostat se výš, lépe dýchat a ucítit sílu skutečného slunce by se snížila na minimum. To nemůžu dopustit. Nemůžu,“ zašeptala Hanna a hlas se jí zadrhl.
Major Siri Bellová lehce pozvedla husté obočí. „Pak tedy je čas jít.“

Kdyby vyšli o půl hodinu dřív, Hanna by se nad vraky na parkovišti a podél bran parku sotva pozastavila. Hledí masky zvládalo i noční vidění. Přesto dojem marnosti vykouzlil chabý úsvit vycházejícího slunce. Celé město bylo dnem i nocí zahaleno v nepříjemném šeru, které mělo nažloutlý nádech. Směrem k horám a červené zóně vzduch houstl a dosahoval až téměř zeleného odstínu. Rozlehlá parkoviště u parku vypadala jako hřbitov padlých vraků. Dle Hannina mínění jich musely být tisíce. Stisk malé dlaně v rukavicích ji přinutil podívat se dolů. Tobiasovy oči na ni hleděly skrz poloprůhledné hledí masky, vykukující z pevně stažené kapuce. Připomněl jí koledníčka o Halloweenu. Svátku, který už jako spousta dalších neexistoval. Žádný kousek kůže zbytečně nevystavovali tomu, co se tu vznášelo jako zatuchlá stojatá voda.
„Kde asi jsou všichni ti lidi,“ hlesl při pohledu na nejbližší parkoviště.
„Nevím,“ zalhala Hanna, ač to věděla moc dobře. V prvních měsících byl i Magic mountain záchranným centrem. Rozlehlý hotelový komplex a stadion byly na počátku skvěle zvoleným místem. Jenže Zkáza nakonec svými jedovatými pařáty sevřela i tento kout země. Slyšela spoustu historek o tom, co se tu stalo. V jádru byly stejné jako všude jinde. Zkáza přišla nečekaně v noci. Žádné přístroje nedokázaly zachytit, kam se její chapadla vydají. Lidé nedostali včasné varování. Část jich zemřela v hotelu, část utekla hlouběji do lesů a hor, zbytek se vyvraždil mezi sebou. Než přijela armáda označit další postiženou zónu, nebylo koho zachraňovat.
Major Bellová je rukou pobídla, aby nezastavovali. „Je to už dávno, Tobiasi. Ti lidé jsou dávno pryč,“ suše konstatovala fakta.

Viditelnost se zhoršila. Hanna měla tendence rozhánět zelené šmouhy před očima. Vždy se však ovládla. Věděla, že by to bylo k ničemu. Tobias to však několikrát udělal, ale než došli ke zdem parku, i on to vzdal. Mlčky procházeli kolem aut. Některá byla úhledně zaparkována a vypadala, že z nich stačí jen setřít prach a můžete nasednout. Mnohá však byla nabouraná či vyrabovaná a zůstaly jen obrané skelety.
Zastavili u vchodu pro zaměstnance. Široké plechové dveře byly ve středové části promáčklé a nešly dovřít. Siri chytila hranu oběma rukama a zabrala, až z nich opadávaly šupiny staré barvy. Otvor se o něco zvětšil. Ne o moc, ale stačilo to, aby se protáhli dovnitř. Hanna se podívala nad dveře na kamery a čidla.
„Buď v klidu. Jsou nefunkční. V tomhle hustém svinstvu žádná technika nikdy dlouho nevydrží. Umísťovat sem cokoliv natrvalo jsme vzdali už před lety.“ Siri ještě jednou zabrala. Kov v hlíně vydřel dalších pár centimetrů navíc. „Drony vzlétnou přesně v osm. Skenování bude ukončeno za devadesát pět minut. Pokud v deset nebudete čekat v návštěvním centru, můžu vám dát pár minut navíc, ale pak vás musím nahlásit.“ Zkusila ještě jednou trhnout s dveřmi. Už se ale nehnuly.
„Beru na vědomí,“ ujistila ji Hanna. Tobias nahlížel škvírou do útrob parku, ale zatím viděl jen všudypřítomný zelený opar.
„Jsi opravdu přesvědčená, že děláš správnou věc?“ Siri se dotkla ramene Hanny.
Ta zavrtěla hlavou. „Nemohu jinak. Celé roky jsem věřila vládě a korporaci, že nás chtějí zachránit. Jenže oni chtějí zachránit jen některé,“ zašeptala a v tu chvíli si uvědomila, že mluví přes mikrofon a slyší je i Tobias. Ten jí však vyslal pohled plný pochopení. Byl to stále jen malý chlapec, ale i on si byl už vědom propastné třídní rozdílnosti i budoucnosti, která by jej v Downtownu čekala.
„Dobrá tedy.“ Major Siri Bellová poklekla k Tobiasovi. Z kapsy vytáhla starý Epfine. Hanna si takové pamatovala ze svého dospívání. Multimediální zařízení tenká jako papír a stejně tak rolovatelné. Omotala jej chlapci kolem zápěstí. „To je pro štěstí. Tady,“ stiskla dlouze jednu z ikonek, „máš na mě kontakt. Dlouhým stiskem mě přivoláš, i kdybys byl na míle daleko. Rozumíš?“
Tobias přikývl.
„Na méďu taky nemůžeme zapomenout.“ Vytáhla pružný náramek se dvěma velkými rolničkami a přetáhla jej plyšákovi přes hlavu. Svým hledím se dotkla dýchací masky Tobiase. „Jsi statečný kluk.“
Vstala a stejné gesto provedla s Hannou. „Hodně štěstí.“
*
Věděla, že nemůže očekávat mnoho z toho, co si pamatovala. Od chvíle, kdy vypukla Zkáza, viděla mnoho mrtvých a zdevastovaných míst. Roky v Treetownu však její vzpomínky obrousily, aby se nyní vrátily s násobnou razancí. Prostor, který si pamatovala jako centrum radosti, zábavy a pohody, se proměnil v místo smrti a zmaru.
Jen co vstoupili dovnitř areálu, viděla kolem sebe zašlé zbytky stánků a atrakcí. Všechno zarostlé suchou travou a pokryto nezdravě černým lišejníkem. Kdyby si nebyla jistá, že na tomto místě kdysi byla, dala by krk za to, že tu je prvně. Než přišla Zkáza, park fungoval a samozřejmě se atrakce obměňovaly a přemísťovaly. Napřed neviděla nic, co by zažehlo jiskru v její paměti. Veškeré stánky byly vyrabovány, orientační panely zničeny. Z dětského řetízkáče zůstala jen středová tyč a sedačky poházené na hromadě. Řetězy chyběly. Všechno, co se hodilo a šlo odnést, zmizelo. Nepotřebné zůstalo tu. Na hlavní cestě stálo i několik vraků aut. Vše bylo zahaleno do jedovatého žluto zeleného hávu.
„Opravdu jste se tady bavili?“ pronesl chlapec nevěřícně. Jeho hlas zněl skrz vysílačku trochu zkresleně a Hanna při prvním slovu nadskočila. Tep jí vyskočil a informace o zvýšené hodnotě svítily na vnitřním displeji helmy.
„Já vím, že se tomu jen těžko věří,“ odpověděla. Sama mám potíže tomu uvěřit. Rozhlédla se. Všude, kam dohlédla, se klikatil labyrint cestiček zpola zarostlých suchou travou. Netušila, kterou se vydat.
Tobias pustil její ruku.
„Nikam nechoď,“ ohlédla se po něm.
Stál u shnilých prken stánku a nohou přehraboval odpadky. „Mami,“ vyslovil hlasem, který přinutil Hannu zpozornět. Přistoupila k němu. Oba nechápavě hleděli na starý vybledlý plakát zatavený ve folii. Po všech těch letech bylo stále poznat, co se na něm nachází.
Natištěná mechanická loutka krásné dívky dvěma ukazováčky naznačovala směr cesty. Vydali se tedy cestou, kterou jim Marianette radila. Hannin tep ukazoval stále zvýšené hodnoty. Potila se. To není možné. Tohle přece nemůže být možné. Ale stejně tak přece není možné vrátit se v čase, přemítala v duchu.
„Jak to, že ta paní na obrázku je stejná jako ta stevardka ve vlaku?“ Tobias ji už zase držel za ruku. Neustále se díval kolem a hledal další podobné ukazatele.
„Určitě je to jen náhoda. Ten plakát je už hodně starý a spíše jde jen o stejné obličejové typy,“ ujišťovala ho a současně mu lhala. Poznal to.
Hanna zahlédla okraj autodromu. Auta byla pryč, ale rozlehlou plochu nikdo nerozebral, jen na ni naházel kde co a zakryl. „Jdeme správně,“ zašeptala, když si uvědomila, že touhle cestou byla odpočinková část.
„Nedívej se tam! Nedívej,“ vykřikla, až chlapce vylekala.
Instinktivně otočil zvědavostí hlavu, ale ona mu položila dlaň na temeno a přinutila ho otočit se. Začala spěchat. Tobiase si držela u těla. „Nedívej se tam,“ opakovala, ale sama nedokázala odtrhnout zrak. Zpod plesnivé plachty a suché trávy táhnoucí se všemi směry vyčuhovaly lidské kosti. Klidně by si mohla namlouvat, že jde o propriety ze strašidelného domu, ale nevěřila tomu. Za její návštěvy parku se uvnitř nacházelo jen pár obrovských kostlivců a tady leželo příliš mnoho malých dětských kostí. Najednou byla ráda za ten otravný opar, který ztěžoval viditelnost.
Chlapec cítil, jak se matka třese. „To je v pořádku, mami. Jsou to jen kosti,“ pronesl snad až příliš dospěle na tak malého kluka.
„Já vím, ale i tak nechci…“ ztichla, když na nosném sloupku uviděla přibitý další plakát. Nádherná tvář Marianette se něžně usmívala, zatímco její mechanické ruce ukazovaly, že se mají vydat vlevo. Poslechli.

Hanna v dálce uviděla kostru velkého kola. Šli správně, protože na kolo byl výhled i z odpočinkové zóny. Dokonce poznala i divoce rozrostlé okrasné keře, které tenkrát byly zakrslé, sytě zelené a udržované. Nyní měly i přes svůj rozsah spíše žlutý nádech.
Museli se prodrat skrz ně. Hanna vzala Tobiase do náruče a překročila s ním suchou větev. Koutkem oka zahlédla pohyb, ale když se zadívala do těch míst, tam kam dohlédla, nic neviděla.
„Páni,“ vydechl Tobias, když zdolali hustý škrábající porost. Před jejich zraky se rozprostírala zábavní část pro ty nejmenší s odpočinkovou zónou. Chlapce uchvátila dětská manéž. Dokonce i v tom ponurém stavu. Hanna si ten malý kolotoč pamatovala zářivě bílý se zlatými ozdobami, se spoustou blikajících žárovek a zářivě natřených autíček a zvířat. To, co z něj zůstalo vypadalo jako kulisa z hororového filmu, ale malého chlapce stále lákal ke svezení.
Nechala Tobiase, aby k němu přišel blíž a mohl si sáhnout na dřevěného koně, který je pozoroval zažloutlým oprýskaným okem. Cíl cesty je čekal z druhé strany odpočinkové zóny. Chlapec se přesunul ke kdysi červenému autíčku. Hanna ucítila prolínající se vůně, které tu neměly být. Zcela jasně identifikovala cukrovou vatu, opékané maršmelouny, hotdogy, pizzu, šťavnaté kotlety, cheesburgery, grilovanou zeleninu. Nevědomky se oblízla. Podobné pachy se v druhém patře jejich domova nevyskytovaly. Zhluboka se nadechla a čichové buňky se slastí rozplývaly. Doufala, že si jen její podvědomí s nostalgií vzpomíná. Další vysvětlení by totiž znamenalo, že trpí halucinacemi.
Zaslechla jasně kroky. Tak prudce se ohlédla, až se jí zamotala hlava. Kroky ztichly, vůně se vytratily.
„Musíme jít.“ Popadla Tobiase, který stále obdivoval dětské sedačky na kolotoči.
Prošli kolem propletených klouzaček, jejichž nejvyšší bod se ztrácel v zelené nicotě. Malé brouzdaliště bylo zaneseno špínou a odpadky. Hanna si zcela jistě pamatovala, že na dně bývala nádherná mozaika s delfíny. Co tam bylo nyní, si raději nechtěla představovat. Zase měla pocit, že se jí do perimetru dostal neznámý pohyb. Mýval, došlo jí. Rukou stiskla tašku, kterou měla přehozenou přes rameno. Nahmatala plašič a trochu se uklidnila.
Ocitli se na vyhlídce. Místo, které bývalo plné života a hladových. Z mnoha pojízdných stánků tam zůstal jediný. Pobořený, celý promáčklý a ohořelý. Na rozlehlém prostoru, kde bývalo posezení, nezůstala ani jedna lavice, židle či křesílko. Všechno bylo pryč a uprostřed zela díra. Nebyla hluboká a výjimečně nešlo o dílo Zkázy, ale o lidskou činnost. Jáma měla tvar obdélníku a Hanna na dně zaregistrovala ohořelé zbytky částečně zarostlé travou. Ani ji nenapadlo jít blíž. To, co viděla na autodromu, jí stačilo. Zarůstající chodník se jim zužoval pod nohama, až se ztratil docela. Hanna však věděla, že jdou správným směrem.
„Mami.“ Tobias zastavil a Hanna byla nucena zastavit taky. Rozhodně ho nehodlala pouštět, ne tady. „Nelíbí se mi to tu. Říkala jsi, že zažijeme velké dobrodružství, ale asi bych chtěl domů,“ zakňoural.
„Já vím, že to tu vypadá děsivě, ale…“ Odhrnula větvě. Hlasitě zavýskla. „Jsou tady. Věděla jsem to.“ Skoro se rozběhla, ale Tobias ji brzdil. Ona ho však táhla za sebou.

Park před ní byl plný usychajících stromů a keřů. Dětská automatická houpadla byla pryč. Tráva tu neměla šanci růst. Půda byla vysušená a rozpraskaná. A uprostřed toho byl přístřešek s rezavými nosnými sloupy a automaty. Pustila ruku svého syna a posledních pár metrů uběhla. Nadšeně začala kontrolovat jeden automat za druhým. Všechny měly na sobě silnou vrstvu špíny a prachu. U některých byly rozbité displeje a drobné i větší střepy ležely všude kolem.
„Ne. Ne. Ne.“ Obcházela je, rukou ometala přední části, aby se ujistila, že se nepřehlédla. Pod botami jí křupaly drobné kamínky se skleněnými a plastovými střepy.
„Ne. Ne. Ne.“ Hanna začínala panikařit. Nemohla najít ten správný.
Tobias stál jen kousek od ní. Rozhlížel se a cítil, jak se mu ježí chloupky po těle. Jeho matka zběsile utírala ty velké černé krabice. Špína z nich jí sahala až k ramenu. V uších mu zněl její skoro plačtivý hlas a to jej děsilo. Dokonce víc než místo, kde se ocitli. Kolem se rozprostíralo nepříjemné šero. Slunce o něco postoupilo, ale skrz zelenou clonu a vysoké stromy nemělo šanci dosvítit. Chlapec měl pocit, že se na svět dívá přes špinavý hadr.
„Ne. Ne. Ne.“ Hanna právě zahájila druhé kolo. „Musí tu být. Musí.“
Jenže nebyl.
„Mami.“ Tobias ji zkusil vzít za ruku. Měl pocit, že snad jeho máma zešílela. Vzpomněl si na matku svého kamaráda Howarda. Žaludek se mu stáhl strachem.
Odstrčila ho. „Počkej. Nepleť mě. Určitě jsem ho přehlédla,“ štěkla rozčileně a zahájila třetí kolo.
Poslechl a vystrašeně ustoupil. Ohlédl se. Už nějakou chvíli měl pocit, že je někdo pozoruje. Kdykoliv se však rozhlédl, nikoho a nic neviděl.
Hanna dokončila poslední kolo a skončila znovu u automatu Pac-mana. Byla si jistá, že nevynechala jediný. Srdce jí divoce tlouklo a ona ignorovala varovné ukazatele na displeji masky. Jak to, že tu jsou sakra všechny, jen ten jeden chybí? Může být kdekoliv v parku, nebo taky ne. Těžce se jí dýchalo. Potřebovala se nadechnout vzduchu bez masky. Zajela prsty pod kapuci a začala uvolňovat popruh. Nepatrně masku nadzvedla. Do nosu ji praštil hutný pach kouře, síry a hniloby. Duchapřítomně si přitiskla masku zpět na obličej. Zamotala se jí hlava i žaludek. Před očima měla mžitky. Naštvaně praštila pěstí do automatu, až to zadunělo. Vztekle vykřikla a v tom zvuku se odrážela celá paleta odstínů beznaděje. Zaúpěla a padla na kolena.
Tobias instinktivně přitiskl dlaně na uši. Jen si však přitlačil masku víc k hlavě a bolestivý jekot se mu zakousl do mozku. Couval, zakopl a upadl. Tentokrát bolestivě křikl on, protože dopadl na nějaký kus železa. Matka ho však neslyšela a dál plačtivě sténala. Zvedl ruku a s bolestivou grimasou protáhl prsty, které se srazily s tím, co bylo pod vrstvou zeminy. Naražené klouby brněly, ale to nyní nebylo podstatné. Seděl, rychle oddechoval, pozoroval matku a nevěděl co dělat. Kamarád Howard těmto stavům říkal záchvaty a kolaps. Sousedky hysterie. Tobias až nyní plně pochopil význam těch slov. Matka ztichla. Jen se třásla, obklopena zeleným oparem. Vypadalo to, že se kolem ní obtáčí a utahuje. Podle Howarda v takových chvílích potřebovala jeho matka klid, jenže kolik jim ještě zbývalo času, než je najdou?

Znovu něco zaslechl. Krok a prasknutí větve. Hbitě vyskočil na nohy a znovu málem zakopl o tu věc v zemi. Podrážkou přejel přes drobné kamínky a písek. Plochá rezavá tyč v zemi? Couval a nohou odmetal nános. „Au,“ zabručel, když do něčeho narazil zády. Zkontroloval matku. Byla na dohled, ale ještě pár kroků a ztratil by ji. Otočil se k ní zády a zkoprněl. Ležel tu ještě jeden, schován pod mohutnými trsy suchých kapradin. „Mami!“
Leknutím se mu rozbušilo srdce, když při otočení matku neviděl. Byla však stále na místě, jen opar ještě o něco zhoustl a z ní zůstal jen obrys. Stín. Rozběhl se k ní.
„Mami, maminko. Je tam ještě jeden,“ přitiskl se na ni.
Zpomaleně k němu otočila hlavu. Už zase cítila všechny ty dávno mrtvé vůně a vnímala cizí pohled v zádech. Neměla jsem tu masku sundávat.
„Mami, pojď.“
„Není kam,“ hlesla. Měla sucho v ústech. Potřebovala by se napít, ale Siri je varovala, ať to dělají jen v nutném případě.
„Je tam ještě jeden. Musíš ho zkontrolovat,“ pobízel ji Tobias. V hlase mu zněl pláč. Toho, co viděl v očích matky, se bál.
„Bude stejný jako ty ostatní. K ničemu. Vždyť ani nejsou připojeny k síti. Jsou mrtvé. Mrtvé!“ vyjekla. „A my budeme taky,“ zašeptala.
Tobiase ta poslední věta zabolela, jako by ho uhodila.
„Prosím. Pojď se na něj podívat,“ tahal ji za ruku. Nakonec poslechla.

Nevěřícně zírala na povalený automat. Najednou ztratila veškerou jistotu. Jen sotva si dokázala vybavit, jak vypadal. Zmizely informační nálepky a přibyly hluboké škrábance.
„Myslím, že by to mohl být on. Mohl. Musí,“ mumlala. Zkusila očistit zanesený prasklý displej, ale špinavými dlaněmi to příliš nešlo. Když uviděla pod svými prsty prázdné přihrádky na lístky, vrátilo se jí nadšení.
Tobias si všiml, že zelený zákal všude kolem zase zhoustl. Zdálo se mu, že těsně na hranici viditelnosti se pohybují stíny, které tam nepatří. Pevně stiskl medvídka.
Hanna zběsile mačkala tlačítka. Jedno bylo zamáčknuté, ale i tak se jej snažila oživit. Její racionálně uvažující polovina věděla, že bez elektřiny nemůže fungovat. Ta druhá, která si stále z posledních sil držela víru a naději, doufala, že jej zprovozní. Automat však ležel bez jakékoliv známky funkčnosti. Hanna si otřela ruce a vyndala lístek. Pachy minulosti znovu zaútočily na čichové buňky. Tentokrát měla dokonce pocit, že slyší nezapomenutelné otevření plechovky s colou.
Strčila lístek do otvoru pro skenování. Nic se nestalo. Vytáhla jej, zkusila vyčistit prohlubeň a zopakovala proces. Nic. „Musíš. Musíš,“ opakovala tichou mantru. Ruce se jí třásly. Nyní už registrovala cizí kroky někde za sebou a věděla, že není třeba po nich pátrat. Z nijak velké dálky k ní dolehl tlumený smích. Studený a škodolibý. Je to jen přelud. Nadýchala ses toho svinstva. Přesto se jí ruka s lístkem roztřásla ještě víc. Vyndala jej a vložila, znovu a znovu opakovala proces.
Tobias za jejími zády udělal krok dopředu. Chtěl se ujistit, že ten stín kousek od nich je suchá větev lehce se pohupující ve… Žádný vítr necítil. Hanna jej zachytila a strhla zpět. „Nikam nechoď. To, co vidíš, existuje jen v tvé hlavě. Je to tím hustým oparem.“
Zavrávoral a opřel se o automat. Matčiným slovům chtěl věřit, ale nebylo to jednoduché. Hanna nacpala lístek do otvoru, co to šlo. Na materiálu už byla znát únava. Kroky a pachy minulosti se přiblížily. A s nimi i stíny. Příliš lidské. Příliš děsivé.
Automat se rozsvítil. Tobias zaječel a nadskočil. Hlasitý zvuk jackpotu se rozezněl okolím. Stíny zmizely. Hanna se rozplakala.

Ozvalo se vrzání a sténání kovu o kov. Tobias se přitiskl k matce. Zpoza keře vyjel po kolejích vozík. Jasná metalicky modrá barva nesla známky ošuntělosti. Hanně se zdálo, že čím víc se blíží k nim, tím starší vypadá. Zastavil u automatu.
„Prosím, vyjměte svůj tiket a mějte jej u sebe na vaší cestě,“ hlásal reproduktor, zatímco prasklý displej zahájil odpočet.
„Máte tři minuty na nástup.“
Hanna nelenila. Popadla lístek i Tobiase a posadila se na sedačku. Byla jí malá. Šlo o dětský vozík a ona, ač byla velmi hubená, měla co dělat, aby se do něj i s Tobiasem vešla. Pevně syna objala. Stíny si zase troufly o něco blíž, i s tím zlým smíchem.
Automat se ozval varovným tónem. „Tiket je výhradně pro jednu osobu. Prosím vystupte. Může odjet pouze jedna osoba! Máte dvě minuty a třicet vteřin na nástup.“
Hannu polil ledový pot. Nemohla však říct, že to nečekala. Jen doufala, že tomu tak nebude.
„Maminko…“ zašeptal Tobias plačtivě. „Ty–“
Hanna se prudce zvedla. Vystoupila a posadila Tobiase na plastovou sedačku. Byla akorát pro něj. „Ne. Ty pojedeš.“ Strčila mu lístek do přední kapsy a zajistila zipem.
„Ne,“ zakňoural. Nechtěl být bez ní. Tady, ani kdesi tam v neznámu. Vždyť vůbec neví, kam pojede. Vztáhl k ní ruce a postavil se.
„Dvě minuty,“ oznámil hlas bez emocí.
Chytila jej za ramena a znovu usadila. „Pojedeš ty. Za lepší budoucností. Vím, že se bojíš. Já jsem na tom stejně, ale tohle je to nejlepší, co ti můžu nabídnout,“ pronášela roztřeseným hlasem a sledovala, jak se mu chvěje dolní ret. Z očí se mu koulely slzy a jeho drobné prsty vší silou svíraly její paže.
„Maminko, prosím…“
„Minuta, třicet vteřin.“
Zase viděl ty podivné stíny. Vypadaly jako lidské, ale on věděl, že to je jen klam. Tohle jsou bubáci. Ne ti, o kterých občas mluvil Howard, aby ostatním nahnal strach. Tihle byli opravdoví. Copak s nimi mohl mámu nechat?
Hanna se ohlédla přes rameno. Pochopila, že oba vidí to samé. Copak mohli mít stejnou halucinaci? Zavrtěla hlavou. Nezáleželo na tom. Důležité bylo, aby se její syn dostal… Kde vlastně bere tu jistotu, že jej posílá do bezpečí. Znovu zavrtěla hlavou, jako by tak mohla z hlavy vysypat chmurné myšlenky.
„Jsi statečný kluk a čeká tě velké dobrodružství. Já půjdu za tebou, když to bude…“ hlas se jí zlomil.
„Šedesát vteřin.“
Tobias se celý chvěl. Naklonila se a objala ho. Tiše mu šeptala slova útěch a naděje. Škodolibý smích zazněl jen kousek od nich.
„Třicet vteřin. Prosím, odstupte.“
Hanna naposled stiskla drobné tělíčko svého syna. Neváhala. Strhla si masku a políbila alespoň plast té jeho. „Miluji tě.“ Pustila ho a udělala krok zpět. Okolní vzduch byl těžký a pálil v plicích. Tvář měla rudou a mokrou od slz.
„Maminko… Mám tě moc rád. Neopouštěj mě,“ zaškemral plačtivě. Na hrudníku svíral medvídka a pod prsty cítil rolničky. Pro štěstí.
Odpočet se blížil k nule. Vozík cukl dozadu. Tobias vyděšeně vykřikl a natáhl k matce ruku. Stíny byly tak blízko, že dokonce viděl jejich děsivou pokroucenost. Hanna pomalu vztáhla svoji ruku. Vozík však couval a ona už na něj nedosáhla. Neodvažovala se udělat krok dopředu. Nerada by celý proces zhatila. Tak jen stála a dívala se, jak její poslední živé dítě odjíždí do neznáma. Usmívala se a volala, ať je statečný. Ztrácel se v oparu, naštěstí dál od stínů. Vjezd do tunelu se nacházel jen pár metrů za automatem. Tobias hleděl na matku ublíženým bolavým pohledem. Plakal a každou chvíli hlasitě popotahoval. Trhalo jí to srdce natolik, že by si jej nejradši vyrvala a nechala odjet s ním. A pak zmizel.
Znovu si nasadila masku. Ještě chvíli ho slyšela a mluvila na něj. Automat po skončení odpočtu popřál šťastnou cestu a zmlkl. Spolu s ním utichla i Tobiasova vysílačka. Hanna už jej neslyšela a displej ukazoval, že není s nikým spojena.

Unaveně se posadila na automat. Točila se jí hlava a přes slzy neviděla. Blížící se stíny, šeptání i smích však zaregistrovala. Měla by utéct. Vrátit se. Ale proč by to dělala. Věděla, že by to bylo k ničemu. Stejně jako pokoušet se vstoupit do tunelu. Jeden tiket, jedna osoba. Pokroucený obrys cosi zašeptal. Sáhla do tašky, vyndala zbraň a aktivovala. Znovu uslyšela ten hlas a s ním další. Věděla, co se povídalo o těch, kteří se rozhodli žít v nehostinném prostředí zelené Zkázy. Prý se z nich staly jen stíny lidskosti. Nyní neměla problém těmto povídačkám uvěřit.
Jeden ze stínů byl už tak blízko. Stačilo jen zvednout hlavu a podívat se mu do tváře. Ale chtěla to? Toužila to vidět? Vtíravý šeptavý hlas, který ji nabádal, aby šla s nimi dobrovolně, nebo si ji vezmou násilím, jí připomněl Edwina. Ale ten byl přece mrtev.
„Nezvěstnýý,“ opravil ji šepot.
Překvapením zvedla hlavu a zaječela z plných plic, až se jí zamlžila maska. Stiskla plašič. Ostrý zvuk se rozlehl krajinou a Hanna se skrčila bolestí, když se jí ukrutná bolest zařízla do mozku. Stín před ní zvedl výčnělky, které zřejmě nahrazovaly ruce, k uším. Jeho náhlá póza jí připomněla starý obraz, který jako studentka viděla ve virtuálním muzeu. Stín měl otevřená ústa, ale jestli křičel, neslyšela ho.
Stíny ustoupily, ale pak se semkly a vrhly se na ni. Otočila zbraň k sobě, položila prst na rudé tlačítko a stiskla jej.

Zelený opar proťaly paprsky ostrého UV světla. Stíny se do jednoho rozprchly.
„Máme objekt číslo jedna.“
„Zajistěte bezpečnou zónu.“
Vojáci v bojových skeletech zaujímaly nacvičené pozice. Tři pásoví roboti nesoucí točící se obrovské svítilny se rozmístily dle instrukcí.
„Objekt číslo dvě nezaměřen.“
„Hanno! Hanno! Kde je Tobias?!“ křičela major Bellová.
Voják klečící u těla na ni jen zavrtěl hlavou. „Žádné životní funkce. Dostala plnou dávku.“
Mrtvé uslzené oči hleděly směrem k tunelu. Zpoza větví vyšel voják.
„Je tam zbytek nějaké dětské atrakce. Neprůchodný, ucpaný sutí. Tohle ale bylo na kraji.“ Zvedl nad hlavu dýchací masku. Ještě zářila čistými žlutými okraji. „Plně funkční,“ dodal.
„Ten kluk tu možná ještě někde je, ale bez masky dlouho nevydrží. Pokud už tedy není po něm,“ pronesl kdosi.
Major Siri Bellová zvedla zrak k veliteli. Ten se jen ušklíbl. O tom, jak dlouho by tu mohlo přežít dítě, věděl své. „Záchranná akce se zamítá.“
*
Když vozík vjížděl do tunelu, Tobias se klepal hrůzou. Křečovitě svíral jednou rukou plyšáka, druhou okraj sedačky. Displej na jeho masce ukazoval spoustu červených čísel a informací, ale on je sotva vnímal. Obklopila ho tma. Otočil se za vchodem s nutkáním seskočit z vozíku a vrátit se k mámě, jenže neviděl světlo a s pláčem dál projížděl temnotou. Vzápětí překvapeně zamrkal. Chtěl si otřít oči, ale přejel vlhkými dlaněmi po masce. Poslední slzy mu sjely po tvářích a on fascinovaně hleděl se zakloněnou hlavou na noční nebe. Miliony drobných teček zářily jen pro něj. Ještě nikdy skutečné nebe za denní či noční doby neviděl. Ve školce i škole jim je občas promítali na strop, ale to, co měl nyní nad hlavou, s tím nešlo srovnávat. Říkalo se, že noční nebe a slunce v plné síle lze vidět za optimálních podmínek už z desátého patra Treetownu. Někteří tvrdili, že je třeba ještě pár pater přidat.
O tělo se mu otřel noční chlad. Pocítil tu změnu a pochopil, že tady masku nepotřebuje. Nehledě, že celou tu krásu chtěl vidět bez zaprášené clony. Uvolnil popruhy a při sundání zadržel dech. Tváře mu ovanul příjemný svěží vzduch. Už nevydržel a nadechl se. Žádný pach chemie, ani suchý vzduch klimatizace. Sundal rukavice a promnul si oči. Hvězdy na něj laškovně pomrkávaly a jeho zrychlený tep se začal uklidňovat. Ani si nevšiml, že maska sklouzla a zůstala kdesi za ním. Vozík pomalu postupoval a noční nebe se začínalo projasňovat. Tak jako nikdy neviděl noční nebe, neměl tu čest kochat se svítáním. Máma mu o něm vyprávěla, ale stejně si nikdy nedokázal představit něco tak krásného. První sluneční paprsky jej natolik oslnily, že musel přimhouřit oči a clonit si dlaní. Vzduch kolem něj zhoustl. Ucítil mírný protitlak, ale vozík si svou cestu prorazil. V uších mu hlasitě luplo. Vzduch kolem byl zase normální. Nebe zmizelo a místo něj byly na stěny a strop promítány dětské animace. Než se však stihl rozhlédnout, vyjížděl ven z tunelu. Cítil brnění po celé páteři. Odnikud přišla rázová vlna a prostoupila vším. Na setinu vteřiny se vše zastavilo a pak se dalo opět do pohybu.

Vůně, zvuky a slunce zaútočily hromadně na jeho smysly. Zíral před sebe s otevřenými ústy. Opět byl v parku – na vyhlídce. Místo však nebylo mrtvé, zničené a zahalené v oparu. Žilo, dýchalo a opájelo se teplými slunečními paprsky. Všude kolem byly stovky bavících se lidí. Z amplionů hrála veselá odrhovačka a z dětských koutků zněl rozjařený smích. Lahodné vůně mu dráždily chuťové buňky.
„Konec jízdy, mladej. Vystupovat. Není ti v tom krapet horko?“
Tobias zíral na mladíka u tunelu. Ten ukazoval na jeho bundu zapnutou až ke krku. On sám měl na sobě jen kraťasy a tričko s logem retro parku. Chlapec trochu zasněně přikývl. Vyskočil z vozíku a bundu si rozepnul. Nejistě se rozhlížel kolem. Co teď? Otočil se k mladíkovi, ale ten si ho už nevšímal.
„Šéfe. Třináctka má opožděný dojezd,“ mluvil k někomu do mikrofonu.
„Dobře, odstavím,“ odpověděl a plně se věnoval vozíku, jehož modrá zářila bez jediného škrábance na laku.
Tobias udělal několik nejistých kroků. Kolem proběhla skupina dětí. Zachytil několik hodnotících pohledů. Sundal si bundu, ale jeho obyčejné tričko, které dostal v přídělu, jeho zjev příliš nevylepšilo. Hluk ho začínal děsit. S každou vteřinou si připadal ztracenější a opuštěnější. Všichni se s někým bavili. Každý k někomu patřil. On… Ohlédl se. Doufal, že máma se třeba nějak dostala za ním a pak by byli tady spolu. Šťastní a zářili by barvami jako všichni ostatní. Sledoval dění kolem. Lidi u stánků a stolů. Děti u atrakcí. Uviděl kolotoč. Přesně tu dětskou manéž, kterou obdivoval tam ve své verzi parku. Tenhle byl bez známky šedi a poškození. Točil se a děti si evidentně jízdu užívaly. Pomalu a z dálky jej obcházel. Nespouštěl ho z očí.
„Au. Sakra! Kluku, čuč kam šlapeš. Jsi v cajku?“ Alec se na chlapce nejdřív obořil, ale pak zaregistroval jeho uplakanou tvář i divné ošuntělé oblečení.
Tobias se na něj vylekaně podíval. Před očima se mu rozletěly mžitky.
„Proč máš tohle na sobě? Součást nějaké hry?“ Alec se rozhlédl, jestli neuvidí další děcka v podobných hadrech. Napadlo ho, že ten bledý kluk vypadá, jako by utekl ze simulace hry Přeživší. Ta se ale nacházela v jiné části parku a byla přístupná od patnácti.
Tobias chtěl něco říct, ale nedokázal ze sebe dostat slovo. Začal se mu třást dolní ret. Alec pochopil, že brzy se to škvrně před ním rozbrečí. Mávl na své kamarády a obzvláště prosebný výraz poslal k Isabelle.
Znovu se podíval na kluka. „Ty ses ztratil, že ano?“ Vzpomněl si na svého mladšího bratra, kterého většinou od sebe odstrkoval. Kdyby se ovšem tohle stalo jemu, byl by rád, aby ho někdo odvedl k rodičům.
Tobias kývl.
„S kým tu jsi? S rodiči?“
Tobiasovi se začaly po tvářích znovu koulet slzy.
„Hej. Co to tu… Ty ses ztratil? Neplač.“ Isabella poklekla k chlapci. Trochu ohrnula nos nad pachem linoucím se z jeho oblečení, ale o to víc se snažila pomoci.
Tobiase obklopila parta dospívajících.
„Někde musí mít rodiče nebo babičku s dědou.“
„Tetu třeba taky.“
Tobias se překvapeně díval na mladičkou Hannu. Nepoznal ji. Jeho matka měla dlouhé šedivé vlasy a plno vrásek. Tato mladá slečna měla růžovo zelené mikádo, plnější postavu a hladkou tvářičku. Přesto z ní sálalo něco… Uviděl hranolky v její ruce a hlasitě mu zakručelo v břiše. Parta se rozesmála a Hanna mu hranolky nabídla.
Neodolal a vzal si jednu. Jeho chuťové buňky zavrněly slastí. Vzal si druhou a třetí…
„Kdes jsi naposled viděl mámu nebo někoho, s kým tu jsi?“ zkusil to Brody.
Tobias si vzal další hranolek a natáhl ruku směrem k dětské atrakci.
„No, neke. Ty máš nejnovější generaci Epfine,“ pronesl Alec obdivně, když uviděl drahou technickou vymoženost na chlapcově zápěstí.
„Určitě tam máš záchranný rodinný kontakt. Uka,“ usmála se na něj Linda.
Alec oddálil svůj iphone, aby měl v záběru všechny. „Záchranná akce zahájena,“ pronesl napůl vážným hlasem ke svým sledujícím.

„Siri!“ vykřikl Tobias. Jeho neschopnost promluvit zmizela, jakmile ji uviděl. Na první pohled vypadala spíše jako její dvojče, či o pár let mladší sestra. Měla delší vlasy a ve fialových kraťasech a béžové halence působila něžnějším dojmem. Ale i kdyby si jejím vzhledem nebyl úplně jistý, jizva ve tvaru T byla stále na stejném místě. Padl jí do náruče, už zase.
Z vedlejší cesty se vynořil vysoký muž a zastavil u nich. Na rozdíl od všech kolem měl na sobě oblek a na pravé ruce rukavici. Zatímco Siri měla jmenovku orámovanou oranžově s ikonou šroubováku a ozubeného kola, což odkazovalo na IT oddělení, vysoký muž měl na klopě jmenovku, která suše oznamovala, že jde o pana Foxe. Víc informací však ani nebylo potřeba.
„Děkuji vám, že jste nebyli k tomu chlapci lhostejní,“ promluvil k partě. Tón jeho hlasu byl pevný a podmanivý. „Jako poděkování přijměte poukaz na rozšířené skupinové menu a zlaté vstupenky do herní sekce.“ Předal Hanně sadu plastových karet. Alec, Edwin a Brody nadšeně zavýskli. Zlaté vstupenky stály celý majlant, který rozhodně neměli.
Než Tobias povolil sevření v náruči Siri, byli už na cestě k zábavě. Uzavřenou část odpočinkové zóny s automaty nechali za sebou.

Pan Fox vytáhl z jeho bundy tiket. Byl pokrčený a celý zažloutlý. „Vydal ses na velké dobrodružství, Tobiasi. Ale myslím, že dnes už ho bylo dost.“
„Ale co máma? Proč tu nemůže být se mnou?“ chlapec upřel na Siri i Foxe své velké oči.
Siri se trpce usmála. „Kdyby mohla, byla by tu s tebou.“
„Jeden lístek, jedna osoba. Tvá matka rozhodla, kdo z vás dvou odjede, a my budeme její rozhodnutí respektovat.“ Pan Fox mluvil věcně, ale Tobias jeho slova chápal a přijal.
„Moc se mi stýská,“ špitl chlapec.
Siri Bellová jej znovu krátce objala. „Nedovolím, abys na matku zapomněl. To by neměl nikdo. Ale co takhle nechat starosti na zítra. Teď ti seženeme nějaké lehčí oblečení, slupneme párek a vyzkoušíme pár atrakcí. Co ty na to?“ mrkla na něj.
„Já jsem rozhodně pro,“ pronesl pan Fox suše, až to Tobiase rozesmálo. Neuměl si toho pána představit s párkem a už vůbec ne na kolotoči.

S plným břichem, v modrých kraťasech a tričku s dinosaurem kráčel mezi Siri a panem Foxem. Přes hrudník měl svého medvídka na popruhu. Odmítl se ho vzdát a ti dva proti tomu nic nenamítali. Levou dlaň držela jemná ruka Siri, pravou pevná a jistá ruka pana Foxe. Tobias mžoural do sluníčka a vypadal jako ostatní děti pobíhající kolem. V mysli měl stín a na srdci bolest, přesto se dokázal usmívat na svět. Máma říkala, že jeho budoucnost je tady a on neměl důvod tomu nevěřit.
Zastavili kousek od dětské manéže, která se právě zastavila. Tázavě se podíval na pana Foxe. Ten mu do dlaně vložil několik žetonů. „Utíkej.“
Tobias se nenechal pobízet. Rozběhl a v plném nadšení vyskočil nahoru. Vybral si to nádherné červené autíčko a usadil se. Zaplatil obsluze žeton a zbytek schoval do kapsy. V očích mu plálo vzrušení a radost.

„Neuvěřitelné. Ten chlapec je první, který prošel a žije,“ konstatoval pan Fox. Mávl na obsluhu a odeslal objednávku. Všichni obyčejní smrtelníci si museli u stánku vystát frontu jako za starých časů, ale velký šéf měl svá privilegia ve všech sekcích parku.
„Musí být důležitý,“ mínila Siri a pořídila několik snímků Tobiase, čekajícího až jízda začne.
„Naší prioritou bylo a stále ještě je sbírat a analyzovat informace. Šestileté dítě se zjevnou průměrnou, možná lehce nadprůměrnou inteligencí může být asi sotva studnicí důležitých údajů,“ oponoval pan Fox.
„Musí být důležitý,“ zopakovala tvrdohlavě. „Neříkej, že jsi jeho příchod necítil? Moc nechybělo a byl jsi u něj dřív než já. Všechna přechozí znamení, že někdo projde, byla vždy technického rázu. Tentokrát jsem ale doslova vnímala, že…“ hledala správný výraz.
Objevila se servírka s objednávkou. Položila na stůl nápoje a svižně spěchala za další objednávkou, aby pan šéf viděl, jak se umí otáčet.
Pan Fox se však místo hodnocení zaměstnankyně zaměřil na Siri. Důvěrně se k ní naklonil.
„Svět se hnul,“ zašeptal. „Jenže my netušíme, kterým směrem.“
Siri se mu podívala do očí, ale pak jí pohled sklouzl k dětské manéži. Kolotoč se rozjel a ona zamávala chlapci. Tobias gesto nadšeně oplatil. Nad hlavou se mu rozcinkala zvonkohra a rozblikaly všechny žárovky. Spolu s ostatními dětmi se ponořil do jízdy a svět kolem přestal na chvíli existovat.
„Vzpomínáš na toho muže, který prošel naposled?“ protočila prsty svůj šálek s latté.
„Jen nerad,“ přiznal se. „Číslo sto osmnáct. Nebyl mrtvý, tedy alespoň ne hned. Žil ještě dalších šest minut a dvacet vteřin. Neschopen pohybu ani řeči. Víš, že tohle nemám rád. Dívat se, jak umírají.“ Pan Fox se rozhlédl kolem. Dnes šťastní a zítra…
„A pamatuješ, co dokázal pronést?“ Siri ho jen zkoušela. Moc dobře věděla, že pan Fox si pravděpodobně pamatuje mnohem víc než ona.
„Flash disk, ze kterého jsme vzhledem k jeho kapacitě dostali možná tak promile dat,“ ušklíbl se.
Siri zavrtěla hlavou a lehce potutelně se usmála. Sáhla do kabelky a vyndala dvě velké rolničky visící na pružné šňůře.
Svitlo mu. „Tohle měl u sebe, ještě s tím útržkem papíru, na kterém bylo napsáno – Pro štěstí.“
„Tohle nejsou ony. Stejné měl Tobias na svém plyšákovi. Vyměnila jsem je, když si zkoušel nové oblečení. Nevšiml sis?“ zeptala trochu posměšně. Těšilo ji, že pro jednou mu něco ušlo.
„Nevšiml,“ přiznal se a její tón ignoroval.
„Číslo sto osmnáct měl popálenou tvář,“ zamumlal pro sebe a zadíval se na točící se kolotoč. Tobias měl úsměv od ucha k uchu a soustředěně točil volantem. „Můžeme se pokusit o rozbor DNA či modelaci obličeje z jeho pozůstatků. Ale i kdyby ten dospělý muž a tento chlapec měli cokoliv společného… Kam by to vedlo?“ přemýšlel nahlas.
Siri chytila štíhlými prsty vrchní i spodní část rolničky a zabrala. Závit držel, jako by jej celá léta nikdo neuvolnil. Nakonec však povolil. V jedné polovině se líně převalovala matná kulička. V druhé bylo přichyceno miniaturní plastové pouzdro. Ukazováčkem jej vyloupla a vložila do dlaně panu Foxovi. Ten se překvapeně zadíval na minidisk uvnitř. Nadechl se, ale Siri jej předběhla. „Ty, které u sebe měl sto osmnáctka, byly prázdné,“ odpověděla na nevyslovenou otázku.
Pokývl a schoval pouzdro do náprsní kapsy. „Jsem zvědavý, co z něj dostaneme,“ pronesl a prstem cvrnkl do druhé rolničky.
Siri ji vzápětí rozšroubovala. Tentokrát z ní však vytáhla složený proužek papíru. Opatrně jej začala rozbalovat. Šlo o linkovaný formát A5 jehož spodní část byla odtržena. Oba věděli, že když k ní přiloží útržek muže sto osmnáct, bude sedět. Obě strany byly hustě popsány. Na přední straně byly pod předtištěnou hlavičkou Retro parku dvě věty: Co se Vám u nás líbilo? Co můžeme vylepšit? Na text ukazovala dívka s nádhernou tváří a mechanickým tělem. Zbytek byl psán rukou, respektive dvěma rukopisy. Siri Bellová i pan Fox s jistotou poznali vlastní písmo.

Jízda skončila. Děti se z kolotoče rozprchly do všech směrů. Tobias přiběhl. Upil bezinkové limonády. Jednou objal Siri. Dvakrát se u pana Foxe ujistil, že opravdu může své žetony utratit za libovolnou atrakci a upaloval zpět na kolotoč. Tentokrát nasedl na koně. Upravil si medvídka na boku a spokojeně cvrnkl do jedné z rolniček.
Pan Fox znovu shlédl seznam, který už měl nafocen ve svém zařízení. On, zarputilý kritik zápisu důležitých informací na papír, musel sám sobě přiznat, že tohle jsou ta nejucelenější data, která za poslední roky získali. Na první pohled se zdálo, že jde jen o ledabylou změť jmen, názvů korporací i států. U všech byly drobné znaky. Množství křížků jej nepřekvapilo, ale současně netušil, že jich může být tolik. U více než poloviny křížků se vyskytoval i vykřičník. Věděl, co to znamená. Tyto drobné piktogramy používal už léta.
Siri pročítala druhou stranu. Byly tam sepsány souřadnice a data. Chyběla časová posloupnost a ona hledala nejbližší datum.
„Mám to,“ sdělila s jistotou po druhé kontrole a ukázala prstem na papír. „Japonská Aso byla první,“ vydechla překvapeně, když jí aplikace sdělila místo souřadnic.
Pan Fox opět pozvedl obočí. Dnešní den nebyl na překvapení skoupý.
„Přesně tak. Aso je často činná, takže nás nikdy nenapadlo zařadit ji na seznam prvotních varování a katastrof,“ zavrtěla hlavou.
„Datum?“
„Vypadá to, že dvacátý červen dva tisíce čtyřicet dva bude dnem, kdy Zkáza začne roztahovat prsty.“
„Mám tedy necelých sedm let, abych všechny vykřičníky vyřídil,“ povzdechl si.
„Oba známe tvé schopnosti. Dokážeš eliminovat mnohem větší číslo za poloviční dobu,“ pronesla bez zbytečných detailů.
Znovu se podíval na seznam. Některá jména mu byla známá, ale většina ne. Bez povšimnutí přešel i pět zcela neznámých, u kterých byly vykřičníky zvlášť zvýrazněny. Ani v nejmenším by jej nenapadlo, že se s nimi dnes setkal – se všemi najednou. Za čas, až bude mít na všechny složku, si jen s trpkostí odškrtne další položku. Nikdy by sobě ani Siri nepřiznal, že si s nimi možná hraje něco víc než jen náhoda.
Siri schovala list do kabelky. Netušila, co si od toho můžou slibovat, ale tohle byla šance. Ještě nikdy neměli tak komplexní seznam jmen, míst a času. Možná se jim konečně podaří zajistit budoucnost nejen pro Tobiase, ale i všechny ostatní. Zvedla svůj Epfine a spustila nahrávání videa. Chlapec pustil jednou rukou otěže a zběsile jí mával.
Siri s panem Foxem nejednou vedli debaty o tom, jaký to má smysl. Pokoušet se zachraňovat druh, který nejraději ubližoval sám sobě. Tobiasův úsměv a planoucí pohled ji však utvrdil, že jejich snaha smysl má.
Pan Fox se zaměřil na podobiznu, která se na něj usmívala z okraje vyfoceného listu. Připomínala mu Monu Lisu a její pohled plný tajemství. Zvětšil si detail obličeje.
„Už nějaký čas přemýšlím o inovaci našich průvodců. Obličej i provedení těla se zdají být dokonalým ztělesněním mých představ,“ pronesl zamyšleně. „Co ty na to?“
Siri se trochu ušklíbla. „Vypadá jako loutka. Velmi moderní a technicky vymazlená. Ovšem stále loutka,“ dovolila si kritický názor.
Pan Fox se pousmál. „Správně. Bude to dokonalá…“ zamyslel se nad jménem. „Marianetta.“
Siri Bellová jen pokrčila rameny a vrátila svou pozornost k chlapci.

Tobias si užíval každou otáčku. Každé zacinkání nad hlavou. Zářící světla. Barvy, vůně, slunce i vánek, který mu ovíval zpocené tváře. Tetelil se štěstím, ačkoliv jej svírala vzpomínka na mámu. Slíbila mu dobrodružství a on jej skutečně prožíval. Věděl, že by byla šťastná, kdyby ho viděla. Uviděl Siri a zamával jí. Usmála se a taky zvedla ruku. Doufal, že s ní bude moct zůstat. Další jízda skončila. Seskočil z koníka a seběhl schůdky. Tentokrát chtěl vyzkoušet vedlejší houpací loď. Opět se vrátil k Siri, aby ji objal. Zavřel u toho oči a představoval si, že je to máma.
„Nechceš si na chvíli odpočinout? Nemáš hlad?“ zaplavila ho otázkami.
Jen zavrtěl hlavou, otočil se a pospíchal k lodi. Zahnal drobné slzičky. Máma by se ptala úplně stejně, dojalo ho. Zaplatil žeton a usadil se mezi další děti v lodi.
Atrakce se rozjela a on měl při každém zhoupnutí nahoru pocit, že je blíž k nebi, ke slunci. Tam, kam máma tolik chtěla. Napadlo jej, že by tu jednou mohl pracovat. Klidně jako údržbář, zahradník, nebo by mohl vymýšlet nové atrakce. Třeba automat přání by nebyl špatný nápad. Prsty uchopil medvídka a třikrát brnkl o rolničky. Pro štěstí.

Název: Restart

Autorka: Lucie Tringelová Kaňová

Ilustrace: AI (ChatGPT)

Korektura: Tereza Kadečková

Zodpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Lucie Tringelová Kaňová psala spoustu let jen do šuplíku a až na prahu čtyřicítky se rozhodla, že chce své texty dostat ke čtenářům. To se jí od roku 2021 daří ve formě povídek, především díky literárním soutěžím. V roce 2024 byla vydána její prvotina – dystopický příběh Sladký život, a v roce 2025 vyšla hororová Bába. Povídka Restart zvítězila v posledním ročníku soutěže O Stříbřitělesklý halmochron.