RECENZE: Jiří Mikulík, Pevnost démonů

Stejným způsobem, jakým graduje napětí příběhu, stupňuje se moje touha se k sérii neustále vracet a postupovat jí kupředu. Psaní této recenze mě až fyzicky bolí, protože mě zdržuje od hraní finálního dílu. Tak šup šup, rychle to přečti, ať můžu zase začít hrát.

Vzhledově není co dodat, kniha drží vizuální styl předešlých. Pravidla jsou taky stejná, dvě malinké novinky není potřeba prozrazovat.

Čeká nás výprava do Pevnosti démonů, za Dhoorgalem, druhým nejsilnějším Prvorozeným, ve snaze ukecat jej, že než nekonečné války je lepší žít v míru a obchodovat s ohnivými bičíky a krmivem pro pekelné psy. No, a kdyby se to náhodou nepodařilo, tak mu domluvit silou.

Povahou nás tedy čeká dungeon. Počkat, vždyť to byl předchozí díl taky! Nebude to nuda? Naštěstí ne, autor si dost uvědomuje rizika dvou dungeonů po sobě, a proto je udělal úplně jinak: dungeon ve Spasiteli padlých bohů je nekonečné bloudění pořád dokola a hledání jediné cesty, kdežto ten aktuální je naopak průchod velice spletitou pevností s více cestama. Už jen vstupy do tohoto pekelného místa jsou minimálně čtyři a každý vede do úplně jiné části. Tam, kde předchozí díl nutí procházet pořád ty stejné místnosti a hledat tu správnou odbočku, nabízí ten současný nelineární putování, které při dvou průchodech má akorát stejný konec. A ani tři hry mi nestačily k tomu, abych dostatečně navnímal strukturu pevnosti a mám dojem, že mi nemálo obsahu uniklo.

Co musím vyzdvihnout, je faktor zábavy. Démoni jsou všechno, jen ne poslušní přisluhovači Dhoorgala, mají vlastní zájmy a nemají se zrovna v lásce. Sledovat jejich řevnivost je k popukání. Bohužel Gabriel často stojí přesně ve středu jejich střetu, a tak to popukání může být doslovné. Nicméně je toto velmi vtahující do děje. Výjimečnost hodně vyniká ve srovnání právě se Spasitelem padlých bohů: zpětně si těžko vybavím nějaký wow moment (kromě závěru). Kdežto v této knize může hráč zažít několik opravdu strhujících událostí. Například na to, jak jsem vlezl na území *z důvodu spoilerování cenzurováno*, kde mě spolu se svými stoupenci obklíčil, ale v nouzi nejvyšší mi přišli na pomoc *z důvodu spoilerování cenzurováno*, kteří se po našem společném vítězství samozřejmě otočili proti mě, budu vzpomínat dlouho. A takových epických momentů je v knize více. Navíc se dají minout, což vnímám jako další plus, není to tlačeno na sílu. Jediné, co mě mrzí, je nějaký ten achievement navíc, minimálně při jedné příležitosti jsem ho fakt čekal.

K pocitu epičnosti dobrodružství přispívá i začátek a konec příběhu. V obou je již naplno cítit rozdílnost v přístupech mých postav, určité zásadní achievementy úplně mění tyto pasáže knihy, poskytují jiný zážitek, dokonce se liší i vyprávěním a doslova rozhodují o životě a smrti.

Věřím, že z výše uvedeného je poznat, že jsem knihou nadšený. Co víc je potřeba ještě dodávat? Já jdu každopádně hrát grand finále a ty si mezitím čekání na mou poslední recenzi můžeš zkrátit například u medailonku mých postav.

Válečník Leif nadále potvrzuje roli favorita, úplně hladce prošel celým dobrodužstvím a získal úspěchy Ohnivé Impérium a Triumf na dosah. Čekám, že poslední knihu projde s prstem v nose.

Naopak vrah Morgar zemřel hned v prvním souboji, což nepříjemně překvapilo. Zbytek knihy byl však pro něj a jeho zlodějskou výbavu v pohodě. Podařilo se mu nevídaně zbohatnout, získal srdce Wichta a taky získal úspěch Odplata (no dobře, uznávám, že ten nebyl výsledkem jeho neskutečných schopností, ale pomateností a nezvladatelné touze po pomstě všem).

Hraničář Erik se kupodivu moc netrápil. Příjemný začátek (souboj, kde zemřel Morgar, pohodově vyřešil jediným šípem) naznačil, že autor vytyčil i speciální cestu pro postavy, které nemají soubojové hodnoty na úrovní průměrných polobohů. Bylo by to ještě příjemnější, kdybych prošel tu cestu celou, ale bohužel to vyžaduje nemalé množství metagamingu. I tak ale prošel dobrodružstvím bez ztráty kytičky, pardon, myslím bez ztráty klonu.