Modely pro scifisty: Tančík vz. 33 z románu Jana Drnka

V podzimním čase není od věci připomenout již značně letité Drnkovy „Žáby v mlíku“, kde bylo v první části celkem solidně popsáno sudetoněmecké povstání. Při rozhánění bojůvek Freikorpsu se uplatnilo i několik kusů tančíku vz. 33. Jejich bojová hodnota v té době spočívala už jen v psychologickém efektu, ale na sudetské ozbrojence oplývající vpravdě cikánskou statečností to bohatě stačilo.

Historie typu začíná zhruba před 100 lety – koncem 20. let pustila britská firma Carden-Loyd na trh takzvanou tanketu – malé, lehce pancéřované a relativně hbité pásové vozítko s dvoumužnou obsluhou a lehkou výzbrojí. Zaznamenala s ním prakticky celosvětový úspěch – řada států chtěla pro své armády něco jako tank, ale podstatně levnější a v případě zakoupení licence snáze vyrobitelné než skutečný „plnotučný“ tank. Naše armáda tou dobou vlastnila celých šest (!) již notně ojetých kusů Renaultů FT-17 z první světové a bylo jasné, že to bude chtít něco jiného. Byly tedy zakoupeny čtyři kusy britského originálu Carden-Loyd Mk.VI a licence na výrobu. Po jejich otestování armáda zadala vlastní požadavky na úpravy a po otestování prototypů prakticky nového stroje zadala firmě Praga výrobu 70 kusů, které byly v letech 1933–1934 zavedeny do armády jako tančík vz. 33. Vozidlo bylo malé (délka 2,70 m, výška 1,45 m, šířka 1,75 m, hmotnost 2,3 t), nevalně pancéřované (4–12 mm), slabě vyzbrojené pouhými dvěma lehkými kulomety vz. 26 (jeden pohyblivý, jeden pevný – odpalovaný řidičem pomocí bowdenu). Přes všechny nevýhody ale splnilo dvě důležité úlohy – československý průmysl získal základy pro konstrukci a výrobu složitější obrněné techniky (úpravy dělal Ing. Surin, který následně zkonstruoval kromě řady vývozních vozidel ještě tanky Lt. 34, TNH a Lt. 38) a armáda měla sice bojově nepříliš použitelné, ale relativně početné výcvikové vozidlo. Tančíky si nakonec i zabojovaly – proti Freikorpsu, v SNP (údajně na obou stranách) a poslední kusy nasadili Němci ještě v zimě 44/45 v Rakousku.

Když jsem na jedné modelářské akci narazil na stánek Vizimodel (už tu od nich byla „sudová“ ponorka) a zahlédl tam 3D tištěnou stavebnici tančíku v několika hlavních měřítkách, neváhal jsem a koupil si jeden kousek v pětatřicetině (650 Kč). V celkem festovní krabičce s barevným obrázkem je pár dílů s tiskovými podpěrami a velmi schématický a v principu nedostatečný obrázkový návod, lístek s instrukcí na odstranění tiskových podpěr z dílů a pytlík s obtisky – poznávacími značkami na tři stroje. Kamuflážní schéma je ve stavebnici jen na jeden bok a některé detaily zcela chybí. Tudíž mi dost pomohla monografie v časopise Plastic Planet 3/25 a dobové snímky na internetu. Pokud se jimi budete řídit – nejtmavší skvrny jsou hnědé, o chlup světlejší zelené a nejsvětlejší okrové, byť okr je na moderních provozních replikách nahrazován jakousi hodně světlou béžovou. Co se týká tvaru kamuflážních polí, je třeba je rekonstruovat podle továrních snímků – celá série je měla stejné! Odlišné tvary skvrn se objevily až v rámci údržby v průběhu války. Dobové fotografie také ukazují rozmístění vezeného nářadí, ze kterého nabízí stavebnice jen hever a krumpáč.

Vlastní stavebnice má jen pár dílů – trup, podlahu, pojezdy (pásy s koly), blatníky, výfuk, světlomet, kulomety a výše zmíněný vercajk. Stavbu začneme očištěním jednotlivých dílů od tiskových podpěr a jejich stop. Opatrně zkusíme do trupu umístit podlahu a do otvorů v trupu nasadit čepy pojezdů. Obojí bude nutné doladit smirkem, případně odvrtáním. Totéž platí pro výfuk, který se tvarem mírně liší od výkresů. Máme-li díly spasované, zalepíme podlahu do trupu (3D tisky se lepí vteřiňákem) a spoj zabrousíme. Přilepíme blatníky. V této fázi nastává barvení, protože boky trupu budou po dolepení pojezdů nepřístupné. Rekonstruujeme tedy dle fotek kamufláž jak na trupu, tak na pojezdech, orezatíme výfuk a nabarvíme přiložený vercajk. Do otvoru v pravé polovině zádě vlepíme výfuk tak, aby spodek klikovitého útvaru, který z něj leze, přilehl k vnitřní hraně blatníku. Dolepíme pojezdy, vercajk a reflektor. Uložení reflektoru i samotný reflektor doporučuji navrtat a vlepit do otvorů spojku z kusu drátu nebo plastové tyčinky, aby držel na svém místě. Jako poslední dolepíme kulomety. Pokud chceme model vylepšit, doplníme podle fotek na korbu stroje úchyty z tenké kovové fólie a do nich přidáme pajcry na boky trupu (použil jsem zkrácená kulatá párátka, ale plastové tyčinky by asi byly lepší) a smotané lano vedle heveru. Podle fotek byly úchyty tvořeny řemínky upevněnými na pancíř a vypadaly, že jsou v barvě kůže. Pajcry měly dva úchyty, hever jeden na horním konci (dole byl uložený v patce na korbě), krumpáč visel v oku na zádi, jeho násada dole a kovová část nahoře byly taktéž přidržovány řemínky, aby se nekýval a neprotáčel. Na dalších několika řemíncích viselo stočené lano – bylo mezi hranou zádě a heverem. Lze ho napodobit vhodně nabarvenou silnou nití, drátem nebo tenkým káblíkem zbaveným izolace. Stavbu završíme nanesením obtisků – poznávacích značek. Ty je třeba před použitím důkladně obstřihnout, protože lak souvisle pokrývá celý aršík.

Při barvení drobných dílů, předkreslení kamuflážních polí a hlavně při dobarvování dodatečných detailů se vyplatily akrylátové fixy AK Interactive. Nesmrdí, velmi rychle schnou a díky relativně tenkým hrotům umožňují barvit i drobné detaily. Lze je použít i jako základovku pod klasické akryláty, byť je to poněkud neekonomické.

Úspěšným dokončením modelu získáme sice nevelký, ale přes veškerá negativa předlohy dosti významný kus naší vojenské historie.

S.