Druhý díl romantasy série Květ z křišťálu znovu čtenáře přivádí do světa plného nebezpečných tvorů, politických dohod, traumat a komplikovaných vztahů. Tentokrát se však z ponurého Ocruthu přesuneme na jih, do sluncem zalitého Bahari. Orlaith konečně opustila věž Černého hradu a vymanila se z područí svého opatrovníka Rhordyna. Vydává se přes moře, aby zpečetila svazek s Velmistrem Cainonem a získala tak lodě, které kontinent sužovaný krvelačnými vruky zoufale potřebuje. Život, pro který se rozhodla, je však teprve začátkem cesty k uzdravení její duše. Plavbu do Bahari komplikují nejen hrozby zvenčí, ale i ty ukryté hluboko v jejím zjizveném nitru. Později se ocitá sama v cizím městě, svázaná Cainonovými pravidly, který je příliš prozíravý, než aby splnil svou část dohody ještě před rituálem, který je navždy spojí. Dosažení jejích cílů navíc komplikuje i přítomnost Rhordyna, jenž se s jejím odchodem z Ocruthu nehodlá smířit. Čím více se Orlaith přibližuje k pochopení vlastní existence, tím temnější pravdy vyplouvají na povrch – nejen o historii kontinentu, ale i o lidech, kteří jsou jí nejblíž. Na první pohled může příběh působit o něco méně temně než jeho předchůdce, tento dojem však vyvažují časté vhledy do Orlaithina traumatizovaného nitra. Právě s traumaty a jejich následky

Chcete vědět, jak vypadá skutečná mimozemská civilizace? Ne taková ta s lehce jiným odstínem kůže či tvarem nosu a podivným jménem, ale společnost, která přemýšlí jinak, cítí jinak, a přesto je děsivě uvěřitelná? Tak přesně takovou nabízí space opera Vyjednavač Jana Hlávky, Lucie Lukačovičové a Julie Novákové. A řeknu to rovnou – je to jedna z těch knih, které si vás omotají kolem prstu nenápadně, bez efektních výbuchů, ale o to pevněji. A jak to dělá? Pojďme se na to podívat.
Fascinující gdanové
Gdanové obývají vodní planetu Věčný lotos. Mají humanoidní tělo, ocas, šupiny na krku, šíji a hrudi, drápy a ostré zuby, výrazné oči. Jejich těla jsou robustní a jejich pohyb má v sobě cosi dravého a cizího, ve vodě však působí velmi elegantně. Jako přirozeně adaptovaní k pohybu v kapalině jsou schopní snášet vysoký tlak. Na suchu se sice pohybují, ale jenom po omezenou dobu díky technickým vymoženostem a stále potřebují vyšší vlhkost a odlišnou teplotu.
Nenechte se však mýlit, nejsou to jenom velcí živočichové se šupinami, které mění barvu. Nejedná se o pouhou estetickou vychytávku, barva je totiž zároveň i jazyk. Ve chvíli, kdy gdanům hrdlo zfialoví hněvem nebo zšedne strachem, tak komunikují. A každý, kdo se v této jejich komunikací vyzná, hned ví, na čem je. Pro spřízněné jedince výhoda, že rychle porozumí, ovšem před těmi znepřátelenými spíš velká nevýhoda, když nelze žádný pocit skrýt.
Gdanská společnost je vystavěna na systému mocenských rodových struktur, takzvaných Domů, které fungují jako politické i rodinné jednotky. Jednotlivec není autonomní bytost, ale součást struktury. V každém Domě vládne Matka coby nejvyšší autorita disponující schopností vstupovat ostatním do mysli. Loajalita všech členů k Domu je absolutní a konflikt mezi Domy je běžný, i když podléhá rituálním pravidlům. Intriky, špionáž, sabotáž – to všechno patří k normálnímu fungování systému.
Jenže pozor – svět gdanů se čtenářům neokrývá zrovna uspořádaně. Autoři vás do něj hodí bez dlouhého úvodu. Najednou se mluví o Rubínovém domě, o Smaragdovém domě, o Matkách, o vykonavatelích, o loajalitě a cti, a pokud nejste schopni zorientovat se v politických strukturách během několika stránek, můžete se na začátku lehce ztratit. Jakmile se ale v uspořádání zorientujete, začne se před vámi odvíjet fascinující civilizační obraz společenství vyznávajícího loajalitu, disciplínu, odpovědnost a strategické myšlení.
Gdanové nejsou jen fyzicky odlišní, jejich jinakost je mnohem hlubší. Emoce jsou sice viditelné, a přesto kontrolované, stejně jako čest a reputace. Čest tu není žádný romantický pojem, ale funkční princip udržující stabilitu systému. Gdanové věří, že spor se má řešit rychle a osobně, a že krev má být „vypuštěna dříve, než se stane jedovatou“. Slabost se netoleruje, ale ani se netrestá chaoticky – vše má svá pravidla. Leptání znaků do těla, rituální límce, trhání šupin – to není jen symbolika, ale veřejný důkaz selhání.
A právě tady autoři předvádějí něco, co česká sci-fi neumí tak často: antropologickou důslednost. Gdanskou společnost lze chápat jako vysoce strukturovaný, matriarchální a hodnotově konzistentní mocenský organismus, který kombinuje osobní odpovědnost, rituální formalismus a pragmatickou přímost. Špionáž, sabotáž, politická hra – vše nepůsobí jako logický důsledek jejich kulturního nastavení. Tohle není jenom kulisa, tohle je fungující civilizace.
Zase ti ještěři…
Možná je na místě malé zamyšlení nad tím, odkud se bere obliba „ještěřích“ rysů u mimozemských civilizací. Vzpomeňme třeba rasu Yith, která se vyskytuje v Lovecraftově univerzu. Nebo hadí lidé v povídkách Roberta E. Howarda. Burroughsův román Do středu Země popisuje rasu Mahar, což jsou létající plazí bytosti, technologicky vyspělé a žijící v podzemním světě. Starobylá ještěří rasa Yilané se schopností měnit podobu se vyskytuje v trilogii Harryho Harrisona Na východ od ráje. Ve světě Star Treku existuje několik inteligentních plazích ras, například Gornové nebo Xindi-Reptiliáni. V seriálu Doctor Who vystupuje plazí rasa Silurianů. Film Enemy Mine představuje rasu Draků, což jsou v podstatě humanoidní plazí (dračí) bytosti. Nakonec i Vetřelec ze stejnojmenného filmu Ridleyho Scotta má sice biomechanický design, ale nese řadu plazích znaků (a je také inspirací pro hlavní postavu Kchrata z univerza Marie Domské). A když už jsme u českých příkladů, asi nelze opomenout Čapkovy Mloky, kteří sice nejsou ještěři v pravém smyslu, ale působí jako obojživelní plazovitá civilizace. Také v komiksech Ivo Štuky a Petra Kopla se objevují ještěří mimozemšťané… A určitě byste našli celou řadu dalších příkladů.
Ono to má celkem jasné opodstatnění – protože se na ně nesmírně hodí! Je to totiž dostatečně biologicky věrohodné. Plazi představují na Zemi evolučně úspěšnou, a přitom odlišnou větev než savci. Když chceme vytvořit druh, který není „jen člověk s jiným účesem“, sáhneme po něčem, co je dostatečně vzdálené – šupiny, jiná termoregulace, jiná tělesná kinetika – ale zároveň i známém. Plazí rysy dávají autorům možnost zdůraznit odlišnost bez úplného opuštění čitelné anatomie.
Pokud jde o schopnost měnit barvu kůže či šupin, tak ta u pozemských plazů skutečně existuje, jenom ne v takovém rozsahu. Jednak to nedokážou úplně všichni plazi (většina hadů či krokodýlů barvu prakticky nemění), jednak si nemůžou jen tak měnit barvu podle libosti v tak široké škále barev, jako se to popisuje ve Vyjednavači. Tady už začíná fikce. Autoři vzali reálný evoluční princip a posunuli ho směrem ke komplexní komunikační soustavě, což proč ne, přesně takhle sci-fi přece funguje. Navíc je tu i vědecká teorie, že pokud by dinosauři nevyhynuli, mohl se z nich vyvinout inteligentní druh. Paleontolog Dale Russell v roce 1982 navrhl hypotetický model inteligentního dinosaura nazvaného „dinosauroid“. Tato hypotéza pak inspirovala mnoho sci-fi autorů.
A pak tu máme ještě jiný důvod pro takový výběr. Plazi jsou v lidské kultuře dlouhodobě spojováni s chladnokrevností, racionalitou, instinktem, starobylostí a někdy i krutostí. To jsou vlastnosti, které se velmi dobře hodí pro civilizace budované na disciplíně a strategii. „Studená“ biologie snadno podpoří „chladnou“ politiku. Ještěří odlišná „tvář“ vyvolává lehké znepokojení. Čtenář si do ní může promítat emoce, ale zároveň cítí cizost. To je ideální rovnováha mezi empatií a odstupem. Ještěří rysy umožňují zdůraznit jinakost, podpořit symboliku moci a racionality a zároveň zůstávají zakotvené „v lidské říši“ tak, aby příběh šlapal.
Lež jako způsob přežití
A teď na scénu vstupuje Graham Mendez. Člověk i gdan současně, člen Rubínového domu a jím pověřený vyjednavač. Ke gdanům se dostal jako dítě, které trpělo vážným onemocněním, jež lidé neuměli vyléčit. Gdanové naopak ano, a tak jim Grahamova biologická matka syna předala (respektive prodala) výměnou za uzdravení. Jeho příslušnost k Rubínovému domu tedy není výsledkem adopce, ale transakce. To je dost důležité pro jeho sebeidentitu. Graham od začátku ví, že byl „zbožím“. To formuje jeho vztah k loajalitě i hodnotě pravdy.
Nemoc jako příčina určuje také Grahamovu potřebu nebýt bezmocný – vyrůstá v kultuře, která slabost netoleruje, a on si dobře pamatuje, jaké to je být slabý. Zároveň v něm zůstává zkušenost tělesné zranitelnosti, která kontrastuje s pozdější tvrdostí gdanské společnosti. Rubínový dům v něm rozpozná jistou výhodu: lidskou schopnost lhát a číst druhé bez vlastního „barevného“ prozrazení. Tyto schopnosti z něj dělají ideálního prostředníka tam, kde gdanové sami naráželi na limity své přímočaré čitelnosti. Postupně si vydobyl respekt jako efektivní vyjednavač, byť nikdy nebyl plně přijat jako rovný.
Díky tomu, čím si Graham v mládí prošel, není žádný idealista. Není ani čirý cynik. Je pragmatik věřící ve strategickou nutnost kompromisu, současně neváhá porušit pravidla pokud to považuje za nutné. Pracuje s polopravdami, zamlčováním, přesným dávkováním informací. Lže strategicky a účelně. Lež je pro něj způsobem, jak přesměrovat konflikt, minimalizovat větší škody, a také jak dokázat Rubínovému domu svoji loajalitu.
I velký hráč občas prohrává
Graham jako vyjednavač dostává různé úkoly řešit citlivé mezidomové i mezicivilizační záležitosti. S maskou profesionálního manipulátora je schopen obětovat důvěru i reputaci, pokud by ho to vedlo k výsledku. Používá různé strategie – vědomé zkreslení pravdy, zadržení klíčových informací či kalkul, který poškodí jednu stranu ve prospěch jiné. Hraje složitou hru – a jednou přestřelí. A neváhá se dopustit zrady, byť třeba na vlastním druhu – tedy na lidech. Obrátí se i proti bezelstné dívce Alison, která ho chtěla zachránit, a tím změní i ji.
Když jeho pozice zeslábne a důvěra v něj je otřesena, dostane druhou šanci. Rubínový dům ho vezme zpět a dá mu „na zkoušku“ nový úkol. Je vyslán vyšetřit události na Poincarého snu, planetě spojené s technicky vyspělou entitou Celku, gdany zvanou „žíravé duše“. Mise měla vyšetřit podezřelou vraždu místního archeologa, jenže Graham na místě však zjistí víc, než mu bylo zadáno. Každá civilizace má své legendy a hrozby, tahle se však zdá až příliš reálná a zřejmě i přesahující všechny dosavadní představy. Jenže mu nikdo neuvěří a je gdany uvězněn.
Grahamovi poprvé v životě znalost pravdy nepřináší výhodu, nýbrž jistou zkázu, když se dostane do rukou vykonavatele Gireišiho, vysoce postaveného gdana, který zneužívá své pravomoci a obrací rituální spravedlnost v nástroj demagogie. Na obžalovaného nelítostně uplatňuje právo legitimního násilí, Graham ovšem odmítá popřít, co na Poincarého snu odhalil. Situaci navíc komplikuje konkurenční boj mezi Domy. Smaragdový dům připravuje proces s Matkou Rubínového domu kvůli tajným jednáním s Celkem. Na její místo se už tlačí jiná adeptka…
Zajímavou figurou v této politické hře je kolega Fchaš, který Grahama na příkaz Matky doprovází a chrání. Je loajální, tradiční gdan, dokud se neukáže, že systém není tak čistý, jak věřil, a že pravidla byla vždy pružnější, než se tvrdí. Jakmile pochopí, že současný konflikt je spíše boj o moc než obrana tradic, dostává do vnitřního konfliktu – mezi poslušností vůči struktuře a loajalitou k pravdě. Musí navíc překousnout i ten největší paradox – že největší lhář se stává jediným garantem pravdy.

Síla ich-formy
Ruku na srdce – kolikrát jste četli příběh, kde je hlavním hrdinou někdo, kdo se živí polopravdami a kalkulem? Graham není spasitel. Není ani morální maják. Je to nástroj. A právě proto je jeho vývoj tak silný. Proces proměny od lháře k obhájci pravdy je vystavěn precizně. Ne skokem, ale postupným drolením loajality, pochybnostmi, vzpomínkami. Paměť mu tady slouží jako zdroj informací, v jejichž světle reflektuje vlastní činy. Graham se opakovaně vrací k Alison, k událostem na Věčném lotosu, k vlastní výchově v Rubínovém domě, k prvním střetům s Matkou, k momentům, kdy poprvé překročil hranici mezi taktikou a zradou.
Každá retrospektiva rozšiřuje kontext jeho činů, ale zároveň zpomaluje rytmus a dělá z vyprávění osobní zpověď. Současná krize se neustále konfrontuje s minulostí, která k ní vedla. Minulost se postupně vrství a prorůstá přítomností, což vytváří dojem vnitřní autenticity. Bez těchto návratů by Grahamova proměna nebyla vůbec přesvědčivá. Občas si ale říkáme: opravdu mu máme věřit? Nakolik je Graham spolehlivý vypravěč? Jak si můžeme být jisti, že si neracionalizuje své činy, že s námi nemanipuluje? Graham je přece muž, který celý život lhal…
Ale dělal by to i tváří v tvář smrti? Ne, viďte? Vyprávění v první osobě je bezesporu silná karta. Intimita výslechů, bolest, únava, racionalizace – všechno to působí naléhavě. Zároveň přináší i jisté omezení. Vidíme jen to, co vidí Graham. Svět mimo jeho vědomí je zahalený. Když se začne rozkrývat temné tajemství Domu prázdnoty, nejsme o krok napřed. Tápeme. Jsme zavřeni v jeho hlavě. Dýcháme s ním. Trpíme s ním. Netrpělivě otáčíme stránky, jak to s ním dopadne…
Cena za opravdovost
Tohle je poznámka na okraj. Nabízí se totiž srovnání s jinou literární postavou, která taktéž vstoupila nedávno do českého literárního světa v podobné roli – s hlavním hrdinou románu Metamorf Karoliny Francové. Graham i Ken se skutečně ocitají oba v roli prostředníků mezi dvěma světy. Nejsou to klasičtí válečníci ani ideologové. Jsou to ti, kdo mají komunikovat, tlumit konflikt, překládat jednu realitu do druhé. Oba hledají cestu, jak v krutém světě přežít, a oba za svou „opravdovost“ musí zaplatit osobní cenu.
Tím ale podobnosti končí. Graham je vyjednavač profesí, Ken je naproti tomu vržen do role vyjednavače postupně, skrze vlastní proměnu. Jeho krize identity je tělesná a existenciální. Nejde jen o to, komu je loajální, ale kým vlastně je. U Grahama je krize identity primárně kulturní a morální. Ví, kým biologicky je, ale neví, kam patří. Jeho konflikt spočívá v tom, že systém, který ho vychoval, poruší vlastní hodnoty. On musí rozhodnout, zda zůstane loajální, nebo pravdivý.
U Kena je krize radikálnější. Jeho proměna zasahuje samotnou podstatu těla a vědomí. Není to jen otázka volby, ale otázka definice bytí. Kde končí člověk a začíná něco jiného? Ken je někdo, kdo pravdu hledá, protože bez ní nedokáže pochopit vlastní transformaci. Nemusí ji bránit proti systému. Prostě ji hledá, aby vůbec věděl, kým je. Kenův příběh je víc osobní – a teprve skrze něj má širší dopad. Grahamův příběh je civilizační – v sázce je osud gdanů i dalších civilizací. Tohle je moment, kdy morální váha převáží Grahamův dosavadní cynismus. Už není vyjednavačem mezi dvěma stranami. Stává se svědkem. A svědek nemůže lhát, ani kdyby tím zachránil sebe.
Proč číst i nečíst
Jazyk vyprávění je kultivovaný, analytický, plynulý. Autoři umí zrychlit tempo v akci, zhutnit věty ve chvílích bolesti, a pak naopak zpomalit v introspekci. Místy jemně probleskuje ironie, když si Graham uvědomuje vlastní lidskou schopnost racionalizace. Není to přehnané, ani křečovité, i když se můžete nad textem trochu ušklíbnout, jak si to hrdina všechno usnadňuje – hodně záleží, jestli vám jeho povaha sedne, nebo ne.
Zápletka je vystavěná s trpělivostí. Začíná politickým vyjednáváním, pokračuje podezřením ze sabotáže, přechází k misi na Poincarého snu a vrcholí odhalením utajovaného evolučního projektu. Dům prázdnoty můžeme vnímat víc než jako technologický experiment, je i varováním. Příkladem civilizace, která chtěla být silnější, odolnější, dokonalejší – a vytvořila něco, co přerostlo její kontrolu. To nás nakonec může v souvislosti s neřízeným bujením UI do našich životů vcelku oslovit. Kdo ovšem jásá s každou pochvalou, která následuje za jeho promty, tenhle zdvižený prst zřejmě nepochopí.
Postupné odhalování funguje výborně, protože informace přicházejí v dávkách. Nejsme zahlceni vysvětlováním, nicméně ho je celkem dost. Celkový obraz se nakonec poskládá z fragmentů, což si ale žádá čtenářovu aktivitu a nedovoluje mu jen pasivně konzumovat zábavu. Akčních scén je spíše méně, takže vás musí chytit to ostatní. Na druhou stranu text není rozsáhlý a není zas tak obtížné udržet pozornost. Koho ovšem pozvolné rozplétání nebaví, může ztratit trpělivost a přeskakovat stránky – to se pak ale ztratí úplně, když mu uteče nějaká důležitá informace.
A teď si dovolím malé „ale“. Jediný prvek, který může působit rušivě, je náhlé vytažení některých motivů bez předchozí přípravy, takže působí jako pověstný „králík z klobouku“. Například existence gešnala, albína s uměleckými sklony, je čtenáři představena až ve chvíli, kdy je pro děj zásadní – potkáme ho jako Grahamova spoluvězně ve vrcholné scéně. Přitom jde o významný prvek gdanské struktury, který by si zasloužil nějaké předznamenání. V jinak velmi systematicky budovaném světě to lehce zadrhne, což je škoda.
Přínos autorské trojice
A právě v té preciznosti a věrohodnosti se ukazuje síla autorské trojice. Jan Hlávka přináší konstrukční pevnost světa a politickou logiku mezicivilizačního konfliktu. Lucie Lukačovičová dodává textu kulturní hloubku a schopnost vykreslit mimozemskou mentalitu tak, aby byla cizí a přesto srozumitelná. Julie Nováková pak do příběhu vnáší vědeckou věrohodnost a smysl pro detail, díky němuž technologické a biologické aspekty nepůsobí jako kulisa, ale jako organická součást reality. Každý z autorů je čitelný, ale nikdo nepřečnívá. Text drží pohromadě – a to je u kolektivní tvorby malý zázrak. Vyznačuje se důrazem na konzistentní svět, propracovanými mimozemskými kulturami, propojením politiky, etiky a evoluce, vážným, analytickým tónem a psychologickou věrohodností.
Novela Vyjednavač má všechny prvky žánru – zároveň se však výrazně liší od klasické „akční“ space opery. Nejde o příběh bitevních flotil a galaktických císařů. Těžištěm je diplomacie, vyjednávání, infiltrace a etické dilema. Konflikt se odehrává více v rovině politické struktury a identity než na bojišti. Místo heroického patosu převažuje analytický tón a introspekce. Právě proto bych ji označila za politickou či civilizační space operu. Má velký galaktický rámec a široké důsledky, ale zpracovává je komorně – skrze ich-vyprávění jednoho muže, který stojí mezi světy.
Vyjednavač je skutečné civilizační drama. Příběh o odpovědnosti, o tom, co se stane, když se technologie utrhne z řetězu, a o tom, že pravda může být ničivější než zrada, ale bez ní se civilizace rozpadne zevnitř. Gdanská společnost je jednou z nejzajímavějších mimozemských kultur, jaké jsem v české fantastice četla, a Graham patří mezi hrdiny, kteří si vás získají právě tím, že nejsou bezchybní. Budu upřímná – drobné konstrukční nedostatky jsem ochotná odpustit. Protože silné stránky výrazně převažují nad drobnými konstrukčními slabinami. Jde o promyšlené, tematicky zralé dílo, které obstojí nejen jako žánrová literatura, ale i jako úvaha o moci, identitě a hranicích evoluce.
Procentuální hodnocení: 80%
Jan Hlávka, Lucie Lukačovičová, Julie Nováková: Vyjednavač
Vydal: Brokilon, 2025
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 293
Cena: 298 Kč

Debutový fantasy román britského autora Jamese Logana stojí na pomezí detektivky a dobrodružné fantasy, je plný akce, napětí a nebezpečných konspirací. Lukan Gardova býval kdysi nadějným studentem Akademie a dědicem starobylého šlechtického rodu, jenže jeden nešťastný souboj všechno změnil. Poté co v duelu neúmyslně zabil spolužáka, přišel o své postavení i zářnou budoucnost a opustil rodnou Parvu, aby se bezcílně potuloval po světě. Dny nyní tráví utápěním žalu v levném víně a hraním karet v pochybné společnosti. Jeho vztah s otcem, samotářem posedlým studiem dávno zaniklých civilizací, zůstává na bodu mrazu, bez naděje na usmíření. Zlom přichází ve chvíli, kdy Lukana vyhledá Šafie, správkyně rodinného panství, se zprávou o otcově brutální vraždě. U jeho těla byl nalezen podivný vzkaz napsaný krví: Lukan, Safrona, Zandrusa. Poháněný zármutkem skládá Lukan posvátný, stříbrem stvrzený slib a vyráží do města Safrony, legendárního centra obchodníků, aby rozpletl pavučinu tajemství obklopující otcovu smrt. Tady se jeho pátrání ale rychle komplikuje. Safrona je plná politických machinací, soubojů o moc i neobvyklé magie a on místo jasných odpovědí naráží jen na samé potíže. Velmi nečekaným spojencem při jeho pátrání se nakonec stává Bleška, jedenáctiletá prostořeká pouliční zlodějka, s jejíž pomocí se Lukan konečně dostává na stopu někoho, kdo

Hra navazuje na předchozí vydání hry Toulavá kamera z roku 2010 a v porovnání s ním je jednodušší i přehlednější. Doporučena je od deseti let, ale u tohoto věku bych radila spíše vybírat otázky, protože některé mohou být pro děti poněkud složitější.

Oproti jiným vědomostním hrám se v této nehází kostkou a pouze se postupuje po krajích České republiky. V prvním kole si hráč jednoduše zvolí, ve kterém kraji hru začne, a tam postaví svou figurku.

Otázky se vztahují ke zvolenému kraji a správné odpovědi jsou odměněny buď dvěma, nebo třemi body, dle obtížnosti, která je ovšem zcela relativní. Někoho může potrápit otázka za dva body a naopak ta složitější, více honorovaná, se zdá až triviální – ale to je možná jen recenzentčin úhel pohledu. Také je škoda, že kartiček s otázkami není v krabici víc, protože častějším hraním si hráči odpovědi zapamatují a hra ztrácí na atraktivitě. Naopak zajímavým oživením je 15 karet osobních cílů, které umožňují hráči splnit navíc nějaké úkoly a bodově si přilepšit, pokud projdou určené tři kraje a získají z nich sestavu karet.

Dalším mechanismem je tipování spoluhráčů, zda člověk na tahu otázku zodpoví správně, což se děje skrytě, pomocí příslušných žetonů. Za správný odhad získá tipující bod.

Partie je u konce, když někdo dosáhne alespoň dvaceti bodů. Kolo se dokončí tak, aby všichni hráči mohli odpovědět na stejný počet otázek, přičemž v případě rovnosti počtu bodů se zúčastnění o vítězství dělí.

Logicky je hra zábavnější, když se jí účastní větší počet hráčů, a pochopitelně se vám lépe tipuje, když spoluhráče dobře znáte – víte totiž, kde je soupeř ‚silný v kramflecích‘ nebo kde ho naopak ‚tlačí bota‘. Hru si lze ale užít i ve dvojici, zejména v případě fanoušků historie, tradic, zeměpisu a cestování.

Nová verze je tak v podstatě přístupná všem, a hodí se i na menší párty či oslavy, protože není pravidlově složitá a současně ani zdaleka tak rozměrná, jako byla původní verze.

Toulavá kamera

Autor: Štěpán Peterka

Počet hráčů: 2 – 5

Doba hry: 40 min.

Doporučený věk: 10+

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: Dino toys s.r.o.

Cena: 699 Kč

Téma traumatu z osobní ztráty velmi blízké osoby a snahy se s tím vyrovnat bývá velmi silné samo o sobě. Co se ovšem stane, když se toto klasické lidské prožívání smutku a bolesti propojí s hororovým žánrem? Přesně na to odpovídá hororová novela Albra. Albra se jen velmi těžce vypořádává s odchodem svého otce, se kterým žila ve společné domácnosti, a jediného blízkého člověka, kterého v životě vůbec měla. Její vlastní sebemrskačství a užírání se nevyřeší ani nadměrné vytížení v zaměstnání, natož aby to byla schopna zmírnit nezdravá inklinace k alkoholu. Vše se změní, když rozklikne odkaz na jakémsi fóru, kde se řeší zajímavá Cesta rytířů. Jedná se o autoterapeutickou pouť po horách, na níž člověk nepotká nikoho dalšího, jen si sáhne na své psychické i fyzické limity, aby poznal sám sebe. Albře to zní jako jediná možnost, jak se vyrovnat se svými démony, a proto na tuto cestu také vyráží. Opravdu tam nikoho, anebo nic nepotká? Pro hrdinku se tato ozdravná pouť stává něčím daleko větším. Jde o nervy drásající a vražedný závod do cíle její cesty, kdy vzdát se a zpomalit znamená jasný rozsudek smrti. Z cesty za nalezením sama sebe a snahy vypořádat se s traumaty se

Které nové knihy z fantastiky dorazily v březnu na knižní pulty? Leoš Kyša, Jakub Cwiek (eds.): Poslední výstřel Česká a polská fantastika k sobě patří. Navzájem se inspirují i prolínají a tohle je jejich velkolepý výstřel do světa. Nejlepší čeští a polští autoři spojili síly, aby společně vytvořili knihu, která se ve stejný den objeví v Praze i ve Varšavě, v polštině i češtině, aby spojili milovaný i opovrhovaný žánr dvou národů, které ho tak milují a jehož autoři v něm spějí k mistrovství. Leoš Kyša a Jakub Ćwiek patří mezi výrazné postavy obou fantastik a oba s úspěchem vychází v zemích toho druhého. A tak oslovili ty autory, kteří mají co říct na sever i na jih od řeky Odry, aby napsali to nejlepší, co dovedou, protože poslední výstřel může být pro někoho i prvním začátkem cesty stát se hrdinou. Tohle je výběr, který si rozhodně nechcete nechat ujít. Autoři: Jan Kotouč, František Kotleta, Leoš Kyša, Jakub Ćwiek, Petr Heteša, Ondřej Neff, Tomáš Němec, Martin Fajkus, Roman Bureš, Jakub Mařík, Kristýna Sněgoňová, Lucie Ortega, Veronika Fiedlerová, Wojciech Chmielarz, Magdalena Witkiewicz, Magalena Stachula, Grzegorz Brudnik, Grzegorz Dziedzic, Przemysław Corso Vydal: Fobos Překlad: Tadeáš Dohňanský Obálka: Piotr Sokolowski Vazba: pevná 488

Co může způsobit dokončení ztraceného filmu? To zjistí hrdinové temného hororu Stříbrné přízraky, když probudí síly, jejichž jediným cílem je zkáza… Prokleté snímky, nacističtí čarodějové a tajné kulty v hlavní roli nové knihy od Silvie Moreno-Garcia, autorky bestselleru Mexická gotika. Mexico City, 1993. Zvukařka Montserrat a herec Tristán se přátelí od dětství, sdílejí spolu všechny výhry i selhání. A toho druhého je v poslední době víc než dost. Když jim proto stárnoucí ikona filmových hororů Abel Urueta nabídne možnost přilepšit si dabingem nedokončeného snímku, okamžitě souhlasí. Obratem se na ně usměje štěstí. Tristán získává vysněnou roli, Montserratina nemocná sestra se uzdraví a Abel znovu získává slávu… aby byl vzápětí brutálně zavražděn. Což je teprve začátek noční můry, kterou trojice nevědomky probudila. Silvia Moreno-Garcia se do myslí čtenářů zapsala již hororovým bestsellerem Mexická gotika. V novince Stříbrné přízraky spojuje cit pro moderní hrůzu s lovecraftovskými děsy a opět dokazuje, že je jednou z nejvýznamnějších autorek současného hororu. ANOTACE: Devadesátá léta v Mexiku nejsou nejlepší doba na to být ženou ve filmovém průmyslu. Montserrat je zkušená zvukařka, přesto se ve studiu Antares neustále přetahuje o práci s kolegy opačného pohlaví. Štěstí nemá ani její nejlepší kamarád Tristán Abascal – vyčpělá hvězda telenovel, která

Horor sa vracia na Slovensko! 23. 5. 2026 o 13:30 sa pod záštitou e-zinu Charon v bratislavskom Dungeon Pube po druhý raz otvoria pekelné brány do sveta temnoty, príšer, strašidiel a hrôzy. V rámci festivalu zameraného na hororovú tematiku i temné zákutia filmu, literatúry a iných oblastí kultúry či umenia si budete môcť vypočuť ponuré prednášky, besedy so sadistickými tvorcami, zasúťažiť si v diabolskom kvíze s úžasnými cenami aj vyskúšať hororové workshopy. Vydýchnuť vám nedajú ani tematické stolové hry, v predajnom stánku na vás budú čakať zaujímavé knihy a merch. Určite zomriete od smiechu vďaka groteskným komikom, uvidíte dôkazy o existencii nadprirodzena a čiernej mágie. Vaše exkvizitné utrpenie zakončíte poriadne dekadentnou afterpárty. Sledujte sociálne siete časopisu Charon a event Charon Con 2026 na FB, aby vám nič neušlo.

V programe vystúpia známi komici zo zoskupenia Comedy Dungeon. Budete si môcť vypočuť besedu s režisérom Petrom Czikraiom, známym napríklad zo série ABCs of Death, a scenáristom Petrom Balkom (Čiara, Smršť), ktorí spolu momentálne pripravujú horor Matka noci. Opäť privítame autorku, patologičku a popularizátorku vedy Líviu Hlavačkovú, ktorá pre vás rozpitvá naozaj morbídnu tému. Filmový kvíz zastreší horrorfluencer Lukáš Polák a máme pripravené poriadne lákavé ceny od našich partnerov ako napríklad Kino Film Europe, Kino Nostalgia, Kino Lumiere, Funtastic, Madmaxon, Mestská knižnica v Bratislave i vydavateľstiev Golden Dog a Hydra.

Debatovať budeme s hororovými autormi pod záštitou vydavateľstva Golden Dog Ivanom Kučerom (Prasa, Obchádza nás temnota, Ďáblův hřbet, Albra), českými spisovateľmi Oldřichom Suchým (Legendy, Temné variace) a Martinom Štefkom (Mrtvé ženy, Fotograf, Farma zrůd, Nikdy se nepřestala usmívat, Mrtví kráčí po zemi), či spisovateľkou, editorkou a organizátorkou HorrorConu Kristinou Haidingerovou (Očistec, V rozkvětu). Do nočného sveta upírov vás zavedú Katarína Soyka (Príšery z prímestskej štvrte, Lokaj, Svedomie temnej časti), Emily D. Beňová (Temní anjeli) a Kristina Haidingerová (Očistec).

Potom trochu pritvrdíme. Svoje najdesivejšie a najzaujímavejšie zistenia vám odhalia lovci duchov Slovak Ghost Hunters. O čiernej mágii a jej vplyvoch na našom území vás poučí etnologička Katarína Nádaská. Prednášku o hororových porno filmoch si pripravila Mária Hanúsková.

V Steampunk salóne si budete môcť vyskúšať hororové workshopy: Ako písať horor s autorkou, profesionálnou redaktorkou a víťazkou Ceny Béla Máriou Hanúskovou, Ako kresliť horor s ilustrátorom Martinom Šugym Šugárom a Ako na hororové špeciálne efekty a praktické masky s Luellou Kazíkovou. Okrem toho si budete môcť dať počas celého trvania festivalu seansu hororových stolových hier, ktorú pre vás pripraví Anastázia Tarovská. Ak patríte k milovníkom literatúry strachu, tak si prídete na svoje v stánku Charon. Po celý čas budú pre vás pripravené špeciálne drinky a tematická výzdoba. Po skončení hlavného programu si môžete zatancovať na afterpárty až do rána.

Lístky sú v momentálne predaji ešte za zvýhodnenú cenu na Tootoot.fm:

https://tootoot.fm/sk/events/697528f8037e8ac551817678

Pátrání po prastarém zlu, upíří epidemie kdesi v Indianě, hromada vystřílených nábojů, cákající krev a příběh odehrávající se koncem let osmdesátých a napsaný počátkem devadesátých. Americký spisovatel T. Chris Martindale se románem Noc krve poprvé představuje českému čtenáři, a to hned s plnou parádou. Chris Stiles nemá rozhodně na růžích ustláno, ba právě naopak. Jako veterán z vietnamské války má docela problém i po těch letech sehnat kloudnou práci. V tom mu nijak nepomáhá ani přízrak jeho mrtvého bratra Alexe, který se mu rád zjevuje v nejméně vhodných chvílích, aby upozornil na nový výskyt zla, které je třeba eliminovat. Ano, Chris je lovcem monster. Jedná se o nevděčnou, nadmíru nebezpečnou a neplacenou práci. Navíc bez zdravotního pojištění a vidiny klidného stáří. Nová stopa vede do zapadlého městečka, v němž koluje stará legenda o jednom opuštěném sídle, která není až tak mrtvá. Anebo přesněji je spíš nemrtvá. A místní obyvatelé se kvůli tomu začínají měnit v upíry. Noc krve není čistě bezduché akční béčko, i když v románu tento motiv rozhodně převládá. Naopak jsou zde zastoupeny i plně vykreslené mezilidské vztahy, romantická linka, chvíle bolesti a ztráty. T. Chris Martindale se nebojí vystavit nebezpečí úplně všechny. Krev zde nevytéká nazmar, neboť

Honza Slívka u nás patří k oblíbeným a velmi čteným autorům. Stojí za sériemi Masomlejnek a Likvidátor, a tentokrát si pro čtenáře přichystal poctivý zombie nářez v podobě knihy Zombiekarnace, která nedávno vyšla u nakladatelství Epocha.

Konec světa

Svět, jaký jsme znali, před dvěma lety skončil. Zamořili ho nemrtví, kteří začali vstávat z hrobů – rychlí, zatraceně hladoví a bohužel téměř nezničitelní. I proto se malá skupinka uprchlíků z Prahy, tvořená především bývalými vojáky, vydává na strastiplnou a nejspíš beznadějnou cestu k Severnímu moři, kde na ně snad čekají odpovědi na otázky ohledně nemrtvých, které jim nedají spát.

Cesta je však nelehká. Skupinka na poslední chvíli uniká jisté smrti a nachází útočiště v podivné, zapadlé vesnici plné přeživších, kteří nečekaně znají odpovědi snad na všechny otázky, jež naše hrdiny tak trápí. Bohužel ale skrývají i několik odporných tajemství. Aby toho nebylo málo, kolem krouží neznámý dravec a ve vzduchu visí i hrozba v podobě Hordy, která smete vše, co jí přijde do cesty.

Zábavný mix, kterému občas spadne řetěz

Honza Slívka opět namíchal velmi čtivý a zábavný mix, na jaký jsme u něj zvyklí, tentokrát však čtenáře zavalí hordami nemrtvých lačnících po všem živém. Příběh nese klasický autorův rukopis – tedy zběsilou akci, při které tečou potoky krve, drsný humor, jenž si nebere servítky, a ano, dojde i na sex.

Tentokrát je však příběh posazen na poněkud temnější notu. Celek tak působí mnohem tajemněji a syrověji, než jsme u autorových knih běžně zvyklí. Oproti předchozím počinům je ale potřeba se vyrovnat s faktem, že ději, byť je velmi čtivý a chytlavý, na několika místech lehce vypadává tempo.

Příznivci klasických zombie akcí mohou být možná trochu zklamaní – nebo naopak potěšení. Záleží na tom, nakolik je pro vás tento žánr už vyčpělý. Zombiekarnace totiž nabízí lehce odlišný prožitek, než na jaký jsme zvyklí, a kromě střílení a kosení hord zombíků přináší i další zajímavé rovinky.

Jak už je u autora zvykem, těšit se můžeme na zajímavé, dobře napsané a sympatické postavy – a to na obou stranách, dá-li se to takto rozdělit. Ať už jde o sympatického hlavního hrdinu Jirku, či tajemného, záhadami obestřeného Maxe.

Opět dobrá práce

Honza Slívka svým novým počinem opět potvrdil své pevné místo na poli tuzemské fantastiky. Zombiekarnace nabízí tradiční mix šílené akce a humoru, tentokrát však v temnějším hávu. Bohužel, byť jde opět o zábavnou jízdu, která se snaží pojmout žánr zombie akce trochu jinak, místy jí nepříjemně dochází dech. Ve výsledku se však jedná o nadprůměrnou záležitost, kterou by byla škoda minout.

Honza Slívka: Zombiekarnace

Vydala: Epocha, 2026

Obálka: Jiří Arbe Miňovský

Počet stran: 440

Cena: 314 korun

Série Absolute Batman ve druhém svazku výrazně zrychluje tempo. Mladý Bruce Wayne se tentokrát musí postavit jak ledové hrozbě v podobě Mr. Freeze, tak drtivé síle a intelektu, kterými vládne nemilosrdný Bane. Gotham se po běsnění gangu Řádících zvířat ocitá z nařízení nového starosty Hilla pod stanným právem a platí v něm zákaz vycházení. Obyvatelé žijí ve strachu a ve vzduchu visí něco zlověstného. Pozornost Bruce Waynea se soustředí na Ark M, nápravné zařízení budované přímo v gothamském zálivu. Roste v něm podezření, že záhadný komplex patřící firmě JK Industries skrývá něco mnohem temnějšího než obyčejné vězení. Jeho přítel z dětství Mitchell „Sirka“ Malone mu zařídí doklady, které mu umožní dostat se na místo jako jeden ze stavebních dělníků, jenže Maloneho náhlá smrt stočí vyšetřování trochu jiným směrem. Do hry vstupuje Victor Fries, jr., jehož kryogenní výzkum ve společnosti V-Core může mít s celou záhadou přímou souvislost. Bruceovi se nakonec podaří proniknout přímo do hlubin Ark M, kde na něj čeká jeho dosud největší výzva: Bane, monstrózní protivník s brutální minulostí, který do Gothamu dorazil chránit zájmy tajemného investora stojícího za JK Industires a zároveň se i vypořádat s Batmanem. Bruce brzy na vlastní kůži poznává, jaké hrůzy Ark M ukrývá, a snaží

Některá díla mívají trnitou cestu ke čtenářům. Dost často nezáleží ani na kultovnosti autorů, v tomto případě autorky, jde i o to prosté zjištění, že dílo může dalece předběhnout svou dobu a narazit na mantinely morálky, nepřízeň a nechuť k vydání, a kvůli těmto vlivům se na daný rukopis prakticky úplně zapomene a skončí v tom lepším případě někde zaevidovaný v archivu, v tom horším nenávratně zničený. Legendární autorku Mary Shelley asi není potřeba hlouběji představovat. Zmínit zde její legendární román Frankenstein by bylo zbytečné nošení hororového dříví do lesa. Daleko zajímavější je skutečnost, že není autorkou jen jedné knihy. Její novela Mathilda si od svého napsání v roce 1819 na své první vydání, navíc v USA, počkala sto čtyřicet let a na to české více než dvě stě, a to ještě ve velmi limitovaném nákladu. Kniha je psaná v ich formě a jedná se o zpověď ženy na sklonku života, zlomené životními událostmi. Prvním milníkem je útěk otce. Tato ztráta přišla ihned po jejím narození, které způsobilo smrt její matky. Otec se nemohl ani podívat na příčinu úmrtí své jediné lásky, opustil rodné sídlo v Anglii i život v luxusu a ztratil se kdesi ve světě, kde hledal vnitřní

První povídka, která nese stejný název jako celá sbírka, vypráví o Edwardovi. Edward je polda. Dokonce velmi uznávaný polda. Ale také je to otec, který by pro svou dceru udělal cokoli. Když Ashley zmizí a její jméno se objeví na seznamu unesených dětí z okolí horského městečka Rain Falls, Edward se nekompromisně pouští do pátrání. Musí svou dceru najít, ať už ho to bude stát cokoliv.

Je hezký umřít za úplňku začíná jako napínavý thriller o únosech dětí, do kterého se později přimíchá kapka mystiky a legend. Autorův místy až poetický a psychologický styl psaní jde v některých pasážích do přímého kontrastu s akčním detektivním dějem. V závěru se však odehrává tolik věcí, až čtenář může být zmatený a v ději se lehce ztrácet.

Medový měsíc vypráví o dívce, která se bosa toulá krajinou a na nic si nevzpomíná. Neví kdo je, proč nemá boty ani kam má namířeno. Je v dosti zuboženém stavu. U cesty zastaví auto s mužem, který ji nabídne pomoc. A dívka si cestou začne vzpomínat…

Čtenář dlouho neví, co se vlastně děje a kdo tajemná dívka. Společně s ní se dozvídá střípky z nedávných událostí. Objevuje se tu hodně hloubání nad životem a filozofické myšlenky. Ti, kteří nemají Pravou bluesovou kočku přečtenou (tak jako já) se během čtení povídek mohou místy ztrácet a mít pocit, že jim něco uniká. U této povídky bych určitě doporučila mít zmíněnou knihu přečtenou. Povídka je chytře vymyšlená a sestavená, ale plně ji ocení spíš ti, kteří mají přečtenou Bluesovou kočku a jsou obeznámeni s postavami a jejich osudy z ní.

Asi nejslabší povídkou sbírky je v mých očích Vlkodlak. Za úplňku někdo zabíjí ženy. Místy se objevují logické nejasnosti a k přehlednosti moc nepomáhá ani korektura – k té se vrátíme později. Námět to moc neutáhl a povídka působí jako jedna kapitola vytržená z většího celku – pro lepší orientaci v ději bych opět doporučila mít přečtenou původní knihu. Vlkodlak navazuje lehce na první povídku, ale sama o sobě čtenáři příliš neřekne a nijak ho nezasáhne.

Spolknuté město má oproti předchozí povídce rozhodně potenciál zaujmout. Dívka vejde do hospody, kde si parta štamgastů vypráví historky. Zapojí se a přijde s příběhem, který je mnohavrstevnatý a drsnější, než by si parta chlápků troufala hádat. Povídka je místy příliš zamotaná. Vyprávění je psáno třemi různými pohledy a linkami – střídá se nejen prostředí, ale i přechod z er-formy na přímou řeč a ich-formu. Na povídku je to možná až moc a spíš to čtenáři ještě víc zamotá hlavu.

Povídka, která svou tajemnou, lehce sci-fi atmosférou vybočuje a zároveň zpracovává velmi zajímavý námět je Vlak duchů. Muž, jehož identitu zde nechci prozrazovat, se zúčastní zvláštního testu, nebo pokusu. Samotný popis procedury naláká a navnadí čtenáře k dalšímu čtení. A následně se toho v povídce stihne odehrát vážně spousta.

Závěrečná povídka Smutná hora je sympatickým zakončením celé sbírky.

Sbírka povídek je primárně určena čtenářům Pravé bluesové kočky, a právě oni by v ní mohli ocenit to, co čtenář bez předchozích znalostí světa a postav neocení. Autorův čtivý a těžší styl by si mohl získat pozornost milovníků magického realismu a psychologičtějších textů. Často se tu prolíná reálný svět s fantaskními a nadpřirozenými prvky, a od čtenáře žádá velkou pozornost.

Teď bych se ráda vrátila zpět ke zmiňované korektuře. Rušivým prvkem při čtení jsou převážně typografické a místy i stylistické chyby, které kazí plynulost čtení. V textu se objevují místa, která jsou označena jako přímá řeč, i když by jim v rámci logičnosti a lepší čtivosti textu slušela spíše kurzíva. Je zvláštní a matoucí číst akční scénu s přestřelkou, kde je odstavec monologu s přímou řečí a postava mluví tzv. ‚sama k sobě‘. Pokud by byl text v kurzívě a tahle ‚samomluva‘ by byla čtenáři prezentovaná spíš v podobě myšlenek nebo alespoň doplněna o slůvka ‚pomyslel si‘, dávala by situace větší smysl. V některých případech by to i zjednodušilo pochopení scény a přispělo k plynulosti čtení.

I přes drobné zapeklitosti dokáže sbírka Je hezký umřít za úplňku ve čtenáři vzbudit zájem o autorovu tvorbu. Navnadí ho na čtení Pravé bluesové kočky, doplnění kompletní dějové linky i příběhu postav. Raději bych však doporučila sáhnout nejprve po románu a až pak po této sbírce. Příběhy si pak užijete víc.

Dominik Fiala: Je hezký umřít za úplňku

Vydal: Fobos, 2026

Počet stran: 248

Cena: 399,- korun

Román Klíč stínů je zasazený do prostředí velšského venkova v 18. století, je plný záhad, spletitých rodinných historií a nebezpečných intrik. V létě roku 1783 přijíždí doktor Henry Talbot do odlehlé vesnice Penhelyg. Poté co byl kvůli profesnímu skandálu nucen opustit prestižní londýnskou nemocnici, představuje pro něj místo lékaře v zapadlé hornické komunitě ve Walesu jedinou šanci na nový začátek. Už od prvních dnů však naráží na nedůvěru i otevřené nepřátelství místních. Jakožto Angličan neovládá místní jazyk a jeho racionální přístup k léčbě ostře kontrastuje s hluboce zakořeněnými pověrami místních obyvatel, kteří stále lpí na starých zvycích a věří v nejrůznější mýty a legendy. A jako kdyby toho nebylo málo, Henryho nový zaměstnavatel, lord Julian Tresilian, obývající panské sídlo Plas Helyg, se pyšní rozsáhlou sbírkou okultních knih a zjevně také věří v magii a nadpřirozené síly. Henryho situace se ještě zhorší v okamžiku, kdy zjistí, že jeho předchůdce zemřel za velmi podezřelých okolností, a i on sám se stane terčem útoku. Nezbývá mu nic jiného než se pustit do nebezpečného pátrání na vlastní pěst. Jedinou spojenkyni nachází v Linette Tresilianové, Julianově neteři, svéhlavé, nekonvenční a na svou dobu nezávislé mladé ženě, která vyrůstala v Plas Helyg v izolaci, pouze ve

Honza Vojtíšek je na poli žánrové literatury poměrně známé jméno. Naposledy na sebe tento plodný autor upozornil milovníky temných a hororových příběhů v antologii Když hrůza laská, po kůži běhá mráz. Za jeho nejvýraznější dílo lze podle mého názoru považovat eroticky laděný román Bezejmenná touha.

Nyní si pro své čtenáře připravil temně laděný povídkový román nazvaný 531, který vychází v první polovině dubna u nakladatelství Golden Dog. Čekají nás samostatně fungující, vzájemně propojené příběhy, které spojuje jediné místo – dům s popisným číslem 531. Společně se vydáme na temnou pouť napříč pochmurnými událostmi, které tento dům ukrývá ve svých zdech.

Propojené příběhy napříč časem

Honza Vojtíšek si pro čtenáře přichystal zatraceně zábavnou, hororově laděnou knihu, která má šanci oslovit i ty, kteří tomuto žánru běžně neholdují. Jednotlivé příběhy jsou velmi čtivě napsané a od prvních vět vás dokážou pohltit. Nechybí jim temná, místy až tísnivá atmosféra, ze které vám bude běhat mráz po zádech. Některé příběhy jsou lehce brutální, jiné zase obsahují jemný erotický nádech. Spojujícím prvkem je však všudypřítomný, znepokojivý strach, který vás chytne a nepustí.

Ačkoliv jednotlivé povídky fungují samostatně, jejich propojení – nejen skrze místo, kde se odehrávají, ale i prostřednictvím postav či událostí – jim dodává další rozměr. Celek vás nutí odhalit, co za vším zlem skutečně stojí. Zajímavostí je i zasazení příběhů do různých časových období. Čtenář se tak vydá na nevšední cestu, která začíná hluboko v minulosti a končí v nepříliš vzdálené budoucnosti. Většina děje se však odehrává ve druhé polovině 20. století a na počátku století jednadvacátého.

Stylistická rozmanitost

Zajímavým prvkem je také práce se jmény postav, která mohou být čtenářům povědomá – za mě jde o příjemné pomrknutí směrem k věrným fanouškům nakladatelství Golden Dog. Pro někoho však může být lehce rušivé, že každý příběh je vyprávěn jiným stylem. Setkáme se s er-formou, ich-formou i netradičním dopisováním mezi postavami. Tato rozmanitost ale zároveň přispívá k celkové pestrosti knihy.

Patříte-li mezi pravidelné čtenáře hororově laděných knih, nový počin Honzy Vojtíška by vám rozhodně neměl uniknout. 531 nabízí více než deset temných, vzájemně propojených a mimořádně zábavných příběhů, které vzájemně spojuje jeden dům a osudy jeho obyvatel. Pevně věřím, že tento titul nezapadne, proto si do kalendáře poznamenejte datum 13. dubna – právě tehdy kniha vychází. A nebo rovnou objednejte knihu v předprodeji.

Honza Vojtíšek: 531

Vydal: Golden Dog, 2026

Obálka: Michal Březina

Počet stran: 336

Cena: 399,- korun

Po přečtení tohoto bizarra se už na svůj kávovar nebudete dívat stejně. Albert je podivín už od pohledu. S postavou tvaru mrkve a nezkrotnými zelenými vlasy, trčícími do všech stran jako nať je vskutku nepřehlédnutelný. Aby toho nebylo málo, v práci má poněkud bizarní pozici – obsluhuje kávovar (a ne, nepracuje v kavárně), který se stal jeho šéfem. „Dolij vodu, vysyp misky, dolij mléko, doplň kávu – úkoly, které během dne blikaly na displeji. Jejich plněním si ospravedlňoval existenci ve firmě.“ Změna však nastane, když Albertův stávající šéf-kávovar odejde na věčný odpočinek a na jeho místo přijde nový. Největší kávovar, jaký kdy Albert viděl. Jmenuje se Nancy, a aniž by to kdokoliv tušil, její příchod pořádně zamíchá kartami a spustí lavinu šílených událostí. Kromě ústřední dvojice Alberta a Nancy autor vytvořil celou řádku jedinečných a poctivě šílených postav, na nichž si dal záležet. Je tu například Albertova sexy kolegyně Jessica, která zamotá hlavu nejednomu kolegovi, nebo jeho šéf Adam, který však poslední dobou zapomíná snad na vše. Za zmínku rozhodně stojí i barman Johnny, který se svou indispozicí a zároveň obsesí dokonale zapadá do celého šílenství. I milovníci zvířátek si tu přijdou na své. Autor zkrátka myslel na vše a

Je to komiks, který vám doporučí každý. „Chceš začít s Dreddem? Přečti si Ameriku.“ Jenže po dočtení zjistíte, že tahle slavná legenda od Johna Wagnera není typický superhrdinský výplach. Je to temné, beznadějné a hodně nepříjemné čtení. Cesta od humoru k totální marnosti Moje cesta k soudci Dreddovi vedla zkratkou přes filmové plátno. Nejdříve to byl Sylvester Stallone ve snímku Dannyho Cannona. Tenhle Soudce Dredd z roku 1995 je v podstatě komedie – plná macho hlášek, bizarních záporáků a filmových klišé. Byla to zkrátka legrace v kulisách fašistické společnosti a papundeklových dekoracích. Oproti tomu Dredd (2012) Petea Travise s Karlem Urbanem byl přímočarý, drsný a efektní; pro humor v něm rozhodně nebylo místo. Teprve rok 2023 a nakladatelství CREW mi přivály do cesty komiks Soudce Dredd 1: Prokletá země. Tehdy jsem si uvědomil, že žádný z výše zmíněných filmů nedosahuje šílenosti své předlohy. Dredd tu bojoval s takovými bizarnostmi, jako jsou radioaktivitou posílené krysy, krvelační dinosauři z genetických parků, kteří se po válce vrátili k divokému způsobu života, nebo telepati a mutanti nenávidějící vše lidské. Nechyběla ani armáda válečných droidů ztracených v poušti, pro které poslední lidsko-robotická válka nikdy neskončila. Tenhle komiksový omnibus byl zkrátka zábavný a neuvěřitelně hravý. Demokracie jako zločin Pokud