LITERATURA: Jak byl napsán doktor Jekyll

Tak tiše,

jak se pohybujou jehličky jedlí,

tak tiše se snad na světě

neděje nic.

Tak tiše

jak zašelestí uschlý pergamen,

s oslíma ušima - ne z

oslí kůže,

tak potichu - šelestivě  -

snad na světě nezní nic.

Dorian Gray

se dívá do zrcadla

a vaky tuku,

vrásky kůže

jak země rádlem zbrázděná

mu připadá,

a přeslech není nutný ani,

záměna není nutná ani,

a přeslechnutí v zaslechnutí neslyšeného nezní ani

Hynku!

Jekylle!

Hyde!

Jarmilo!

Ivan Martin Jirous

Dvě nejděsivější události v literatuře? Robinsonův objev stopy neznámé nohy v pobřežním písku a úžas doktora Jekylla, když po probuzení zjistí, že jeho ruka položená na pokrývce se změnila v chlupatou ruku pana Hyda.

Stevensonův přítel, spisovatel Marcel Schwob

Podle legendy pěstované rodinou inspiroval Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (1886) sen. Bude to možná pravda, autor sám ale dodá, že z toho snu zbylo věru málo. co?

Kohosi nacpali do skříně (což výsledné verzi novely moc neodpovídá) a honili bledého zakrslíka. Působil dojmem zrůdy, zrůdy se zlem vepsaným do tváře, vyprávěl Robert Louis Stevenson, kterému říkali Lou, manželce. Ten zakrslík spáchal zločin, ale přímo před očima pronásledovatelů spolkl prášek - a já hned věděl, že změní podobu. Tu jsi mě probudila. Jen legenda? Snad. Ale zlověstný běs nočního Londýna, z něhož máme archetyp, moduloval svůj osud i na reálném hrobě edinburského radního Willa Brodieho (nar. 1741), který pracoval jako umělecký truhlář, diákon korporace řemeslníků a dokonce správce kostela Sv. Jiljí. A taky jako „eso es podsvětí", dodejme.

Brodie se měl úžasně. Bydlil v Brodieho ulici, pojmenované po jeho otci, v sídle vzadu v zahradě (Brodie´s Close). Ve svých jedenačtyřiceti zdědil však také domy v High Street. Jaké měl Brodie záliby?

Ženy - a sázky na kohoutí zápasy. Kohouty k tomu účelu dokonce dočasně i choval a trénoval. A ženy? V Cantově uličce měl milenku Anne Grantovou a tři děti, zatímco v Libertonské uličce měl Jean Wattovou a dva syny. Navzájem o sobě nevěděly. Natož aby chápaly, že zároveň jistí alibi. Brodie byl za dne starosta, ale za noci lupič. Nespal - a vykrádal domy.

K první akci ho ponoukla oprava schránky v bance. Vrátil se tam za tmy, ale řádil už dál. Léta. 1786 s kumpány dokonce „šlohl“ i stříbrné žezlo Edinburské univerzity. Prodali ho do zahraničí. V radě města se Brodie „opravdově“ rozhořčil. Byl jako Jekyll?

Asi. Po dalším vloupání vláda vypsala odměnu sto padesát liber pro komplice, který ostatní udá, a slíbila mu svobodu. Něco jako causa Heydrich a Čurda, ale Brodieho nezastavili. Ani městský šerif, ani sto dvacet mužů stráže. A policie? Neexistovala. Démon se bavil dál. Zjara 1788 chtěl vykrást i Ústřední berní úřad pro Skotsko v Chessel´s Court, kde se shromažďovaly daně. Banda vešla, ale nenašla tajnou zásuvku v pokladníkově stole. Ostrouhali. Zklamaný komplic promluvil, Brodie prchl do Londýna. Vypsali dvě stě liber šterlinků na jeho hlavu, ale plul už do Ostende jako John Dixon. Poslal bohužel tři dopisy přátelům po jistém obchodníku tabákem Geddesovi, ten ho poznal v novinách a dopisy otevřel, identifikoval cíl Brodieho plavby, zpravil nejvyššího soudce a ptáčka lapili v Amsterdamu, odkud chtěl do Států. A pozor, soukromý detektiv ho načapal ve skříni.

Soudcem se stal lord Braxfield zvaný Šibenice, který Stevensona inspiroval k Weirovi z Hermistonu. V žaláři Willa navštívil jakýsi Degravers z Francie. Prý ho po smrti vzkřísí. Uvěřil tomu diákon? Možná. Před popravou 1. 10. mu onen felčar dělal na spánek a na ruku znaménka. Vidělo to čtyřicet tisíc diváků. Brodie katovi pomohl s oprátkou. Ničeho se nebál? Oběšen byl napotřetí. Podle pověsti došlo poté v jeho vlastním skladu dřeva k resuscitaci a Brodie byl ještě viděn v Paříži. Ve skutečnosti ho do šarlatánovy laboratoře dopravili, ale se zlomeným vazem. Do krku si asi před popravou vsunul felčarovu stříbrnou trubičku, sotva měl ale okolo těla „dráty, aby zmírnil škubnutí při otevření propadla“, jak se tradovalo. Ještě za Stevensonova dětství se vykládalo, že šibeničníkův duch nemá pokoj, bloudí ulicemi (jako Hyde), škemrá za odpuštění a chůva Cummy, kterou Lou označil za „druhou matku a první manželku", říkávala: „Přijde Brodie a bude to čert!"

O truhle v dětském pokoji zase slýchal, že je Brodieho dílem. Když ho chůva brala do Muzea spolku starožitníků, vídal i běsovu zlodějskou lampičku plus pětadvacet paklíčů. „Byly však Brodieho hlavním cílem peníze?" ptal se už autor článku uveřejněného po exekuci. „Nelákalo jej spíš samo zlodějské umění?" A vypadá to tak. Brodie byl skutečný Meckie Messer (Macheatch) a život asi opravdu napodobuje umění, jak řekl Wilde. Žebrácká opera (1728) byla (už) tenkrát populární a také její hrdina uniká popravě do kolonií a najdeme ho v další Gayově hře Polly (1729). Je fascinující pochopit, že za panem Hydem stojí „Meckie“ Nůž. A Brodie? Nikoho nezabil, ale dvě tváře měl a vyměňoval ty masky se smrknutím. Denní - gentlemana z klubu, kam chodil i Samuel Johnson a jeho životopisec Boswell, noční - dobrodruha se šperhákem. Hyda ze skříně. Ďábla z krabičky. A legenda se v Edinburghu tradovala. Stevensonův otec popravu už nemohl sledovat, ale rád líčil chmurné detaily, když měl dobrou náladu, což, pravda, nebylo na denním pořádku, neboť i on byl rozpolcený a čas od času explodoval radostností, z níž se však řinuly ostny sarkasmu. Jakmile však otcova energie vyprchala, stával se Thomas Stevenson (nar. 1818) opět Jekyllem a bigotním puritánem. Melancholikem děsícím se ďábla v sobě, anebo snad v konírně i komíně. Zprava přísný, zleva se ale dopustil fatálního rozmazlení jedináčka. Nejen on, i máti se o Loua ukrutně báli, a tak ho hýčkali a izolovali a ještě i v té Americe ho papínek zachránil telegram slibující roční rentu.

O Brodiem Lou sepsal hru už ve čtrnácti a přepracoval ji s vlastním literárním agentem, životopiscem a částečným vzorem Silvera Williamem Ernestem Henleym (1849-1903) do pěti dějství s titulem Diákon Brodie. Edinburská premiéra proběhla roku 1884 a drama bylo uvedeno v Londýně, New Yorku, Chicagu i Montrealu. Propadlo.

Nevěrojatný kus s pomíjivými výjevy i charaktery, vyhodnotil efekt G. B. Shaw, ale útržek látky zvaný „vnitřní mravní rozpolcenost“ měl v Louově životě sehrát klíčovou roli.

Nejen puritánský otec, ale ani syn navíc neovládal výkyvy nálad a měnil se před zraky. Jeho jiskrně zářily, tvář se ale čeřila ustavičnými změnami výrazu. Životné tělo se jistě ani nechtělo bránit setrvalému pohybu. Proč? Byl projevem nervozity, ale i chorobnou, psychickou křečí a vnitřním démonem. Jeho nejtypičtější vlastností zůstala zvláštní až čarovná vitalita, pro kterou byl obdivovaným a velmi vítaným společníkem, shrnula nejlépe Andrea Poláčková v doslovu k eseji Obrana zahalečů (1881).

Stevenson miloval společnost i chvíle, kdy se uprostřed ní stával králem neúnavných debatérů, a byl nadšencem prýštivě mladické vznětlivosti. Mohl však stejně fungovat od rána do večera? To by uměl leda čert a Fanny světu prozradila, jak byl rezervovaný a chladný. Není také sporu, že se opakovaně duševně propadal a stával nedůtklivě podrážděným prchlivcem, „autorem bestiáře“ (Šrutův pojem) a Hydem. A byl i ješitný. Našly se výjimky, ale většinu lidí si oblíbil až pro jejich zájem. Přes nesporný společenský talent a potřebu sdílnosti zůstal uzavřený a s lidmi nedovedl splynout, zdůraznil Čep. Neměl důvěrných přátel a jeho osamělé dětství městského jedináčka, obklopeného jenom přízraky vlastní fantazie, zanechalo na něm nesmazatelné stopy.

Šlo však jen o přízraky? Ne. Diákon Brodie sto let práchnivěl v hrobě, ale soused přede dveřmi byl divný hrbáč, z něhož na hocha Loua dýchla hrůza „i v pravé poledne“, a když večer usnul, spatřil „zarostlou příšeru nepřipomínající jakoukoli lidskou bytost, která hrubě gestikulovala“. Šlo o vědmu, ale ta se stala strašlivou pradlenou. A jindy do domu zavítal uhlazený Francouz a Lou ho měl za surového vraha, co láduje opiem sýrové topinky a chlapci je vlídně podá: „Ochutnej!“

Ale zpět do reality. Jakkoli je Ostrov pokladů dnes legendou, původně se ho prodalo jen 5600 výtisků a následující Kníže Otto (1885) je stylizovaně rokoková báchorka z Grünewaldu, fiktivní německé země lesů, a nemohl se měřit ani s tím.

Snad i proto nemohl, že vznikl v nejšťastnějších chvílích v jižní Francii, odkud se Lou přesunul (1884) na skoro tři roky do lázní Bournemouth v Dorsetu v jižní Anglii, kde je pochována tvůrkyně Frankensteina. Dům, kde žil, se jmenuje Skerryvore. Co bylo dál?

„Chceme další, dobrodružné čtivo,“ volali z nakladatelství Longman. Představu Stevensona–anděla povlávajícího na vlnivých hřbetech božích vnuknutí zapuďme a vsaďme do pantů. Kdepak! I on se denně musel ptát právě na to, o čem dál, a také byl tedy „vnějšně řízený spisovatel“, jak si u nás říkával Steklač, tento jeho někdejší propagátor v časopise Pionýr.

Dva dni jsem si usilovně lámal hlavu, jakou vymyslet zápletku, tvrdil později Stevenson, ale je fakt, že ho téma zdvojení lákalo od dětství. Dlouho jsem hledal, jak vyjádřit podivný pocit rozpolcenosti, který je vlastní kterékoli myslící bytosti, tvrdil přesto. A pak... na to přišel!

„Píšu senzační krvák!“ zpravil vlastního lékaře, jenž ho navštívil na podzim 1885, ale doktor stěží mohl tušit, že hrdinou bude jeho imaginární kolega Henry Jekyll, gentleman skrznaskrz prohnilý (aspoň v této první verzi), o to však geniálnější a schopný amoralitu ventilovat i maskovat. Muž proměny v ohyzdnou zrůdu se zrodil s křestním jménem Edward a s příjmením, které se vyslovuje stejně jako slovesohide (skrývat se). Byl sublimované zlo, ale stejně zůstane otázkou, zda spíš nemělo kráčet o jisté ventilování sexuality a některých, řekněme, úchylek. Tak přímočarému uchopení ovšem bránilo víc věcí. Jak viktoriánská doba, tak i autorova povaha. A odpudivost oněch úchylek souvisí mimo to se společenským konsensem i mírou pokrytectví toho kterého člověka, to je taky zřejmé.

Je sex špinavý? ptal se daleko později Woody Allen. Pokud ho děláte dobře, tak ano. A obdobně jistě lze mluvit o homosexualitě, nicméně níž se už ponořujeme do bahna dost nepřirozených vztahů k dětem anebo k nutkavé touze mučit, za kterou se, pravda, pokaždé skrývá něco jiného. Takto tónované pojetí Jekylla a Hyda akcentoval kupř. film s Davidem Hemmingsem (1981), vraťme se teď ale radši do Stevensonovy postele.

Hle, pracuje rychlostí deset tisíc slov denně a sice nevydrží tak dlouho jako třeba Dickens, ale ani nechce. Třetí den, poslední tečka a vzrušen radostněji než Hyde sbíhá domem a dole předčítá s typickým zápalem. S výjimkou Fanny je rodina stržena.

„Proč mlčíš?“ optá se Lou, a když manželka promluví, uslyší slova povrchní a šestákový.

Lloyd později vzpomínal, jak otec „zbledl hněvem“ a vyrazil z dveří, ale vrátil se: „Máš pravdu.“ Udělal pár kroků a mrštil krvák plamenům, čemuž se žena marně pokusila zabránit. Opravdu ale došlo k té teatrální scéně? Nevíme. Lou se nicméně pokorně šplhal zpět k lůžku a začal posedle s verzí dvě. Jak vědomě psal alegorii? Ani to se nedá zjistit, snů však se nevzdal a sedmá kapitola Příhoda u okna, kde je advokát Utterson svědkem groteskní proměny v Jekyllově tváři (nebo tedy jejího začátku),zůstala beletrizací jednoho takového snu. Jak Lou potvrdil, čerpal z podvědomí, ale znal i nevyzpytatelného Hoffmanna a jeho Ďáblovy elixíry, kde je téma zdvojení rozvedeno právě do dvou svazků. Hoffmann žil v Německu pohroužen, pravda, do oparu postupujícího šílenství, ale mistrně zužitkoval prvky anglického gotického románu. Jeho převor Leonard posílá do víru života mnicha Medarda a Medard oproti plánu vlastní „druhou podstatu“. Doplatí na to, stihne a strhne jej právě „virus“ žití a v próze Slečna ze Scudéry (1820) Hoffmann přidá i pařížského zlatníka René Cardillaca, který je ve dne laskavým tátou i talentovaným mistrem oboru, ale za nocí se stává nízce úskočným zabijákem na břehu Seiny a předzvěstí Fantomasovou. Ano, Hoffmann uměl děsit, a sotva odevzdá Cardillac nový šperk, pokaždé ho zachvátí nevýslovný hněv. Vůči... zákazníkovi. Co ohař kráčí pak po teplé stopě opuštěnými ulicemi (budoucí scenérie Hyda, i když v Londýně) a bod! Vnoří dýku do srdce a co původně stvořil, si zase odnáší. Zpět.

I dětství, pravda, odešlo, ale vzpomínám, že právě za dětství šlo také o oblíbenou četbu spisovatele Leonarda Medka, povoláním dnes rovněž zlatníka, anebo tedy zlatníka aspoň za dne, zatímco za nocí Leo Medek... Ane, ne, asi neloupí, nýbrž píše. Kdo ví.

I Hoffmann psal za nocí a v temnotách ho prý manželka musela držet za ruku, avšak nebyl Stevensonovi zdaleka jediným vzorem. A to ví dnes skoro každý.

Už když bylo RLS jedenáct, vyšla Lyttonova dvojnická próza A Strange Story (1862), jejíž titul později Lou jen rozvinul. Vyšetřeno už však není, zda ji četl, podotýká Kellner, ale připomeňme, že tentýž lord Lytton stačil inspirovat i Poea. Znal Stevenson Poeova Williama Wilsona (1838), Maturinova Poutníka Melmotha (1820), Dostojevského Dvojníka (1849) a dvojnické prózy Gogolovy a Flaubertovy? Ano! Také on sám se však problému dotkl už předtím v Plavbě do vnitrozemí (1878) a Villon jako hrdina Útulku na noc (1877) je sice velký básník, ale skloubený ve Stevensonově představě se sprostým zlodějem připraveným i vraždit. Téhož roku uveřejnil o Villonovi i stejně diskutabilní esej.

Konečně je tu Markheim (1884), dílo taktéž konfrontující dvojí já titulní postavy. Jak?

Jde především o diskutabilní odvar Zločinu a trestu (1866) inspirovaný článkem o podvědomí ve francouzském časopise a lapající neúspěšně i nit Dickensových vánočních povídek. Titulní hrdina vstoupí na boží hod z mlhy Londýna do krámu a záludně skolí majitele. Vražda je vylíčena snově i teatrálně a jako banálně prostý akt. A vrah? Ustrne s vlastním svědomím.

Místo aby hledal peníze a spasil se útěkem, zhmotní se mu svědomí. Nahoře v domě vidí satana a dvojníka a vlastní horší část nitra, která vnímá lidstvo jako „námořníky propadlé na prámu kanibalismu“. Spáchej další vraždu! vybízí zlo. „Tvá poslední šance!“ Jen pokud umlčíš ještě služku, která se předčasně vrací Londýnem (a já ti říkám, že se vrací), neztratíš krk.

A Markheim? Zlhostejnělý životem, kterým až dosud klesal, dojde i tak k odlišnému rozhodnutí: A pokud je má láska k dobru odsouzena k jalovosti (říká), ať aspoň má nenávist nenabude vrchu. A ač si vraždu i dosavadní život omlouvá před Bohem čímsi, o čem nám nic nepoví, přestává aktivně jednat a „dýkou dlouhou jako řeznický nůž“ už nebodne. Vyčká příchodu služky, která se vánočními ulicemi skutečně přibližuje „jako šibenice“, a na prahu ji vítá posledními slovy povídky: „Měla byste zavolat policii. Zabil jsem vašeho pána.“

Dočítáme se tady však rovněž o „obrech“ osudových okolností, kteří ho svedli na šikmou plochu, a o tom, že jsme všichni lepší, než ono zakuklení, kterým dušeni obrůstáme následkem stárnutí. I Markheim sice byl střižen podle Brodieho, ale jen zpola, Lou mu totiž přisoudil méně hmotných statků, takže je Markheim „nucen“ rozprodávat strýcovy sbírky. Stejně jako diákon však hraje a hazardními spekulacemi na burze přijde o tisíce - a stejně jako Markheim by i radní Brodie v krámě tvrdil, že přišel za dárkem pro dámu. Obchodník mu nabízí zrcátko, ale vyvolá jen znechucení a hle, krám je náhle zrcadel plný. Ale i zurčení neúprosně odtikávajících hodin jako z Vernova Mistra Zachariáše a dojde i na zmínku o osudových zásazích přírody, kterými poslala Napoleona v Rusku na kolena, a dickensovská je Markheimova vzpomínka, ve které vidí jarmark v rybářské vsi, jíž prošel kdysi v dětství, a na jarmarku znovu i to, co se mu tenkrát vpilo do duše, a totiž obdivný plakát se slavnými vrahy.

„Brownriggová se svým učněm. Manningsovi se zamordovaným hostem. Weare v smrtelném objetí Thurtellově,“ konkretizuje Stevenson. Z domu naproti zazní do deště svěží, útěšný zpěv dětí u klavíru. A Markheim? Naslouchal s úsměvem a vytanula mu spousta přiléhavých představa a obrazů: děti jdou do kostela za hlaholu vysokých rejstříků varhan, malí naháči na louce u potoka, děti na pasece na ostružinách, děti pouštějí draky k větrné obloze, na níž plují oblaka… Tu se nápěv hymnu změnil a on byl zpátky v kostele. V ospalém ovzduší letní neděle slyšel vysoký, uhlazený hlas farářův (i ta vzpomínka vyloudila jeho úsměv) a viděl ozdobné jakobitské hrobky a v presbyteriu ztemnělý text Desatera přikázání. Jak tu v domě seděl a zatoulaný v myšlenkách přebíral horlivě klíče, najednou polekaně vyskočil. Obešel ho mráz...

Obcházel mráz i Stevensona, když se po manželčině odsudku vracel do postele? Asi. Takřka beze spánku psal tři (další) dni „zachvacován zimnicí“. Sestavil (nově) třicet tisíc slov. Nelze zjistit, nakolik Fanny a spol. legendu opentlili, ale Jekyll was conceived, written, re-written, re-re-vritten, and printed oxide ten weeks, tvrdí on sám. Jekyll byl počat, napsán, pře-psán, pře-pře-psán a vytištěn během deseti týdnů.

K vytištění došlo v lednu 1886 a dílo letělo zemí jako drak. Další shilling shocker, jen další sešit jen o padesátce stran. Vyšla však nadšená recenze v Timesech a snad i díky tomu se „brak“ stal bestsellerem. Jeho prvním. Do půl roku se rozebralo čtyřicet tisíc výtisků. A honorář?

Tři sta padesát liber.