RECENZE: Daniel O'Malley: Hra věží

Hlavní hrdinka Myfanwy Thomasová se probudí v londýnském parku v obležení mrtvých těl v gumových rukavicích. Nic si nepamatuje, ani svoje jméno. Nezbývá jí nic jiného než se řídit pokyny v dopise, které jí v kapse zanechalo její původní já. Pokouší se zapadnout do svého starého života, aby vypátrala, kdo se ji pokusil zabít. Díky dalším dopisům zjistí, že pracovala pro tajnou vládní organizaci Chequy, jejíž agenti mají paranormální schopnosti a jsou nasazováni v boji s nadpřirozenými silami. K tomuto „poslání“ jsou již od dětství cvičeni v tajném výcvikovém táboře. Přestože zpočátku se pro Myfanwy stává nejtěžším úkolem umět zahrát před kolegy věrohodně sama sebe, jako by žádnou ztrátu paměti neutrpěla, čím víc do své práce proniká (zastává vysoké postavení Věže v radě Chequy – Šachovnicové skupiny), tím víc jí jde o život. A nejen jí, protože velké nebezpečí přichází do Londýna z Bruselu (tomu asi podle autora Britové snadno uvěří). Myfanwy ovšem není žádná Lara Croft, v Chequy má na starosti finance a na všechny dosud působila jako tichá kancelářská myš, proto všechny v agentuře překvapí, když začne používat své smrtící schopnosti.

Americký autor Daniel O'Malley přiznal, že už ve škole ho často napadala myšlenka, jaké by to bylo, kdyby jeho tělo obýval někdo jiný, jak by se s tou situací srovnal. Nápad hodil na papír i do počítače, přepisoval a přepisoval, až vznikla Hra věží. Námět je to dobrý, ještě ho umístit do zajímavých kulis – což se mu povedlo, prostředí tajných vládních organizací s agenty s povolením zabíjet bylo vždycky u čtenářů v kurzu – a vytvořit uvěřitelné a zároveň sympatické postavy (či aspoň jednu), jež by čtenáři přirostly k srdci. A tady autor vykročil na tenký led, protože protagonistku a vypravěčku (celou dobu sledujeme příběh jen z pohledu jedné postavy, i když v er-formě) Myfanwy stvořil s takovými charakterovými rysy, že nedokáže čtenáře strhnout, působí nežensky, nemá žádné sociální vazby – nestýká se s rodinou, nemá kamarádky ani přítele. A není to snad první, po čem by ženská pátrala? Určitě dřív, než kde a jako co pracuje.

Přitom je snadné se do příběhu začíst. Začíná poutavě a tajemně, udržuje v napětí, co nového o sobě zase hrdinka zjistí, ovšem s každým dalším přečteným dopisem se tempo a napětí zpomaluje, protože děj se přímo neodehrává, je to jen záznam minulosti. Čtenář se stěží může strachovat o život hlavní aktérky, když ta jen sedí na gauči a čte dopisy. To se naštěstí v polovině knihy láme, protože autor konečně vyšle Myfanwy do akce proti dávnému nepříteli Chequy, děsivým roubovačům. I těmto následujícím „akčním“ sekvencím ale chybí šťáva, jako bychom byli jen diváci (a samozřejmě že jako čtenáři jsme, ale znáte ty příběhy, kdy se cítíte jako přímí aktéři, kdy se smějete, brečíte a cítíte bolest spolu s hrdinou – tak přesně to Hra věží není) sledující lhostejně za bezpečnostním sklem hrdinku bojující o každé nadechnutí. Závěr příběhu navíc vyznívá do ztracena, což je možná úmysl, kdyby se autor rozhodl psát pokračování, ale jako čtenáři mi to vadí.

Na druhou stranu si myslím, že čtenář-muž si příběh užije mnohem víc, protože jej psal autor tak, jak si myslí, že by se chovala žena v dané situaci. Z knihy mám docela smíšené pocity a předpokládám, že by se mi zamlouvala víc, kdyby byl hrdina muž, nebo námět zpracovala žena, která by zřejmě psala emotivněji a hlavní aktérce přičarovala do života chlapa :) Knize Hra věží nechybí neotřelý námět, tajemné kulisy, ani dobře vygradovaná zápletka, ale jako bychom se dívali, jak někdo hraje šachy – nebyli ani hráči, ani figurkami.

Ukázka

O'Malley, Daniel: Hra věží (The Rook)
Vydal: Baronet; 2012
Překlad: Marek Drda
Vazba: vázaná
Počet stran: 632
Cena: 399 Kč (e-book za 249 Kč)