POVÍDKA+LIDÉ: Pohádka o Frýbovi

Památce sympatického a bezelstného moderátora, na jehož počest vznikl v pražských Dejvicích každoroční festival Frýbest.

Stál tam sám. Otevřel jsem dveře. Otevřel jsem – a on tam čekal. Zasmušile, jaksi tesilově, ale čekal. Frýba. Pan Miloš Frýba.

Zlehka si přihladil ofinu. Slušel, jak to onehdy nazvala jedna dáma. Podal mi ruku, ale zhroutil se do křesla. „Takže i vy!" hlesl.

Hezká bledá tvář bledá. Nehledané rozhořčení. Ztlumil jsem přehrávač, z něhož se důstojně linulo: „Co Frýba říká pod křídly kormoránů, o tom se zdává k ránu všem dětem z Pirea." To popové duo Hutnej Kondor drželo onen hit už desátým týdnem na špici hitparády a já pocítil potřebu to před Frýbou ospravedlnit. „Promiňte! Omyl!" špitl jsem.

„Ale vždyť je to hrozné!" Frýba vstal. Zdrchaný, zdrcený tu stál se slzami v očích a recitoval z těch sprosťáckých textů: „Tam, kde se stýká, tam u Mělníka, hlas pana Frýby, s Vl-ta-vou! Bum! To se vám líbí, Denisi? Nemohu za to, jak vypadám, a nejsem zodpovědný za obsah někdejších komunistických relací. Jako producenta Hutnýho Kondora vás, Denisi, snažně prosím, učiňte přítrž brachiálnímu násilí na mé osobě. Jinak na vás, na mou duši, podáme i s manželkou trestní oznámení."

A já su Frýba z Po-lan-ky - a já su Frýba z Po-lan-ky – a já si hle-dám ga-lan-ky, znělo mezitím plynule z cédéčka.

„Slyšíte ten paskvil, Denisi? A přece pocházím ze Starých Hradů u Libáně. Z ráje Čechů. A nehledám si galanky. To všecičko je nebetyčné klamání veřejnosti. Proč vodíte lidi za nos?"

„Klamání? Za nos? Ale, Miloši, vždyť to je klamání Frýbou.“

„Útoč Frýbou, vím!" A slzy mu vstoupily do očí. Zase se vzpamatoval. A horlil: „Což o to, když pitomý textař nadrásá text Na Strahově pod Petřínem Frýba stojí, tak to ještě akceptuji, ale ta Venezuela? Denisi! To je mezinárodní skandál!“ A zasmušile vstal.

Ztlumil jsem přehrávač a on to využil a žalobně se rozezpíval svým hluboko posazeným barytonem: „Tam, kde je Caracas, muž jménem Frýba žil, prodával ananas, a tak se uživil... Copak se poctivě neživím?“

„Ale živíš.“ A zesílil jsem přehrávač, takže zaznělo: „Frýbopolis, adié, nech mě jít. Žádnej pláč už nespraví Frýby boty toulavý. Já tě vážně měl tak rád..." I položil jsem bývalému hlasateli Československé televize ruku na rameno. „Já tě vážně měl moc rád, co ti víc můžu dát? Nejsem žádnej ideál, Frýbánku náš."

„A copak děláš?“ reagoval. „Vím! Děti jdou do školy, já ještě v posteli...Obávám se o vlastní pověst, Denisi, a pověst celé naší rodiny. Chápete? Co budou dělat synové a dcery Miloše Frýby? I na ně snad chtějí ukazovat? A volat: Ejhle, tam kráčí. Tam! Nejmladší z rodu Frýbů! Co já se přitom nahlásil i všech těch skvělých dietlovin!“

Už mě ale štval. Proč nezužitkuje takovou popularitu? Proč nikdy nepřijde na Miloše na dejvický Frýbest? A pak jsem se ťukl do čela. A ťukl i do peřiňáku. Hle. Jako dva bengálští tygři z Apokalypsy vyskočili odsud Vondráček a Nepokorný, slavné to duo flexibilních umělců, a oni chňapli Frýbu za uši. V tu ránu byli v kole. Všichni tři. A prý: „O nás dvou už Frýba psal... Tedy mluvil.“

„Ničemníci! Pubescenti!“ volal Miloš. A zajíkl se. Ale CD vedlo svou a solilo snad i do éteru hit za hitem. A prý: „Drž se, Frýbo, drž se bradel, ne-li-tuj všech pokusů, Hemalu pak přeskoč nadél, snad se nedá do klusu..."

Zazněl třesk ničeného rádia! To Frýba. Co zuřivý býk vytrhl přijímač ze zásuvky a drtil ho nyní podpatkem leskle legendární polobotky. Marně však. Znělo to dál. Až do nejvzdálenějších vesmírů Unie. A prý: „Jakpak je dnes u vás doma? Jestlipak tam ještě Frýba jest?" Ale nejen to. On tu trilkoval i sám Karel. A prý: „Kdepak ty Frýbo hnízdo máš? Skrýš – a zázemí? Ty ještě léčky málo znáš, má-lo, zdá se mi.“ A taky: „Málokdo, málokdo, málokdo, málokdo ví... Že Frýbu, s nímž odešla RÁNA, už nedohoní."

„Frýbu, s nímž odešla má rána, copak to neslyšíte?“ zavyl. „Co odešlo? NIC. Já - su - tady. Dál. A neměnný. Já, klidná síla!“

A tak jsme mu tedy pustili i videoklip. Uviděl jej – a znovu se zhrozil: „Proč mi ukazujete takovou hrůzu? Nebo snad to má být paní Vondráčková? Proboha! Kdo jí to udělal?"

„Pusť mu to pěkně ještě jednou. A dokola!" vyštěkl Nepokorný. „Jen ať se třeba položí!" A krutě přiblížil tvář k té Frýbově a zkusil to po starém: „Hu, agent Bláha je v Karlových Varech! Hu, je to jasně špionážní záležitost. Nevíš náhodou, kde bydlí?"

„Ach, ty staré struktury a časy, vím. Ale stejně, proč mě mučíte? Já to jen ohlašoval.“

„Pse! Uváděl jsi Majora Zemana, nebo ne?“

„Uváděl. Ale smilování!"

„Chtěl bys mír, ty mizero? Všechno za život majora Hradce, co? Na Kubu s tebou! Darmožroute. Kuba? Si! Plav si tam s Pavkou Kohoutem. Za Castrem. Za Guevarou. Podlézal jsi režimu, nebo nel? Hu! Ech! Kápni božskou.“ Do čehož melancholicky zaznělo: „Frýba je jako večernice plující frýbí oblohou, zavřete...."  Ale také víc od podlahy zaznělo: „Frýboráku, plápolej, frýboráku, jásej, děvče mé se vrátilo..."  Strašlivá to směska padlých melodií, strašlivá podívaná a strašlivý to osud Miloše Frýby. „Ale toho bohdá nebude, aby Miloš Frýba z boje utíkal!“ vykřikl ten muž už úplně zoufale. „Co vlastně chcete?"

„Uznání! Ale konečně i pro tebe, ty pako, copak to nechápeš? Miloši! Anebo snad máme vypustit krakena?"

A tu však se Frýba vzepjal jako tětiva luku i rujný hřebec – a nepokorně zanotoval: „Před naší, za naší, Hemala ať nepráší. Hej! A teď i za Pepíčka Kemra!" nahlásil změnu rytmu, nikoli však asi režimu: „A když máš - na Kavčích - orchestrión, nevadí, že do nich fičí. Štěstí - nekoupíš - za milión - a ten kůl v plotě zas klíčí! A Rumcajsi, Rumcajsi, je pěkný počasí..." Zešílel? Ale ne. Jen sedmdesátá se mu vrátila. Jako ozdravně frýbí vodopád. A nadechl se znovu a prý: „Zpívejte lidičky Frýbovy písničky… A chůze mokrou kaluží Frýbu jenom otuží, i když má spoustu vad..."

„Ale kulový, Miloši,“ povídám. „Vždyť ty vady nemáš.“ A vzal jsem ho okolo ramen: „Kdybys tak náhodou se někdy cítil sám, tou cestou Frýbovou, tou dej se rovnou k nám. Ju? Milion přátel máš ve frýbím údolí, co bylo, tak to smaž, smíš hlásit cokoli… A louky a stráně oseté Frýbou jsou krásné, díky... A pár Frýbů stačí mít, co uměj za to vzít... Já chci žít frý- stop, krásně a frý-stop... "  A po česku a vespolek jsme vzdali čest nejen Unii, ale celému světu – a nešlo jinak. S Frýbou na věčné časy. A tam, kde Frýba, domov můj!

Zavzlykal, ale jako v katarzi se náhle začal omlouvat: „Čo bolo, to bolo?“

Kývl jsem: „Do smrti dobrý, Milošu."

A tu se odvrátil a odcházel a vyšel až na sluncem rozpálené zápraží a bylo po dešti a nad Prahou se klenula duha a i TAM, ZA TÍM FRÝBOU. A jak tam stanul, nebyl už jeden. A zvolna řekl: „Jsou nás miliony."

Stál. Náhle zářil jako lampion. Vždyť se dobral pravdy. „Stamiliony Frýbů." A dlaní jel od brady nahoru k čelu. A my čekali. Sloupne snad jako Fantomas masku? Ne. Nestalo se. Zůstal frýbí. A otázkou zase zůstalo, zda prohlédl. A zda díky našemu frýbingu, protože Frýba, to nebyl člověk. To byl stav mysli. A tu se k nám obrátil širokými zády a zvolna sestupoval po schodech slunci vstříc. „Louky a stráně poseté Frýbou,“ zpíval snad a dívali jsme se za ním a konečně byl sám sebou. A nejen symbolem. Ale jím už zůstane, nic naplat.

Svižně seběhl pod schody a chvíli cvičil prostná. Dívali jsme se. Pak si nahoru vyroloval nohavici a utrousil: „Bděte." A dodal: „Buďte svorni!"

„Frýbí je barva naše!" zařvali jsme z balkónku.

„Neprozraďme nic, co víme," vyrazil ze sebe Miloš Frýba.

„Mlčenlivost frýbí nás."

Ale už se neotočil. Odjížděl. Na kole. Jako Shane. „A to že měl být..." zachraptěl dojatě Nepokorný. „Drž hubu," umlčel ho Vondráček. „On hledá Frýborádo. Frýbí age nadchází. A víme to všichni: Pár Frýbů stačí mít, co uměj za to vzít! A že se mi hlava točí? Za to může Frýba snad. Tak hleď mu pod obočí - a budeš verše psát!“

A pořád ho vidím – i sebe. Stojím na zápraží a Miloš se zmenšuje a zmenšuje a stává se už jen frýbí tečkou, opírající se v dáli do pedálů. Tento horlivý pracant. Neporažen. A svůj. A moje rty se pohnuly: „Šťastný to muž!“ A kéž by tak byl mým dědečkem. A koukejme, už je za benzinkou, odhazuje cigaretu... a ve svém legendárním tesilovém vybírá další zákrutu. A hú, už se vřítil na výpadovku a pudu se mejt - a pozhasínám…  A dolehla ke mně s větříkem i poslední Milošova písnička. „Každý Frýba, co projel cílem, ať v modrém či bílém, i ten, kdo měl pád, každý stejný boj svádí - a nechce se vzdát, my písničku mládí mu budete hrát."

A budeme. A vlastně už hrajeme a vlastně...  Vyhrál jsi ty, Milošu.

S Frýbou má svět naději.

Věnováno restauraci Dejvické nádraží nedaleko stanice metra Hradčanská.