EDITORIAL: Sarden okurkový

Tak nám zabilo redaktory, řekla by nejspíš paní Mullerová. Horko samozřejmě. Recenzenta aby jeden v tom hicu pohledal. Všichni se někde chladí u vody, nebo jsou zalezlí v jeskyních a tam se zřejmě nedají číst ani ty komiksy, natož jakákoli písmenková literatura.

Když chodíte do práce, tak vám sice taky nikdo nedrží pistoli u hlavy, ale průměrně rozumný člověk si dokáže hravě spočítat, že bez práce nejsou ani další pochutiny než jen koláče.  Děláte, co vám řeknou a jste za to náležitě finančně odměněni.

To u nás to chodí úplně jinak. V případě recenzování čehokoli je vám odměnou již samotný objekt recenze. Rozhodnete-li se spáchat cosi jako publicistický článek, musí vám stačit pouze vlastní zadostiučinění a jako bonus pochvalné mručení vašeho šéfredaktora. To v lepším případě. V horším případě vás čekají redakční úpravy a pilování textu, aby měl hlásek jako konipásek. Není potom divu, že ve čtyřicetistupňových vedrech hledají dobrovolníci a nadšenci zadostiučinění na dně rybníka či sklenice dobře vychlazeného moku. A pochvalné mručení si taky radši užijí sami při pozorování kolemjdoucích slečen (a pánů, ať nediskriminujeme redaktorky).

Díky filmovému bohu alespoň za ty pohyblivé obrázky a nakladatelstvím, že i během prázdnin sem tam pošlou do světa nějakou knihu, o které můžeme vydat propagační oznámení.  Myslíme si totiž, že jak film, tak propagace nově vyšlých žánrových titulů na náš web patří, a že se nejedná o bohapustou reklamu. Jednak nám za to nikdo neplatí a druhak nepropagujeme ani spodní prádlo, ani kartáčky na zuby, ale knihy, kvůli kterým sem většina lidí zavítá.

Jinak by totiž naši čtenáři mohli nabýt dojmu, že už tady nejsme. Že jsme se stali jen rezavým vrakem zmítaným rozbouřeným kybernetickým mořem.  To o nás totiž napsal pan Šlechta ve sloupku letošní červnové Pevnosti. A znovu se do nás pustil před pár dny na webových stránkách XB-1. Ale nám to nevadí, protože každý má právo na svůj názor a jeho prezentaci.

Vrak zmítaný čímkoli je pro mě skořápkou bez posádky a tím my rozhodně nejsme. Můžeme diskutovat o úrovni, kvalitě, zaměření nebo četnosti článků zde publikovaných, ale pořád jsou tu živí lidé, které baví to, co dělají a snaží se to v rámci svých možností dělat co nejlépe.

A navíc, i v případě internetového magazínu je četnost návštěvnosti a měřitelná čtenost (nebo minimálně rozkliknutí) článků stejně důležitá jako pro tištěný magazín jeho prodeje a předplatitelé.

Děkujeme za optání, na to si rozhodně stěžovat nemůžeme. A to je pro nás důležité. Naši čtenáři. Ti, kteří sem pravidelně zavítají i přesto, že každý den nenabízíme pět odpborně literárních článků, ale jen recenze nebo „reklamu“.

Takže, paní Mullerová, i vy ostatní škarohlídi vězte, že nás nezabilo. Ani horko, ani nic jiného, a že jsme pořád tady a čteme a díváme se a sem tam odchytíme nějakou zajímavost, o kterou se s vámi rádi podělíme. A zase budeme soutěžit.

Tak nashle někde u toho rybníka a orosené sklenice.

Monika Slíva Dvořáková
zástupce šéfredaktora