NEDĚLNÍK: Leonard Medek, Příběh, který nejspíš nenapíšu

Myslím, že každý vypravěč to zná: jsou historie, které vám straší v hlavě, ale jsou na nic, protože z nich máte jenom útržek – obraz, dva, třeba i tři, jenže zbytek chybí. Sám myslím, že kdybych si udělal pořádnou mozkovou inventuru, vydoloval bych jich aspoň dvacet (a to nepočítám ty, které mi v různých nepatrných fragmentech leží na disku; ty už jsou mimo, u těch se nevzdávám naděje, že je jednou doplním). Příběh – respektive jeho torso –, o který se s vámi dneska chci podělit, je ale svým způsobem výjimečný. Za prvé před ním mám trochu ostych, protože by se musel zaznamenat ne jako běžná dobrodružná vyprávěnka, nýbrž jako legenda – s veškerým patosem a epickou šíří, kterou takové vyprávění vyžaduje. A za druhé, hm… To, co zatím vím s jistotou, už přede mnou napsali jiní. A líp, než bych to kdy dokázal já.

O co jde? O nic menšího než zánik království. Království Thule.

* * *

První – a vlastně zároveň i poslední – svědecky podloženou zprávu o existenci země Thule přinesl řecký obchodník Pýtheás z Massilie (to byla řecká osada na místě, kde dnes leží Marseille, kdybyste nevěděli). Plavil se do Británie a potom podle evropského pobřeží na sever a Thule bylo nejzazší místo, kterého dosáhl; jeho líčení zahrnuje dosti drsné životní podmínky a rovněž popis jevu, nám známého jako „bílé noci“. To by znamenalo, že Thule leželo někde na šedesáté rovnoběžce anebo ještě severněji; já se nicméně domnívám, že jeho stoličné sídlo leželo jižněji, nejspíš někde na západním pobřeží Dánska. Proč, k tomu se dostanu později. Každopádně, někdy v následujících stoletích, pravděpodobně nejpozději v šestém století našeho letopočtu, Thule beze zbytku zmizelo. Moderní historiografie už ho nezná. O jeho poloze máme jen ony kusé údaje, zanechané nebožtíkem Pýtheem – a indicie, plynoucí z následujících pověstí. Byl tam královský hrad (tedy, hrad: spíš jen dřevěná skalla, vzhledem k dané době a končinám), vybudovaný na samém břehu moře; doslova tak, že příboj olizoval jeho základy. (Případně, kdybychom přistoupili na umístění někde v norských fjordech, na okraji útesu nad mořem. Dánsko je ale placaté, a já mám důvod držet se Dánska.) A někde poblíž hrobka (zase, vzhledem k místu a době: pravděpodobněji jen mohyla, žádná pompézní stavba se sloupy a zdobeným portikem). To je všechno, víc nic.

A teď, k čemu tam došlo? První část pověsti zaznamenal Edgar Allan Poe. (Jeho text Thule výslovně nezmiňuje, hovoří jen o „kingdom by the sea“, leč tím se nenechte zmást; to „království při moři“ a časové určení „many and many a year ago“ je podle mne jednoznačné.) Mladý král – možná teprve princ – se zamiloval do dívky a ona do něj; královo/princovo jméno Poe neuvádí, dívce přisoudil veskrze moderní a dosti plebejské jméno Annabel Lee. Ani Vítězslav Nezval, který Poeova slova přeložil do češtiny, se nedomníval, že by Lee bylo příjmení (kdyby ano, napsal by „Annabel Leeová“), a já se to nedomnívám rovněž. Ovšem nemůžeme po Poeovi chtít, aby se vyznal v severských jménech, a kdo ví, nakolik se vyprávění zkomolilo, než dospělo až k jeho uším… Pracovně přijměme hypotézu, že se ve skutečnosti nazývala nějak jako „Anberth Leifsdóttir“, to je celkem pravděpodobné. Ostatně, v tom směru lze ještě bádat.

Podstatné je, že ti dva se měli brát, ke svatbě ale nedošlo; holka umřela. Osiřelý ženich z jejího skonu vinil vyšší bytosti („anděly“, podle Poea), s tím, že ji zabily proto, že na nebesích nepobývaly ani z poloviny v takovém štěstí, jako oni dva ve své lásce, a že prostě záviděly. A trval na tom, že už nebude nikdy šťastný, dokud nespočine v „hrobce“ po jejím boku… Potud Poe, nešťastný, romantický Poe.

Pokračování uvádí Johann Wolfgang Goethe (překlad Otokara Fischera):

„Byl jednou jeden král v Thule,
ten dostal zlatou číš,
dostal ji z rukou své milé,
když ležela na smrt již...“

Dál to pokračuje, že se od oné číše nikdy neodlučoval, dokud nezestárl, až ve smrtelné hodince ji vmetl do moře, aby z ní nepil už nikdo další. Finis, tečka. (Zesláblý, umírající, mohl tak učinit jedině z okna, proto soudím, že skalla stála na samé hranici příboje. Fischerův překlad hovoří o „zámku ve výši nad mořem“ a německy neumím, abych si to ověřil v originále; pokud je to tak, svědčilo by to znovu spíš pro umístění na útesu, avšak… No, však uvidíte sami.)

Tolik tedy víme. A teď, co z toho?

* * *

Tak především, mám za to, že s tou číší to nebylo jen tak. A v západoevropských dějinách se nabízí toliko jediný pohár/číše/kalich, který vyvolal dost rozruchu, aby padal do úvahy… Ano, správně, Svatý grál. Josef z Arimatie jej dovezl někam do Francie (podle jiné verse do Británie), načež se Grál ztratil kamsi na sever, kde jej mělo střežit devět panen… Můžeme oprávněně hádat, že Annabel/Anberth byla jednou z nich. Poblouzněná láskou, ukradla Grál pro svého nastávajícího (a taky asi přestala být pannou; tyhle věci obvykle jdou jedna s druhou). V souladu s tím lze i souhlasit s Poem – respektive mladým thulským králem –, že její smrt způsobil zásah oněch vyšších sil; nikoli však z nějaké závisti, nýbrž jako trest za její poklesek; než ale skonala, stačila Grál předat snoubenci. To souhlasí jak s tím, co uvádí Poe, tak s Goethovou částí.

A dál? Mladý thulský král potrestán nebyl, on se ničím neprovinil. Protože však Grál držel neoprávněně, nepožíval ani výhod z jeho vlastnictví plynoucích – to znamená, že zestaral jako každý jiný smrtelník. Možná i rychleji, a ne právě štastně, neboť nevěřím, že by se mu „vyšší moc“ nepřipomínala ve snaze donutit ho, aby pohár vrátil. Nicméně dožil přiměřeně přirozeným způsobem… Až do chvíle, kdy mrštil pohár do moře. To byl počin naprosto neomluvitelný, skutek, jaký se neodpouští. A trest následoval neprodleně.

Jenže už nepostihl krále. Ten tak jako tak umíral, jemu už nebylo co udělat. Místo něj to odneslo jeho království. Thule zaniklo, zničeno božím hněvem…

A tady jsme u toho, proč se domnívám, že králova skalla musela stát na dánské půdě. S těmi državami daleko na severu v oblasti bílých nocí se to nijak nevylučuje, historie Dánska, Norska a Švédska se až do nedávné minulosti skládá v podstatě hlavně z mocenských přesunů mezi těmito třemi zeměmi, co chvíli držela v područí jednu nebo obě zbývající kterákoli z nich. Podstatné je, že v následujících staletích měli rytíři z civilisovanějšího, křesťanského jihu důvod věřit, že Grál zase najdou. Což – byl-li by uvržen do moře někde u skalnatých norských břehů – bylo naprosto nepravděpodobné. Ne však v Dánsku.

Totiž, evropské pobřeží od západního Dánska až hluboko na jih, přes Frísko, Holandsko a vlastně až po Normandii, je kromobyčejně nestálé. Jsou zaznamenány případy, kdy tu zmizely obrovské plochy půdy (přinejmenším v jednom případě dokonce celá farnost) smeteny náhlou bouří, aby se pak po desítkách či stovkách let při dalším pohybu země a vod opět vynořily… A přesně tak zřejmě proběhl i boží trest, dopadnuvší na Thule (nebo aspoň jeho srdce, tedy královu skallu, Anberthin hrob a dostatečně velký kus okolí, aby to znamenalo pro království smrtelnou ránu): rozhněvané moře se zvedlo a prostě to všechno spolklo. Načež, po přiměřeně dlouhé době, zase ustoupilo, tentokrát dál, než bylo předtím, a Grál se ocitl na suchu (no, spíš v blátě), připraven pro toho, kdo jej najde…

* * *

No, a to je všechno. Dá se to vyprávět jako temný, vznešený, osudový příběh. (Na což se necítím práv.) Nebo je možné celou tuhle konstrukci doplnit dostatečným množstvím vedlejších odkazů – a některé její zdroje, to znamená Poea a Goetha, naopak zamlčet a naservírovat je jako hotovou věc – a s vážnou tváří ji traktovat v libovolném záhadologickém časopise… (Oni by na to skočili, ne že ne. Avšak to jsou vody, do kterých nechci.) A do třetice bych na ni mohl zase pokojně zapomenout… Jenže ono to vrtá hlavou, vrtá…

Nu, a pak je ještě čtvrtá varianta. Můžete to někdo napsat za mne. Co vy na to?