NEDĚLNÍK: Ondřej Nečas, Je důležité míti svůj názor(?)

Žijeme v době názorů, valí se na nás ze všech stran. Většinou ve formě krátkých stravitelných hesel, které můžeme přijmout, nebo odmítnout, ale očekává se, že se k nim nějak postavíme.

Vzpomínám si, že kdysi jsem taky míval na věci vyhraněné názory a byl jsem ochotný se pro ně hádat. Dneska čím jsem starší, tím víc mám pocit, že názory jsou cenné právě tím, že se můžou lišit, že daleko zajímavější než bránit vlastní názor je poslouchat názory ostatních. Zní to trochu školometsky, vím, ale zkoušet si cizí názory může být někdy podobně vzrušující jako vyzkoušet cizí šaty. Nakonec dospějete k závěru, že jediný spor, pro který má smysl se hádat, je spor mezi rozumem a hloupostí.

Názory by měly být rozumné a promyšlené, nesmí ignorovat fakta a logiku, zkrátka nemají být blbé. Proti blbosti je třeba bojovat, to nepochybně – jenomže tady se nachází to úskalí, na kterém celý tento bohulibý přístup obvykle ztroskotá: Člověk snadno upadne do sebeklamu, že hlupák je ten, kdo má názory, s nimiž nesouhlasím. A to je klam docela urputný.

Objektivní blbost existuje, ne že ne. Už jsem ji potkal příliš často a také už jsem mnohokrát viděl její tragické důsledky, než abych se nechal přesvědčit, že je to jen jistý druh neortodoxního světonázoru, na který má každý právo. Ne, s blbostí se bojovat musí.

Jenomže jak ji s jistotou poznat? Jak se má člověk vyhnout riziku, že roli blbce nepřevezme sám?

Nad touhle otázkou se dá dumat dlouho a žádná odpověď není neprůstřelná. Sám znám jen jediný klíč, který mi dává smysl a jakousi jistotu, jediný objektivní a měřitelný znak – a tím jsou, chvíle napětí: knihy.

Hloupost totiž ve skutečnosti neznamená nízké IQ, ale je to především nedostatek rozhledu. Knížka, jakákoliv, obsahuje kus světa nepřežvýkaného do hesel, a je jedno, jestli je to skutečný, nebo fantastický svět, vždycky tam bude něco, co nám dá poznat nové, nenavštívené kouty.

Někdo bude prohlašovat, že jsou knihy hodnotné a knihy bezcenné a že je třeba sahat po těch prvních a ty druhé potírat. Že musíme literaturu rozdělit na kvalitní a brakovou a mezi nimi že je jasná hranice. To je omyl. Některé knihy jsou jistě intelektuálně či literárně hodnotnější než jiné. Ale knihu neoznačíme za plytkou proto, že taková je, nýbrž proto, že nám přestává stačit. Že už nám nemá co dát – a to je velmi individuální.

Označovat fantastickou literaturu za nízkou a bezcennou je stejný hřích jako označovat naučnou literaturu za nudnou, filozofickou za nesmyslné žvásty pro snoby, poezii za pózu, osobní vyznání za kalkul, a tak dále. Knihy, podobně jako názory, jsou různé, nemusí se nám vždycky líbit, ale měli bychom je číst a vnímat.

Některé názory mohou být mylné, některé dokonce nebezpečné. Ale kniha – a zde mi dovolte tvrzení, které aspiruje téměř na mentorské ponaučení: Kniha může být nebezpečná jen v jednom případě – pokud je to jediná kniha, kterou jsme četli.
Takže čtěte, přátelé. Čtěte všechno, zkoušejte, objevujte, vracejte se tam, kde se vám kdysi nelíbilo, třeba jste se změnili. Neodsuzujte nikoho za to, co čte, a raděj čtěte s ním, nebo ho přesvědčte, ať čte s vámi.

Přeji dobré čtení.

Ondřej Nečas (*1978)
Vystudoval Fakultu informatiky na Masarykově univerzitě v Brně, v současnosti pracuje v univerzitním vydavatelství zaměřeném na publikace v Brailleově písmu a občas také učí logiku. Jeho rozmanitou povídkovou tvorbu lze nalézt především na stránkách časopisů Pevnost, Ikarie / XB-1 a rovněž v řadě tematických antologií. Nečas se s jistotou a bravurou pohybuje jak v žánrech sci-fi (Operace Picasso, Moře pláče pro královnu) a fantasy (Poslední ze čtyř, Zeranin pás, dva díly série Kladivo na čaroděje), tak na jejich pomezí (Putování za Zázrakem Bergedonu). Navíc je s oblibou kombinuje s detektivkou, jako třeba v knižní prvotině Případy hejtmana Ambrože (2007). Literárním úkrokem stranou je ryze pohádkový titul O princezně trochu zakleté (2009).