ANKETA: Co se vám vybaví, když se řekne horor?

Co se vám vybaví, když se řekne horor? Redaktoři Sardenu na to mají mnoho odpovědí.

Frecerick
Hrůza. Děs. Strach. Pocity, pro které byl samotný žánr stvořen a je jeho cílem je vyvolat. A já na ně reaguji silným: „Ne, díky!“ Horory jako žánr (filmový) jdou úplně mimo mě a nenacházím racionální důvod, proč by je někdo měl mít rád. Jediní lidé, které znám a dobrovolně u nich tráví své večery, jsou buď sadisti, nebo lišáci, kteří je používají jako prostředek k bodování u vystrašených holek. Aby to ale nebylo tak jednostranné, samozřejmě nepopírám existenci kvalitních hororů, celá ta premisa je mi však cizí – nerad se bojím. A ne, odmítám protiargument, že jsem posera! Vždy dám zkrátka přednost žánru, jehož primární cíl není vystrašit, ale i přes to svou atmosférou dokáže donutit člověka zatajit dech a oněmět hrůzou – viz thrillery, krimi apod.

Tereza Kadečková
Vybaví se mi starý, patrový dům babičky. Když jsem byla dítko, nechávala mě babička dívat se na televizi dlouho do noci, zatímco ona už v patře spala. Tehdy jsem hororům propadla, protože po desáté večerní se v televizi našlo leccos krvavého. Nejhorší horor jsem ale zažila pokaždé, když jsem měla jít spát.
Musela jsem projít kolem prosklených dveří na terasu. Protože jsem si vždycky svítila, nikdy jsem nevěděla, co se za nimi schovává. Co když tam zrovna stojí Ghost Face připravený vtrhnout dovnitř a ubodat mě? Tehdy mě uklidnilo jen zhasnout světla a vidět prázdnou zahradu.
Jenže zhasnutá světla mi nepomohla, protože cestou jsem musela obejít věčně otevřený vchod do sklepa. Před vrahem mě možná chránily zavřené dveře na terasu, ale kde jinde sídlí démoni než ve sklepě? A ty jsem neměla jak zavřít!
Jinými slovy… byla jsem mistr v běhání po tmě po schodech nahoru a rovnou do postele. Peřina je nakonec to nejlepší silové pole v boji proti zlu!

Václav Kňourek
Horor, toť osudová životní milenka. Dokonale svůdná, aby vás na počátku mohla lehce lapit. Chladnokrevná a krutá, když vám pragmaticky a s ledovým klidem popisuje detaily všemožných hrůz, kterých je schopná. Šílená a prokletá, neboť často na pozadí výplodů temných zákoutí její mysli cítíte démonickou přítomnost cizího, nelidského zla. Femme fatale. Doslova. Nelze ji nemilovat. A nelze ji ani opustit - nikdy vám to už nedovolí…

Tomáš Kouřil
Dvě věci, jednu rád nemám, druhou si naopak užívám.
První jsou duchařské filmy snažící se z diváka vytřást duši. Nejsem taková povaha, abych v nich našel zalíbení. Ještě možná v pubertě jsem se snažil neztratit tvář a pár hororů s ostatními zhlédl, po třicítce se ale život změní a pohodlí zvítězí na všech frontách. Začal jsem třeba mít radost z ponožek pod stromečkem a přestal sledovat horory. Na světě je dost hrůz, proč si přidávat. Na druhou stranu obdivuju ty, kteří nemají práh samodefekace tak nízko, a nehnou u nich brvou.
Druhou věcí je kniha To od Stephena Kinga, kde je prvek hororu výrazný, není ale jediný. Zatímco v prvoplánových duchařinách jsou postavy panáci, které má jen zabít něco, co vylezlo ze studny, z televize nebo z tmavé uličky, tady jsou to plnohodnotné charaktery prožívající mnohem víc než jen nahánění klauna po maloměstě. Ano, kniha je etalonem v budování napětí a strachu, ale vedle toho jsou tu ještě neobyčejně věrně popsané životy obyčejných lidí a, s prominutím, sraček, které prožívají. A vedle nich se nějaký klaun může zahrabat. V tom vidím poselství knížky a to pro mě znamená to hodnotné na žánru hororu.

Honza Křeček
Kruh. Nakladatelství Golden Dog. Stephen King. Aktuálně Desatero Romana Bílka, které pomalu dočítám. A neurčitý pocit odporu. Horory moc nemusím. Četl jsem samozřejmě klasiky (Poe, Lovecraft, King, Barker, Lindqvist…) a v knižní podobě mě nic moc neděsí a nedojímá. Nejsem jako kamarádka, která po dočtení Řbitova zviřátek musela spát týden v ložnici s rodiči (podotýkám, že jí bylo přes dvacet…). Něco jiného je vizuál. Na hororové filmy a seriály se nedívám, jakmile se zdá, že bude dílo byť jen minimálně „bubavý“, nepustím si to. Realita je občas děsivější než sebelepší horor.

Tereza Kučírková
Vybaví se mi jediná věta: I LIDÉ DOVEDOU OLIZOVAT RUCE. Když mi bylo asi deset, mohli jsme na táboře zůstat déle vzhůru a vykládat si u ohně. A nějakou prazvláštní samozřejmostí, tak jak to děti u ohňů dělají, jsme sdílely hororové historky. Tehdy na mě nesmírně zapůsobil příběh dívky, jež je sama doma s milovaným psem, který spí pod její postelí a v noci jí láskyplně líže ruce. Na konci víkendu však zjistí, že pes je již několik dní podříznutý, aniž by jeho olizovací zvyk přestal. Pointou hororu je tedy již zmíněná věta. Zajímavé je, že tyhle táborové horory sesbíral Ulf Palmenfelt do své antologie Požíračka mrtvol, která vyšla i v češtině. A je fantastická, dýchá z ní atmosféra kouře, kuželů světla z baterek a palandových postelí. Některé historky jsou skvělé a některé hodně špatné, tak jak to má být. Jo a je tam i lízací pes.

Jana Kvičerová
První, co mi přišlo na mysl, byly Noční můry v Elm Street od Jeffreyho Coopera – jediná čistě hororová knížka, kterou jsem se kdy odvážila přečíst. Bylo mi asi jedenáct a můžu říct, že Freddy mě ve snech strašil dost dlouho. Pak ho na pár let vystřídala Samara z filmu Kruh.
Možná jsou to právě oni – nebo spíš teenagerovská záliba v krvácích a duchařských filmech, na který mě dneska nikdo nedonutí se ani koutkem oka podívat – kdo může za můj nynější strach číst a vidět všechno, co nese štítek horror. Jsem totiž posera a strašně nerada se u něčeho bojím :).

Martin Novák
Horor – pro mě je to ztráta jistoty. Ztráta kontroly. Myslíme si, že víme, jak se věci mají. Že známe lidi kolem sebe. Že se nám nic z těch ohavností, o kterých se píše, nemůže stát. Že doma jsme v bezpečí…
Ať už je to duchařský příběh, body horror, nebo lovecraftovská kosmická hrůza, nejvíc na mě působí právě to, co nám tyhle domnělé jistoty rozbíjí. To, co nám připomíná, že vesmír může být šílený místo bez boha, spravedlnosti a práva. A že náš bezstarostný život je spíš výjimkou než pravidlem.
Tak snad se většina horrorů plete :).

Filip Roháč
Horory jsou pohádky pro dospělé.
Mají stejný význam i stejnou funkci: Předávají ponaučení. Mají nás donutit přemýšlet. Ale jelikož jsme dospělí, je mnohem těžší nás vytrhnout z komfortní zóny, z každodenního života. Pomáhají nám uvědomit si, že stále žijeme a že to je stav velmi vzdálený od smrti, a přesto smrti velmi blízký.
Horor je ale taky nebezpečný. Naše opičí mozky si ještě nezvykly vidět rozdíl mezi naší představivostí nebo obrazem a realitou. Pokud sledujeme příliš brutální, bolestivý či strašidelný příběh, někde hluboko uvnitř nás roste přesvědčení, že je skutečný. My si to možná neuvědomujeme, ale příliš silné zážitky u hororových filmů, knih, ale také zvuků, obrazů či pocitů v nás zanechávají trauma - která později mohou vyplavat na povrch.
S horory je to jako s drogami: Užívejte ve správné míře a realita se vám rozšíří stonásobně. Přežeňte to a realita se vám rozšíří mnohem víc. Pak vás pánbůh chraň.

Monika Slíva

Víte proč je kniha bezpečnější než film? Protože při čtení si můžete představit jen to, co vám vaše mozkové závity dovolí. Ve filmu konzumujete vizi scénáristy oživenou vnitřními démony režiséra a můžete je ovlivnit tak leda tím, že zavřete oči.
Za mě musí horor mít happy end! Klidně si myslete, že nemám všech pět pohromadě, ale je to tak. K čemu je pak hlavnímu hrdinovi celé to pachtění a překonávání děsivých překážek, když ho nakonec stejně zamordujou? Což je jeden z hlavních důvodů, proč na horory nerada koukám. Nikdo vám dopředu neřekne, jak to dopadne. Horory je nejlépe sledovat za slunného odpoledne ve společnosti dalších lidí. Kdo se potřebuje dívat uprostřed noci, s tím se nekamarádím. A na splatter nebo klasickou vyvražďovačku? No to už vůbec ne. Ani v poledne. Nejlepší horory jsou ty, které to nemají napsané na čele, v titulních ani na předsádce a fantastika jasně vede. Honí-li vás fujtajblák v chodbách kosmické lodi nebo v chodbách dávnověku, jaká je pravděpodobnost, že vám pak vyleze zpod postele?
Když je to dobře natočené nebo napsané, aťsi je to třeba horor a blbé příběhy mě nebaví ani v jiných žánrech.

Renata Staurovská

Asi nebude překvapením, když jako první asociaci k hororu zmíním jméno Stephena Kinga. Z našich redaktorů ostatně určitě nebudu jediná, proto zmíním přímo jeho knihu Danse Macabre. A budu ještě konkrétnější, její hned první kapitola. V ní totiž King popisuje okamžik, kdy on, spisovatel, který s až škodolibou radostí přináší noční můry svým čtenářům, sám pocítil ten první, nezapomenutelný a nefalšovaný děs. Byla to sobota 4. října 1957 a budoucímu slavnému spisovateli bylo tehdy pouhých 10 let. Spolu se svými kamarády seděl v kině a vůbec netušil, že jeho život se za chvíli obrátí vzhůru nohama. Pokud ale čekáte, že vám teď doporučím nějaký super horor z roku 1957 který nasměroval Kinga do temných zákotí jeho vlastní duše, musím vás zklamat. V kinech dávali černobílé sci-fi Ufo útočí. Dost dobře by tam ale mohlo být cokoliv jiného - samotný snímek totiž na jeho hrůzostrašném zážitku vlastně vůbec žádný podíl nenesl. Jen v jednu chvíli obsluha bez varování vypnula promítačku, v sále se rozsvítila světla a na pódium vystoupil vedoucí kina. Horor započal. Tušíte, co za důležité sdělení pro ně ten pán na pódiu měl? Podívejte se znovu na datum, kdy se to celé odehrálo. Ano, správně. Rusové právě do vesmíru vypustili Sputnik a definitivně tak mladým američanům, kteří vyrůstali v "podivném cirkusovém ovzduší paranoii, patriotismu a národní namyšlenosti" zbořili představy o světě. Děs, nepochopení, konfrontace a odmítání... Jak lépe by se dal hororový žánr vůbec vystihnout?

A v tomto kontextu se ve Stratfordu opět rozběhl film a všude byly slyšet zlověstné, cvrlikavé hlasy lidí z létajících talířů: "Pozvedněte oči k obloze... z oblohy se vám dostane varování... pozvedněte oči k obloze..." (Dance Macabre, 46)