RECENZE: Jan Vavřička, Vostrá pohoda

Nápady a sex na malém prostoru

Nápad je u psaní vždycky důležitý a snad nejdůležitější musí zůstat při psaní klasických detektivek a science fiction. Jana Vavřičku bych snad po právu označil za ostříleného specialistu krátké, vypointované povídky, která vás hlavou napřed vtáhne do všemožných akcí a ve finále vyplivne s okouzlením v duši i mozku. Každá jeho próza je vždycky odvážně postavená, ale nikdy nesklouzne do fantasmagorie, a to ani při občasných odbočkách od sci-fi do fantasy. K těm došlo v následující knize ovšem jen ve dvou případech z třinácti.

Roku 2010 Vařička shromáždil některé své příběhy do knížky Vostrá pohoda a vydal je vlastním nákladem, i když mnohé předtím uspěly v soutěžích a tři ty sofistické soutěže dokonce vyhrály. A třikrát byl Vavřička třetí… Ale nechme úvah nad vnějšími šancemi a vraťme se dovnitř a k nápadům.

Ty jsou důležité, jak řečeno, ale nikdy bychom asi neměli psát jen a pouze pod vlivem nápadu, nýbrž… i pod tlakem emoce, samozřejmě, protože chybí-li emoce, pak rafinovaný (více anebo méně) kalkul vystrčí rohy i skrz sebelepší syžet a pravda, i rafinovaný konstrukt může být imponující, ale robotům. Právě toto nebezpečí Vavřičkovi, myslím, místy hrozí a jak se zdá, přímočaře píše třeba i o sexu a všemožných touhách, avšak někdy až moc laboratorně. Naštěstí ne odtažitě ani neúnosně chladně a jedna z definic ostatně interpretuje science fiction i jako literární laboratoř, takže… Co? Jisté je, že by podobné laboratoře neměly produkovat JEN mistrné hříčky, ale generovat povídky s určitými přesahy, které by sice neměly být vyslovovány, v našich hlavách by však měly při čtení naskakovat. Ne, autorův názor nepotřebujeme. Názor si uděláme sami, i když pod jeho vlivem.

Nu, a také to naposled naznačené u Vavřičky, zdá se, funguje a skoro bych už napsal, že vždycky, a třeba i v kratší povídce Vánoční kapr, kterou bych osobně interpretoval jako metaforu o násilí vyprodukovaném pučící erotikou. A zrovna tak u (vcelku) geniální prózy Tradice s motivem smrtících dárků, za kterou by se možná nestyděl ani Ondřej Neff, i když si některé pasáže, pravda, asi zasloužily šířeji rozepsat. "Šlape" ovšem i Rodina – a rozvíjí motiv dvojnictví a klonování. Úvodní Dědictví jako by naopak sehrálo s pohlavími partnerů až moc samoúčelné šachy "na efekt", ale celkem sestavil Jan příjemně hutnou publikaci povýšenou navíc patnácti ilustracemi (vč. té na obálce) Petra Šrédla z Boru u Tachova, který je znám ze spousty zdejších i zahraničních výstav.

Co ještě povyšuje Vavřičkovy propracované žerty?

Jistě i právě ta stroze syrová úspornost, která je mu vlastní a bude - možná - vadit čtenáři utopenému beznadějně někde v realitě všedního dne. Pravověrný scifista však podobnou úsporností žije a ne, Ondřeje Neffa jsem nepřipomněl náhodou. Také on ví, jak psát úsporně (i navzdory mnoha vydaným románům) a taky on umí vyvolat až clarkovský pocit úžasu, podstatu ryzí science fiction. Taky on ovšem někoho umí iritovat až jakousi drsnou necitovostí. Byl-li Neff (či je) Vavřičkovým vzorem, to, přiznám se, nevím, protože se s autorem osobně neznám, ale na „západočeského Neffa“ by Vavřičku snad i pasovat šlo.

Jan Vavřička: Vostrá pohoda (vlastním nákladem, Stříbro 2010)

Přečtěte si také povídku Třináct.