BLACKOUT: První minuty/2

BLACKOUT

DÍL PRVNÍ/VÝPADEK

KAPITOLA 1: PRVNÍ MINUTY

12.

Do plachého a slušného mladíka Jana Kozáka, hubeného až vyzáblého blondýna, by určitě nikdo neřekl, že po ubíjející náhradní vojenské službě v Motolské nemocnici se baví psaním povídek, kde sviští meče, oddělující hlavy od trupů, kde šípy se samoroztahujícímí se hlavicemi pářou vnitřnosti svých obětí, kde svalnatí muži a nepohodlně oděné dívky bojují proti všudypřítomnému Zlu těmi nejbarbarštějšími prostředky.

Kozákovi dokonce nedávno nakladatelství Century zařadilo jednu jeho povídku do fantazy souboru, který získal v Ikarii tři a půl hvězdičky! Dostal i autorský výtisk, ale dosud se s ním nikomu nepochlubil, byl velmi plachý. Autorský výtisk ho hřál na duši, nicméně rád by se konečně dočkal honoráře. Kniha vyšla začátkem března, peníze mu prý pošlou na sporožiro. Nedávno už dostal poštou avízo, ale žádný bankomat to dosud nevzal na vědomí. Už jim fakt zavolá! Ještě poslední pokus učinil na stanici metra Nové Butovice, kam ho z Motola dovezl přeplněný autobus linky 179.

Strčil kartu do elektronického Oslíka-otřes-se, vyťukal PIN a s napětím stiskl tlačítko "zůstatek". Oslík zachroupal a ze štěrbinky vysunul lísteček s cifrou. Kozák zajásal - už je to tady! Dal pokyn "pokračovat" a vytřásl z oslíka obě pětisetkoruny, jež mu na konto přibyly. Chtěl se doma před rodiči konečně ukázat. Dobrou náladu mu nezkazil ani otylý padesátník, který ho od oslíka téměř odstrčil. Kozák vyšel z vestibulu metra na nástupiště autobusů a ještě jednou zkontroloval svou kořist. Už si maloval skvělou budoucnost: Byl by schopen napsat jednu povídku týdně, když se do toho dá, rok má asi padesát týdnů, krát tisíc, to máme...

Z libých představ ho vyrušilo vzteklé nadávání neurvalce, který ho před chvílí atakoval. Tlusťoch tloukl do oslíka, nadával a dožadoval se po něm peněz nebo aspoň navrácení polknuté karty. Bezúspěšně. Bankomat České spořitelny lhostejně a tupě ignoroval všechny vznesené požadavky, jako ten osel. To byla teda klika!, uvědomil si Kozák. Měsíce čekám na prachy a teď se mi podařilo vyzvednout si je těsně před výpadkem. Automaticky se podíval na své hodinky po dědečkovi. Přesně tři deset, no přesně, někdy se trošku opožďují.

Z nástupiště metra se začaly ozývat vzteklé i ustrašené hlasy, první rozzlobení cestující se drali po schodech ven. To musí být velký výpadek, napadlo Kozáka, ještě že je tady metro hned pod povrchem, dole ve městě to budou mít horší.

Z úvah ho vyrušil pohled na potácející se letadlo, jež si to šinulo přistávacím koridorem od jihovýchodu na Ruzyni. Obrovitý airbus se ve vzduchu jakoby zastavil, záď se mu propadla a už padal jako kámen k zemi. Strachem ochromený Kozák sledoval, jak se letoun neustále zvětšuje, vypadalo to, že se řítí rovnou na něj. Šlo o pochopitelný optický klam. Letadlo bylo větší, než si uvědomoval. Spadlo tři sta metrů daleko, ale přeci ještě mělo nějakou dopřednou rychlost. Za děsivého lomozu, připomínajícím mnohonásobně zesílený skřípot křídy na tabuli, nezadržitelně klouzalo po široké Radlické ulici. Piloti snad doufali v nouzové přistání.

Nejdřív přišlo letadlo o svá křídla. Sloupy veřejného osvětlení se nehodlaly svého místa vzdát bez boje. Pod mohutným kolosem křupala právě zastavená auta jak rozmáčklí brouci. Plamínky třením vzníceného kerosinu, jenž vytékal z pahýlů po křídlech, tančily v dlouhých úzkých pruzích. Po dvou stech metrech pekelné jízdy se bezvládný stroj zastavil až o nedávno otevřenou benzinovou pumpu. Ozvalo se něco jako kvadrofonní výdech obra.

Nejdříve vyletěly kerosínové plameny z nádrží letadla, které za sebou v proudu žhavého vzduchu vytáhly neuvěřitelnou změť papírů. Pak do asi padesátimetrové výšky vyšlehl benzinový plamen z pumpy, následován temným kouřem ze zapálené nafty.

Z nebe začaly pršet trosky vyvržené z vraku letadla i zasažených aut. Před Kozáka dopadla utržená ženská hlava s dlouhými hořícími vlasy. Omdlel. Když se probral, ležel v několikanásobné řadě, do níž skládali mrtvá těla a jejich části dobrovolní zachránci. Málem omdlel podruhé, ale to si ho už všimli, ujali se ho a poskytli mu i injekci nějakého utišujícího prostředku.

Už nikdy nenapsal ani řádku.

13.

Vedoucí úseku prodeje potravin obchodního domu Máj Josef Bouček, kulaťoučký jako jméno, které nosil, byl na podobné situace připraven. Musel být, měl hmotnou zodpovědnost. Když v celém podzemním podlaží zhasla světla a nerozsvítila se ani ta nouzová, povzdechl si jenom - samozřejmě, to se musí stát zrovna při páteční nákupní špičce. Popaměti sáhnul po telefonním sluchátku. Místní linka byla hluchá.

Sehnul se pod psací stůl a po hmatu vytáhl připravenou petrolejku. Od doby, kdy mu při podobné příležitosti vypověděla poslušnost služební baterka, se raději spoléhal na tradici. Jako dítě míval na pionýráku kovovou tříbuřtovku, šajnila alespoň na sto metrů. Dneska je všechno z plastu, do toho jsou zalisovaný kovový kontakty, nic to nevydrží. Kov a plast, to je přeci kravina, říkal si, když zápalkami rozžíhal knot.

Samozřejmě, už dlouho nebyl žádný výpadek, ženský u pokladen si nevyměnily včas baterie a vytekly jim. Žádná nesvítí. A byla by tady tma jak v prdeli, uvažoval, když vítězoslavně nesl rozsvícenou lampu k pokladnám.

Nakupující dav nejprve ztichl, pak se začaly ozývat výkřiky a nadávky. Někde se sypaly konzervy, jinde se ozval zvuk roztříštěného skla. Do toho se jako bůh spásy zjevil vedoucí Bouček se svou petrolejkou a rozlehlou halou se ozval jeho jistý hlas:

"Dámy a pánové, dámy a pánové, klid, prosím. Pro technickou závadu je ukončen prodej. Kdybyste laskavě mohli prodejnu opustit přes tuto pokladnu, kde vám umožníme zaplatit. Automatické dveře u východu jsou uzavřeny, použijte prosím dveře pro vstup. Tudy prosím!" A pokladním tiše zavelel: "Zamkněte si kasy!"

Boučkova sebejistota a klid zapůsobily. U vyčleněné pokladny se dokonce vytvořila jakási fronta. Více lidí ale procházelo kolem zavřených pokladen - hlavně matky s dětmi. Rozhazovaly prázdnýma rukama, vozíky se zbožím zanechaly kdesi ve tmě, musí rychle ven, to víte, děti. Všichni procházeli kolem Boučka, který se na každého usmíval svou dobromyslnou tváří:

"Promiňte nám to prosím, příště přijďte zas."

Odpovídali: "To se stává. Nashledanou." Slušní lidé.

Po půlhodině byl krám prázdný. Bouček si oddechl, žádní ušlapaní, žádní ranění, to by teprve byl průser! U zavřených pokladen mezitím zaplály svíčky z drogistického oddělení. Pokladní počítaly peníze. Bouček je obešel a zkasíroval. Pak je propustil ven.

"Počkejte před metrem," požádal je. "Budeme muset udělat inventuru, až se rozsvítí".

Uložil tržbu do trezoru. Pak ještě prošel celou prodejnu s lampou v ruce, jestli v ní náhodou někdo nezůstal. Cestou bezděky registroval prodejní pulty. Samozřejmě - u všech regálů ubylo trochu zboží, když slušňáci kolem nich v přítmí šli, málokdo odolal, aby nějakou drobnost nestrčil do kapsy. To bylo v normě. Ale regál s tvrdým alkoholem byl absolutně vybílený! A přece - v koutě se krčila zapomenutá černá láhev fernetu. Bouček si povzdechl, zastrčil sirotka do kapsy svého pláště a šel ven. Když zamykal mříž u dveří jenom se tiše modlil, aby alespoň do zítřka tenhle podělanej výpadek někdo odstranil. Jinak mu vytečou mrazáky a ten sajrajt budou muset uklidit zase sami.

Vyšel po schodech ven. Tam panoval neuvěřitelný zmatek. Tramvaje stály. I auta. Nikdo ale netroubil, ani nezvonil. Ani sirény se neozývaly. Jen šum lidských hlasů. Ženský se mu rozutekly. Žádný z vedoucích obchoďáku nebyl v dohledu. Rozhodl se, že počká do setmění a pak se na to taky vybodne. Zabalil to ale mnohem dříve, když zaregistroval hlouček lidí přicházející od Vladislavky. Ti pánové nevypadali jako slušní zákazníci. Před chvílí nakupovali v blízkém Army shopu, ale ani tam neplatili.

14.

Františka Kučeru poslala žena do prodejny na rohu Nádražní ulice pro záchranný nákup až večer. Dřív se totiž domů nedostala a jejího muže samotného něco tak přízemního nenapadlo. Nadávala, jak se musela táhnout přes podělanou Prahu až z Hloubětína, jak má rozbitý nohy a nadávala, že zatím nenakoupil.

Franta už z dálky zaregistroval dav nespokojených zákazníků. Na skleněných dveřích byl přilepen papírový pytlík s načmáraným nápisem "Z technických důvodů zavřeno".

Lidé reptali, někteří bušili do skleněných dveří pěstmi a pak zase nespokojeně odcházeli ke konkurenci. Franta se sebral a šel domů. Když si však na schodech představil, jak bude žena nadávat, raději se otočil a sešel do sklepa pro ocelovou tyč, kterou si jednou přinesl z práce ze šrotu, že by se mohla někdy hodit. Teď nadešla její chvíle. U prodejny se nadávající dav proměňoval, ale příliš netenčil.

Franta byl od pohledu sebejistý pořízek s vyzývavým plnovousem, ale většinou dělal jen to, co se po něm chtělo. Sám nikdy neprovedl nic špatného, na to se moc bál. Bál se policistů, bál se šéfa, bál se ženy. Jen v davu se nebál. Na fotbale, ani teď. Udeřil tyčí do výlohy a bylo to. Stal se z něj král ulice. Lidi ho popleskávali po ramenou. Když přinesl domů narvanou sportovní kabelu plnou tyčí salámu, konzerv, šunky, plechovek s pivem a lahví koňaku, byl král i doma před manželkou, jen děti se tvářily nějak divně. Na chleba zapomněl, salám zajídali krekery.

15.

Na Pánu světa, jak svoji dvoustěžňovou plachetnici hrdě nazvala parta brněnských vysokoškoláků, se chystali na přicházející bouřku. Z vrcholků oceánských vln už začala odletovat vodní tříšť, když devítičlenná posádka dokončila svou práci se skasáváním plachet. Jediná kosatka na přídí se vzdouvala v nárazovém větru, aby zvýšila manévrovatelnost yawlu.

Ráno vypadala obloha velmi pokojně. Bělostné mráčky za zádí, nad západním obzorem, však po několika hodinách zčernaly a začaly si mezi sebou vyměňovat zášlehy světla. Přes vodu se k nim valilo brumlání hromů. Tady, v blízkosti Bermud, se dokáže počasí rychle změnit.

Když už byly plachty svinuty a posádka pevně uzavřela všechny poklopy, sešli hoši do podpalubí, aby uklidili veškeré drobnosti, jež by při kymácení lodi mohly dělat neplechu.

Ferda Mrázek se ještě chtěl podívat na předpověď počasí ze satelitu, ale monitor palubního počítače bez výstrahy zčernal. Také radarová obrazovka, která před chvílí ukazovala blížící se mračna, zhasla. Ferda se rozhlédl po navigační kajutě a zjistil, že je slepý i notebook s rozepsanou povídku. Přece ho nevypínal, když běžel na palubu! To je divné...

Kapitán Jan Novák, pravý pán lodi, vytrénovaný padesátník, bývalý důstojník bývalé Československé námořní plavby, zvaný Mlok, byl ve svém živlu. Na nadcházející dobrodružství se docela těšil. Za takovými zážitky vyplouval na moře. Pohladil si opálenou krátce ostříhanou proplešatělou hlavu, vypnul autopilota a postavil se ke kormidelnímu kolu sám. Tmavé bouřkové mraky se blížily. Z celé desetitunové lodi, jejích kovových ráhen a těch nejlepších plavebních vlastností, jaké je dvanáctimetrová plachetnice schopna, cítil uklidňující sílu.

Z průvlaku vyhlédl rozmrzelý Ferda:

"Mloku, Mloku, zdá se, že celá elektrika je zase v kélu. Vůbec nic nefachčí." Ferda s potížemi protáhl svá rozložitá ramena a těžce se vysoukal ven.

"Tak si to tak neber, po bouřce se na to podíváme, to budou zase ty nový pojistky," odvětil poklidně Mlok. "Budeme muset zapálit petrolejky místo pozičních světel. Nejdřív vytáhni na stěh hlavní světlo."

"Na takovou práci se možu..." Ferda zmlknul. Vytřeštěně se díval za Mlokova záda. Vztáhl ruku k západnímu obzoru a ukazoval na temná mračna, která se rychle zvětšovala.

"Tam, tam, vidíš?"

Mlok se ohlédl. "No co, bouřka, copak jsi nikdy neviděl...," a zmlknul taky.

Ne, to nikdy neviděli. Bouřku bez blesků.

Po chvíli je mraky bezhlese dohnaly a uzavřely v neprůhledné temnotě.