BLACKOUT: Pastorale

DÍL DRUHÝ/ZTRÁTY

KAPITOLA 2: PASTORALE

1.

V ten květnový podvečer přivítali Petru a její partu na statku u Váňů srdečně. Mirkův strýc i teta byli docela rádi, že je vidí, hlavně když začali vybalovat batohy.

"Kde je Zdenda a Irena?" zajímal se Mirek.

"Irena šla s dětma do Borotína vyjednat nějakou pomoc na sena, když jsme bez Zdenka," odtušil strýc. "Víš, jakej zeťák byl. Hamty hamty. V pondělí potom, co se to stalo, vzal traktor, rozjel ho tady z kopce, připřáhl valník a že pojede do Tábora fasovat. Měl tam vyhlídnutý jeden sklad. Chtěl, aby s ním Irena jela, ale nepustili jsme ji. Tak nabral v Borotíně nějaký kamarády a jeli do toho Tábora. Jenže tam to hned na začátku vzala do ruky armáda, no a už v pondělí vyhlásili stanný právo. Postavili je všechny ke zdi, vyprávěli lidi z Chotovin, co byli u toho. No, odpráskli je. Škoda traktoru, ale máme dva valachy, ty jezdí i bez nafty. Přinejhorším zapřáhneme i jezdecký koně."

S bydlením to bylo jednoduché, strejda připravoval svou farmu pro ekoagroturistiku. Kluci se ubytovali v podkrovních pokojích po dvou, Petra dostala svůj vlastní. Ekologického agrárnictví si měli užít vrchovatě.

2.

Pro městskou mládež začala fádní a otrocká práce. Nejdřív přišla senoseč. Tráva se kosila starou sekačkou taženou koňmi, ještě že ji strejda z dřívějška měl. Ale obracet se muselo ručně. Kopit a znova rozhazovat, dokud tráva dokonale neproschla, nakládat na žebřiňák, potom ukládat do stodoly. A pak znova na otavy. A už začínaly žně. Pohanka i amarant, s nimiž začali teprve nedávno, měly nečekaně slušné výnosy, vydařilo se i nenáročné proso, se pšenicí špaldou to bylo horší. Samovaz po dědečkovi byl naštěstí funkční. Provazu do něj měli velké zásoby, pro kombajny se nehodil, teď byli rádi, že ho nezlikvidovali. Na statku zprovoznili i starobylý žentour na mlácení, do kterého se musely opřít i krávy, koně byli vytížení v polích.

Petra většinou pracovala s tetou v kuchyni. Ocenila pohodlí, jež jim poskytovala ruční pumpa, která čerpala vodu ze sklepního pramene rovnou do dřezu kuchyňské linky. Samozřejmě se s Irenou a tetou staraly také o dobytek, dojily krávy, krmily prasata, vyháněly ovce na pastvu, pečovaly o králíky a slepice. Ani polodivoké kočky nepřišly o své mlíčko, ve stodole moc myší neponechaly. Ženy stloukaly máslo, pekly domácí chléb, praly na valše, naštěstí měly dostatečné zásoby mýdla.

Přitom jim vybyl čas i na obě Ireniny děti, o které se většinou starala devadesátiletá babička Váňová. Chodila s šestiletým Honzíkem a pětiletou Irenkou do lesa na jahody, maliny, borůvky, ostružiny, houby; každé zpestření jídelníčku bylo vítané. Babička zašívala věčně potrhané prádlo všech příslušníků domácnosti. Děti už někdy samy pásly kozy a husy.

Mezitím stále dozrávalo nějaké ovoce, které se muselo sbírat, ukládat a zavařovat. Pak nastal čas brambor. Potom setí ozimů. Na podzim se vypravovali do lesa připravovat dříví na zimu. Bez traktorů, kombajnů, náklaďáků a motorových pil neskutečná dřina. Krom valachů zapřahali do chomoutů i jezdecké koně, kteří měli původně sloužit k turistickým výletům letních hostů.

Strejda Váňa organizoval a zajišťoval mletí, plánoval připouštění dobytka, určoval agrotechnické lhůty, vedl kalendář, poroučel. A staral se o včely, to bylo jeho. Kluci makali venku, pečovali o koně, lovili ryby z rybníka i z potoka, sekali krmení, kydali hnůj, vozili ho na pole, podestýlali dobytek.

Večer se všichni sesedli kolem velkého jídelního stolu, na který teta postavila obrovitý hrnec kouřících brambor ve slupce a okrouhlou mísu plnou čerstvého tvarohu, osoleného a rozmíchaného s trochou mléka. Loupali slupku z vroucích brambor, dávali si na ně tvarohovou míchanici a zapíjeli podmáslím. Každý večer stejné jídlo a pokaždé stejně dobré. Při jídle si povídali, pak šli hned spát. Ke spaní se ukládali kolem deváté večer, strejda nejdříve v deset, až když zkontroloval celé hospodářství. Vstávali se Slunce východem, v létě o čtvrté.

Mládež z města neměla na nějaká sexuální dobrodružství sílu ani náladu. Byli věčně unavení, ale měli co jíst, kde spát, s kým si povídat a byli v bezpečí.

3.

Lidé z kraje si zvykli žádat venkovany o nějakou práci za ubytování a jídlo.

"Pantáto, nemáte pro mě nějakou práci? Budu vám dělat, co si řeknete, jen mě nechte najíst!"

Slogan z dob dávné hospodářské krize se opět ozýval. Váňovi ale pomoc na polích a v hospodářství nepotřebovali, měli dost svých lidí.

K hospodářství Váňových patřili neodmyslitelně i Košínští ze mlýna. Paní oční doktorka rozuměla nejen očním chorobám, ale i všem dalším. Sbírala různé kořínky, sušila bylinky. Pokud někdo postonával, věděla, jaký odvar aplikovat. Když si některý z chlapců přivodil tržnou ránu, uměla ji rychle a dokonale sešít. Přitom si s pacienty i povídala a dávala jim nedirektivní rady, třeba o vztazích s děvčaty.

Pan Košínský vypomáhal na statku, mohl plně využít své záliby v práci se dřevem. Postupně vyspravil všechen starý nábytek, ale i povozy, udržoval v pořádku žebříky, hrábě, vyráběl dřevěné násady, staral se o ty stovky drobných dřevěných věcí, bez nichž by chod hospodářství byl nemyslitelný. Jeho specialitou byla příprava loučí, produktu, jenž byl v okolí vysoce ceněn.

Když opravil Jarda starobylý šicí stroj, se kterým uměla pracovat už jen babička Váňová, stěžovala si Petra jednou panu Košínskému, jak jí v sednici stále překáží. Byl tuze potřebný, ale neforemný a zabíral spoustu místa. Babička na něm učila Petru šít, ale každou chvíli do něj narazili, nemohli pro něj stále najít správné místo. Pan Košínský Petře nabídl, že můžou stroj zatím dát k nim do mlýnice, pak že něco vymyslí. Jednou, když se Petra vrátila z táborského trhu, na ni čekalo překvapení: Šicí stroj stál opět v sednici, ale místo neforemné struktury zde byl hezký stoleček, krásně se vešel pod okno.

Pan Košínský udělal z normálního šicího stroje stroj ponorný. Petra měla velkou radost. Pan Košínský také. Jeho vnučka byla asi tak ve věku Petry.

4.

Váňovi dobře věděli, jak nezištně v dřívější době jejich sousedé pomáhali lidem, na které si došlápl komunistický režim. Po převratu se Košínští nikdy nedomáhali nějakého uznání, poct, odměn či funkcí. Ale sousedé na to nezapomněli ani v době Elektrické smrti a vždy jim u svého stolu poskytli místo.

Původní majitelé prodali někdy na začátku sedmdesátých let svůj starý mlýn, zvolna se měnící v hromadu kamení, těm divným Pražákům za pár desítek tisíc. Pan Košínský byl stavař a s pomocí svého syna Karla i manželky mlýn vlastně zachránil. Stal se jim druhým domovem, zejména poté, když na ně soustředila pozornost Státní bezpečnost.

Ničím se neprovinili, neúčastnili se žádného odboje. Jenom byli slušní a nepřerušili dřívější styky se známým spisovatelem ani po nástupu normalizace. Po vzniku Charty77 estébácký tlak přitvrdil. Ne že by Košínští Chartu podepsali, jenom občas vypomohli svému příteli v nouzi. Chartisté ale neměli mít přátele. A estébáci se snažili, aby je ztratili. Někomu mohly vadit už jenom neúnavně se opakující pozvánky na výslechy.

Při jednom takovém výslechu se vyšetřovatel zničehonic rozpovídal o rostoucím provozu na ulicích, a jak je hrozné, když pod koly automobilu zahyne dítě, které jde třeba do školy.

"Vaše vnučka také chodí do školy, že?" pravil na závěr výslechu estébák a mile se s panem Košínským rozloučil. Později onen vyšetřovatel prošel prověrkami úspěšně. Nikdy nebil lidi a vždy k nim byl zdvořilý.

Po jasně vyslovené hrozbě následovala rodinná porada. Za několik měsíců už byla synova rodina v emigraci. Naposledy Karel pomohl tátovi instalovat malou elektrickou turbínu v náhonu.

Znovu se setkali až po sametové revoluci. Jeden rok na Vánoce letěli staří Košínští do Washingtonu a příští rok zase mladí trávili dovolenou na mlýně. Letos měli přijet už koncem května, ale kdoví, jestli se ještě někdy uvidí. Zbytečnou turbínu pan Košínský stále nostalgicky oprašoval, třebaže už nebyla k ničemu.

Turbína nebyla likvidována ani po Elektrické smrti. Překážela by provozu mlýna, ale ten byl obnoven na horním Zámeckém rybníku pod hradem. Z Borotína tam bylo blíž a potom, co zarostla stará úvozová cesta a stalo se z ní řečiště potoka, byl dolní mlýn pro vozy s nákladem vlastně nepřístupný. A na horním mlýnu sídlil bývalý mlynář, dnes už devadesátiletý pán. Ale jen on ještě uměl umlít i Váňovic proso.

5.

Na táborský trh jezdila Petra se strejdou vždy v sobotu. Zboží vezli na valníku, taženém oběma valachy. Petra přesvědčila strejdu Váňu o svém obchodním talentu, když dokázala vajíčka, mléko, máslo a králíky vyhandlovat v nejlepším kurzu za šaty, boty, cukr, čaj, kávu, sůl, agar na zavařování a další užitečné věci. Med si nechávali pro domácí potřebu.

S obilím a moukou, stejně jako s ovcemi, obchodoval strejda ve středu. To jezdil vždy s několika mládenci na táborské nádraží. Za odevzdané zboží dostal potvrzení, na které si v místních skladech vybíral hnojivo, krmné směsi, náboje, občas nějaké nářadí. Tento velkoobchod fungoval už v prvním roce Elektrické smrti docela obstojně.

Vlaky mezi Prahou a Táborem jezdily téměř každý den, občas na ně navazovalo spojení až do Českých Budějovic. V Borotíně slýchávali pozdravný hvizd, kterým lokomotiva vždy pozdravila Sudoměřice. Večer kolem sedmé hodiny se ozývala souprava z Prahy, ráno v šest vlak z Tábora.

Na cesty za obchodem si strejda brával svoji loveckou kulovnici, Mirkově pistolce nedůvěřoval. Ale v kraji byl klid, táborští hejtmani drželi kázeň. Širokým okolím města projížděly hlídky vojenské policie na koních. Běda, když někoho přistihly při pychu! Policajti mu pendrekem zmalovali zadnici do modra, podruhé si to každý rozmyslel. Avšak jednou se stalo, že byla hlídka rozstřílena sedmičlenným gangem, který přišel až z Prahy.

Mládenci neviděli na své pastvě v dozrávajícím kukuřičném lánu nic nepatřičného. Ostatně dělali to tak už minulé roky, a výzvy k opuštění pole brali jako nemístné obtěžování. Tentokrát měli s sebou pytle na úrodu. Když oba policisté sáhli po svých pistolích, zvedl jeden pytlák s případným jménem Trefa pytel ze země a v něm ukrytým škorpionem zahájil palbu. Ostatní se připojili a na likvidaci policistů a doražení jejich koní vypotřebovali většinu zásob střeliva. Adrenalin nemyslí. Nepospíchali, obrali mrtvoly o zbraně, pak začali porcovat zabité koně.

Rolníci, pracující na vzdálenějším poli, zorganizovali sledování a vyslali rychlého jízdního posla do Tábora. Ještě tu noc proběhl úspěšný zátah a celá banda byla pochytána a odsouzena. Poprava sedmi lotrů byla provedena upálením. Pro velký zájem se konala na vršku za městem, u kaple svaté Anny, na dohled od Sezimova Ústí, hned po žních. Od Váňů tam nebyl nikdo, neměli zájem o zápach škvařícího se masa. Ale jinak tam šlo hodně vesničanů i měšťanů z Tábora, Ústí i Plané nad Lužnicí. Účast byla nevídaná, odhady hovořily až o čtyřiceti tisících lidech. Obyvatelstvo z celého širokého okolí přišlo shlédnout akt nelítostné spravedlnosti.

Ohně byly zapalovány jeden po druhém, na závěr celodenního programu už v tom měli kati cvik. Nakonec vzplála hranice se šéfem gangu, Barbarem Conanem, vlastním jménem Janem Housou.

Neudusil se, ale pomalu upekl.

Jan Kovanic

Předchozí 12# | Následuje 14#