BLACKOUT: Kontakt

DÍL TŘETÍ/ UZAVŘENÍ

KAPITOLA 3: KONTAKT

1.

Velikonoční mše roku Tři v Milovicích byla tichá a málo navštívená. Kněz hovořil velmi ekumenicky a poměrně dlouho. Kromě řečí o vzkříšení se pustil i na dost tenký led, když začal kázat, zastřeně, ale tak, že každý poznal, koho myslí, proti hříchům světských vládců. Zřejmě ho rozrušilo, že známý pedofil a vrah Hřivnáč zvaný Kapitán, pán pražské kotliny a přilehlých oblastí, se chystal na korunovaci za krále českého Jindřicha I. v katedrálním chrámu svatých Víta, Václava a Vojtěcha. Vědělo se, že Kapitán učinil neodolatelnou nabídku kardinálu Vlkovi, který ho měl posvětit podle přemyslovských tradic. Toto sousto nemohla katolická církev jen tak překousnout.

Kněz si dokonce neodpustil vzpomínku na mučednickou smrt Václava Klause. Hanu Rezkovou příliš nedojímal, vzpomínala na vlastní ztráty.

Pavlovo zmizení spojené s nejistotou nesla těžce, dokonce hůř než jistou smrt manžela. Stýskalo se jí po Petře, ještě že se má na venkově tak dobře!

Loni při červnovém masakru, který rozpoutal Kapitán na dobytém pravém břehu Vltavy, se Haně Rezkové jako zázrakem podařilo uniknout před jistou smrtí při akci špičkového komanda. Raději si tu vzpomínku nepřivolávala, ale věděla, že stále někde číhá uvnitř její paměti. Hlavní je, že přežila. Mladý Kozák ji tenkrát dovezl až na zámek v Poděbradech, kde byla přivítána jako vdova po předním bojovníkovi Telekomu. Prožívala tu cosi jako důchod. Procházela se lázeňskými parky, obdivovala pokračující umění poděbradských zahradníků.

Při nabírání vody z pramene na kolonádě se seznámila s prošedivělým elegánem, kterému ale za lennonkami probleskovaly klukovské oči. Pomohl jí s plastikovými lahvemi, pochválil její melírované vlasy a dal se s ní do nenuceného rozhovoru. Pan profesor Herwig tu regeneroval síly po náročné práci v jakémsi vědeckém ústavu.

To ji překvapilo, vědecké ústavy ještě fungují? Když se představili, ukázalo se, že Herwig jméno Rezek zná. Bodejť by ne, právě tady v Poděbradech bydlel s Petrem v jednom pokoji na koleji! Budil se dokonce tím Petrovým příšerným budíkem, co ho později už tolikrát chtěla vyhodit a nakonec se jim po Blackoutu tak hodil. Hana si vzpomněla na studentské historky, jimiž ji Petr oblažoval. I na roli, jakou v nich hrál Míla Herwig se svou bájeslovnou výkonností v milostné sféře.

Tím se Herwigovi nesvěřila. Začala vyprávět o Petrově smrti, Pavlově zmizení, všechen tajený smutek z ní najednou vytryskl. Manželův bývalý kamarád ji se soucitem a porozuměním vyslechl. Brzy Hana poznala, že pověsti o něm nelhaly. A zanedlouho se také přestěhovala do Milovic, kde byla ukryta Herwigova badatelská skupina zkoumající interakce, jež prý dívky s určitým postižením dokázaly zachycovat.

V Milovicích Hana zjistila, že "vědecký ústav" je vlastně předsunutou misí vojsk NATO. Což mnohé vysvětlovalo. Zájem o dívky s Downovým syndromem byl způsoben jejich údajným spojením s dosud mýtickými mimozemšťany. Holčičky neustále na papír čmáraly stejné nepochopitelné vzorce. Poté, co se milovické skupině podařilo získat postiženou dívku odněkud ze severních Čech, se zdálo, že je Herwig na dosah zásadnímu objevu.

Jenže o tuto jedinou dívku měl zvláštní zájem i sám Kapitán, prý to byla dokonce jeho dcera. Poté, co se vypořádal s Baronem z Telekomu i s Václavem Klausem, začala se jeho pozice v centru Čech upevňovat. Milovické uskupení hodlal tolerovat jen za předpokladu, že mu vydají jeho údajnou dceru. Tak se i stalo.

Před Velikonocemi se Herwig s Hanou rozloučil. Zmizel hned poté, co Kapitán převzal všechny holčičky s Downovým syndromem.

2.

Obřad končil po třetí hodině odpoledne. Když Hana vycházela z kostela, zasáhla ji vlna nečekané lítosti. Stromy blízkého hřbitova, na jejichž větvích se draly do rozpuku nové listy, se jí roztančily před očima. Jako by se v ní zapnul neznámý zdroj energie. Pod rozmazaným obrazem reality spatřila neskutečný sen: Zelené údolí, ležící pod lesnatými svahy, nad nimiž se tyčí skály na vrcholcích zasněžených hor. Kolem oblých balvanů běhají v mladé trávě dvě asi dvouleté děti, chlapec a děvčátko, a něco hledají. Jsou tak podobní Petrušce a Pavlíkovi, když byli malí! A ta dívka tam, koho jí připomíná?

Z kostela odcházela Hana s úsměvem ve tváři a s mírem v duši. Věděla, že Pavel žije.

3.

Babička Váňová umírala. Ležela na posteli ve velké sednici statku. Byla tak stále účastna všeho dění, ale asi už moc nevnímala. Nebyla nemocná, jen stará. Všechny orgány jejího těla se rozhodly, že devadesát tři let je tak právě dost, a začaly vypovídat službu.

Na velikonoční mši v roce Tři už jít nemohla, nechala jen poslat panu faráři beránka. Pan farář jí přišel dát poslední pomazání. Babička byla při vědomí, ještě si pěkně popovídali. Když pan farář odcházel, vzal si Petru stranou.

"Slečno Váňová, musím vám vyjádřit obdiv za to, jak se o babičku pěkně staráte." Petru a všechny ze statku nazývali v kraji rodovým jménem hospodáře, to bylo obvyklé. "Jistě za to obdržíte i účast na životě věčném."

"Pane faráři, o babičku se staráme všichni. A jak jsem slyšela, věčný život je jen pro pokřtěné a věřící lidi, já na Pánaboha nevěřím, to víte."

"Svou prací a chováním chválíte Boha víc než někteří sváteční křesťané. Však jen počkejte a uvidíte. Já už musím jít, čekají mě ještě na Basamtce, běžte teď za babičkou, chce s vámi mluvit."

Rozhovor s babičkou sestával většinou ze společného držení rukou. Padlo i několik slov.

"Děvče zlaté, už budu muset brzo jít, ale budu se na vás dívat. Když se ti něco bude líbit, dívej se na to a mysli přitom na mne, bude to, jako bych to viděla sama. Teď už jdi, budu chvíli spát."

Petra vyšla na zápraží do krásného, skoro předletního dne. Nad zříceninou starého hradu se formoval bouřkový mrak, z něhož stejně neuhodí. Vypadal jako obrovská postava se založenýma rukama. Petře se zdálo, jako by viděla listnatý hřbitov. Ale ne zdejší borotínský, tahle představa neměla s nastávající babiččinou smrtí nic společného. Dnešní vidina byla jiná než ty, které zachycovala na kresby. Cítila jakousi vnitřní spokojenost. Věděla, že na ni máma myslí.

4.

Pavel seděl na kulatém balvanu, vyhříval se na ranním sluníčku a vzpomínal na nepřetržitý sled obrazů, který ho přivedl až sem. Byly to hektické měsíce tehdy v roce Nula, to si uvědomoval až teď. Další tři roky uprostřed přírody, vyplněné předáváním zpráv z celého světa, uběhlo jako zrychlený sen.

Opět jsou tu Velikonoce. Pavel dnes vstal brzo. Opatrně se odplížil z postele, aby nevyrušil spící Caroline. Dvojčata spala jako vždy tvrdě. Vyběhl ven s taškou plnou vařených a malovaných vajíček, aby je schoval v mladé, ale už vysoké trávě poblíž potoka.

Po snídani řekl všem u stolu v jejich karavanu: "Ráno jsem tady viděl nějaké zajíčky, roznášeli vajíčka, kam pak je asi schovali?"

Caroline zvolala: "Pojďte, děti, půjdeme je hledat!"

Hannah a Peter vyskočili od talířů a s křikem se rozběhli do luk, Caroline šla za nimi. Pavel si sedl na velký kulatý balvan v proudu potoka a spokojeně je sledoval. Bylo to jeho oblíbené místo, kde občas pozoroval i dovádivý párek vyder. Jarní Slunce prosvítalo hustým větvovím stříbrné jedle, házelo do vodního proudu zlatá prasátka, ve kterých se blyštěly kameny na dně.

Voda běžící po kamenech šuměla, jako by něco povídala. Pavel se do ní zadíval a náhle se mu zdálo, že pod hladinou vidí jakýsi pohyb. Tentokrát to nebyly vydry.

Setmělo se. Obraz se ustálil. A promluvil.

"Pavlíku, neboj, všechno v pořádku."

"Tati," vydechl. "Kde se tu bereš?"

5.

Bylo to tak prosté. Vodní obraz, který s Pavlem mluvil, byl jeho přetransformovaný otec, jistěže. Vesmírné síly přehrály jeho pocity a vzpomínky do struktury prostoru, když padal z věže ÚTB. Dlouho cestoval a náramně se přitom bavil. Učil se a taky trpěl, to utrpení mu v 2001 Arthur C. Clarke zatajil. Teď byl zde, jeho zviditelněný obraz, s důležitou zprávou.

"Pavlíku, neboj se, všechno je, jak má být. Maminka i Petra žijou, mají se dobře a já mám neskutečnou zábavu. Poslouchej: Od teďka za týden o půlnoci světového času budete použiti vy, všechny vaše Skupiny i ti evropští Downi k záchraně lidstva a všeho živýho. Budete v transu tři dny a tři noci, tak se, prosím tě, předtím pořádně najez, vyspi, umyj a čistě obleč. Jo a nezapomeň se hlavně hodně napít. A vyčůrat. Vy všichni! Pak se dovíte víc."

Šedý závoj zmizel i s obrazem ve vodě.

"Tati, tati, podívej, co jich máme!" Pavel se probral a nechápavě zíral na smějící se děti, které se chlubily nalezenými vajíčky. Pavel je pochválil, zavolal na Caroline:

"Mám zprávu od táty!" a běžel hned za svou Skupinou.

Pokračování příští sobotu 24. července 2010.

Předchozí díl 27 - Další díl 29.