REPORTÁŽ: Speciálně fantastický festival

Úleva: Ani Pravda není bůh...

Původně jsem na letošní Festival Fantasie Speciál ani jet nechtěl. Nakonec mne zlomilo několik věcí: Na těšínském Parconu se mi zalíbilo v autorském čtení, a protože jsem nedávno po deseti letech od vydání vypustil na Sarden druhé vydání Blackoutu, které zaznamenalo určitou odezvu, chtěl jsem si znovu trochu autorsky počíst z tohoto mého prvního knižně vydaného dílka. Sám jsem to ale pociťoval jako slabý příspěvek, až mi dcerka Terka poradila, abych si zde zopáknul technické povídání o blackoutech včera, dnes a zítra, které jsem již poskytnul čtyřem návštěvníkům letošního Sconu . A hlavně - chtěl jsem si trochu spravit chuť po poněkud rozvrkočeném Triconu. Nakonec jsem cestu do Chotěboře pojal jako polorodinný výlet, když jsem půjčil Tess auto na cestu tam. Přesněji řečeno - když jsem se nechal do Chotěboře odvést Tess jako řidičkou. Což mělo mnoho výhod: Člověk se mohl beztrestně kochat prozářenou okolní krajinou i dynamickou mračnou oblohou, měl jsem to bez práce a ještě jsem v klidu posvačil před samotným příjezdem do cílového městečka.

Byl státní svátek 28. října 2010, a byl čtvrtek, druhý den conu, půl šesté večer. Tess zaparkovala před kinem, kde jsem se hned zaregistroval, a aj, bylo to dobré: Všechno tak, jak bylo předobjednáno, vyřízeno za jedno mrknutí oka. Dostal jsem i obálčičku s definitivním určením času a linie (tedy i místa) svých dvou přednášek. (Kolonka "autorské čtení" není dosud v Amberu zařazena:) To vyrovnalo první drobný zádrhel FFS, totiž to, že program linie Futureconu se na internetu objevil až 22.10.2010 (nekonečně světelných let dříve než je u jiných conů zvykem:)

Arya ->

Ubytoval jsem se ve škole ve Smetance (sám v jedenáctilůžkovém pokoji) a vydal se na první přednášku. A tu se vyskytl druhý drobný zádrhel - že se totiž nekonala. A tak jsem se opět nezískal poznatky o fenoménu Sex in space. (Fenomén = každý o tom mluví, ale nikdo to nikdy nezkusil, tedy dokumentovaně nezkusil. Dokonce i NASA kvůli tomuto fenoménu zakázala společný let manželských párů... ) A tak jsem se místo přednášky porozhlédl po místu dění, drobně povečeřel a pokecal - a už bylo osm večer a Arya začala přednášet o astronomii. Měla na to sice dvě hodiny, ale asi by se hodilo zúžit poněkud široký záběr. Od Platóna k moderním přístrojům ve vesmíru je poněkud dlouhá doba, a o věcech mezi dávnou nebeskou mechanikou a vypařováním černých děr se dá vyrobit padesát přednášek.

Dobře, byl to přehled, ale poněkud nepřehledně uspořádaný. Jak Arya sama řekla "guláš", podle mne spíše "eintopf". Arya se však musela vypořádat s několika těžko překonatelnými překážkami: První byla, že posluchači na její přednášce byli s problematikou podrobně obeznámeni a dopouštěli se toho, že přednášku doplňovali a opravovali při přílišném zjednodušení. (Arya zoufale volala - vy to znáte!) Přiznávám se k tomuto zločinu - ale nebyl jsem sám a nebyl jsem v upřesňování ani důsledný. Možná bychom tak s přednáškou nepomáhali, kdyby kolega Michal Marčišovský ("to u nás v CERNu...") nepřinesl patnáctiletou Tulamorku. A další ranou pro přednášející byla velice hlasitá produkce koncertu z velkého sálu přímo pod námi. Ten koncert byl tuze hlučný a neztlumitelný, a to byl třetí zádrhel conu. Něco takového dokáže zničit každou přednášku...

Michal Marčišovský ničí vesmír->

Nakonec ale obecenstvo odcházelo spokojeno, největší diskutéři ještě sešli do přízemní hoFFpůdky pojíst, popít, pokouřit a podiskutovat například o různých scénářích konce světa. Vesmír je opravdu nekonečný, nevím, jakých všech debat o něm jsem se v různých místních občerstvovnách zúčastňoval, ale najednou byly tři hodiny ráno, načež jsem - po nezbytné sprše - zalezl pod peřinu. Další zádrhel byl, že jsem se druhý den, tedy pro přesnost v pátek, vzbudil už v půl deváté ráno - zimou. Venku bylo asi pět nad nulou. Přičemž teploměr na stěně u dveřích mluvil o osmnácti stupních. Zima mi byla jen na ruce, vyčuhující zpod deky, vzal jsem to jako reakci organismu na včerejší otravu vesmírem...

<- UFO nad Chotěboří

Zde promluvím o dalším fenoménu, tedy jevu, který každý zažil, ale nikdo o něm nemluví. Když jsem se ráno holil, seznal jsem, že jsem skutečně ve škole. A české školy se vyznačují tím, že na toaletách a ve sprchách postrádají jakákoli zrcadla! Jak každý, kdo byl na nějakém školním (skoro každém) conu, potvrdí. Naštěstí ranní slunce šajnilo tak silně, že jsem se alespoň orientačně mohl holit s pohledem - do nablýskaných dlaždiček. Příště si vezmu zrcátko...

Ještě zmíním výzdobu školy, sestávající se z dětských výtvorů. Mezi nimi se též objevili - ježci s jablíčkem nabodnutým na jehličkách. Ach jo! Ježek je hmyzožravec a o jablka nemá žádný zájem, milé děti!! Nevěřte výmyslům, co vám stále dokola opakují soudružky učitelky!!!

Tomu říkám čaj! ->

V klidu jsem posnídal v baru, kde jsem si naporučil slaný snídaňový balíček - rohlíky, máslíčko, taveňák a vejce natvrdo. A čaj. Čaj v půllitru. Konečně! Konečně jsem se dočkal hotelu, kde k snídani dostanu nejen náprstek čaje. Já vím, člověk si může ten náprstek většinou dolít - ale proč si dolívat, když po ránu prostě potřebuju půllitr čaje, abych byl provozuschopný! Dokoupil jsem i hrst mlíček a byl spokojený. A stal se svědkem dalšího fenoménu - snad každý conan, který měl na conu svou conanku, jí přinesl kytku. Tedy jednu květinu. Tuším, že astru. Nejspíš kvůli včerejší otravě vesmírem...

<- Skvělá recepce v kině

U snídaně se člověk sešel se spoustou lidí, se kterými si pokecal, i bylo po desáté, když jsem se vydal na jednu z mnoha Tessiných přednášek do Sokolovny. Kam jsem avšak nedošel, neboť jsem zjistil nepřítomnost svého fotoaparátu. Nenechal jsem ho na ubytovně? Nenechal. Nenechal jsem ho v čajovně? Možná nechal, ale nebyl tam. Ani v baru... Můj milý canonek s milou novou baterkou - a novou kartou, plnou foteček ze včerejška i dřívějška... Naštěstí mne Martin Koutný nasměroval. Viděl někoho, že našel opuštěný foťáček - a doporučil mi zeptat se na recepci. Kde můj obrazový zápisník skutečně čekal na svého zapomnětlivého majitele.

Tož - díky!

Do Sokolovny jsem tedy dorazil až po přednášce o autorech, a čtenářích fan fiction, s Tess jsem se jen podělil o banány z rodinné zásobárny. Obdivoval jsem zapálené hráče u stolků, ale místo k nim jsem si sedl k počítači s internetem, podívat se, co mi vyvádějí komentátoři na blogu. Pak jsem poobědval v baru chutnou polévku a chutnou klobásku a náhle byla hodina jedna a přednáška Toma Němce a Jarka Mosteckého "Cosa nostra české fantastiky". Dozvěděl jsem se, že žádná taková mafie neexistuje. Pak jsem ještě uslyšel několik dobrých rad, jak to udělat, abych se z člověka stal publikovatelný spisovatel. A hlavně, aby už nikdo nic do Pevnosti jako začínající autor neposílal - Tom si hodlá sám vybírat podle toho, co kde uvidí zajímavého v soutěžích. Takže staronová rada: Chcete být tištěni v Pevnosti? Nejdřív někde něco vyhrajte! Tedy, nemusíte přímo vyhrát, ale mít povídku alespoň ve sborníku soutěže. Někdy dobrá pátá lepší než skvělá první.

A už jsem se začal pomalu duševně připravovat na svou uměleckou četbu. Úderem páté minuty po třetí hodině jsem začal. Musím pochválit obecenstvo, že bylo živé, avšak nerušilo. Četba byla velice úspěšná - šesti přítomným posluchačům se mi podařilo prodat sedm výtisků Blackoutu...

<- Rekvalifikátor

Popřednáškový pokec byl ukončen nástupem na jeden z hřebíků conu - přednášku Ondřeje Neffa. Aston povídal o své měsíční sérii. Co napsal, co se chystá napsat, a co ještě neví jak napsat - jak vyřešit sociální otázku. Totiž - co s penzisty na Měsíci? (Tak to ho v roce 1988, kdy poprvé vyšel Měsíc mého života, skutečně neřešil:) Dověděli jsme se o zdroji nápadu pro román Celebrity (zápletka známá jako "Červená krčma"), vyslechli si vzpomínky na vydání "nejlepšího čísla Ikarie" (se Satanskými verši Salmana Rushdieho, což Ikarii v samém začátku skoro položilo - text byl tak kvalitně nezáživný, že nebylo proč takový excelentní časopis kupovat:) a nakonec se potěšili autorskou četbou z právě vydané knížky Rekvalifikační kurz. Po té, co byl v Evropské unii znovuzaveden trest smrti, nastává potřeba rekvalifikovat několik lidí do obnovené profese kata...

Nastal čas večeře a potom jsem se účastnil exkurze do let minulých, kdy vycházely krásné Knihy odvahy a dobrodružství. O KODkách poutavě vyprávěl spisovatel Josef Pecinovský, dřívější (mj.:) redaktor Grady, na jehož doporučení kdysi vyšel můj Blackout.

Hanina zkoumá nový Jardův stroj ->

A už byl večer a byla tma a nastala má druhá přednáška, tentokrát o reálných blackoutech včerejška, dneška a zítřka, a aj, byl jsem spokojen, neb jsem měl plno a nikdo neutekl. Upřesním: plno bylo v nejmenším sálku.

Po skončení jsem spěchal na přednášku Bůh a jiné nebezpečné myšlenky, kterou vedl Jan Johnak Kotouč společně s Lenkou Kohútovou. Neznalcům zde bylo hned na počátku vysvětleno, že víra je vnitřní stav, náboženství jeho vnější projev, nu a církev je pak už jen organizované náboženství. Tentokrát jsem moc nevyrušoval. Vynahradil jsem si to po přednášce v čajovně, kdy jsem Johnakovi, Lence a každému v doslechu držel přednášku o tématu v délce asi tři hodiny... Nu, nemluvil jsem celou tu dobu - alespoň ne ve chvílích, kdy jsem chroupal mandle v čokoládě. V nejlepším nás z čajovny vylili. Byla už skoro jedna a otevírací doba skončila o půlnoci. Stejně jsme jim už všechny mandle v čokoládě vyžrali...

Militarista Johnak ->

A šel jsem spát. Nejdřív jsem nahlédl do sprchy, a dle délky fronty (jen dvě souběžná sprchovací pracoviště) jsem usoudil, že sprcha není nezbytná. Tentokrát jsem byl nadopován hlavně mandlemi a čokoládou a litry čaje, takže jsem usoudil, že zima je reálná. Natáhl jsem na sebe veškerý obsah své bagáže, včetně náhradních kalhot a teplých ponožek. Pod sebe jsem složil druhou deku ze sousední postele, aby mi nebyla zima odspodu. Jedna ze závad byla, že jsem ležel u okna, vlastně u celé skleněné stěny. U dveří bylo tepleji. Ale hlavní zádrhel byl v tom, že automat začal ve škole topit v devět ráno - a v jedenáct večer vypínal. A nešlo s tím nic udělat. (Samozřejmě, že jsem nejprve problém konzultoval s organizátory, než jsem se pustil do této zlé kritiky:) Takže příplatek na teplo, který byl rozpočítán do ceny vstupenky, jsme platili za topení ve dne, kdy bylo ve škole prázdno, a v noci jsme... totiž já jsem mrzl. Dva kolegové, co tu noc trávili ve třídě se mnou, leželi chytře u stěny. A Tess si libovala, jak bylo v obchodní akademii teplíčko. Takže příště už budu chytřejší, drahoušci...

Uspokojil mne opět půllitr čaje se slaným balíčkem, ranní povídání s kamarády a posléze Johnakova přednáška o military science-fiction a o tom, co to je. Pozná se to jednoduše: v knížce se běhá či bojuje v uniformě. Na můj dotaz, zda do žánru patří Švejk, jsem dostal odpověď: "Rozhodně." Ale román Dobrý stormtrooper Švejk na svého autora ještě čeká...

<- Tess

Potom se mi konečně podařilo dostat se na Tessinu přednášku, na níž jsem zvěděl Proč milujeme dokonalé hrdiny. Velkým překvapením pro mne bylo, jak málo lidí se přiznalo, že četlo Vinetoua. Dalším bodem programu byl už klasický oběd v baru, spojený s pokecem s lidma. Nenechal jsem si ujít alespoň konec zase Tessiny přednášky o Mary Sue ve Star Trek novelách. Navštívil jsem přednášku Jana Vaněčka o Facebooku, který "sociálnost" tohoto produktu demonstroval na hrách, jež jsou přifařeny. Jejich jednoduchost je omračující. Nejjednodušší hra je asi Cow (Klikni na kravičku), jež snad měla být původně pouze ironickým vtipem. Ale jak se ujala! Až jsem zapřemýšlel, jestli něco takového nemám použít ve své profesi, kdy se také snažím zaměstnance naší firmy přesvědčit, aby se "prokazatelně seznámili" s dokumentem - což je vlastně jenom klik do aplikace. Kdybych jim k tomu přikreslil kravičku a počitadlo...

Jan Vaněček ->

Také jsem nezmeškal další přednášku Tomáše Němce. Tentokrát představil projekt Fantastická Epocha, kterého se zatím zúčastní dva autoři s obrovitým renomé - překladový Michael Marshall (první titul bude Není cesty zpět) a Petra Neomillnerová, jež se nám přišla také ukázat. Startuje s Magickým zvěrokruhem, který jsme měli možnost číst měsíc po měsíci v minulém ročníku Pevnosti. (Krom takových klád bude Pevnost i nadále věnovat pozornost začínajícím autorům, zejména ale prostřednictvím soutěže Vidoucí.) Ještě není vše sichr projednáno, takže šlo jen o předkrm, plné představení Fantastické epochy se odehraje na Fénixconu.

<- Tomáš Němec a Petra Neomillnerová

Následovala svačina s lidma, na které mě Pepa Pecinovský přesvědčil, že Blackout není ani po deseti letech mrtvé maso. Jakožto redaktor Grady ví, že vlastně jeho první vydání nešlo prakticky do prodeje, protože všechny scifárny Grada po odchodu šéfredaktora Pecinovského (toho druhého, z Prahy, ne ze Štětí:) šoupla víceméně do sběru. Takže jsem hned na té svačince domluvil s jedním ochotným člověkem, že by se tedy Blackout mohl vydat v tištěné podobě podruhé. Nu a když už jsem byl v tom, vybalil jsem i nabídku sbírky vlastnoručních povídek. Pan nakladatel se podívá. Takže také proto je tato reportáž poněkud oneskorená, protože jsem nejdříve dával dohromady tyhle dvě věcičky. To jsem sám žádostiv, jestli se ujmou...

Ondrej Herec, Vašek Pravda a Netvor ->

Sobota pokračovala dalším hřebíkem, přímo klincem. Vašek Pravda nejdříve chotěbořskou prstí pokřtil knížku Ondreje Herce Dobře organizovaný netvor, načež Ondrej přednesl na toto téma hutný esej. Člověk je proměnný. Naše kyborgizace již započala umělými klouby. Tělo přestává být chrámem, kde bytuje duše, a už se sahá na samotnou duši, tedy mozek. Ondrej je podle mne jediným současným (česko)slovenským filozofem, který mluví a píše o tom, co současné lidi skutečně zajímá. A dovede o tom vyprávět strhujícím způsobem, aniž by jakkoli slevoval z odborné úrovně.

<- Lament a Františka

Původně jsem plánoval dřívější odjezd, ale nemohl jsem si nechat ujít přednášku Lament a Františky Vrbenské o tom, co nejhoršího se může člověku přihodit. Člověk může ztratit život a to různým způsobem. Třeba jako důsledek nedůstojného zacházení. Snad horší může být pro věřícího strach z propadnutí peklu, či dokonce ztráta naděje na posmrtný život. Může ztratit duši a vstoupit do temnoty. Může ztratit svobodu či rozum, identitu fyzickou či duševní, zrak či sluch, blízkou bytost, a kdo to přežije, toho čeká stáří...

Tak nebyl to příliš povzbudivý konec conu, ale při této přednášce jsem dostal nápady na alespoň pět dalších přednášek.

Tohle je jeden z benefitů, který každý správný con přinese. Totéž, co jsem jako kluk zažíval při četbě tehdejších hvězd literární sci-fi, A.C.Clarka či Stanislava Lema. Ty knížky vzbuzovaly fantazii, provokovaly další nápady a vlastní otázky. Co se stane, když...?

Letošní FFS byl podobných přednášek plný. Jisté zádrhele se sice objevily, ale člověk si aspoň mohl říci: Sláva, ani Vašek Pravda není Bůh všemohoucí. (A určitě ani slitovný:) Spokojenej jsem jel zpátky podzimní nocí, vstříc domácí kuchyni a teplé posteli. A nakonec jsem ještě zachránil jeden malý život:

Lasičce, která panáčkovala na silnici, procházející lesem, jsem téměř zastavil. Naštěstí se mi včas zjevila ve světlech protijedoucího autobusu. Člověku se přiházívají i dobré věci.

Prožito 28.-30. října 2010 v Chotěboři, zapsáno 15. listopadu 2010 v Praze

Viz i Šamanovu fotogalerii z FFS 2010

Převzato ze Šamanova doupěte - blogu Honzy Kovanice.