RECENZE: Joe Abercrombie, Nejlépe chutná za studena

Jistě už se vám to taky někdy stalo: Dřete do úmoru, pomáháte spolužákům či kolegům, strhali byste se pro blaho firmy či třídy a pak... Inu pak se na vás v lepším případě všichni vykašlou, v horším vás dokonce podrazí.

A přesně to se stalo Monze Murcatto. Plenila a dobývala, vraždila a mrzačila, občas i hlavu na kůl nabodla a to vše ve jménu svého pána a vládce, vévody Orsa. Vůbec by ji nenapadlo mít nějaké vyšší ambice, než se slušně zabezpečit a pak se nechat do konce života obskakovat. Bohužel pro ni a jejího bratra v ní Orso vyšší ambice vidí, a tak se poté, co mu oznámí další ze svých úspěchů, ani se nenaděje a s údivem ve tváři se ocitne na dně propasti pod okny Orsova paláce. Zmrzačená a zohyzděná přežije jen díky mrtvole svého bratra, která zmírnila její pád.
Tím by to v reálném světě také mohlo skončit. Jenže ve Styrii to teprve začíná, je totiž Jaro. A Jaro ve Styrii je čas určený pomstě.

Nejlépe chutná za studena staví na příběhu, který byl recyklovaný už tolikrát jako papírové ozdoby z chráněné dílny. Vykopání pokladu, shánění lídí na špinavou práci a ještě špinavější cesta za pomstou, první mrtvý, druhý mrtvý, desítky mrtvých, stovky... Počkat, tady už se to začíná lišit.

Abercombie totiž veskrze komorní téma pojal opravdu ze široka. Provede nás celým kontinentem, který by klidně mohl být Evropou, nebýt neznámých názvů měst (Přesto poznáváme Benátky, Řím... ), prokličkuje mezi armádami, které Styrii prochází křížem krážem a tím nás na pozadí hlavního příběhu seznamuje s fungováním svého fantasy světa.  Zapomeňte na nějakou Tolkienovskou idylku. Všude je spousta krve, špíny, bolesti a slunce vychází snad jen proto, aby armádám posvítilo na město, které hodlají vyplenit, vojákům na ženy, které chtějí znásilnit a žoldákům na zlato, co mají v plánu uloupit.

Aby příběh a svět dostal další rozměr, protíná hlavní linii ještě jedna vedlejší, posunutá do Monziny minulosti.  Ta se postupně čím dál víc přibližuje k přítomnosti a úplně na konci, kdy Monza stane tváří v tvář poslednímu z protivníků splyne s hlavní linií v jednu, aby vrhla na Monzino zadostiučinění jistý stín. Jak už to u pomst bývá.

I postavený na starém známém tématu tak Nejlépe chutná za studena nedopadá vůbec špatně.

Jak jsem již zmínil, Monza se nemstí sama. Má k ruce jakési podivné společenstvo, které má co dělat, aby se nepozabíjelo mezi sebou, protože jestli travič, zádumčivý řezník, severský válečník, vražedkyně a nespolehlivý pijan mají něco společného, tak jsou to vzájemné antipatie. Vlastně ještě něco, sympatie čtenáře. Postavy mají dostatek prostoru a tak si troufnu říci, že si je všechny čtenář tak, či onak oblíbí. Ať už v tom bude cynismus, černý humor či přehnaný pragmatismus a sebestřednost.
Naproti tomu vedlejší postavy, hlavně oběti pomsty, jsou ... takové ploché. I když je i na ně dostatek prostoru, necítil jsem k nim nic. Na rozdíl od hlavních “hrdinů” totiž mají jediný účel. Odehrát svou roličku a umřít nebo odejít. Teď nemluvím o anonymních vesničanech, ale postavách se jménem. Na nějaké seznámení s nimi prostě není nárok. Je to škoda, protože čtenář by si určitě rád udělal názor, jestli si dotyčný to rozmlácení lebky zasloužil či nikoli.

Tím jsme plynule přešli k té troše negativ.

Ostatní ho chválí a ti, kteří četli předchozí sérii a líbila se jim, si budou klepat na čelo, ale mně autorův styl prostě nesedl. Přišel mi místy příliš chaotický, na jednom místě jsem si například dvě stránky myslel, že postava přišla o nohu. Proto víc, než kdy jindy, doporučuji přečíst si ukázku.

I když Monza Murcato o nohu nepřišla, přesto schytala pěkný šrám a ne jeden. Prakticky všichni dostávají nakládačku a válejí se v kalužích krve, protivník se usmívá a pak zasáhne vyšší moc, chcete-li  náhoda, a hrdinové se zvednou a jdou, jako by jim skončila směna.

Další věcí, která mě zarazila na samotné Monze, je fakt, že je sešitá jak Frankensteinovo monstrum a přesto se s ní chtějí všichni chlapi vyspat. Měla by prozradit značku parfému.

Návštěva z Matrixu? I tak by se dala označit postava, která zřejmě má nějaký význam pro čtenáře předchozí trilogie, ale pro neznalého je v knize naprosto zbytečná, navíc mi nezapadá do celého nemagického konceptu světa. Objeví se asi čtyřikrát a pokaždé způsobí masakr a pak zmizí. Pracovně jsem ji nazval Neo (chytá do ruky šípy, prostupuje protivníky a trhá je na kusy, to vše při zpomalení času). Na konci má štěk, který sice zamotá s příběhem, ale stále mi neodůvodní svoji existenci.

Pravdou je, že část výše jmenovaných negativ určitě nebude relevantní pro všechny. Ti kdo četli předchozí trilogii mohou s klidným svědomím první a poslední šrtnout a proto vězte, že Nejlépe chutná za studena je dobrá kniha. Má svá slabá místa. Spoustu věcí bych si na ní představoval jinak, ale to na spoustě knih, které v životě přečtu. Pro mě je vodítkem Abercombieho příště vynechat, případně zařadit mezi desítky dalších anonymních autorů, pro někoho jiného to bude bible na poličce u malého oltářku s nápisem Joe Abercombie u kterého se bude každý den modlit za pokračování. Koupi knihy si promyslete s chladnou hlavou, protože i v knihkupectví platí: Nejlépe chutná za studena.

Kromě výše uvedených odkazů si na Sardenu můžete přečíst i rozhovr s Joe Abercrombiem. (pozn. redakce)

Nejlépe chutná za studena /Best Served Cold/
Abercrombie, Joe
Nakladatel: Polaris
Překlad: Olga Machačová
Obálka: Laura Brett
Redakce: -
Rok vydání: 2010
Počet stran: 576
Rozměr: 130 x 200
Provedení­: paperback
Cena: 379 Kč