RECENZE: Jan Poláček, Spěšný vlak Ch.24.12.

Do všeobecného povědomí se konec třiapadesátého roku zapsal politickými procesy a krutou zimou. A ve státním znaku nese český lev na hrudi místo rudé hvězdy hákový kříž. Protože válka trvala dlouho a skončila teprve když Vůdcovy tajné zbraně rozesely zkázu na východním pobřeží Spojených států. Martin Řezníček z Chrudimi, vlastně Walter Fleischner z Chrudu, byl při tom. Ale také byl při tom, když došlo k demobilizaci a nově vznikající mírová ekonomika Říše nedokázala absorbovat ten přebytek bývalých vojáků, mužů bez civilní kvalifikace, a na něho zbylo místo metaře. Měl štěstí. 

Jeho celý civilní vesmír je redukován na nemocnou matku, vzpomínku na otcovu sebevraždu a na kocoura, a vlastně také na jeho metařskou halenu a koště. Vzpomínky na školu, studium na vojenském gymnáziu, na let nad New York, na otcovu práci a jeho sebevraždu se míchají se všednostmi a banalitami běžného života. Starost o matku a o její budoucnost ho přivedou k účasti na projektu, který mu připomene jeho válečná léta, ale to je jen malá odbočka od jeho směřování do finále Spěšného vlaku Ch.24.12.

Jan Poláček sáhnul po alternativní variantě výsledku druhé světové války a napsal text, jehož děj by se vešel do delší povídky, aniž by čtenář měl pocit, že ho autor ošidil o jediný dějový zvrat. Jan Poláček ale nepsal akční příběh typu, jaký jsme poznali ve Valhale Františka Novotného. Soustředil se tu na atmosféru a prostředí, skládá je do mozaiky z krátkých črt, a kdybych měl jako editor rozhodovat, jak knihu zkrátit o třicet stran, nadřel bych se. Optika je nastavená na detail - na Waltera, na jeho starosti o maminku, na jeho nudnou a nepříliš dobře placenou práci, na jeho sousedy, a v neposlední řadě na jeho vzpomínky, a také na plytké starosti plytkých lidí, apatii demobilizovaných vojáků, ale také nekompromisní politické procesy a na ně navazující rozhořčení vyšších důstojníků vedoucí k více nebo méně skrytému odboji proti geniálnímu Vůdci. (Pod tiráží knihy najdete spoiler - pokračování tohoto odstavce.)

Výsledek dává připomenout Pana Theodora Mudstocka, a připomínkou tohoto vrcholného díla české literatury je svým způsobem i Walterovo civilní povolání. Jan Poláček postupným odkrýváním jednotlivých detailů polehoučku ale vytrvale vtahuje čtenáře do deformovaného světa, v němž prakticky nic není takové, jaké je okolo nás. I povolání Walterova otce zůstává hodně dlouho zakryté rouškou tajemství, až ve vzpomínkách na poslední chvíle jeho života Walter čtenáři prozradí, jak důležitou funkci jeho otec zastával. 

Analogií s Panem Theodorem Mundstockem tu najdeme hodně - nejenom nacismus a metařinu, nejenom psychologická drobnokresba, ale také celková atmosféra příběhu a jeho vyznění. Přesto tu je jeden zásadní rozdíl - Ladislav Fuks vyniká mistrnou prací s absurditou, bizarností, víceznačností, zatímco Jan Poláček zůstává až popisně realistický, místo letmých doteků štětcem pracuje s ostrou tužkou. Celkový kontext jeho vyprávění je věcný, na cestě k fuksovskému olympu se zastavil na půli cesty. Přesto ve svém literárním snažení vyšplhal hodně vysoko, jeho próza je velmi působivá i přes svoji civilnost. Vlastně je působivá právě pro toto civilní podání pokřiveného světa, v němž se odehrává. A možná je i dobře, že se Jan Poláček nesnažil napodobovat génia a hledá vlastní cestu, vlastní literární projev.

Kniha je navíc velmi kvalitně graficky upravena, nakladatelství zaslouží výraznou pochvalu za péči, kterou knize věnovalo. Po dlouhé době jsem v ruce držel svazek, který mi připomněl doby, kdy tato úroveň péče o výsledek se považovala za běžnou, nikoliv nadstandardní.

Hodnocení: 70 %.

Jan Poláček: Spěšný vlak Ch.24.12.
obálka, ilustrace, grafická úprava a sazba: Pavel Růt
Argo, 2010
261 stran, 278 Kč, vázané
978-80-257-0264-2

(pozor - možná - spoiler!)

V tomto odstavci se dopustím - možná - spoileru. Spíš asi nikoliv, protože sám název knihy v sobě v podstatě obsahuje její pointu; hlavní tu je atmosféra, a ta je dokreslována mnoha způsoby, i samotným názvem. Jan Poláček čtenáři více než naznačuje, že pasažéři spěšných vlaků na Východ projíždějící Chrudem ve skutečnosti nejedou osidlovat širé stepi Ruska, ale že jejich role bude opakovat to, co se v naší historii již přihodilo. A tak mi čím dál tím víc běhal mráz po zádech a ptal jsem se sám sebe, zda to Walter ví - vědomě či podvědomě - také. Na konci tak máme možnost několika vysvětlení: od úplné nevědomosti přes snahu být spolu s matkou až do jejího konce až po rezignaci člověka, který nesplnil očekávání svého rodiče a rozhodl se přijmout svůj trest.