LIDÉ+LITERATURA: Simmons král

Váhám, zda nemám Dana Simmonse (nar. 4. dubna 1948) po právu považovat za nejlepšího současného autora fantastiky. Přeháním? Ne.

Velikán Truman Capote vnímal u spisovatelů literatury jako takové "lehoučký, nicméně zásadní rozdíl" mezi dobrým psaním a skutečným uměním. "Thackeray je dobrý spisovatel," dává Truman příklad, "a Flaubert velký umělec. Trollope je dobrý spisovatel a Dickens… velký umělec. Colette je dobrá spisovatelka a Proust velký umělec. Katherine Anne Porterová byla vynikající, skutečně výjimečně dobrá spisovatelka, a Willa Catherová byla umělkyně."

Toto měřítko velikána jistě nelze mechanicky přenášet jako nelze přenášet žádná měřítka a z Capoteho hlediska by Dan Simmons možná byl "jen" dobrý spisovatel a kdo ví, jestli to, nicméně pokud se vztáhnu čistě k oblasti fantastiky a posunu o level níž, domnívám se, že rovněž Dan Simmons jest umělcem!

Ano a pravda: i třeba Jan Saudek rád připomíná ono úsloví, že "horší slůvko nežli umělec už je snad jenom slovo umělkyně", ale osobně nepochybuji, že jde o bonmot a jednu z her se slovy. O nic víc. A Dan Simmons mě každopádně dostal, i když mě až svými romány Terror a Drood, protože právě tenhle typ science fiction mám nejraději. Ale nejen já!

Je to typ příběhů, které za to stojí. Je to typ vypravování, která vycházejí nejen ze skutečných záhad, ale ze záhad notně už provařených, přičemž asi nejlepším příkladem autora, který psal takové věci taky v naší kotlině, je samozřejmě doktor Ludvík Souček. Jen ve zkratce a pro připomenutí: v Krotitelích ďáblů udělal hrdinou legendárního mongolského červa, v Desetiokém sněžné muže, v Kraken obří kalmary, v Případu Jantarové komnaty titulní komnatu a v Případu baskervilského psa titulní… Co vlastně? Nu, a podobně či stejně postupuje dnes a poslední léta vcelku geniální pan Dan Simmons a zatímco v Terroru "osvětlil" pochmurné osudy mizeného polárníka Franklina, nad nimiž meditoval už třeba Jules Verne (protože Paní Brannicanová je parafrází na pátrání paní Franklinové po jejím manželovi), v Droodovi se Mistr Simmons odrazil od nejslavnější nedokončené prózy všech dob, od prózy z pera… Ano, právě geniálního umělce Charlese Dickense.

"Proč ale půl tisícovky stran, proč ne méně?" zdvíhá teď někdo obočí při vzpomínce na posledně zmíněný román.

"A proč i devět set stran?" dodává jiný se vzpomínkou na Hladové hry. "Nešlo totéž vyjádřit kratčeji?"

Nemyslím si to. A hlavně nemyslím, že je ona otázka správně položená, a cítím, že Hladové hry by určitě šlo napsat i stručněji, nicméně právě u románů jako Terror či Drood pro podobnou variantu rozhodně ruku nikdy nezdvihnu. Jak bych mohl. Ona témata si nezasluhují pouhou povídku, byť sebelepší, a pokud je Simmonsovi vlastní forma tlustopisu, ať jen tedy opakovaně popustí uzdu vášni, říkám, a Simmons se pochopitelně neptá nikoho kromě nakladatele a nejspíš ani toho ne… a jedná. Tedy píše.

Jeho odvážné přesahy do historie (Terror) a dokonce i historie literární (Drood) vnímám pak na Simmonsovy jako fascinující. Svědčí o erudici, která by jistě měla být u autora science fiction normou, kterou však bychom u každého nenašli hned a u mnohých hledali docela marně. Svědčí to taky o velké autorově touze po poznání spojené s představivostí i o zápalu klidněném však pečlivým sběrem fakt. Zvlášť román Drood mi pak přijde jako snad definitivně poslední slovo nikoli nad Rukopisy (o jejich české záhadě Simmons totiž zatím neví a taky už na tomhle poli zabojoval pan Urban), nýbrž právě nad Tajemstvím Edwina Drooda, které se – až do dnešního večera - dožilo už stovek rozluštění a pokračování, z nichž je u nás známá hlavně Pravda o případu D. (1989, česky 1998) od Carlo Frutttera a Franco Lucentiniho. Nu, a pokud se Charlesi Dickensovi i navzdory tomu, že "to byl umělec", a to i bez uvozovek, nevyvedlo již stvořiti z pana Drooda ikonu hodnou dnes státi po boku pana Hyda či hraběte Draculy či doktora Fu-Manchu, pak Dan Simmnons onu neuskutečněnou Mistrovu práci dokonal. A taky jako Mistr. Dík!

Fotografie autora převzata z www.dansimmons.com.