RECENZE: China Miéville, Kraken

„Chtěla jste se mnou mluvit?“

Collingswoodová má nohy na stole a policejní uniforma na ní s okázalou nedbalostí visí. Vyfoukne kouř a ležérně odklepne popel, ale vrchní inspektor Baron v tom pohybu spatří něco navíc. Nervozitu? Strach?

Neklid, je to neklid, rozhodne se Baron.

Collingswoodová k němu po desce stolu mlčky pošle knihu.

China Miéville - Kraken, přečte si na přebalu.

„Co to má být, Kath?“ Obálku obtáčejí gargantuovská chapadla, prodloužená ramena se pnou podmořským šerem. Zamrazí ho. Ne proto, že by měl strach z krakatic. Na maličký okamžik si na cosi vzpomene. Na něco, co nikdy nezažil. A pak je to pryč, v hlavě mu zůstane jen zmatek a neklid. Prolistuje knihu. „Nějaká krakenistická bible?“

„Ani hovno, šéfe. Tohle je beletrie.“ Beletrie vysloví stejným tónem jako kýbl sraček.

Baron ji neposlouchá, zběsile otáčí stránkami. Našel tam totiž jejich jména. „Kath, tohle se přece nikdy nestalo.“

„Opravdu?“ ušklíbne se. „Podívejte se na konec.“

Šéf inspektor čte rychle.

Ale bledne ještě rychleji.

„Do hajzlu...“

„Do hajzlu na sto způsobů,“ přikývne policistka. „Ten šmejd ví všechno a ještě něco navíc.“

„Miéville,“ procedí mezi zuby Baron. „Prověřte ho i toho Krakena.“

POHLED NA PRACOVNÍ STŮL POLICISTKY COLLINGSWOODOVÉ: