RECENZE: Adam-Troy Castro, Vyslanci mrtvých

Vesmír je hluboký a studený jako duše Andrey Cortové.

Andrea Cortová, vyšetřovatelka Diplomatického sboru lidské Konfederace, má v životě dvě možnosti: buď doživotní otročina pro sbor, nebo ztráta diplomatické imunity. A jelikož za věci, které spáchala v devíti, jí půlka ras známé galaxie chce dopřát soudní proces a konopnou kravatu na krk, i Andrea raději přijme králův groš a motto „Pomáhat a chránit“. Nelze se ovšem divit tomu, že její vztah k lidstvu má do harmonie daleko a Andrein zahořklý cynismus dorostl vpravdě mezihvězdných rozměrů. Ono by těch paralel mezi vyšetřovatelkou Cortovou a kosmem bylo vícero - ani jeden z nich se kupříkladu nestará o to, co si o něm myslí jistý druh vzešlý z opice - ale hledání zbylých si užijte při čtení sami.

Takže když na umělém habitatu Jedna Jedna Jedna kdosi zamorduje dvě vědátorky a vše naznačuje, že virtuální prsty v tom mají takřka všemocné UI, je celkem jasné, kdo tenhle „případ za trest“ dostane. A ačkoliv obyvatelé výzkumné stanice, mezi nimiž Cortová hledá zahradníka, z toho zrovna dvakrát odvázaní nejsou, čtenáři Vyslanců mrtvých by být měli. Protože Andrea představuje charakter, jenž na svých bedrech utáhne celou knihu a ani se přitom nezadýchá.

Plně si to uvědomuje i Adam-Troy Castro a celé dílo tomu podřizuje. Děj detektivky v sci-fi kulisách (protože na nic jiného si Vyslanci mrtvých nehrají) je v zásadě přímočarý a zejména zpočátku se rozbíhá spíše zvolna. Aby si byl autor jistý tím, že nikdo neodloží čtivo dřív, než mu naplno předvede, zač dostal cenu Philipa K. Dicka, nalíčil na nás pár lákavých návnad v podobě retrospektivních pohledů na Andreino dětství a traumatické události, jež ji zformovaly v to, čím je. A otázky vyvolané Castrovými odpověďmi se jako rybářské háčky zaseknou do čtenářova centra zvědavosti a nedovolí mu polevit. Nanejvýš si obecenstvo spisovatelova triumfu v jistý okamžik uvědomí, že pomalý rozjezd definitivně zmizel, Castro zařadil nejvyšší kvalt a to, co kolem sviští, jsou kvapem ubývající stránky románu.

Budování napětí vůbec patří mezi autorova esa v rukávu, možná i proto, že s dramatičností zachází velmi střídmě. Ovšem když to nakonec přijde, vytěží z adrenalinových scén maximum a ruku na srdce - celá výstavba prostředí habitatu Jedna Jedna Jedna je podřízena spíše dramatickým záměrům než logice. Jak řekl kdysi klasik: pokud máte na začátku habitat, jenž je tvořen džunglí rostoucí po stropě a mnohakilometrovou propastí pod ní, musí do konce příběhu někdo zákonitě zhučet dolů. Jinak by to byla jen manýra na okrasu a další olej na oheň Andreiny fóbie z výšek. Říkal jsem už, že tohle je případ za trest?

Ve větvích „stropního pralesa“ žije nejen osádka lidské výzkumné stanice, ale také druh inteligentních lenochodů vypěstovaných umělými inteligencemi. Domorodci nesou jméno brachiátoři a jelikož to vypadá, že jsou svými dlouhými drápy namočeni v jedné z vražd, dalo by se říct nomen omen. Slibně vypadající motiv krapet zpomalené mimozemské rasy se bohužel ve finále promění v největší kaňku na cti Vyslanců mrtvých. A to tehdy, když se objeví znepokojivá podobnost s jedním z klíčových nápadů O. S. Carda v románu Mluvčí za mrtvé. I ty názvy vedle sebe vypadají podezřele stejně. Samozřejmě to může být náhoda, Castro rozhodně nemá zapotřebí opisovat a nakonec Orsona S. Carda mají jako povinnou četbu jen američtí mariňáci, nikoliv spisovatelé sci-fi. Avšak i tak je to zvláštní. Pokud jste Mluvčího za mrtvé četli a nemáte problémy s pamětí, přijdete holt o překvapivost jedné pointy.

Svět, jenž vidíme očima Andrey Cortové, jako by svým pochmurným laděním korespondoval s rozmrzelou psyché samotné vyšetřovatelky. Když se dělá v Castrově univerzu galaktická sociometrie, jen málokterý emzácký druh zaškrtne lidstvo v kolonce „Chtěl bych s ním jet na pustý ostrov.“ A Cortová popularitu lidstva glosuje břitkými, ale především pravdivými postřehy o životě (vesmíru a vůbec), jež platí stejně dobře dnes, jako v daleké budoucnosti, kde se Případy Andrey Cortové odehrávají. Posuďte sami: „Chcete vědět, proč se lidstvo nikdy nezapletlo do žádného vážného mezirasového konfliktu? Protože by to bylo jako vyrazit do drahé restaurace, když má člověk plnou ledničku.“ (s. 106)

Dystopicky temná je i politologická mapa lidské části kosmu. Druh homo sapiens oficiálně zastupuje Konfederace - podle mě autorův osobní vtípek na účet startrekovské Federace. Přičemž Federace se má ke Konfederaci zhruba stejně, jako se má idealisticky školácká představa o fungování OSN k reálpolitice, kdy v Radě bezpečnosti sedí Rusko a Čína. A jednotlivé planety dávají politickou orientací za pravdu citátu, že demokracie je z dějinného pohledu bezvýznamná úchylka. Protože, abych si vypůjčil příměr z jiné pohádky, v Castrově galaxii kvete pšenka podstatně víc impériím než republikám. Za nečinného přihlížení úředníků Konfederace se zde devastují celoplanetární ekosystémy, miliardy lidských duší upadají do dlužního otroctví, aby si někdo bohatý namastil ještě víc kapsu, a náboženským diktaturám se daří jako smržům po dešti. Nikoho tedy nepřekvapí, že umělé inteligence si z Asimovových tří zákonů robotiky dělají asi takové vrásky na čele jako chovanci pasťáku z pravidel klubu Rychlých šípů.

A přiznám se bez mučení - mně se to líbí.

Za prvé už mám plné kecky světlých zítřků, kdy se všechny rasy navzájem bratří za blahosklonného dohledu moudrých UI a lidstvo vyvezlo demokracii nejen na Blízký východ, ale i kamsi do kvadrantu delta. Za druhé právě díky odlišnému přístupu Adama-Troy Castra získává Andreino universum možnost plodit takové úžasně pokroucené postavy, jimiž jej autor osídlil. Symptomatika problémů, jež dal Castro svým lidem do vínku, jako by ukazovala na pisatelovo psychologické vzdělání a nahrává tomu i užitý jazyk. Může vůbec někdo mimo hlavařský foch používat slova jako jsou „kognitivní procesy“, „dynamika vztahu“ či „společný gestalt“?

No ano, třeba Adam-Troy Castro to dokázal poměrně zdařile.

Sečteno a podtrženo: Vyslanci mrtvých přinášejí detektivní příběh napínavý jako poslední minuta pohárového utkání a příjemně pošmourné kulisy světa vzdálené budoucnosti, jenže středobodem vyprávění je bez debat Andrea Cortová. Věčně mrzutá a odtažitá hrdinka jde jako buldok po stopě a je jí putna, kolik nepřátel si udělá či kolik přátel nezíská. Její podrobně prokreslený charakter se spolu s ubíhajícími stránkami vyvíjí, konstantní zůstává jen Andreina oblíbenost u čtenáře. Ať už je Cortová populární proto, že její sarkastické hlášky dokážou neomylně trefit do černého nebo proto, že by každý občas chtěl umět ostatní setřít tak jako ona, bezpochyby si publikum získává na svou stranu. A možná v tom sehrála svou roli i empatie, kterou dokáže Castro probudit zatažením čtenáře do hlubin duše osamělé vyšetřovatelky. Protože kdo by nefandil někomu, komu univerzum v jednom kuse hází klacky pod nohy?

Celý vesmír totiž Andreu nenávidí a Andrea nenávidí celý vesmír.

Nakonec, je přece jako on.

Nebo ne?

Adam-Troy Castro: Vyslanci mrtvých /Emissaries from the Dead/
Nakladatel: Argo
Překlad: Aleš Drobek
Obálka: Chris McGrath
Redakce: Jiří Popiolek, Tomáš Lavička, Milan Dorazil
Rok vydání: 2010
Počet stran: 304
Rozměr: 150 x 210
Provedení­: hardback
Cena: 339 Kč