RECENZE: John Meaney, Píseň kostí

V Anglii je John Meaney relativně známým autorem bestsellerů, za které získal i několik ocenění. Zatím neměl možnost předvést své kvality českému čtenáři, ale to se má brzy změnit. První vlaštovka, nebo spíše první kosmická loď přistála v České republice na konci loňského roku v antologii New space opera 2. Meaney v ní měl povídku Od srdce (From the Heart), která byla lákavou směsicí sci-fi a thrilleru.

Hlavně jako zástupce druhého žánru se nám Meaneyho rozhodlo představit nakladatelství Fantom Print a vydalo v České republice jeho první román, Píseň kostí. I když ten tak lehce zaškatulkovat nelze. Jedná se o směsici mysteriózního thrilleru, hororu, noir detektivky, sci-fi a temné městské fantasy. Bez nejmenších výčitek bych se ji nebál označit za New weird. No, možná by se pár našlo, ale ne dost natolik, abych se musel obávat, že mi na dveře zaklepe poručík Donal Riordan, hlavní postava Písně kostí. Víceméně normální polda, pro kterého je jeho práce vším. Tedy relativně normální na to, že se jedná o bývalého vojáka, který vyrůstal v sirotčinci spravovaném Sestrami smrti.

Město Tristopolis, kde Donal žije, ale normální není ani v nejmenším... Z věčně fialového nebe dopadá na ulici rtuťový déšť, který sám dokáže zabít náhodné kolemjdoucí. Pokud se ale ocitnete na ulicích Tristopole, déšť bude to poslední, co vás bude trápit. Nikdy nevíte, jestli vás do temné uličky nezatáhne ghúl, smrtivlk, přízrak či zombie. Zombie tu však nemají podobu tupých mrtvol s trhanými pohyby, ale hororové verze kyborga. I kdyby vás na ulici zabili, stále byste neměli pokoj...

Kosti všech tvorů, lidí i zrůd zpívají. Zpívají svoji píseň kostí. Tu se snaží zkrotit generátory Neofluxu, které z nich vyrábějí energii pro celé město. Za života si energie užíváte a po smrti se v ni proměníte... Ne všichni ale mají to "štěstí" být po smrti zneužiti jako zdroj energie. Kosti umělců vydávají vlastní píseň. Krásnou a děsivou zároveň. Tak krásnou, že někteří lidé nehodlají čekat na její poslech, až umělec zemře.

V době, kdy se množí vraždy umělců, do Tristopole přijíždí známá operní pěvkyně Maria daLivnova. Na její ochranu není nasazen nikdo jiný než detektiv Riordan. Přes veškerou snahu se Donalovi nepodaří její smrti zabránit, a sám skončí jako troska s podlomeným zdravím. Fyzickým i duševním. Přesto o něj projeví zájem velitelka Laura Steelová a zařadí jej do své speciální taktické jednotky, pátrající po Černém kruhu, tajné organizaci stojící za všemi "vraždami pro kosti". Donal se tak dostane do soukolí mezi loajalitou vůči své nové šéfce a věrností k jeho starému komisaři. Vstupem do Lauřina týmu se příběh teprve začne rozvíjet a dozvíme se spoustu detailů nejen o Tristopoli, ale i o práci policistů v tomto nepříliš obvyklém městě. A ano, velkou roli v ní opět hrají (nebo spíše zpívají) kosti.

Zajímavým zpestřením je i fakt, že příběh nesledujeme už jen z pohledu Donala, ale i jeho kolegů z týmu. Na druhou stranu, tyto úseky se od Donalovy linie liší často pouze prostředím a jménem, jakým postavu oslovují, ale jinak se kolegové většinou chovají skoro stejně jako Donal sám a čtenář  nemá nárok nijak se s nimi sžít. Bývalý mariňák Harold? Obrovský hromotluk Viktor? Je to skoro jedno. Všechno jsou to správňáci ála Donal, takže pro děj skoro žádná změna. A když nějaká svěží změna konečně přijde, je to jenom několikamálostránková mini vsuvka, která nemá v knížce moc kostiček. Pardon, sestřiček.

Za to hlavní linie o Riordanovi je něco úplně jiného. Příběh není sice vyprávěn v ich-formě, ale přesto se s hlavní postavou sžijete prakticky okamžitě. Ať už je to Donalovými hláškami, vystupováním či "správňáctvím", anebo Meaneyovým líbivým vypravěčským stylem, už na začátku si Donala oblíbíte, a to vám vydrží po celou knížku. A že Píseň kostí není vůbec špatná kniha. Na druhou stranu, i když bych to velmi přál napsat, to není ani skvělá kniha.

Meaney dokázal vytvořit úžasný a originální svět. Tak vzdálený realitě, přesto neskutečně uvěřitelný, že vás absolutně pohltí a vtáhne do sebe. Již v polovině knihy vám bude připadat přirozený, ať se na scéně děje cokoliv. Nepřekvapí vás ani to, když se po městě prohánějí duchové a zombie. Vše je logicky vysvětleno, že Meanemu uvěříte a budete hltat každou novou reálii, kterou vám předhodí. Na úžasném pozadí se odehrává pouze průměrný příběh, bez velkého množství zvratů, který rychle odsýpá směrem k nepříliš velkolepému finále. Zavěr však tak nějak vyšumí do ztracena, bez toho aby ve čtenáři vzbudil nějaké větší emoce. Což je obrovská škoda, neboť potenciál tu byl obrovský.

I přes tuto kritiku se nebojím knihu doporučit. Věřím, že se i u nás najdou fanoušci drsného detektiva ve výborně vykreslených kulisách noirového města smrti. Těm jistě udělá radost, že Fantom Print by rád už letos vydal druhý díl Dark Blood (Temná krev) a sám Meaney právě dopisuje třetí díl série, White Bones (Bílé kosti).

Tak co? Slyšíte už píseň kostí?

Na stránkách Fantom Printu si můžete přečíst ukázku z prvních 38 stránek knihy.

Píseň kostí /Bone song/
Meaney John
Série: Donal Riordan 1
Nakladatel: Fantom Print
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Jan Patrik Krásný
Redakce: Libor Marchlík, Jiří Popiolek, Soňa Hájková
Rok vydání: 2011
Počet stran: 320
Rozměr: 150 x 210
Provedení: váz. s přebalem
ISBN: 978-80-7398-114-3
Doporučená cena: 259 Kč