UKÁZKA: G. S. Evans, Po stopách kyberkrále

Anotace

Když Martin začíná hrát Kyberkrále, svou novou kyberprostorovou počítačovou hru, těší se na řadu lítých soubojů se zlými rytíři, a hlavně na závěrečný duel na život a na smrt s mocným kyberkrálem. Jaké je však jeho překvapení, když místo toho potkává nejrůznější prapodivné digitální tvory, například KANTORa (Korektního, Analytického, Numericky Typizovaného Operativního Robota), je nucen zapojit se do postmoderní hry se slovy (ačkoliv netuší, co znamená „postmoderní“) a málem se utopí v informační dálnici. Hlavní hrdina je tak zpočátku ze všeho pěkně otrávený, ale postupně se stale víc a víc zaplétá do podivně podmanivých digitálních vrtochů nové hry…

O autorovi

G. S. Evans (1960) od roku 1993 dělí svůj čas mezí arizonský Tucson a Prahu, kde píše a překládá. Jeho povídky byly publikovány v časopisech Host a Labyrint, v amerických časopisech vyšly jeho překlady povídek Arnošta Lustiga. Je redaktorem internetového časopisu The Cafe Irreal (za který byl v roce 2008 nominován na World Fantasy Award) a autorem knih Tajný (český) deník Fredericka Barona a jiné texty (2007) a Týden v tiché zemi (2009).

Ukázka

Hned za dveřmi se setkal s nejprapodivnější bytostí, jakou kdy viděl – mělo to tvar jako znaménko „je větší než“ jako v matematickém příkladu „pět je větší než čtyři“, jinak též 5>4. Pětka i čtyřka pochopitelně chyběly, ale zato to mělo pár nohou a také rukou, které vyrůstaly z místa, kde se čárka zalamuje, a nahoře tomu seděla hlava. Byl to tak potrhlý zjev, že Martin nepovažoval za nutné mu věnovat větší pozornost a doufal, že postačí, když pozdraví a půjde dál. Ale bytost vypadala, že se chystá něco říct a Martin nechtěl být nezdvořilý, a tak se zastavil.

„Vy byste měl být promptem,“ povídá to.

„Jakože promptní?“   

„Co tím myslíte, promptní?“ zeptalo se to.

„Říkal jste, že bych měl být promptem,“ vysvětlil Martin. „Takže jsem chtěl vědět, jestli to jako znamená promptní.“ 

„Nemusíte být promptní. Řekl jsem jen, že vy byste měl být prompt.“ 

Martin na něj zkoprněle zíral. „Proč bych proboha měl být prompt?

„Protože počítač nemá nikdy dost promptů,“ zněla odpověď, ve které se mísil obranný tón s nadějí.

„Myslím, že už dávno ne,“ řekl Martin, „a v každém případě, já nemůžu být prompt. Jdu za kyberkrálem.“

„Vy hledáte kyberkrále?“ zeptala se bytost překvapeně. 

„Ano.“

„Proč?“

Martin nebyl schopen dát mu na to přesvědčivou odpověď a namísto toho se zeptal:

„Mohl byste mi říct, jak ho najdu?“

„Nemám nejmenší tušení.“

„Takže co bych měl teď podle vás udělat?“

„Nemám páru,“ řekl prompt a Martin si pro sebe zamumlal: „Zatím teda nic moc hra.“  Dupal po cestě, aby ulevil své zlosti, a najednou uslyšel, jak za ním prompt volá. „Pozor, někde tam je pero.“  „Co je mi po nějaké propisce,“ pomyslel si, když ho najednou něco vymrštilo prudce do vzduchu. Pero, na které došlápl, mělo takovou sílu, že Martin vyletěl jako střela nad koruny kyberstromů, přeletěl přes kyberpohoří, minul dokonce jednoho kyberptáka, kterého Martinova přítomnost značně vyvedla z míry. „Tady nemáš co dělat,“ volal za ním a ze všech sil mával křídly, aby s ním udržel rychlost.

„Tohle je moje hra,“ odpověděl Martin, „a já si tu můžu dělat, co chci.“

„A co tedy chceš?“

„Najít kyberkrále.“

„No to neletíš správným směrem. Musíš dolů.“ 

To si Martin uvědomoval také, jenže neměl moc na vybranou, a tak pokračoval v letu. Prosvištěl kolem nějakých mraků. „Tohle je vážně střelená hra,“ pomyslel si. „Jak mám najít kyberkrále, když jsem ve vnějším prostoru?“  Ale pak mu začala docházet setrvačnost. Doletěl až ke stratosféře a začal padat dolů. Cestou znovu minul známého kyberptáka.

„Správně,“ zavolal na něj kyberpták, „najdeš ho někde tam dole. Ale nejde mi do hlavy, proč se tak ženeš, abys ho našel!“

Martin věděl, kam ta poznámka míří – rychlost, jakou se blížil k zemi, rostla s každou vteřinou. Chtěl na ptáka hlasitě zakřičet „Pomoz mi!“ i když vzhledem k jeho zrychlení během volného pádu by výsledný dojem byl zhruba následovný:

P

O

M

O

Z

M

I

!

Když si to uvědomil, došlo mu, že by tím vlastně prohrál první kolo hry. Jak se přibližoval ke kyberzemi, těšil se, jak se dole úžasně rozplácne a taky na druhé kolo hry, kdy se peru rozhodně vyhne…

Ale žádné rozplácnutí se nekonalo. Namísto toho přistál v ohromné síti na motýly, a když se podíval nahoru, uviděl, jak na něj zírají dvě ohromné oči.

„A copak je tohle?“ podivil se kybersběratel kybermotýlů (kdo by ho nepoznal v tom jeho nezaměnitelném klobouku, khaki oblečku a s nepostradatelnou sítí). „To by mohl být Tabula machinalise, nebo ne? Či snad Mus mutus? Nebo dokonce Aries immenor?“

„Já jsem lidská bytost.“

„Promiňte, já nepoužívám laická označení. Jsou příliš nevědecká. Řekněte mi svůj vědecký název.“

„Začíná to myslím na h,“ začal Martin nadějně, ale dál už si nevzpomínal. „Ale nevidím žádný důvod, proč bych měl odpovídat na podobné hloupé dotazy.“

„To není žádný hloupý dotaz!“ rozhorlil se kybersběratel. „Neslyšel jsi snad nikdy o tom, co se přihodilo ubohému Orbis altus?“

„Komu?“

Lovec si povzdychl a začal recitovat následující verše:

Orbis altuslapen v síti            

Místo smutku štěstím svítil.      

Pravil chladně svému klonu:     

„Nech mě tu a sám leť domů,  

to je místo, kde chci žít.“

Orbis altususnul v mžiku        

Chloroform na kapesníku        

V sladkém snění ucítí              

Když však slunce zasvítí,         

zklamán vidí – byl to vtip.

Mocným hlasem prosí snažně:

Sběrateli, ber mě vážně!

Do své sbírky rychle dej mě,

já jsem nejpestřejší plémě,

nenech mě tu nudou mřít!“

Sběratel však nehne brvou,

(ani prvou, ani druhou):

„Exempláře tvojí rasy

ubraly by sbírce krásy.

Musím tě hned vyhodit.“

Orbis altusvzdychá těžce,

na svobodu se mu nechce.

Se smutkem teď zjišťuje

jak že to s ním vlastně je:

v žádné sbírce nesmí být.

„Tak za prvé, já nemám nejmenší zájem být ve vaší sbírce,“ řekl Martin, když lovec dorecitoval. A pak si vzpomněl na látku z poslední hodiny biologie a dodal, „takže je mi úplně jedno, jestli sbíráte Homo sapiens nebo ne.“

Lovec motýlů vypadal dotčeně a jen ohrnul nos, „Něco tak obyčejného, jako jsi ty, bych ve své sbírce nechtěl, ani kdyby ses mi královsky obměnil.“

„Chcete říct královsky odměnil?“

„Ale vůbec ne!“

„Když už na to přišla řeč,“ ozval se Martin, „Nevěděl byste, kde bych mohl najít kyberkrále?“  

„Kyberkrále? Jestli já vím, jak najít kyberkrále?“ podivil se nahlas sběratel.

Martin nevěděl, co na to říct, a tak mlčel. Mezitím jej lovec odnesl v síťce k nedaleké silnici (vypadalo to spíš jako dálnice) a vysypal ho tam.

„Dovede mě tahle cesta ke kyberkráli?“ ptal se ještě Martin.

„Všechny cesty někde končí,“ pravil sběratel, „a kyberkrál se zcela nepochybně nachází takyněkde.“

Po stopách kyberkrále
G. S. Evans
Nakladatel: David & Shoel
Překlad: Alena Heroutová, Olga von Pohl
Popis: vázaná, 104 stran, česky
Rozměry: 12 × 17,5 cm
Rok vydání: 2011 (1. vydání)
ISBN: 978-80-904355-1-3
Cena: 198 Kč