RECENZE: Linc, Míla, Mrtví muži netančí

Hned na počátku je jasné, co Míla Linc celou tu dobu dělal. Určitě nespal, ani nechytal lelky, protože po řemeslné stránce je kniha parádní a šlape jako pečlivě promazaný hodinový strojek, který se ani na chvíli nezadrhne. A to myslím smrtelně vážně. Když totiž vedle sebe postavíte Stín Černého hvozdu a Mrtví muži netančí, těžko uvěříte, že obě díla napsal jeden a tentýž člověk. Autor ve svém tvůrčím vývoji ušel opravdu dlouhou cestu, což tady jen potvrzuje. Najednou před sebou máme těžkého profesionála, jenž si je absolutně jistý v kramflecích a který se už vymanil ze začátečnických chyb, provázejících počátek kariéry každého spisovatele. Už nyní jsem zvědav, co předvede příště.  

Příběh nás zavádí opět do Lincova světa Černého hvozdu, který jsme navštívili nejen v jeho předchozí knize, ale i v povídkách roztroušených od Drakobijců přes Legendy: Draky po poslední čísla časopisů Pevnost a XB-1. Nejsem žádným velkým znalcem autorova univerza, takže nemohu s určitostí říct, jak moc jsou Mrtví muži provázáni s ostatními příběhy a volně navazují na Krauku, tedy příběh publikovaný ve sbírce Legendy: Draci.

Míla Linc nepatří k těm autorům, kteří by psali příběhy s jedním hrdinou, takže pokud jste se těšili na Richarda z Línavce nebo jinou postavu z předchozího románu, musím vás bohužel zklamat. Nikoho takového tu nenaleznete. Nový příběh se tak rovná nové partii šachu s úplně novými figurkami. V našem případě jsou ty figurky tři. Lovčí Meyrink (zajímalo by mne, zda se jedná o úmyslný odkaz na spisovatele Gustava Meyrinka nebo zda je to pouhá náhoda), žoldnéř Joachim a služebník Smrti Volkan, který oba najal na jistou práci velice delikátního charakteru. Vypravit se do srdce Černého hvozdu za určitým posláním.

Možná si myslíte, že cesta do lesa je žůžo výprava, která zabere jedno odpoledne a ještě si u toho stačíte v klidu prohlédnout faunu a flóru. Inu, je vidět, že jste zatím nebyli v lese podle Lince. V jeho podání se totiž jedná o masu, živoucí bytost nadanou vlastním rozumem a instinktem nemilosrdné šelmy, která dokáže v případě nebezpečí udeřit proti každému nepříteli.

A v tomto okamžiku se budou čtenáři této knihy pravděpodobně dělit na dva tábory. Linc totiž v knize rozpoutává takřka komorní příběh s postavami, které vám moc k srdci nepřirostou. Takže čtenáři, kteří čekají akční příběh plný velkých bitev, budou pravděpodobně zklamáni. Tím neříkám, že nedojde na akci - akorát tu najdete souboje muže proti muži a ne střety několika armád. 

Jenže tento komorní příběh obsahuje trhliny. Především je to strašně zběsilé tempo, jehož vinou si čtenář nedokáže vychutnat všechny ty emoce, které tam někde jsou a nedostanou prostor se pořádně projevit. Kvůli tomu není schopen se vžít do postav, ani si užít moment překvapení, který pro ně autor nachystal. Celou dobu jsem měl také neodbytný pocit, že příběhu by více slušela podoba povídky než románu.

Nový Linc je tedy lepší, vypsanější a zkušenější a přes zmíněné výhrady se stále jedná o poctivou dobrodružnou literaturu, která dokáže čtenáře zaujmout od začátku až do konce a po celou dobu ani jednou nenudí. Což je přesně to, čím by měl takový druh čtiva disponovat.

Mrtví muži netančí 
Linc, Míla 
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Jana Šouflová
Redakce: Michael Bronec 
Rok vydání: 2011
Počet stran: 304
Cena: 215 Kč