UKÁZKA: Jiří Špaček, Druhá

Anotace:

"Ještě nikdy předtím jsme se neměli lépe." Úvodní slova novely Druhá čtenáře uvedou do nedaleké budoucnosti, kde možnosti života skrývají, sic v nablýskaném kabátě, jen nudnou podívanou svázanou omamujícím pohodlím. Marek, hlavní postava příběhu, si to všechno uvědomuje, ale i přes to, a možná právě proto, prožívá svůj nevýrazný život obklopený přáteli v naprosté intimní samotě. Kolotoč nudných party a opileckých rán přeruší až zpráva o objevení nové planety vhodné pro život. Marek se po menším váhání nakonec rozhodne vyskočit ze stereotypu svých nalajnovaných dní a za pomoci podvodu se vydává do vesmíru. Ke svému velkému překvapení ale zjišťuje, že život na nové planetě je až do morku kosti skutečný, že v něm neexistuje žádná virtuální realita, žádné delete ani tlačítko zpět, jen tady a teď. Spolu s dalšími "vyvolenými" tak poprvé zažívá, co znamená být člověkem v celé jeho šíři. Neobjevuje pouze planetu, ale zejména sebe sama, své instinkty a emoce, o kterých do té doby neměl ani tušení.

Novela Druhá, přestože se odehrává v budoucnosti, je příběhem velice reálným a až mrazivě skutečným. Přitom jen domýšlí dosavadní události do jejich důsledků, sleduje nitky vedoucí od zdánlivě banálních skutečností až k obrazu lidstva zdegenerovaného a otupeného sama sebou. Naléhavost příběhu, který si klade řadu sociologických i filozofických otázek, je ovšem podávána s překvapivou dávkou vtipu a sebeironie, které jsou příjemným osvěžením na cestě do nelichotivé budoucnosti.

Ukázka:

Ležela schoulená u stěny. Víčka se jí ještě jednou lehce zachvěla, ale oči už neotevřela. Upadala do spánku. Snad lehčího, snad těžšího. Kdo ví. Tenká pokrývka se nad jejím tělem nadzvedala jen nepatrně. Pomalu a klidně. Všechno bylo od příletu pomalé.

Seděl naproti ní u vchodu jeskyně a sledoval ty jemné pohyby. Drobné důkazy o tom, že žije. O tom, že s ním je. Kdo by si ještě před pár měsíci pomyslel, že právě on, právě s ní... Její tvář byla unavená, umazaná a zpocená, ale přesto všechno tak...

Vyhlédl do snášející se tmy, kterou pomalu prosvětlovala už jen záře hvězd a chlad obřího Měsíce. Dole pod nimi nebyl na dohled ani náznak živé duše. Přesto věděl, že tam jsou. Jeho oči je nevidí, ale přístroj ukazoval pohyb ve vzdálenosti tři sta až čtyři sta metrů. Šli po nich a ani nevěděl, kdo jsou a co chtějí. Tečky na displeji se motaly, zdálo by se zmateně, do kruhu, a nakonec se vydaly mimo dosah vln snímače. Zapnul alarm a lehl si vedle ní na záda. Na stropě jeskyně neviděl vůbec nic. I ty poslední záblesky zbloudilých paprsků zapadajícího slunce zmizely. Možná jen splynuly s tím, čím vždycky byly.

Nepředvídatelnost zaplavila průzračně černá noc.

ještě nikdy

"Ještě nikdy předtím jsme se neměli lépe. Pryč je doba, kdy naši přátelé, příbuzní, nám nejbližší mohli kdykoliv upadnout do chudoby, kterou si dnes neumíme ani představit. Do života bez domova, bez základních potravin, na okraj společnosti, do hluboké bídy. Pryč je doba, kdy se celé lidstvo třáslo před hrozbou jaderných, biologických a chemických zbraní. Pryč je doba, kdy stamiliony nasycených a zdravých sledovaly denně lhostejně a téměř bez zájmu z pohodlí svých bezpečných domovů miliardy zbídačených spoluobčanů. Sledovaly, jak trpí hladem, žízní, jak trpí nedostatkem základních sociálních služeb, základním zdravotnictvím počínaje a psychosociální podporou dnes běžně dostupnou pro každého z nás konče."

Udělal si malou, dramatickou pauzu.

"Nesmíme na naši historii, historii lidí, zapomínat právě proto, že utrpení našich předků předcházelo dnešnímu míru, zdůrazňuji, celoplanetárnímu míru a hojnosti. Už přes sedmdesát let obnovujeme a vylepšujeme. Bez válek, bez konfliktů nebo zbytečného zbrojení, a jsme úspěšní. Jsme skutečně úspěšní," odmlčel se. Jednak proto, aby se nadechl, a jednak proto, aby se připravil na další snůšku polopravd, lží a nesplnitelných přání.

"Postupně budou opět všechny oceány plné různorodého života. Oblasti s volnou přírodou se již z pozoruhodné části obnovily právě naším přičiněním. Sázíme nové pralesy, nové nesyntetické plíce Země. CAI, my, my všichni pracujeme právě na tom, aby se naše životy vrátily k rovnováze se Zemí, s naší společnou matkou. Aby..." "Modrá laguna tě naplní po okraj zážitky, o jakých se ti jen... Už nemusíte čekat, až vám nákup přivezou, sjednejte si Amádeo, nový tubeshop..."

Stál ve své kuchyni a dobře si uvědomoval, jak nešikovné ruce má. Připravoval něco zvláštního na popití a poklidné pohovoření. Alespoň tak si začátek večera představoval. Lednička svítila spoustou výstrah a jeho míchaný drink rozhodně nevypadal jako na obrázku z "návodu na přípravu", svítícího z přilepeného displeje nad kuchyňskou linkou. Přestal. Uvědomil si změnu. Byl rozmrzelý.

"Nepřepínej mi to," zavolal nerudně směrem ven. Ven mimo kuchyň a jeho hlas spolehlivě doputoval až do společenské místnosti k rozvalující se návštěvě.

"Vždyť zase jen plká. Neříkej, že tě to zajímá. Koho to může zajímat?! Nikoho!" Uvelebená návštěva si sama se sebou pěkně popovídala.

"Tebe nezajímá!" a nadechl se k pokračování: "Mě jeho plky zajímají. Přepni to nazpátek."

"Zajímají? A odkdy? Dokud ses nepotkal s jeho groteskním 'potomečkem', tak ses o politiku nezajímal. Takže co tě, nebo spíš kdo tě ve skutečnosti zajímá?"

Marek udělal pár kroků z kuchyně a velmi, velmi nevlídně se podíval na víceméně nezvanou postavičku usídlenou na jeho pohovce v jeho společenské místnosti jeho pronajatého bytu: "Fajn, mám ti to zopakovat, nebo...?"

Podobné řeči neměl Marek rád. Ostatně kdo by měl, když mu připomínají vlastní neschopnost a těkavost v nudných etapách doposud prodýchaného života. Nemá rád nevyřešené věci znovu a znovu vytahované z hlubin zapomnění do sféry ústředního tématu debaty s poťouchlými kamarády. Avšak zvlášť nemá rád připomínky o ženách, po kterých touží, a nemůže jich dosáhnout. Jak ji to nazval? Potomečkem nebo pitomečkem?... Pokaždé ho debaty o ženách tnou do nechráněné oblasti, kdesi... Zatímco jiní to prostě neřeší a vystačí si s náhražkami, on patří do té neustále nespokojené části obyvatel, nespokojené sama se sebou a hlavně žijící téměř bez nich. Bez žen. Důsledkem ale je, že tahle skupinka, zde zosobněná v Markovi, je tak zaujatá a zaneprázdněná svou nespokojeností, že nic skutečného pro skutečnou změnu nedělá, neb nemá nadbytek sil, peněz ani vůle. Tihle lidé obvykle potřebují jen nějakou protistranu, vůči které se vymezují. Kdyby ji ztratili, kdo ví, co by s nimi bylo, kdyby si v krátké době nenašli jinou. Marek si našel svůj protipól v ženách, kterých nemůže ze svého společenského postavení nikdy dosáhnout. Popravdě řečeno, kdyby jich dosáhl, tak by zase nevěděl, co s nimi, a byl by opět ztracen. Tak si to alespoň namlouvá a... To, co ale zasouvá hluboko, kamsi mezi špatné sny a úzkostné stavy, je jeho podezření, že by spíše ony nevěděly, co s ním. Považovaly by ho jen za dalšího z dlouhé a zoufalé řady šedivého průměru nápodob muže z plakátů? Muže bez skutečných možností?... Bez prostředků a bez moci? Chudáka, jednoho z celé mnohamiliardové armády únavných a ubíjejících variací homo sapiens sapiens?

Marek se odpojil od svých myšlenek a opět se zaposlouchal do slov nejvyššího. Dlouho jeho soustředění nevydrželo.

"...a tak budeme pokračovat i nadále. Společně jsme vytvořili plán, vytyčili si cíle, nesnadné cíle, ale to neznamená, že nesplnitelné. Cíle, které nám jsou výzvou a dávají smysl každému z nás, smysl vycházející z naší lidské existence. Naše..."

"A co tě na tom tak bere? Já nestíhám sledovat obrázky, a když se zaposlouchám do těch řečí, tak vlastně netuším, co mi chce říct, až na to, že využívá tuhle chvíli pro příští volby."

"Tak nesleduj obraz, ale jen jeho hlas, a ne podkresovou hudbu, co je jak z výtahu. A nemluv mi už do toho. Za chvíli tam budu..." Byl trochu nervózní. Netušil, kolik práce dá vytvořit dva obyčejné koktejly bez použití kuchyňského robota nebo instantní směsi!!! Koukal na barevné paskvily postavené na kuchyňské lince a snažil se je ještě vylepšit. Marně.

"V následujících dvou dnech usednou všichni světoví zástupci k jednacímu stolu společně s CAI a ujednotí další kroky pro udržení životního stavu Země. My se…"

Náhle nastala v televizním projevu pauza. Tak dlouhá, až Marka probudila ze zaujetí výzdobou pakoktejlů.

"Už na to zase šaháš!?" Vyšel z kuchyně do své nemalé prosklené společenské místnosti s nápoji v ruce.

"Já nic, to oni sami," bránila se návštěva, a skutečně - prezident se náhle rozloučil a odešel z vyhrazeného prostoru pro řečníky. Slova se ujali moderátoři přenosu: "Zakončení projevu bylo náhlé, co říkáš, Jeniffer?" Obě mluvící hlavy zpravodajského kanálu byly v prvním okamžiku zaskočeny, stejně jako každý, kdo vysílání sledoval, i když moc diváků nejspíše připojeno nebylo. Přímý přenos ze summitu zástupců je ve skutečnosti zajímavý jen pro pár nadšenců, pár politiků a jejich podřízené. Obyčejní lidé se o něj už dávno nezajímají, ale to začalo už v době, kdy se zpravodajská média začala prodávat jako zboží každodenní spotřeby. "Tome, myslím, že tím překvapil každého. Jako by pan prezident svůj projev vůbec nedokončil. Ale to bylo asi to jediné překvapivé z celého vystoupení," dodala s jemnou ironií.

"Čekala jsi něco závažného?" zazněl opět dotaz poněkud unylého redaktora z přehnaně dynamického vysílacího studia.

"Většinu diváků spíš než historie zajímá, zdali bude tříměsíční dovolená uznána jako minimální v celé Evropě a jak se dotkne nepracujících. Tedy sedmdesátiprocentní většiny voličů. To uvidíme až po společném jednání představitelů s CAI. Cíle, o kterých prezident mluvil, jsou samozřejmě správné, ale jejich realizace probíhá velmi pomalu, pokud vůbec. Ověřit v projevu zmiňované úspěchy se jaksi nikomu přesvědčivě nedaří. I přes to má prezident podle posledních průzkumů slušnou podporu veřejnosti."

"Tu si ale získal zavedením dalšího cestovního prostředku veřejné dopravy pro rodinu zdarma."

"Určitě to k tomu přispělo. Podrobnější analýzu nám po dokončení všech příspěvků krátce představí Karla z našeho studia."

"Potvrzuji, že další mluvčí jsou už připraveni, i když, zdá se, v jiném pořadí. Teď nás ale čeká krátká komerční přestávka."

Oba moderátoři se proměnili ve šťastný pár procházející kolem přírodního vřídla. Opodál se pásli dávní koně a na modré obloze kroužil nějaký neidentifikovatelný dravec, který ještě před chvílí představoval mihotající se světlo ve virtuálním televizním studiu. Právě v ten moment se Marek i se svojí návštěvou odtrhl od fascinujících obrázků. "Uff, bez těch úvodních znělek člověk zapomíná, že sleduje reklamu," poznamenal Marek a přepnul vysílání do miniatury na stolku.

Postavil jednu sklenku na stolek a s druhou si stoupl k prosklené stěně. Napil se. Nebylo to nic moc. Okny sledoval horizont skrze úzké a vysoké mezery mezi výškovými budovami. Domy byly osvícené zapadajícím sluncem a v jejich prosklených poschodích se zrcadlilo město. Rozhlížel se po své krajině a pak přepnul výhled na skutečnost. Razantní rozdíl už pro něj dávno nebyl nijak ohromující. Venku vládla, tak jako každý den, lepkavá mlha. Studená a mokrá. Rozmazávala obrysy a halila venkovní svět do nejasností a krátkozrakostí. Sotva dohlédl na okraje nejbližší budovy. V horizont v dálce jen věřil, dá-li se takové slovo vůbec použít. Sotva bylo vidět alespoň něco. Modrošedomléčná městská krajina plná ničeho a všeho. Vzdal to a opět přepnul výhled na sluncem romanticky zalité ulice a budovy plné jásavých červánkových odlesků. Iluze je tak sladká a mámivá. Až to občas bolí hluboko v týlu a dál, až do morku kostí.

Seděli ve společenské místnosti Markova bytu a popíjeli pokus o koktejl. Marek a jeho rovněž nezadaný kamarád Julius seděli v sedačce. Nohy měli natažené na stolku a strkali do sebe týden staré chipsy s příchutí avokáda. Alespoň tak to stálo na obalu. Opravdové avokádo nikdo z nich nikdy nejedl. Dostupné byly už jen příchutě. Zato čehokoliv.

Kromě občasného křupnutí chipsu mezi zuby bylo ticho. A společně v něm čekali na signál jak nějací primitivní živočichové. Čekali svorně na podnět, aby mohli vykonat reakci. A bylo jim to jedno.

Julius, Markova častá a nezvaná návštěva, je programátor a statistik. Pracuje v týmu, který navrhuje systémy zpracovávající obrovská množství dat z různých výzkumů a někdy i soukromých projektů z celého regionu. Moc pije a práce ho vůbec nebaví. Nepracovat by pro něj ale znamenalo nebydlet u rodičů a nežít si na slušné úrovni. Ani na kvalitní pití by neměl. Kdyby nepracoval, jeho biologičtí Eva i Adam by ho jednoduše vyhodili z domu - prostě by nesplňoval jednoduché podmínky. Ne že by si bez nich žil zle, ale s tím, co si může dovolit nyní, se to nedá srovnávat. Julius by se nejraději dal dohromady s nějakou "vhodnou ženou", jak ji nazývá. Virtuální bohyně, se kterými tráví noci, jsou přeci jenom jen na jednu věc. Problém je v tom, že reálné ženy se od těch virtuálních dost zásadně liší. Na první pohled především postavou. Blíže se k nim obvykle nedostává. Když už se s nějakou seznámí intimně, dá se jejich sblížení počítat spíše na hodiny. Navíc on sám má, jak říká, pořádné tělo. Což ve skutečnosti znamená nějakých třicet kilogramů nad přijatelný stav, kdy by se mohl alespoň trochu srovnávat s virtuálními gigoly.

Marek měl na životním startu na rozdíl od Julia dvě výhody.  Nenarodil se do bohaté rodiny, a musel se tedy víc snažit, takže si zvykl pracovat. Druhou výhodou je, že ho jako malého považovali za "naději". Uvozovky jsou zcela na místě jako něco předpokládaného, ale nenaplněného. Kdysi to o něm všude říkal dědeček, vysloužilý vychovatel a učitel, když sledoval, jak si Marek už jako malý dokázal poradit s rozbitým kolem nebo kolenem. Faktem zůstalo, že děda to o něm říkal i poté, co ho vyhodili ze všech univerzit, kam se dostal anebo kam ho rodiče s pomocí nějakých známých protlačili. "Jeho čas ještě přijde," tak to přesně říkával. Nakonec čas přišel dříve pro dědečka a pro Marka se stal jen abstraktní fyzikální veličinou, která mu odměřovala nudný den. Osamoceně probrouzdával prázdný citový život. Osamění se mu stalo samozřejmostí i v místnosti plné přátel, kde společenské konvence založené na poznání všeho socio-psycho-bio-genetického o člověku znemožňovaly jakýkoliv náhlý, neplánovaný a hluboký společný prožitek... Biologický otec s matkou, jak jim říkal, aby tak dal všem jasně najevo, že se mu v mládí příliš nevěnovali, mu po jeho univerzitním turné jasně naznačili, že takzvaný "Markův čas" plný příležitostí jaksi odešel do nenávratna a vrátit se tudíž nehodlá, stejně tak jako jejich osobní přízeň a skromná finanční podpora. Svoji šanci propásl. Popravdě řečeno k němu ze všech lidí, které kdy potkal, choval naděje jen děda. Nejlépe vystihla jeho situaci úspěšnější a o pár let starší sestra: "Nejsi momentálně ani na 'vedlejší koleji', spíš se válíš ve škarpě. Zatímco všichni ostatní kolem tebe sviští rychlostí nadzvukovou, ty ze sebe nestíháš oklepávat prach z cesty." Její kariéra se s jeho nedala srovnávat. Marek se tak s rodinou příliš nestýkal. Rodiče zklamal, nebo spíše nepřesvědčil. Vlastně jim dal zcela za pravdu, že není moc šikovný. Sestra jím opovrhovala. Občas si zavolali. Naposledy ji osobně viděl před třemi roky. Možná čtyřmi. Trochu ho vyděsilo, jak se nechala chirurgicky upravit. Ale to je dnes už tak samozřejmé, že mu ono vyděšení vydrželo sotva pár vteřin a pak zmizelo mezi ostatním harampádím, které nosí kdesi v paměti.

Marek pracuje jako komunikační agent pro stejný úřad jako Julius. "Vyhlídky velké, budoucnost žádná," komentuje svoji komunikační pozici. Práce s veřejností ho, jak sám říká, baví. Je nutné v tom najít tu správnou míru sarkasmu, jakou rád disponuje, když může. Nelze mu ale upřít, že na rozdíl od svých "statistických kamarádů" má i jiné než alkoholické a virtuálně sexuální zájmy. Hlavně pasivní filmy, kdy se může jen koukat, a občas zhlédne i nějaké vykopávky z prvních let, kdy film začínal být filmem s prostorovým zvukem, barevný a velkoplošný. Obvykle se u nich nudí, předělávky do třech rozměrů hodnotí jako zdařilejší a nejnovější haptický rozměr s vůněmi, bez jakýchkoli nutných oblečků a strojků naprosto zbožňuje. Jeho kamarádi, pracující ve stejné budově o pár poschodí níže, obzvláště milují jiné, dotykové filmy, takzvané pro "mentálně a sexuálně dospělé". Ne že by jimi Marek opovrhoval a nenechal se unášet rozkoší až do bouřlivých extází, ale pokaždé, pokaždé když už se blíží k završení celého dotykového, perverzně úchvatného procesu, tak se mu tam někde, na hranici vědomí, objeví cedule s nápisem "Je to umělé. Chudáčku!" Přitom lidí žijících takhle osamoceně je..., dokonce i těch v páru. Ale co dneska není umělé. Dokonce ani děti se už dávno nenosí v bříšku. Těhotenství je společensky nepřijatelné, ohrožuje jak dítě, tak matku. Hlavně vytváří nespravedlnost mezi lidmi a uvrhuje ženy do sociální odluky. Marek tuhle antitěhotenskou vlnu chápal spíš tak, že se některé těhotné viděly jako koule, a tak si prosadily a celoplošně zavedly odloučení od dítěte ihned po jeho početí. Pokud se to jako početí dá ještě nazvat. Ve většině případů jde o předvýběr "geneticky vhodného" samečka, který si nakonec ani trochu "nezapářil".

Ale zpátky k Markovi, který má ve zvyku upínat se k živým slečnám. Jak už bylo zmíněno, delší dobu sleduje jednu z vyšších kruhů. Setkal se s ní na rautu, a dokonce spolu osobně hovořili. Očarovala ho svou nevázaností a volností... Tak jako každého nezadaného muže po třicítce. Od té doby na ni nemůže zapomenout. I proto v porovnání s ní veškeré trojrozměrné bohyně s mírami na míru blednou, či spíše jejich trojrozměrné dimenze se stávají značně plochými... Menším problémem je, že je to dcerka řečníka, co tak směle hovořil o budoucnosti a dosažených, i když neviditelných a nikým skutečně nepotvrzených úspěších. Dostat se k téhle slečně je těžké. Spíše nemožné. Společnost si už dávno nehraje na rovnostářskou nebo jaksi přímodemokratickou. Nikdy taková nebyla a nebude. Určité kruhy jsou pro jiné vrstvy uzavřené. Nikoliv neprodyšně, ale překonat bariéry v oblastech společenského postavení, majetku, vzdělání a profese není nijak jednoduché. Mnohem snazší je nechat se zlákat pohodlím a zábavou dostupnou zdarma a bez jakékoliv námahy.

Každý z té nižší by si přál výš. Ale tak jako kdokoliv v minulosti přijde časem na to, že za to ten krátký, skutečně produktivní život nestojí. Osobně se na rautu setkal i s její starší sestrou. Ošklivá není a hloupá určitě také ne, přece jen pracuje jako šéfka oddělení ve výzkumném ústavu pro..., něco s DNA. Není ani tak namyšlená, jako spíše vzorově nesympatická. Ano, působí nesympaticky a poněkud sušším a nudným dojmem omezené akademické pragmatičky. Dokonce i bulvár ji obvykle přehlíží a někdy ji mírně, se sarkastickým podtextem na téma smysl pro humor, popichuje. Ona sama pozornost médií nevyhledává a média zase naopak nevyhledávají ji, pokud nemusejí. Její mladší sestru si v naprostém kontrastu s ní zamilovali nejspíš všichni, kterým myšlenky neprocházejí jen mozkem v hlavě. A těmi nejsou myšleni jen muži.

"Na co myslíš?" vyslal Marek náhle otázku do ticha.

"Na to sušené hovězí, nejradši bych si hned jedno objednal." Julius sledoval reklamy i v miniaturní verzi na konferenčním stolku. Dělal si svět vždycky jednodušší. Přístupnější. Tak jako naprostá většina tlustého a líného obyvatelstva.

"Zrušil jsem donášku nákupu."

"Ty teď chodíš nakupovat sám? Do obchodu?"

"Jo. Chtěl jsem změnu."

"Takže místo nákupu z pohodlí své extrémně veliké sedačky, kde si jen ukážeš, na co chceš, a máš to za chvíli doma, se teď budeš trmácet kamsi do obchodu?"

"Jsi nějaká ztělesněná marketingová komunikace propagující online nákupy?... Nechtěl bys k nám?" odklonil poťouchle hovor Marek.

Juliusova tvář nabyla takového výrazu odporu, jaký snad ani Marek nečekal, a přeci jen se musel postavit na obranu své profese: "Zas tak hrozné to tam není..." Nezafungovalo to, tak se vrátil k původnímu tématu: "Chtěl jsem jen změnu, pohyb. Mám pocit, že alespoň občasným pochodem do obchodu žiju jako člověk, jako lidi dřív. Normálně. Jdou z práce, nakoupí si jídlo, večer všechno sežerou a jdou spát..."

Nebylo to příliš přesvědčivé vysvětlení...

"Hm. Paráda. Doufám, že máš aspoň přístup do obchodů na síti."

"Některá spojení se odpojit nedají..."

"Naštěstí..." Julius měl objednáno během několika vteřin.

Julius, kterému se také říká Juice neboli Džus, si tedy objednal sušené hovězí. Jmenovalo se to tak a chutnalo to tak. Tedy chutnalo to stejně jako vždycky, jiné sušené hovězí v životě nejedl než právě to, co by teď rád žvýkal. Po ničem více nepátral. Nikdy nepátral. Nevědomost je sladká. V tomto případě velmi chutná.

Po reklamě začal přenos dalšího projevu, a tak si pustili obraz do celé místnosti. Z čelních představitelů světových regionů nebylo vidět nikoho. Jen ministři a jejich zástupci a nohsledi. Bylo to mimo zajetý protokol, takové věci znal Marek moc dobře a nahlas si zapřemýšlel, což u něj nebylo neobvyklé: "Neměli tam stát teď..."

Džus se jen nechápavě a znuděně ohlédl. Není to snad jedno? Neřekl to slovy, ale jeho obličej vyjádřil zcela přesně tuto myšlenku, i když možná trochu ostřejšími výrazy.

"Vracíme se po přestávce zpět do hlavního evropského města. V ceremonii máme ohlášené nečekané změny. Všichni čelní představitelé se odebrali na schůzku s CAI. Více se dozvíme od našeho zpravodaje, který sleduje dění přímo na místě. Martine, co se na summitu děje?"

"Skutečně došlo ke změně v programu, Jeniffer. Podle neověřených informací si okamžité setkání vyžádala CAI. Avšak oficiální zdroje mlčí, a tak si na ověřenou verzi musíme ještě počkat."

"CAI? Není zvykem, aby CAI rozhodovala o termínech jednání, zvlášť při takové politicky významné události. Nejspíše musí jít o něco velice, ale velice důležitého."

"Hovořil jsem před pár chvílemi s naším ministrem spravedlnosti, a ten má stejný názor. S poněkud ironickým tónem předpokládal, že tím důvodem nebude další navýšení sociálních výhod a zavedení piva do standardního denního přídělu pro každého nepracujícího, jak zamýšlejí někteří zástupci regionů."

"To asi nebude, Martine, vezměme celou situaci přeci jenom vážněji." Jeniffer se usmála na usmívajícího se reportéra. Ve vstupech opět všichni oplývali vtipem... "Máme se čeho obávat? Co tedy bude následovat?"

"Předběžně platí tisková konference okamžitě po jednání, předpokládá se, že bude zítra dopoledne, a tam bychom se měli všechno dozvědět. Jediný, opravdu vážný důvod nikoho skutečně nenapadá. Snad až na neoficiální zprávy, že by mohlo jít o nečekané problémy v územních pásmech mezi světovými regiony. Spíše jde jen o čiré spekulace, protože ta jsou zcela mimo kompetence CAI, a tedy není důvod, aby právě kvůli nim CAI přerušovala takovým nestandardním postupem jednání na nevyšší úrovni."

"Díky, Martine. My se teď přesuneme zpět k řečnickému pultu, Tome, ty už víš, co bude následovat."

"Ano, Jeniffer, díky za slovo. Podle oficiálních zpráv nyní vystoupí před lidovým shromážděním ministři jednotlivých světových regionů a začínat bude..."

"Zase živej dabing." Džusíka Markův program opravdu příliš nebavil. Sledoval čas, poposedával, nudil se, cumlal odporné chipsy a cucal nepříliš povedený drink.

"Vždyť to ani nepoznáš."

"Poznám, otevírá jinak pusu."

"Tak se na ni nesoustřeď."

"To nejde. V kolik mají volat? Už mám skutečnou žízeň," a odsunul svůj pohárek dál od sebe. Ani Markovi se nechtělo vypít všechno až do dna.

"Dej si pivko. Je v lednici."

"Víš, že to tvoje nepiju. Koktejl byl fajn, ale pivko si dám radši svý."

"Odkdy pohrdáš jakýmkoliv alkoholem mimo oblíbenou značku?"

"Tě chci jen donutit k nákupu toho, co mi skutečně chutná, když víš, že k tobě zajdu..."

"Jedno tam asi bude."

"A to mi říkáš až teď!? Tohle barevné mohlo počkat."

"Že jsem vůbec něco nabízel...," ale moc se Marek nerozčiloval. Spíše se vždy těšil na situaci, kdy může Džusíka trochu potrápit. Připadalo mu to člověčí. Taková milá forma odlehčeného sadismu.

Džus nadšeně odběhl do kuchyně a hledal. "Vždyť tady máš tři!" zakřičel.

"Tak si vem jen jedno," občas s ním mluvil jak s dítětem. Ani netušil, kde to pochytil.

"Nedělej ze mě alkoholika. Stát se jím není žádná snadná, natož levná záležitost... Co to je za pazvuky?"

"Moje nové zvonění, asi vyrazíme, volá nás dlouhá noc."

"Ještě nedorazilo moje hovězí."

"Tak si ho dáš jindy."

Ztlumil vysílání a pustil si telefon. Jejich přátelé už skončili své pracovní nasazení a přesunuli se z místa pracovního na místo zábavní. Vtipné na tom je, že úřad vzhledem k finanční situaci přešel na multifunkční využití. Zatímco přes celý pracovní týden jsou přízemní a suterénní místnosti využívány jako výpočetní a servisní středisko, přes víkendy se mění na klub a restauraci. A to během pár hodin. Filosofie vedení úřadu se zdá být jasná a přijatelná: co si zaměstnanci přes týden vydělají, to tam o víkendu utratí.

Vyrazili.

Čekalo je klasické zabíjení času s přáteli. Další večer podobný tomu z minulého a předminulého a předpředpředminulého týdne... Nasedli do kajut veřejné dopravy a s mírným pohupováním se přemisťovali mlžnými a kouřovými opary do centra města. Cesta mohla mít v sobě něco magického, něco neurčitého a nedosažitelného. Každé světlo, každý obrys měl rozměklé a neurčité hrany, mírně se vlnící po průjezdu všemožných povozů, pohybů poutačů a vůbec změn ve vzduchu, ve kterém se déšť míchal s mlžením a až mrazivým neprostupným vlhkem. Ale magického na tom nebylo nic. Takhle to tu vypadalo od nepaměti. Markovy paměti.

večerní noční

Pravidelná setkání probíhají obvykle podle stejného scénáře a za stejného osazenstva. Naprostá většina osůbek žije bez stálých partnerek a partnerů. Většina se zcela vědomě řadí mezi sociální mrzáky, u kterých selhaly i kdysi neomylné biologické hodiny. Alespoň touha setkávat se s jinými lidmi, které považují za přátele, u nich přetrvala.

"Jak se daří komunikaci?" První obvyklá otázka na Marka, po které následuje obvyklá odpověď: "To nemám tušení, ale já se mám stejně jako minule."

"Stejně jako vždycky, není to nuda?" Vlastně to nebyly otázky, ale holá konstatování. Je to nuda a nic se neděje. Zaběhlé přivítání je i přesto, že je stále stejné, vždy milé. Nikoliv konkrétními slovy a činy, ale tím, že jej ve společensky uznávané rovině vykonáváme, a především prožíváme. Člověk se alespoň necítí úplně zdechlý, tedy dokud nad nimi nezačne hlouběji přemýšlet.

U stolu seděla i Markova "oblíbenkyně" Rebeka. Nějak si s ní už kdysi dávno nepadl do noty, natož do oka, ale museli se vzhledem ke stejným přátelům snášet. V rámci možností. "Rebeko, jak to děláš, že tě pokaždé tak rád vidím," vystřelil ze sebe Marek s úsměvem. Šlo o další rituál, který musel Marek vykonat a prožít, ale patřil mezi ty nejméně oblíbené.

Jen se ušklíbla. Opravdu ho neměla příliš ráda. Tolerovala ho, a to v doslovném významu slova. Považovala ho za slabocha a nicku. Ostatně koho také ne. Marek ji nesnášel pro její neustálý odstup a nekončící kritiku čehokoliv. Nikdy se do ničeho nepustila s plnou vervou, ničemu nevěřila, ale snadno vše odsuzovala a hledala jen to nepovedené. Dost často si Marka brala za objekt svého zájmu. Pokaždé tak měl nutkání jí vysvětlit, že ji také opravdu, ale opravdu nemá rád, a kdyby si se svými náladami chodila sedat do jiného podniku, možná by jí tam nechal zaplatit i drink. Ale jen možná.

Pro Rebeku byl Marek prostě jen frajírek z "komunikačního", co sní o jakési "pipině" z bohaté famílie, která se do záběru médií dostala jen přes svého tatíčka, spasitele národů... Rebeka byla trochu zapšklá už od mala, kdy rodiče neměli na plastiku a ostatní děcka se jí smála, že vypadá jak z džungle. I když žádné z nich žádnou džungli skutečně nevidělo. Udělala ze své jedinečnosti přednost a bránila se tím, že měla ke všemu nepřekonatelný odstup. Teď už plastiky má a je stejná jako všechny ostatní. Když se odmyslí kila navíc, tak jde o mediálně tuctové tělo s univerzálním obličejem. Už jen ta její za každou cenu bráněná samota jí zůstala. Nejspíš je v každé skupince nějaká podobná slečna. Tak originální a povýšená nade vše, že z té výšky a originálnosti nějak nedosáhne, nedohlédne do hloubky svých nejbližších, mají-li ovšem nějakou. Možná je nutným doplňkem správně fungující skupinky. Ale kdyby zmizela, tak by si toho nikdo nejspíš ani nevšiml.

"Tak jak je?" tentokrát směřovala Markova otázka na jeho nejlepšího přítele.

"V rámci přípustné standardní úchylky..., takže stejně jako minulý týden." Petr byl rád, že se opět vidí. Nějak to v poslední době nestíhají. Petr je Markův spolužák ze střední, co ho dotáhl k téhle statistické sani a byl to on, kdo mu nabídl, že by mohl pracovat v jejich institutu. "Musím s tebou mluvit, později."

"Určitě, jen se lehce ovíním," předeslal své nejbližší kroky Marek a hledal očima volné místo u baru. "Ale moc se nenič, mám něco zajímavého. Důležitého." Ó, jak překvapivé! A je to venku. Pokaždé, když s ním chtěl Petr mluvit a říkal to tím svým tajemným tónem, při kterém očima kontroloval okolí, tušil, že půjde zas o nějakou spekulaci, konspiraci nebo jednoduše řečeno: blbost. I přes to, že jej má Marek rád, šel raději hledat něco silnějšího k pití a pokoušel se nasadit výraz neviditelné postavy dávných velmistrů tai-chi.

Večer probíhal v klidu. Pozdravil se postupně se všemi. S někým prohodil pár slov o fotbalu. S někým o politice a o tom podivném přenosu z globálních jednání prezidentů regionů celé Země, která se konají každé dva roky naživo před diváky v hlavním městě té či oné země regionu na Zemi. Jak všechny obcházel, dosedl si neúmyslně opět až k Rebece. Ta mu s obdivným výrazem ve tváři prozradila, že vypadá moc dobře, tedy až na to oblečení, účes a oholení. Dlouho u ní neposeděl.

Petr, který zmizel z dohledu, si jej nakonec našel až později. Je to trochu blázen a romantik a Marek je k němu poněkud přísný. Petr často mluví o pásmech, a když se připije, naznačuje jinak přede všemi skrývané úmysly tam odejít. Volná pásma, jak se nazývají ohraničená, přesněji řečeno oplocená území, jsou oblasti mezi regiony, kde lidé žijí postaru, bez technických a technologických vymožeností. Tak jako se dříve ponechávaly indogenním kmenům kusy džungle a lesa, tak se dnes staromilcům zanechala území bez technologií. Může tam odejít kdokoliv, ale vrátit se už nemůže. Existují proto firmy, kde si člověk život postaru vyzkouší. Samozřejmě za nemalou úplatu. V takových zkušebních situacích ale každý ví, že se může kdykoliv vrátit do pohodlí svého domova. A také to všichni rázem provedou. Z volného pásma návratu není. Kdo tam chce žít, musí na sebe vzít odpovědnost i za svoje potomky, brát svět takový, jaký přichází, s nemocemi, úrazy, náhlou smrtí. Hordy lidí se do těch oblastí nehrnou, vlastně nikdo, i když výjimky jsou. Dokonce se prý někteří tamní obyvatelé snažili dostat zpět, ale nejspíše jde jen o báchorky, nedají se ani potvrdit, ani vyvrátit. Celkem je na Zemi takových pásem pět. Kdo v nich chce žít, musí si tam dojít sám a nesmí si kromě oblečení vzít nic z vyspělé technologie. Může mít nůž, sekeru či mechanickou pilu. Jen obyčejné nářadí z nějakého kovu nebo přírodního materiálu. Může nést běžné potraviny, papír a psací potřeby, ale navigaci už ne. A když zkusí něco pronést, roboti všechno před vstupem zničí.

Nejhorší na tom ale musí být nedostupnost lékařské pomoci, na jakou jsou lidé zvyklí. Žádní roboti, co analyzují stav a určí diagnózu, žádná domácí lékárna, co namíchá základní léky přesně na míru. Jen příroda, kdo ví v jakém stavu, a smrt. Tahle nerozlučná dvojice čeká na každého. A tak každý, kdo se do pásma odváží vkročit, jde naočkovaný vším dostupným. Lidé ve volné přírodě už dávno nežijí, a vůbec pobývat mimo domov delší dobu není ani v městském prostředí obecně doporučováno. O tom se ale oficiálně nemluví.

"Máme informaci," vyhrkl ze sebe Petr, když si odvedl Marka do klidnější části podniku, o níž věděl, že je tam nebude nikdo rušit.

"Nezaručenou," odvětil Marek s tradiční skepsí.

Petr se podíval trochu vyčítavě. "Samozřejmě že nezaručenou. Máme informaci, že se z vépéčka snažila utéct spousta lidí, ale nedostala se přes ploty." Vépéčka? Jo vépéčka..., hm, jako by těch zkratek už teď nebylo dost.

"A?"

"A?!" Opět vyčítavý výraz. "Ti lidé před něčím utíkají."

"Vždyť ani nevíš, jestli tam ještě vůbec někdo žije."

"A co když vím."

"Nevíš. Osobně se tam nedostaneš. Všechny možné přístroje, které by snad mohly monitorovat tahle území, má v moci CAI a vlády. Podle meziregionálních dohod jsou při každém přeletu nad volným pásmem nefunkční. Navíc nikdo odtamtud nepřišel. Nemáš v pásmu žádné informační zdroje. Nikdo nemá nic a co má, nedokáže potvrdit z jiných zdrojů."

Petr vytáhl malý kapesní přehrávač. Na videosnímku, pořízeném z výšky, bylo vidět malé postavy, jak utíkají k zelené hradbě a snaží se přes ni zcela marně dostat. Celý záznam trval sotva pár vteřin.

"Co to je?"

"Víš, kde mám kamarády. Podařilo se jim o šest vteřin posunout spuštění satelitu a dostali se tak až na hranici regionu.  Zkoušeli to vícekrát, ale vždycky bylo pod mrakem. Teď to vyšlo."

"Co to používají za vykopávku, že nevidí skrz mrak?"

"Na tom teď nesejde. Tohle mám od nich."

"Jenže to si můžeš vysvětlovat po svém. Prostě se mohli dohodnout a chtěli utéct. Nejspíš by to tak bylo, kdyby byla nahrávka pravá. Ale tohle bude další obyčejný podvrh. Jak je to vůbec staré?"

"Nemůžu zaručit, že to není podvrh. Ale co když není?"

"'Kdyby' a 'možná' jsou jen 'kdyby' a 'možná'. Proč by najednou utíkali? Už v těch oblastech žijí desítky let."

"Tohle je tři měsíce staré. Bylo dost komplikované pronést záznam ven. Vynesli ho rozložený a zakódovaný jako smetí, aby prošli detektory, a pak to celé skládali kousek ke kousku. Několik dnů."

"By bylo jednodušší si to vyrobit doma." Tahle poznámka byla zbytečná. Marek nevěděl, co si má myslet. Tři měsíce stará záležitost a kdo ví, o co jde. Nesmyslná volná pásma a několikadenní riskování kvůli pár vteřinám kdovíčeho.

"Máš ještě nějaké jiné 'informace'?" Slovo informace intonačně vyzdvihl.

Petr na tón v Markově hlasu nereagoval a jel si dál svou. "No jedno vysvětlení tu je. CAI má už pár let několikanásobně větší spotřebu, než oficiálně udává. Prý..." Na chvíli se zastavil, uvědomil si předchozí ironii v Markově hlase, ale pokračoval dál, jen si dával větší pozor na volená slova, "...prý si vépéčka měla zabrat pro sebe. Nevím, co by tam mohla dělat. Možná nějaké pokusy. Víš, že si neustále nárokuje větší prostor. Možná oživila pozemské pokusy s plutoniem... Tlaky na zrušení zón jsou obrovské. Chtěli by z toho udělat rekreační oblasti. Navíc tam mají být značné nerostné zdroje..."

"Podle mě jde spíš jen o to, abychom tyhle poslední kousky půdy obsadili našima tlustejma zadkama a chvíli se tam v přírodě váleli za zpěvu nějaké úžasné populární hvězdy a za přežvykování parádní umělé sladkosti jedinečné receptury. Vydrží to pár měsíců a pak, i z tak už zničené krajiny, bude ta samá bažina, co ji máme všude kolem sebe."

"Mno, nejspíš..." ustupoval Petr.

"Já nevím, co se tam děje. Nevím, co ten záznam znamená. Možná se tam děla nějaká živelná pohroma nebo hráli nějakou hru... Nemyslíš, že už takhle máme dost katastrof a nějaká pásma nám mohou být tak nějak úplně ukradená?"

Petr byl trochu rozladěný. "Fajn, ale je nesmysl takové věci tajit. I když se dají vysvětlit různě. Máme tady řeči o sociálním tomhle a támhletom, a tam se klidně můžou dít zvěrstva, o jakých jsme se učili jen ve škole."

Dostali se opět na společné téma, které obvykle nemělo konce, a ani jeden  v něm nechtěl pokračovat. Přesto měl Petr jednu informaci opravdu hodnou pozornosti: "Víš, že se vrací WeLive?"

WeLive byla jediná kosmická loď schopná cestovat mezi hvězdnými soustavami v naší galaxii. Byla už na třetí vesmírné pouti s úkolem zmapovat velmi vzdálená místa. Pohybovala se prostorem za jakýchsi laikovi nesrozumitelných okolností. Způsobem, jakému rozumí CAI a pak už jen hrstka odborníků. Z obyčejných obyvatel tomu nerozumí vůbec nikdo. Ale důležité je, že to nejspíše "nějak" funguje. Důležitější a smutnější je, že loď za poslední dvě cesty sice prozkoumala spoustu planet, ale ani na jedné nenašla nic, co by se dalo nazvat životem podobným alespoň tomu ochuzenému zbytku živých druhů na planetě Zemi.

"Kdy? Dnes?"

"Hm, možná zítra."

"Víš, že dneska probíhá summit. Sledoval jsem to s Džusíkem. Měli tam zmatky v programu. Prý si CAI vyžádala všechny zástupce. To je extrémně odvážné jednání. Ne oni CAI k sobě na kobereček, ale CAI je, nejvyšší papaláše z celého světa. Kdo by to byl před lety řekl... Jak dlouho víš, že se WeLive vrátila?"

"Spíš to jen s devadesátiprocentní pravděpodobností tušíme. CAI se vždycky chová určitým způsobem, když se vrací loď... Možná to má souvislost s tím přerušením...."

"Nejspíš... určitě má. To bude to vysvětlení. Třeba něco objevili...?"

Petr se usmál. Jeho dobrodružná povaha se ale naplno projevila ve výrazu tváře. Určitě mu na mysl přišla podivná stvoření a neobjevená území kdesi na nějaké planetě plné rozmarného života... Věděl, že každý touží po skutečném dobrodružství, zvlášť když je upoután a uvězněn mezi betonem, sklem a mlhou. Takže? Musí to tak být a bude to tak. Jinak to být prostě nemůže! Utvrzoval si svoje naděje.

Společné snění o jiné planetě bylo oběma vždy blízké, stejně jako nikdy nenaplněné představy o pomoci bližním, nespravedlivě trpícím a provádění práce, která má smysl.

ranní probouzení

Marek se probudil s klasickým bolehlavem. Vstal. Na chodbě našel kalhoty, a ty nebyly jeho. Pak našel dámské spodní prádlo. Byl si jistý, že ani to není jeho. Ve společenské místnosti ležel na sedačce pod pokrývkou Džus, vedle sebe dvě nedopitá piva. Markova piva. Nalezené spodní prádlo k němu nesedělo. Ale bylo skutečně dámské. Zaslechl automatické čištění toalety a otočil se po zvuku. K jeho velkému překvapení vyšla Rebeka. Na sobě měla Markovo pyžamo. Podívala se na něj způsobem: "Zeptej se, a zabiju tě." Obešla jej i svoje spodní prádlo. Lehla si zpátky vedle Džuse a okamžitě usnula.

"Aha." Navíc se Marek v tu chvíli nezmohl. Kalhotky i kalhoty přehodil přes okraj sedačky. Ve sklenici si rozpustil mléko. Po ránu působí blahodárně na rozhozený žaludek. Naše geneticky usazená asimilace s laktózou je skvělá věc. Lednice na něj blikala dlouhým seznamem chybějícího a prošlého jídla, ale přesunul objednávku na následující den. Dnes chtěl mít klid, nechtělo se mu cestovat po obchodech, když teď zrušil donášku až do domu... To byl zase nápad!... Vrátil se do postele. V ložnici si pustil hudbu, příliš ho nebavila, nebyl to ten správný okamžik. Zapnul zprávy.

Jedna reklama se prolínala s druhou. Jedna slečna za druhou. Všechny si podobné a všechny stejné typy. Markovy typy. Říkal si, kam až to asi jednou zajde, když už teď se každá přizpůsobí divákovi... Možná že budeme všichni nosit nějaké digitální tváře, aby se nepoznalo, kdo je kdo a jak se tváří... Nedávno dávali o téhle novince pořad... Někteří už je mají a nemusí se tak před nikým "přetvařovat", nemusí sami sebe skrývat a chodit na skutečné plastické operace. Zároveň se každý může ukazovat tak, aby se líbil tomu druhému. Přitom pod tou rouškou má svůj obvyklý kyselý výraz... Jednou lidé ztratí svojí vrozenou tvář úplně. Zbude z ní jen digitální vrstva nanesená na lebce místo pokožky. Už teď stačí, jak si nechávají tvarovat mozkovny. Na některých ženách to vypadá dobře, ale chlapi nevypadají zrovna jako chlapi. Jednou byl na tajném, nebo spíš nepovoleném zápase volného stylu. Oba soupeři byli upravení podle trendu. Vymodelované lebky a zmohutnělé kostry s výstupky z nich dělaly skutečně strašidelné tvory. Rvali se také jak o život. Říkalo se, že po všech těch úpravách už nemůžou žít bez tišících prostředků. Sedativa prý odkládají jen den před zápasem a veškerou svou bolest a nenávist soustředí do souboje. Ale kdo ví. Marek rozhodně věděl, že tím by být nechtěl.

"Vážení účastníci našeho přenosu, právě začíná mimořádná tisková konference ze summitu regionů Země." Moderátor uvedl začátek až nečekaně slavnostně a rozplynul se v davu. Všichni představitelé seděli u půlkruhového stolu směrem k posluchačům. Mlčeli. Neusmívali se jako obvykle, neměli v rukou tužku nebo digitální bloky, se kterými by naznačovali, že skutečně pracují. Seděli tam jak nějaká unavená partička, unavená po prohýřené, ale neveselé noci. Slova se ujal jeden ze svrchovaných zástupců. "Dnes nadešel významný den pro lidstvo a já mám tu čest vám všem přednést povzbudivou zprávu." Řečník navzdory svým slovům příliš povzbudivě nepůsobil.

"Včera se vrátila ze své již třetí poutě hlubokým vesmírem WeLive s úžasnými informacemi. CAI nalezla v naší galaxii, v souhvězdí... v souhvězdí Tabulové hory planetu podobnou naší Zemi, s životními podmínkami téměř totožnými s těmi, jaké panovaly na této planetě před třemi tisíci lety." Na chvíli se odmlčel, aby byl každý divák a posluchač schopný informaci takového rázu vůbec přijmout, a poněkud uměle romanticky pokračoval: "Jen si představte: lesy plné zvěře, čistý, nekontaminovaný vzduch a oceány přeplněné rybami a jinými zvířaty, která známe z historie. Celou noc jsme společně rokovali a probírali, jak dát každému z nás, především však našim potomkům, jistotu ozdravění naší Země. Ochladit planetu a znovu vytvořit ledovce na polárních kruzích v brzké době nedokážeme. Vrátit život do řek a moří v dohledné době také ne. Ani dýchatelný vzduch už nesvedeme skutečně učinit zcela... přijatelným a zdravým..., ale dokážeme něco jiného. Každému z vás dáme stejnou šanci být tím, kdo se za svého života na tuto planetu podívá. Každé regionální uskupení, jež je tu zastoupeno, tedy celá planeta Země, uskuteční soutěž o cestu na novou planetu. Každý bude mít stejnou, rovnou příležitost odletět na nějaký čas do míst, kam lidská noha nikdy nevkročila, kde na vás čeká panenská příroda, čistý, dýchatelný vzduch, plody rostlin a rozmanitá fauna. Dalo by se říci, nový začátek." Odmlčel se. Na to, jak vzletná slova pronášel, působil opravdu trochu sklesle. Tvář se jakžtakž profesionálně usmívala, ale tělo ne.

Marek i přes svou víkendovou únavu pozorně chytal každé slovo. Zpráva mu vyrazila dech. Tedy spíš jen prohloubila a zrychlila. Jako před orgasmem. Přemýšlel, jestli není ještě opilý... Tak budou konečně a skutečně létat do vesmíru? Ne na nějaký opuštěný Mars, pustý a únavný Měsíc nebo z výšky hledět na nepřístupnou Venuši. Skutečně poletí na skutečnou živou planetu? Na chvíli se zasnil.

Možná že tu nenáviděnou CAI začne mít i rád.

"Nový začátek pro lidstvo. Bohatý zdroj života pro obnovu naší planety. Jedinou alternativu, která je možná..." V té chvíli se už většina lidí sledujících přenos přepojovala na infocentrum CAI.

Zpráva se roznesla po Zemi rychleji než jakákoliv jiná kdy předtím. Sítě byly vytížené na maximum, některé komunikační uzly se hroutily. Každý, komu se podařilo připojit k CAI, si stahoval trojrozměrné procházky po nové planetě, dotýkal se stromů a trávy. Jen vůně chyběla a skutečné sluneční paprsky. Virtuální procházka byla úžasná. Byla nádherná. Byl to sen, tříminutový. Marek putoval na simulátoru všude možně po světě, ale paradoxně právě o tomto miliardy kilometrů vzdáleném tušil, věděl, že skutečně existuje a není to jen výmysl nějakého umělce, grafika nebo programátora, tedy CAI. Věděl, nebo spíše věřil, protože toužil věřit, že za tím je něco opravdu skutečného a hmatatelného, i když daleko. CAI spustila kompletní informační box a miliardy lidí musely čekat, než se mohly připojit k největšímu objevu své doby.

Ve skutečnosti se obyvatelé planety nepřipojovali k revolučnímu nálezu, ale ke spáse a možnosti útěku před tísnivou nehostinností Země.

Planeta ožila nadšením a objev vyvolal nepřebernou spoustu otázek zůstávajících ve společně sdíleném prostoru bez jasných odpovědí. Takhle rušno na Zemi už dlouho nebylo a jásot surově kontrastoval s odumírajícím životem na planetě udržované "nad vodou" jen s pomocí "vyspělých technologií". Přitom vývoj všech těchto technologií stojí za současným stavem světa. A veškeré technologie jsou zároveň existenční podmínkou, jediným možným řešením umožňujícím život v rámci současných možností.

Slovo "soutěž", které Markovi vytanulo zpět do vědomí,  ho vrátilo na skutečnou Zem, do jeho pokoje, postele, ve které se stále ještě rozvaloval. Během následujícího týdne se proměnilo počáteční nadšení v něco zcela jiného. Na Zemi žije asi dvacet miliard lidí, a do lodě je možné nabrat maximálně pár tisícovek. Jednoduché počty tak přivodily mrazivé vystřízlivění. Vrátil se tak v myšlenkách zpět do své skepse, mrzutosti a života bez vyhlídek. Než na něj přijde řada, bude důchodcem.

Druhá
Jiří Špaček
Žánr: scifi beletrie
Formát: 205 x 125 mm, 208 stran
Vazba: vázaná
ISBN: 978-80-904976-0-3
Rok vydání: 2011
Cena: 289 Kč

www.druha.cz