RECENZE: Jiří Špaček, Druhá

Kniha Druhá je svého druhu trochu exotem. Zatímco se většina české sci-fi tvorby vydává cestou akce obalené nepříliš složitými myšlenkami, Jiří Špaček chytá ten kratší konec provazu a servíruje nám survival space robinsonádu říznutou dystopií a akci zatlačuje do pozadí, jen jako prostředek, nutné zlo, abych tak řekl. Cože?!

Ano, je to tak, a i když to zní všelijak, funguje to!

Ještě nikdy se lidstvo nemělo tak dobře. Každý má svou pravidelnou vysokou sociální podporu, dostatek jídla, virtuální zábavy, bydlení a prakticky nikdo nemusí pracovat, ledaže by chtěl, a o nemocech si můžete nechat zdát po shlédnutí těch pár filmů, které přežily přechod na domácí 3D. Na druhou stranu, jídlo je všechno vyráběné chemicky a nikdo už dnes neví, jak chutnal jeho předobraz. O nějakém fyzickém, nevirtuálním sociálním kontaktu mezi lidmi nemůže být ani řeč, nepočítáme-li čistě z nudy pořádané chlastací akce, a bydlení při bližším pohledu také nic moc, klasický panelák a venku za oknem neustálé šedivo a smog. Matička Země už má totiž nejlepší léta za sebou, a tak i když lidstvo dokázalo, za pomocí CAI – kooperující umělé inteligence, vyřešit prakticky všechny problémy, rozhodně nenastolilo ráj na zemi.

Marek je jedním z mnoha ze spousty naprosto bezvýznamných lidiček, který má to štěstí, že zaprvé žije právě v době, kdy dojde k objevu druhé Země, naprosto nezničené panenské planety, a zadruhé má kamaráda, který je schopen a ochoten zfalšovat loterii vybírající adepty na její první návštěvu. Jak se ale později ukáže, právě na Markovi bude spočívat hlavní tíha přežití všech, kteří byli vylosováni s ním. Nutno dodat, že po způsobu známém na začátku dvacátého prvního století jako karlovarská losovačka.

Druhá ale rozhodně není jen o přežití v divočině, to je spíše prostředkem než cílem. Prostředkem k tomu, aby lidé narození do, v jistém smyslu děsivě deformované, společnosti opět nalezli své lidství, staré zvyky, sociální vazby a city, které ve virtuálním prostoru otupily jen k okrajům elektronického rozhraní.

 

Samotná postava Marka je věrohodně napsaná, i když je několikrát podrobena činnosti či situaci, ze které vyvstává otázka, zda nakonec Marek není nevědomý mesiáš dosazený přímo CAI, případně její částí, a nejen tato otázka vám zůstane i po dočtení knihy. Není to ale špatně. Jsou otázky, které kniha tohoto typu pokládat může, a to naprosto beztrestně. Možná spíše ku prospěchu věci musí.

Tolik k nastínění příběhu. Jaká ale je Druhá? Druhá je velice nadějným počinem, skoro bych řekl pro mě největším českým překvapením roku. Něco tak dobrého bych od osamoceně vydané prvotiny v čerstvě založeném nakladatelství nečekal. Trochu mi připoměla Heinleinův Tunel do nebes, a to nejen námětem, ale i stylem – jen částečně, zmiňovaný Tunel je čistá robinsonáda. Oproti Heinleinovi tu schází poměrně velká část humoru, Druhá zkrátka hraje na vážnou notu, ale jinak je styl velmi podobný. Na to že jde o autorovu prvotinu, je však obdivuhodně čistý. Na nic si nehraje, nezadrhává se a plyne jako klidná řeka, která vám nedá důvod knížku do posledních řádek odložit a dopřeje vám překvapivý závěr. Ne že by o mírně překvapivé zvraty byla nouze během celé knihy. A mimo jiné nabídne i několik otázek k zamyšlení, jak o příběhu, tak o tom, kam jako lidstvo spějeme.

Druhá je opravdu povedená kniha v rámci žánru, a pokud ještě vezmeme v úvahu, že je k dispozici v elektronické formě, myslím, že by mohla být při slabším výběru, který u nás mezi (legálními) e-booky panuje, příslovečnou štikou v rybníce. Jen se o ní dozvědět.