RECENZE: Ondřej Müller (ed.), Přízraky, zázraky a spol.

Ta kniha vyšla už dávno, před čtyřmi roky. Já na ni ale ve veřejné knihovně narazil teprve teď, a musím říci, že mi přinesla nejedno překvapení. Pročež - tady ji máte.

* * *

Pro případ, že byste to nevěděli - jde o jednu z mnoha kolekcí strašidelných povídek, vydaných Albatrosem, tentokrát se zaměřením na (převážně) duchařské příběhy původem z 19. a první třetiny 20. století. Vepředu úvod, vzadu medailonky jednotlivých autorů, u každé povídky ještě stručný komentář, to vše z pera Ondřeje Müllera; ten za projektem zároveň stojí i jako editor. Až potud fajn, celkem nic neobvyklého. Ale když to člověk vezme po jednotlivostech...

Prvního překvápka jsem si kupodivu všiml až úplně nakonec: vlastně nevím, jak se ta knížka jmenuje, a co hůř, neví to ani nakladatel. Určitě ne tak, jak jsem napsal do titulu; v onom názvu není spojka "a" (jež jediná by správně měla české zkratce "spol." předcházet). Na přední desce, na titulní stránce a v tiráži je místo ní francouzská značka "et", na hřbětě a na patitulu anglická "and". Význam sice zůstává tentýž, ale čte se to každé jinak. A teď si vyberte.

Úvod, nadepsaný dosti nepřípadně BAF! (neboť nejde o překvapivě lekací, nýbrž atmosféticky leptavé horrory), je docela pěkným počtením o principech, na jakých takové příběhy stojí. Koneckonců, knížka je určena náctiletým, tak proč je nepoučit... Jenom jsem při jeho četbě dvakrát nadskočil - poprvé, když byl jako příklad typické duchařské povídky jmenován Poeův "Dům Usherů" (ve kterém se žádný duch - a vlastně ani nadpřirozeno, nepočítáme-li závěrečné zřícení Usherovic sídla - nevyskytuje), podruhé, když jako zástupce "příběhu, prezentovaného jako vědecké pojednání o paranormálních jevech" pan Müller uvedl od téhož autora "Zlatého skarabea". Pro lásku Boží, Montresore! "Zlatý skarabeus" je přece o luštění (jednoduchých) šifer; uznávám, že to pro leckoho může být činnost za hranicemi chápání, ale že by šlo o paranormální jev...

Leč pojďme k jednotlivým povídkám, tak, jak jsou seřazeny:

Walter Scott, KOMNATA S GOBELÍNY: Nijak zvláštní varianta historky o strašidelném pokoji; po pravdě řečeno, od Scotta jsem čekal víc. Omluvou mu budiž, že si ji nevymyslel, ale zapsal podle vyprávění někoho jiného.

Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, PUSTÝ DŮM: Dvě překvapení, alespoň pro mne - jednak, že jsem tuhle povídku neznal, druhak, že si v ní autor evidentně dělá legraci ze svých vlastních romantických postojů. U Hoffmanna dosti nezvyklé; ne, že by u něj nebylo mísení strašidelného se satirou celkem běžné, obvykle však sekal opačným směrem.

Mary Elizabeth Braddonová, EVELININ NÁVŠTĚVNÍK: Komentář praví, že je to ukázka "motivu démonického milence" a rovněž "pomsty umrlcovy". Obojí je pravda, byť pro to prvé by se našly i exciplitnější vzorky... Nezapomínejme nicméně, jaké věkové kategorii je kniha určena, a nechme to tak.

Robert W. Chambers, ŽLUTÉ ZNAMENÍ: Čistý horror onoho typu, kde hrdinové (navíc nezaslouženě) narazí na cosi, co není úplně z tohoto světa, a ono je to semele; lovecraftovský příběh čtvrt století před Lovecraftem. Překvápko (pro mne) zde spočívalo v tom, že povídka pochází ze souboru nazvaného "Král ve žlutém" (King in Yellow). Stejně se jmenuje i jedna slavná Chandlerova povídka, jejíž hrdina výslovně uvádí, že knížku s tímto názvem kdysi kdesi viděl, a já přiznávám, že jsem se až dosud domníval, že šlo o Chandlerovu fikci...

Margaret Oliphantová, OTEVŘENÉ DVEŘE: Komentář tvrdí, že se tu jedná o motiv dveří/brány do jiné dimense. Bylo by moc hezké, kdyby to byla pravda - zdánlivě nefunkční dveře, jimiž posléze dorazí něco nevítaného, jsou velmi silný obraz a sám mám už dlouho cukání povídku na tohle téma napsat taky. Tady to tak ale není, tady jde toliko o nešťastného ducha a stálé opakování děje, předcházejícího jeho skonu... Ale ten motiv si pamatujte, ještě na něj přijde řeč.

Bram Stoker, SOUDCŮV DŮM: Klasika, nesčetněkrát vydaná a obecně známá; netřeba komentovat. (Snad jen, že dle mého soudu je "Soudcův dům" Stokerova odpověď na Le Fanuova "Soudce Harbottla". Ovšem to by dalo na samostatný článek.)

Ambrose Bierce, CESTA ZALITÁ MĚSÍCEM: U Bierceho, jak ho znám, poněkud nezvyklý způsob vyprávění - povídka složená ze tří navzájem se doplňujících svědectví. Ovšem nádherně cynická pointa je typicky bierceovská...

W. W, Jacobs, VÝBĚRČÍ DŮM: Variace na stařičké "nedali pokoj, až tam vlezli, a podle toho dopadli". Zručně napsané, ale od autora "Opičí tlapky" jsem čekal trochu víc.

Montague R. James, PŘÍBĚH ZE ŠKOLY: Doprovodný komentář slibuje "folklor soukromých škol" a praví, že tradice svérázných škol se od Jamesových povídek vine anglickou literaturou až k Harry Potterovi. Možná je to pravda, nicméně této konkrétní povídky se to netýká - místní školní strašidla jsou naťuknuta pouze v úvodním odstavci, následně se od nich přeskočí ke strašidelným povídačkám, vyprávěným si žactvem navzájem (tedy dnešní terminologií "urban legends"), a nakonec se přejde do konkrétní, tradičně jamesovské historky o mstícím se nebožtíkovi (která by se mohla odehrát kdekoli, nejen ve škole). Čiliže ta zmínka o H. Potterovi je čisté PR.

Mary E. Wilkinsonová-Freemanová, VÍTR V RŮŽOVÉM KEŘI: Více psychologické než strašidelné; dokonce natolik, že by se příběh hladce obešel i bez onoho strašícího keře. Ba soudím, že by bez něj byl lepší... Jenže to už by zase nepatřil do téhle antologie.

William Hope Hodgson, HVÍZDAVÝ POKOJ: Tak tahle povídka mne překvapila hned třikrát. Za prvé jsem Hodgsona znal pouze jako autora "Domu na rozhraní", což je velmi pochmurný - a bezvýchodný - román o člověku, uvězněném v domě obléhaném jinosvětními příšerami (byl by o dost čtivější, kdyby si autor odpustil tehdy módní kosmogonické vize, leč i tak má sílu). Zde však dostáváme ukázku z jeho série o okultním detektivovi Carnackim, a tu prostě nelze brát jinak než jako parodii. Nejen že se hemží žvásty typu "Nepostižná závěrečná formule rituálu Saaamaaa", navíc Carnacki je za pitomce, kterému trvá několik týdnů za pomoci složitých vědeckých udělátek zjistit to, co by kdokoli jiný odhalil hned první večer... Za druhé jsem v půlce zjistil, že hlavní motiv znám: "Hvízdavý pokoj", včetně toho, co v něm straší, je zmíněn v kterémsi Součkově románu (myslím, že v "Pevnosti bílých mravenců", ale krk bych za to nedal; už je to dávno, co jsem to četl) - jen s tím rozdílem, že Souček ho podával jako skutečnou pověst... No a do třetice, tu v podstatě humoristickou taškařici nečekaně uzavírá nenápadná, leč pořádně mrazivá pointa.

Edward Lucas White, STRAŠIDELNÝ DŮM: Prý "typický příklad american ghost story". Asi ano; každopádně nejzajímavější na této povídce je, že se v ní vlastně naprosto nic nestane.

Margaret Oliphantová, OKNO: Jednoznačně nejbravurnější kousek z celé knihy. Znuděná dospívající dívka, vysedávající v okenním výklenku, a údajně falešné okno na protější zdi... Na rozdíl od oné předešlé povídky M. Oliphantové tady máme motiv brány par excellence, navíc skvěle napsaný. A mimochodem, byť tu nakonec jde o něco jiného a hrdinka se chová jinak, našel jsem tu hodně společného s Holdstockovou "Lavondyss" - rozhodně s její úvodní částí.

Richard Middleton, PŘÍZRAČNÁ LOĎ: Velmi domácké, velmi laskavé... A potutelné; to je to pravé slovo. Vesnice, kde živí pokojně spolubytují se svými zemřelými předky - dokud tam nedopatřením nedorazí duchové odjinud.

Montague R. James, KVÍLÍCÍ STUDNA: Divná věc, zvlášť od M. R. Jamese. Závěr - tak očekávatelný, až to bolí - je opět "nedal pokoj, až tam vlezl", jenže to, co předchází, je černohumorné povídání ve stylu spíše Marka Twaina (v jeho nejčernějších polohách) nebo A. Bierce (tam, kde je rozverný - třeba v "Bezedném hrobě"). I u Haška se pár podobných kousků najde... Ale od Jamese jsem to nečekal.

Robert E. Howard, ÚDOLÍ ZTRACENÝCH: Kombinace westernu s horrorem; takových už od Howarda několik česky vyšlo. Komentář u povídky poukazuje - zcela správně - na zřetelné spojení mezi Howardem a Lovecraftem. Na co už nepoukázal, je, nakolik se tahle povídka podobá (rovněž) Howardovým "Červům země". Ne příběhem, ten se liší; nicméně popis podzemních prostor a toho, co tam hrdina našel, vnucuje pocit, že jde o totéž místo.

Edith Whartonová, PAN JONES: Opět Anglie, ale už nikoli viktoriánská. Tentokrát jsme v časech Agathy Christie, ba i ty postavy jako by byly její. Až na pana Jonese; ten je něco docela jiného...

O. Henry, ZAŘÍZENÝ POKOJ: Poslední překvapení, zato pořádné. O. Henryho znám jako humoristu - někdy úsměvného, někdy tragikomického, avšak povždy humoristu; za jediný úkrok jinam v jeho díle jsem považoval sladkobolně patetický "Poslední list". Ovšem tohle... Kdyby "Zařízený pokoj" napsal (v některé ze svých temných nálad) Maupassant, odehrálo by se to místo v New Yorku v Paříži a asi by to bylo tak o dvě stránky delší; jiný rozdíl byste ale nenašli.

Takže tak to je. Netvrdím, že co kousek, to perla, a třeba ten R. E. Howard - jakkoli mám jeho věci rád - mezi ostatní ani tématicky, ani stylově nezapadá. Ale jestli na tuhle knížku - jako já - někde narazíte, neváhejte. Za přečtení stojí.

Leonard Medek

Přízraky, zázraky & spol.
Müller, Ondřej (ed.)
Nakladatel: Albatros
Překlad: Jan Čermák, Hanuš Karlach, Viola Lyčková, Pavel Medek, Stanislava Menšíková, Ondřej Müller, Jana a Jan 'Jam' Oščádalovi, Klára Petříková, Milena Poláčková
Obálka: Jakub Požár
Redakce: Marie Vondrášková, Jolana Ryšavá, Arnoštka Svobodová
Rok vydání: 2007
Počet stran: 448
Rozměr: 135 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 279 Kč