PRAGOFFEST 2012: Jak bylo v sobotu? Skvěle!

V sobotu 4. února bylo na PragoFFestu ještě lépe než v pátek. Na Vyšehradě už mrzlo neprůhledně, ale v Modré škole bylo teplo i přes noc, jak spokojeně konstatovali bivakující.

Dorazil jsem po jedenácté a vyzvedl si program do 16:00. (Ten konečný odpoledněvečerní byl k dispozici už ve dvě.) Na té stránce, co jsem měl před očima, mě zaujala Tessina přednáška Jak (ne)točit fan souboje. Abych nemarnil čas, vydal jsem se do Čtyřiadvacítky, kde letos sídlili Starwarsáci, a to bez zastavení v šatně. (Chyba!) Docela jsem zíral, co u nás umějí natočit amatéři. Nejen tedy světelné efekty se světelnými meči, ale zvládají i choreografii. Nu někdy ne. Ukazuje se, že odhodit plášť v dál, aby se mohl tasit meč jde různě i hrůzně. Co mě však uzemnilo, byly ukázky zahraničních fan soubojů. Nejdříve jsem si myslel, že jde o bonusové záběry z některé Epochy! Starwarsáci měli jednu výhodu - pohovku vzadu u stěny, kde jsem se pohodlně přezul ze svých venkovních (outdoorových) bot, jež jsem šoupnul do igelitky, do poněkud školnější obuvi (Baťových cviček).

Ve dvanáct jsem opustil SW a s bundou přes ruku běžel do mé oblíbené Stodvojky Na FutureCon + Maelström. Dnes jsem ji našel spolehlivě, stejně jako všechny další přednáškové místnosti již byla označena dostatečně viditelně. Jaroslav Kousal zde referoval o Závodě na Měsíc. Skvěle připravená prezentace byla doprovázena zasvěceným výkladem. Ocenil jsem, jak pan kolega dovedl i při nutném zestručnění vypíchnout podstatné detaily, přičemž nic důležitého neopomněl. Sám bych to viděl spíš na dvouhodinovou přednášku, takhle jsme ke konci už jen proletěli jedním obrázkem současnost a na debatu o budoucnosti už nezbyl čas. I pro mě jako pro fanouška astronautiky a pamětníka nešlo jen o opakování známého. Krom souvislostí s velmocenskou i vnitrostranickou politikou jsem se dověděl další zajímavá fakta: Že motor F1 pro Saturn V byl vyvíjen už od roku 1955. Jeho tryska byla vytvarována experimentálně pomocí malých výbuchů metodou "pokus-omyl". Inu, ještě na to neměli počítače. A další novinkou byla pro mě spíše verneovská kuriozita: Totiž minimalistický projekt lunárního modulu s otevřenou plošinou pro jednoho kosmonauta (tuším že sovětského).

A byla jedna a pospíchal jsem na oběd do blízké pizzerie Galaxie, kde už od poledne probíhal pracovní oběd redakce Sardenu, kde se cítím být "členem-pozorovatelem". A tu jsem zjistil, že nevím, kde jsem nechal boty. Myslel jsem, že ve Dvacetčtyřce, ale tam bylo prázdno - a bez bot. I rozběhl jsem se do mrazu s běžeckou obuví. Galaktické centrum bylo nedaleko, ale nejdřív jsem bloudil, než jsem našel do něj ten správný vstup, a pak zase, abych našel tu správnou pizzérii - když polovina objektů kolem, včetně kina, nese název Galaxie. Avšak dorazil jsem, pozdravil, usedl, utřel si orosené brejle a objednal si. Načež jsem zjistil, že ledvinku s peněženkou jsem někde – při tom ne-převlékání – vsel. Ano, udělal jsem tu chybu, že krom klasického batohu jsem si vzal i ledvinu. Objednáno jsem už měl, naštěstí mi pan šéfredaktor Sardenu půjčil. Inu – bez peněz do hospody lez, pokud tam máš dobré kamarády. Bohužel jsem si skvělé penne se sýrem a vlaškými ořechy příliš nevychutnal a spíše je shltnul. Inu, to víte, co v takových peněženkách bývá! Všechno, od tramvajenky po řidičák. Někdy i pár peněz. Ale doufal jsem a věděl, že na cony chodí velice podivní lidé, kteří si nepřivlastňují cizí věci (alespoň tedy na conech ne moje věci).

Poněkud napnut jsem stihl ve dvě hodiny ještě konec přednášky Karla Bruknera Tajná zbraň na Ussuri - konec jedné záhady. Zrovna dobíhal film, kde nějaký bývalý sovětský generál vyprávěl o vlivu bojů na Ussuri, kdy v roce 1969 na sebe stříleli vojáci Číny a SSSR přes hranice na světové mistrovství v hokeji. Pan generál si stěžoval, že sborné divoký slovenský útočník Jozef Golonka dával góly, a vždycky pak si "kleknul na led, držel hokejku jako samopal, mířil na naše hráče a dělal ratatata, jako že je postřílí". Nic z toho sovětští diváci neviděli kvůli podlé režii. Ani neslyšeli skandování "Ne-Damanskij", kteréžto zkomolení jména dalšího hokejisty Václava Nedomanského mělo představovat komentář k probíhajícím bojům o ussurijský ostrov Damanskij. Nakonec vyhráli Rusové. Tedy ten ostrov. O tom, že s našimi hokejisty prohráli 4:3 a 2:0, s tím se už pan generál nepochlubil… Ale přece jen přiznal: "Byl to politický protest." Ovšem opět zapomněl zmínit, že protest proti nedávné sovětské okupaci. Nu vot, geněral. Ale! Po ukončení přednášky jsem pro zvedající se diváky zadal soutěž o nález Šamanovy ledvinky. Během vteřiny se našla, visela přehozená přes opěradlo nejbližší židle. Uf, to jsem si oddechl. Mohl jsem vrátit Pechymu dlužný obnos a užívat si conu i nadále bezstarostně. Ještě zbývalo nalézt igelitku s pohorami. Kvůli tomu jsem tak nervózní už nebyl, ale nedařilo se mi ji dlouho nalézt. Pro uklidnění - byla nakonec taky ve Stodvojce!

Zalezl jsem opět na přednášku Tess o Skotsku, ale tu jsem už viděl dříve, i když ta je závbavná vždy. Mrknul jsem se tam do programu a po otočení na druhou stranu zjistil, že jsem ráno zmeškal přednášku Vlado Ríši a Františky Vrbenské o Vladově knížce Valdštejnova éra a povídání o projektu Kronika karmínových kamenů, který vede Františka. Ale dalo se to napravit - v hlavním sále právě probíhala beseda se spisovateli, kde nakonec byli krom Martina Dariona Antonína nejen Vlado, ale i Františka a Josef Pecinovský. Pepa se na čas ztratil - aby mohl s nakladatelem podepsat smlouvu na rukopis dalšího románu z řady KKK. Rukopis je už hotov a jmenuje se Jezero Mo Bwana. Vypráví o zatím neznámé nulté cestě českého cestovatele Emila Holuba do nitra Afriky.

Darion prozradil, že si své poznámky zaznamenává při dlouhých jízdách autem do diktafonu. I když už má pointu, počká třeba půl roku, aby text "uzrál", a aby se všechny linie provázaly. Knížka musí stát na svém konci. Je škoda, když konec čtenáře zklame. O tom se rozproudila další debata. Františka nedávno četla text, kde se celou dobu bavila. Knížka končila temně, což by možná nevadilo, kdyby ve čtenáři nezbyl pocit – a proč? Proběhla debata o úloze redaktora při vzniku knihy a také o tom, jak nejlépe zabíjet své hrdiny. Vlado podotkl, že "inspirace je věc těžký náhody"… Pokec trval dvě hodiny, stále bylo o čem povídat.

Ale najednou byly čtyři, a vzpomněl jsem si, že je tu i Gameffest, na který jsem se ještě nepodíval. Ocenil jsem krásu malých modelů tanků i celého severoafrického válčiště. My jsme si museli vystačit s figurkami od Člověče nezlob se. Her stolních i počítačových zde bylo přehršel. Dnes neholduji žádné z nich, ale bývalo tomu jinak. Proto dokážu ocenit úsilí a píli, se kterou se gamesníci snaží o úspěch. Celá tělocvična i přilehlé kamrlíky byly zahlceny spoustou lidí, kteří se tu dobře bavili. I já se vždy při této příležitosti velmi dobře bavím - pozorováním bavících se.

A bylo pět, a protože jsem v té době ještě neměl své boty, prolétl jsem několik přednáškových místností. Na delší dobu jsem se zarazil u starwarsáků, kde jsem si, ke svému údivu, i mírně pokecal. A to jako pamětník imperialistických "hvězdných válek" (míněna Strategická obranná iniciativa). Bolševik totiž vždycky při strašení svého obyvatelstva představoval SDI prostřednictvím záběrů s útočícímih X-wingy. Tak dlouho to dělal, až uvěřil, že film Hvězdné války zobrazuje skutečnost, takže se nakonec raději vzdal!

Podobný námět měla přednáška dalšího skvělého profesionála Michala Poláka ve Stodvojce: Jak sestřelit družici. Nejefektivnější se jeví odpálit pár desítek kilometrů vzdálenou jadernou pumu. Což je však až příliš efektivní. Dokázalo to při pokusech někdy v šedesátých létech zničit žárovky veřejného osvětlení pod oblastí výbuchů na Zemi. Co by elektromagnetický výboj provedl s dnešní elektronikou je úděsná představa. Snad i proto byly jaderné výbuchy v kosmickém prostoru v roce 1967 zakázány. Dnes už jsou jemnější metody, často se užívá pouze přímého nárazu bez výbušné hlavice. Protidruživové rakety mohou být vypouštěny z lodí i ponorek. Jejich rampa by měla být co nejvíce mobilní, proto už existují letecké rakety vzduch-vesmír. Při publikaci jejich vlastností se člověk dověděl i zajímavé, jinde neuveřejněné hodnoty maximálního dostupu a rychlosti příslušných letadel. Rusové v r. 1989 vyvinuli poměrně obludný projekt Spektr, kdy na platformě modulu Soljutu připravili orbitální základnu s osmi útočnými raketami. První "úspěch" zaznamenali už v říjnu 1984 při zkoušce laserového systému Sari Šagan, kde jako cíl sloužil raketoplán Challenger, kde odešlo pár systémů. Následoval diplomatický protest Američanů, a od té doby si Rusové své lasery asi zkouší jinak. Poznámka: Šlo jen o test, při kterém se zkoumala možnost navedení na rychlý vzdálený cíl a nebyla použita plná kapacita laseru.

Americké armádě se zase podařilo rozbít astronomickou družici, která už měla být nefunkční, ale jejíž některé přístroje ještě fungovaly a vědci je doposud využívali. Poslední "úspěch" v tomto směru zaznamenala Čína, která si "sestřelila" (rozbila) svou družici v roce 2007. Bohužel, cíl se nacházel na dráze ve výšce 865 km, takže bude dlouho trvat, než její úlomky shoří v atmosféře.

V šest jsem zapadl do větve RPG Aliance Public na Regisovu přednášku Kybernetické modifikace člověka. Přestože se Regis dušoval, že ty nejeklhaftnější snímky, co se taky může člověku s jeho tělem přihodit, vyřadil, stačilo mi pár úvodních fotek k rozhodnutí, že se raději porozhlédnu jinde. Nakonec jsem zapadl do hlavního sálu na přednášku Jiřího W. Procházky a Františky Vrbenské, jež měla pracovní název "Stvořitelé hrdinů, ničitelé světů". A hle, na pódiu byla i Tess, jež přednášku animovala svými gesty a doprovodila citacemi z děl zneuznaných autorek. A už jsem si nic nezapisoval, protože jsem byl upsán, jen drobně fotil. Kdo zde zapisoval byl Darion. Ručně do áčtyřkového sešitu. Další román. To oceňuju.

S nezapisováním a focením jsem pokračoval ve stejné hlavní Jedničce i od osmi na Večeru fantazie. Kulturní vložku tentokrát zastal velice zábavný skeč o čekání na Jacka. Jack je fakt hustej a povede výpravu čtyř krásných mladých lidí za dobrodružstvím. Vlastně lidí, identifikoval jsem zombičku, upírku, elfku, asi, a ten čtvrtý, to byl kluk, žeby člověk? No, jedno ucho měl taky nějaké divné. Budu si muset doplnit vzdělání. Děj byl jednoduchý, už jsem říkal: čekání na Jacka. Ale velice dobře pohybově zvládnutý. Líbilo se, bylo přiměřené účelu. No, podívejte se sami na fotky z divadla. A kdyže přišel Jack? Až společně s Godotem.

Klub Terry Pretchetta pak informoval o veřejné sbírce na výzkum Alzheimerovy nemoci v ČR. Jak nejen fanoušci stvořitele plochosvěta vědí, trpí Terry touto chorobou, zatím v počátečním stadiu.

Poté jsem Jedničku opustil a zaběhl si ještě do oblíbené Stodvojky na alespoň konec přednášky Jaroslava Kousala Fyzikální pohony nejsou sci-fi. Fyzikální pohony – tedy co lze dělat ´pomocí různých fyzikálních sil, které působí na umělá kosmická tělesa. Tlak slunečního záření, rotace na laně, výroba elektřiny ve vodičích průchodem pozemským magnenickým polem, gravitační výtah na stacionární dráhu – no, měl jsem přijít dříve. Ale zase bych zmeškal divadlo.

A bylo devět a ještě jsem zůstal chvilku na další přednášce Petra Tomka Kosmonauti jako z komixu. Chudáci. Zkoušely se na nich strašně zajímavé skafandry, založených na přímém mechanickém protitlaku. Mezi tělem obětavého průzkumníka a skafandrem není vzduchová vrstva. Takový skafandr vypadá spíše jako neoprénový oděv, člověk je v něm mnohem pohyblivější. V literatuře to fungovalo skvěle (Armagedon 2419 AD od Francise Nowlana z roku 1929), ale praktické pokusy narážely na to, že pokusník často zkolaboval kvůli nerovnoměrnému oběhu krve. Jenže uvědomil jsem si, že je už čas na večeři a sešel k buffíku. Cestou mě v jedničce zaujala tombola. A je to stejné, jako s těmy gamesy: Lístky si nekupuju (většinou bych nevěděl co bych s případnými výhrami dělal), ale divadýlko s natěšenými a vyhrávajícími fany mě zajímá. Že někdo nevyhrál? Byl vůbec někdo takový? Asi ano, ale ten se tím nechlubil, jen potichu mrmlal: Jak to, tamten vyhrál podruhý! ("Tamten" si koupil dvacet lístků.) Jak to, že vyhrál pořadatel? No, měl štěstí. Kupovat si mohli i tyto jinak obslužné bytosti. (Doufejme, že jim Vašek Pravda nerozdával lístky do tomboly místo honoráře:)

Ještě jsem se mrkl na program, a vida! Večeře musela počkat, zaběhl jsem do Jedenáctky (konečně i na literární linii Pevnost, kde jindy trávím většinu času) na besedu se spisovatelkami. A byly tam: Krom slibovaných Sanči Fülle, Karolíny Francové, Vilmy Kadlečkové a Julie Novákové, která besedu řídila, i Edita Dufková, Františka Vrbenská a Tereza Kovanicová. Ono je to na podobných conech velmi jednoduché, když je potřeba sehnat nějaké spisovatele či spisovatelky. Obvykle sedí v obecenstvu… Čas příjemně plynul k desáté večerní. Už jsem si nezapsal vůbec nic, jen drobně fotil. Žijící Slavín!

Po desáté jsem ještě nakoukl do Stodvojky k Michaele Šimorové na přednášku Astronomický guláš: Temná hmota a jiné srandy. Zatímco Michaela vyprávěla o temné hmotě, za okny probíhalo v nočním mrazu ohňové představení.

Po dvou dnech a milionech přednášek jsem byl saturován již přespříliš. Vytratil jsem se na tu večeři, což nakonec byl jen kelímek koly, ke kterému jsem žmoulal zbylé sušenky z ledvinky. Sedl jsem si k tomu do Jedničky, kde jsem sledoval Balfolkovou tancovačku. Jen sledoval, byv uondán dvěma skvělými dny. A, heč, mohl jsem si chvíli pokecat i s Františkou, která už byla od svých přednášek a jiných fanů zcela umluvená.

PragofFFest se převalil Modrou školou opět k mé spokojenosti. Tentokrát jsem alespoň nahlédl i do jiných linií než obvykle, díky tomu, jak jsem hledal ty své boty. Nakonec jediné, co mi dělalo problém bylo, jak být najednou v několika paralelních světech různých linií, což se mi ne zcela podařilo. Určitě přijdu i za rok.

Konec korunoval dílo: Drak mě i Františku hodil ještě před půlnocí svým autem do našich domovů. Tak, a to je konec. Už se těším na Dinocon, Starcon, Parcon, Fancity, PragoFFest… Jenom musím vymyslet, jak to udělat, abych si spíše užíval než furt jen zapisoval a fotil. Ale ono je to nakonec taky příjemné – alespoň si člověk může užít ještě dodatečně. Tak zas někdy někde nashle!

\ :-) Šaman

Psáno v Praze dne 6. února 2012 pro Sarden a Interkom.

Viz i Šamanovu fotogalerii z PRAGOFFESTU 2012

a fotky z divadla.