RECENZE: Zpožděná recenze XB-1 2/2012

Mercurio D. Rivera nás zavede v povídce Tanec Kawkawrúnů (Jen z toho názvu jsem dostával kopřivku a očekával to nejhorší.) na vodní planetu s troskami velice pokročilé civilizace, po níž ovšem zůstaly jen tisíce z vody čnících věží, které využívá k hnízdění druh inteligentních ptáků.
Jak už to tak bývá po přistání lidí na planetě, střet druhů je nevyhnutelný a silnější civilizace zákonitě pokoří slabší. Je ale lidská civilizace opravdu ta silnější?
Tanec Kawkawrúnů je zajímavá pointovka, kterou jsem si nesmírně užil, a tak se musím trochu omluvit za to, co jsem naznačil v úvodu. Název prostě občas mate.

Povídka Maureen F. McHughové vlastně ani není sci-fi. Zvláštní ekonomika je tak trochu sociálním dramatem odehrávajícím se v téměř soudobé Číně a řeší dobře promyšlené a zákonem nepostihnutelné otrokářství.
Ťie-ling je mladá dívka hledající práci ve velkoměstě. A skutečně, usměje se na ni štěstí – ubytování, kantýna, oblečení, klidná práce v bezpečí a čistotě, jenže... na konci měsíce přijde první výplatní páska a také účet za vše, co jí firma poskytuje. Ejhle, Ťie-ling je v mínusu a smlouva jasně říká, že z firmy se dostane jen s čistým kontem. Dokáže se Ťie-ling a Paj-jüe dostat ze spirály dluhů a dát otrokářům výpověď? A pokud ano, co další zaměstnanci?
Zvláštní ekonomika je psána velice uvěřitelně, až se nabízí otázka, neděje se nakonec něco takového zrovna teď? Jistěže děje, vždyť o podobných případech jsme mohli nedávno číst dokonce v našich novinách, kdy podobné praktiky používala na dělníky z východu česká pracovní agentura. Inu, je vidět, že autorka je ještě naivní Američanka...

Povídka Johna Barnese, Co se dá odestát, nás zavede do světa, který zná cestování časem až příliš dobře. Má svou agenturu, která zneužívání této vymoženosti hlídá, ale i tak se neustále mění. Sem tam se samy od sebe přejmenují města, státy či kontinenty, občas zmizí či se objeví milion lidí. V tomto světě nic zvláštního. Jenže hlavní hrdinové – Ruth Hořejší a Simon Rastigevate – teď jdou po něčem opravdu velkém, po případu, který by mohl svět změnit od základů. Budou na to ale stačit? A jakmile se dozvědí, o jakou změnu jde, budou jí vůbec chtít zabránit?

Co se dá odestát je velice zajímavý text, hlavně z hlediska promyšleného světa a možných následků cestování časem, kterých rozhodně není málo a nejsou tak zanedbatelné, jak se hrdinům zdají. Trochu mi připomínala UBIK P. K. Dicka, protože stejně jako v něm i zde budete svědky putování za neustále se měnících podmínek a světa kolem. Zde je to ale ještě extrémnější než v Dickově díle. Zatímco tam se svět vracel do známé minulosti, zde si hrdinové nemohou být ničím jistí. No uznejte sami, asi by vás rozhodilo, kdybyste cestou po městě potkali rodinu černochů, kteří nikdy neexistovali...

První česká povídka Pán opilých věží od Miroslava Hokeše mi celkově nesedla. Připadlo mi, že autor chtěl na danou plochu narvat co nejvíc roztodivných názvů, bytostí, světů a kouzel dle hesla – More magic, more fantasy! Nebo krásně česky – Čím víc proužků, tím víc Adidas. Teprve následně se do vzniklého mixu snažil přidat příběh hrdiny Varkangara točící se kolem pašeráků drog a náhlé agresivity jinak mírumilovného národa. Výsledek, i když má jistou myšlenku, je pak více méně rozpačitý.

Když vzpomenu na invazi Jiřího Kelbla je jiné kafe. Staré dobré téma útoku z vesmíru zpracoval Kelbl z pohledu totálního zkrachovalce a alkoholika, který dokáže vinou chlastu v jedné tragédii, jež už by sama o sobě byla dost hrozná, způsobit ještě další. Jedná se o velmi dobré a opravdu smutné čtení.

Michal Sirotek je v hororu Jen prach věren tradici nočních můr nejen z Elm street. Setkáme se v něm se spisovatelem hororů Markem a záhadně přitažlivým rukopisem, očividně naprosto zvráceného autora, spisovatelova “kolegy” Viktora Kříže. Je ale zvrácený autor, nebo jen sám rukopis, a je to, co se děje, jen projekcí Honzových nočních můr, či zkutečnost? Nebo snad od každého trochu?
Jen prach je horor, jak se patří. Možná trochu opisuje ze staré americké béčkové školy, ale žhář to spal... patří k vrcholům čísla.

Flip Viléma M. Nejtka má dvě zásadní chyby. Ilustraci, která ihned prozradí pointu. A pointu, která klidně mohla zůstat nevyřčena, a navíc je podle mě zbytečně šroubovitá. Škoda, jinak by to byl docela zajímavý kousek o tom, že vše se vším souvisí...

Ztracen ve ztraceném městě Pavla Housera je natolik nepochopitelným a abstraktním útvarem, až bych se nebál ho označit za moderní umění. Hlavní neviditelný hrdina se zde prochází neviditelným městem, bez cíle a bez pojmu o čase a přemítá o tom, kam a proč vlastně kráčí a jak se v podivném městě ocitl. Tahle povídka rozhodně není pro každého. 

Kromě povídek se samozřejmě můžete těšit i z publicistiky. Tentokrát se zabývá opravdu levnými filmy. Tedy levnými, co se výrobních nákladů týče. Paranormal activity, Noc oživlých mrtvol, Mad max, Záhada Blair Witch. To jsou všechno filmy, které se mnohonásobně zaplatily a přitom stály na běžné poměry pakatel. I když 350 000 dolarů … inu, také to není málo.

Jason Sanford se zase v publicistice zamýšlí, jak to, že se tak málo sci-fi knih vyplní…, jestli ono to nebude tím, že jich spousta předpovídá vyhlazení lidstva a podobné lahůdky, které by si chtěl prožít málokdo. Ale to je celkem povrchní pohled, přečtěte si radši toho Sanforda.

Ivan Adamovič nás v Životě s pocitem úžasu zavede na předposlední návštěvu do dřevních dob sci-fi u nás, kdy vznikala Ikarie, ale také všemožné sci-fi organizace, a kdy se k nám začaly dostávat knihy ze západu.

Celkově si myslím, že i druhé číslo roku se velice povedlo, i když rozhodně není takovou peckou jako to první. Zařadil bych ho do XB-1 průměru, což není špatné vzhledem k tomu, že jsem se skoro nad každým číslem roku 2011 rozplýval jako  nadprůměrem.