RECENZE: Paul Melko, Prstenec singularity

Prstenec singularity je hard SF román zajímavým způsobem kombinující prvky naivních scifáren zlatého věku (létající auta, paprskové zbraně a megalomanské stavby z plastbetonu) s postupy A. C. Clarka (a jeho důrazem na fyziku a mechaniku pohybu v kosmickém prostoru) a také s tématy kyberpunku, jako jsou neurorozhraní, nanotechnologie, UI, nebo geneticky manipulovaní lidé. Zní to trochu, jako když pejsek s kočičkou vařili dort? Ale funguje to.

Paul Melko svůj debutový román vytvořil na základě dvou starších úspěšných povídek, které trochu upravil a rozšířil o další děj. Musím říct, že dokud jsem se pohyboval na ploše původních povídek, četlo se to skoro samo. Kapitoly s vlastními uzavřenými podzápletkami jsou koneckonců osvědčený postup i velmi zkušených spisovatelů. Ještě lepší je třetí kapitola, kde se hlavní hrdinové konečně dostanou do vesmíru. A pak to začalo trochu pokulhávat. Problém při psaní o super inteligentních hrdinech je ten, že autor je omezen svou vlastní inteligencí. Pokud jsou hrdinové pod tlakem a v neustálém stresu, pochopíme, že se nerozhodnou vždy optimálně. Ale dejte jim – a čtenáři – čas na rozmyšlenou a příběh zhyzdí trhliny.

Každá kapitola je psaná v „ich“ formě z pohledu jednoho z těl hlavního hrdiny. Apollo Papadopulos je totiž bytost tvořená pěti geneticky modifikovanými lidmi, kteří mohou vzájemně sdílet svoje myšlenky. Činí tak dotykem, nebo chemicky, pomocí zvláštních pachových žláz. Aby se Apollo lépe vypořádal se zápletkou, každý z těchto lidí je něčím zvláštní. Jeden je ohromně silný, druhý extrémně šikovný, děvčata v tomto „shluku“ jsou pak mluvčí, etická expertka a autistka, jakýsi biologický počítač.

Nápad je to ohromný, bohužel shluk jménem Apollo je napsaný velmi homogenním stylem – je jedno, jestli hovoří autistka nebo kulturista, rozdíly mezi nimi jsou minimální. Připadá mi, že autor si nechtěl psaní příběhu komplikovat rozvinutou schizofrenií hlavního hrdiny, ale přitom právě to mohlo být zajímavější než celý děj (což je záchrana světa, samozřejmě). Jako by superhrdinské filmy (v poslední době Avengers) neukázaly, že záchrana světa až v druhé řadě, v první řadě špičkování uvnitř týmu. Chápu, že očekávat od hard scifi psychologii je moc, ale povzdech si neodpustím.

Druhý problém, který ztráta tempa kolem poloviny knihy odhalila, jsou různé technické absurdity, které kazí dojem. Například robotický sázeč stromků, k jehož obsluze jsou třeba tři lidé. Tak jakápak robotika? Samotná myšlenka gigantické kosmické stanice, která obepíná Zemi jako prstenec a je s ní spojená několika kosmickými výtahy, je až příliš absurdní. Fyziku má autor promyšlenou, ale logistiku ne. Kde vzít materiál na takovou stavbu a proč ji vůbec realizovat? Další šílenosti, které nechci úplně prozrazovat, se točí okolo ekologie a energetiky. Mám podezření, že některé podivnosti autor jednoduše potřeboval pro děj, a tak je použil, protože jinak je jeho povědomí o fyzice a technologii nadprůměrné, i mezi autory hard SF.

Na vysoké úrovni je, jak bývá u Laseru zvykem, překlad a redakční práce. Všechna čest.

Kdyby si knížka udržela úroveň prvních třech kapitol až do konce a konec byl trochu lépe vygradovaný, nešetřil bych doporučeními pro širokou čtenářskou veřejnost. Takhle se omezím jen na konstatování, že fandové technické sci-fi, již oblibují neotřelé nápady a chtějí s hrdiny románu objevovat záhadné technologie budoucnosti, budou spokojení. To vše je navíc zabalené do dobře fungujícího děje, i když ten je až příliš vypočítavý a chladně (skoro úplně) logický, než aby hrál na city a emoce.