RECENZE: Stan Sakai, Souboj v Kitanoji (Usagi Yojimbo 17)

Člověk by řekl, že po tolika dílech se už Stan Sakai musí zákonitě opakovat, zvláště když používá totéž prostředí a minimum postav, ale kupodivu tomu tak ani zdaleka není. Sice se může naskytnout zdánlivě podobná situace, jakou už jsme viděli, ale i z ní dokáže Sakai vytěžit další originální příběh a zcela jiné rozuzlení.

Souboj v Kitanoji je další povídková kniha, která nás pomalu vede k hlavnímu cíli, tam, kam směřujeme už několik posledních dílů. Je podzim a Usagi, Katsuichi Sensei se studenty Jotarem a Shunjim a také Nakamura Koji se vydávají každý sám do chrámu v Kitanoji. To nám dává možnost sledovat nejen Usagiho, ale i oba mistry šermíře (ne, že by byl Usagi nějaký nýmand) a nechat si je přirůst k srdci. Když ale konečně dojde k souboji, není už fandění čtenáře Katsuichimu zdaleka tak jasnou záležitostí. Samozřejmě nic nemůže kompletně zvrátit jeho příspěvky do předchozích Usagiho sešitů, ani jeho roli v Usagiho životě, přesto si Nakamuru Kojiho oblíbíte víc, než by vám bylo milé.

Kromě příběhů, jenž se soubojem přímo souvisí, si ale Stan Sakai pro nás připravil i několik dalších, které se stanou jaksi mimochodem.
V prvním se Usagi připlete do cesty samuraji jménem  Koyama Matabei, konajícímu svou vendetu, a doprovodí ho kus po jeho cestě. Že to nebude jen tak samo sebou a že poteče krev, asi netřeba dodávat. Co potěší, je fakt, že Sakai opět oprášil kozla samotáře a dítě. I když tentokráte hlavně dítě, Gorogora hledajícího za pomoci Usagiho svého otce. A nakonec, ještě než se Usagi potká s Nakamurou Kojim, pozná, jak chutná zrada v příběhu Obrazy zimního dne.

Koji a Vrány vás pak už za asistence všech hlavních postav dovedou k nervy drásajícímu souboji v Kitanoji (vyjma toho se dozvídáme, že v minulosti Kasuchiho je spousta míst, které by stály za samostatný příběh) rozfázovanému na neuvěřitelně vypjatých šest stran, které působí dojmem povedeného filmového záběru a zaručeně vás přikovají tak, že vás ani nenapadne přeskočit a zjišťovat, kdo zvítězil, protože i když jde o jeden jediný sek, je na co koukat.

Jako náladovka na závěr pak působí příběh Lekce slušného chování, ve kterém se vydáme opět do Usagiho dětství a mládí, a rozhodně potěší i dvanáct stran bonusů ve formě původních obálek a několika skic.

Rozepisovat se nějak o Stanově výtvarném stylu je zbytečné. Během posledních dílů je vidět, že dopilovával poslední plošky, obrušoval poslední hrany a teď už je dílo hotovo a z pod rukou se mu hrne jeden klenot za druhým. I proto jsou zajímavé výše zmíněné skicy souboje, které dávají tušit, kolik je za každým políčkem práce a že je třeba vymýšlet, překreslovat, volit perspektivu a úhel – zkrátka na jeden hotový díl musí být tuny "odpadního" materiálu a vystřižených scén, co svou šanci nedostaly. 

Jako čtenáře Usagiho příběhů mě Stan Sakai nepřestává udivovat ve své preciznosti, originalitě a schopnosti odvádět stoprocentní práci v každém dalším díle, příběhu, políčku... Nevidí se to často, ale Sakai dokazuje, že možné to je.

Usagi Yojimbo 17: Souboj v Kitanoji /Usagi Yojimbo 17: Duel At Kitanoji