(NE)REPORTÁŽ: Jak jsem pozoroval Dinocon

Poznámka úvodní: původně byl tento text psán pro Interkom, kde také v číslo 5-6/2012 vyšel.

Jak jsem pozoroval Dinocon aneb Missa solemnis

Introitus neboli Předzpěv

Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím

někdy kolébka, nyní národu mého rakev!

Přemýšleje o způsobu, kterak zachytit něco tak mohutného, monumentální, logického – a přitom komorního, osobního a absurdního, dospěl jsem k bodu mrazu. Vše jsem měl sepsané, poznámky jsem si dělal přepečlivě, avšak o to více se mi původní záměr rozplýval. Jak zachytit objektivní realitu a zároveň vnitřní dojmy, pocity a monology a na mysl se deroucí otazníky vzniklé z ryze intelektuální atmosféry Dinoconu? Výsledkem je tento bědný opus magnum, koláž, o které se domnívám, že bez berličky vysvětlení nemůže přežít, natož být pochopena. Zde tedy berlička, dále jen chaos, zmar a lvi.

Kyrie eleison

Vlak kodrcal. Plesk! Chtělo by se napsat, že byl krásný letní den, svítíčko slunilo a ve vlaku obsluhovala sličná slečna průvodčí. Chtělo. Plesk! Byla půlka dubna, po cestě začal slejvák a průvodčí měl(a?) knír. Plesk! Další se rozstříkla na okně a uhlopříčkou si klestila cestu dál. Kapky ťukaly v zběsilém rytmu jako chór francouzských a slepeckých holí vytepávající na jedoucí vlak morseovkou cílové nomen omen – penzion Staré Časy v Pardubicích.

Jsem rád doma. Nebo v knihovně. Mám rád svůj klid, hodně čtu a velmi mi to vyhovuje. Když mě Zdeněk Rampas zval na „setkání dinosaurů české sci-fi“, tedy na Dinocon, potěšilo mě to, ale měl jsem v plánu odmítnout. Nejel bych, nebýt štulce v podobě nenápadné věty v emailu: „Kdybys měl zájem i o terénní zkoumání české SF, ne jen o to kabinetní spočívající hlavně v četbě, tak dej vědět.“ Přijal jsem rozpačitě a s tím, že moc nevím, co tam budu dělat, když zoufale nikoho neznám. V odpověď přišlo „Neznáš, seznámíš se!“ – a tak jsem jel.

Sbalil jsem vše, co jsem považoval za nezbytné, zejména zásobu knih (ty beru vždycky), propisky, zápisník a čokoládu. Takto vybaven jsem spokojeně vystoupil na hlavním nádraží v Pardubicích a uvědomil si zásadní životní chybu. Deštník. Ten jsem nevzal. Z betonové oblohy lilo, lilo a lilo. Zcela promočen, avšak jinak nepoškozen, jsem dorazil na místo určení.

Dies irae

Paní na recepci mi zcela přirozeně tyká. (O dva dny později se u snídaně omluví a zeptá se, jestli mi to nevadí. Nevadí. Ale byla by škoda to nezmínit.) Pokud má děti, budou v mém věku, ne-li starší. Jsem vyslán slzavým údolím Pardubic na ubikaci. Pardubice se rozplývají v proudech vody, reálný svět ztrácí jistotu kontur, vše plave. I Masarykovi na náměstí Legií stékají po čele kapky potu, z očí kanou slzy. Jen Bůh ví, co ze současného dění vidí bronzové oči Presidenta Osvoboditele. Ubikuji se a vyrážím zpět. Čeká mě kolotoč zdvořilostních frází, potřásání rukou, trapných tich a, konečně, začátek hlavního dějství pardubického setkání.

Po peripetiích s ubytováním (Křeček aneb Cesta do deště a zase zpátky) jsem se setkal se Zdeňkem Rampasem, jediným člověkem, se kterým jsem se do té doby znal osobně. V tu chvíli tedy svým zachráncem. Za mých nesmělých protestů mě velmi pohotově posadil ke stolu s Františkem Novotným, Josefem Pecinovským a Joannou Czaplińskou. Probrali jsme školství, situaci Polska a Česka před II. světovou válkou a po roce 1968, najedli se a Dinocon mohl začít. V průběhu večera jsem byl občas oslovován laskavými kolemjdoucími – za vlídný zájem zde musím poděkovat Michaele Rampasové, Vilmě Klímové, Sanči Fülle a dalším. Mé další poznámky jsou poněkud zmatené, nicméně předkládám jejich autentickou podobu:

19:30 – Zdeněk Rampas mluví o Parconech 1982 a dalších (Páral se těšil na Barbarellu)

- promítání filmů z prvních Parconů

+ promítání fotek z prvních Parconů

- křest Pramloka

- slavnostní zahájení – Zdeněk Rampas

- veselá dražba

- pauza

- Františka Vrbenská

Vše, včetně poznámky o Páralovi, který se tehdy účastnil Parconu jako host, se opravdu odehrálo. Hodně se vzpomínalo, dražba pozoruhodností byla vskutku veselá, pauza není v seznamu jen tak – přednáška (a následně diskuze) Františky Vrbenské Něco je zatraceně jinak začala o hodinu později, čímž jako by bylo řečeno ano, opravdu jste na conu.

Dies illa

Tématem přednášky nebyla situace ve fantastice, hlavním tématem večera byl současný svět, jeho krize (?!), příčiny a důsledky. Hodně se mluvilo o ekonomice, o tom, že mladí lidé málo čtou, že vnímají svět odlišně... ne, tohle nepůjde, naťuknutých témat bylo mnoho a není vhodné je zkreslovat tím, že bychom se je pokusili vyjmenovat. Přednáška přešla do diskuze, kde vynikl zejména František Novotný, jehož schopnost přesně a srozumitelně formulovat argumenty, jít k jádru věci a mnohdy s hlubokými znalostmi reflektovat konkrétní problém byla uhrančivá. Škoda, že jeho vystupování není méně emotivní, i tak ale vyčníval nad všechny diskutéry. A to počítám i přednášející – Františka Vrbenská mi, a doufám, že se neurazí, připadala mnohomluvná a v některých pasážích až afektovaná. I tak byla přednáška, chci říci diskuze, prvním z vrcholů Dinoconu.

Vyčerpán, unaven, intelektuálně zdolán. Náročný den v náročně novém prostředí, zpola hospodou, zpola přednáškovým sálem. Na stánek knihkupcův ve ztajených chodbách hostinského komplexu jsem ještě nezvládl narazit (až zítra si tam koupím Stroj do lepších časů Jiřího Olšanského – a jako správný lovec vzácných tisků si jej nechám znehodnotit podpisem autora). Na pokoji dlouho do noci dopisuji poznámky k proběhlému, načež ulehám ke knize Bogdana Trojaka Brněnské metro (jakkoliv fantaskně to zní, nepatří to ani do sci-fi, ani do fantasy), kolem druhé ráno knihu dočítám a usínám.

Offertorium

Na snídani jsem se připojil k Františce Vrbenské a Vladu Ríšovi, diskuze se opět stočila ke školství (nějak to téma přitahuji) a na přednášku Jaroslava Veise Dvojí kultura jsem přišel s lehkým zpožděním. Autor četl připravený text a já přemýšlel o tom, že tohle by měli slyšet moji studenti (ten magnetismus školství není náhodný, poněkud v něm působím...). Mám zkušenost, že většina lidí číst neumí – respektive neumí číst tak, aby posluchači dokázali vše sledovat, přemýšlet při poslechu, a navíc si každý neumí napsat text tak, aby byl srozumitelný, i když jej ostatní nemají před sebou. Jaroslav Veis mluvil o dvou kulturách v rámci kulturní lidské společnosti – přečtěte si v Interkomu 4/2012, str. 13, citát ze Snowovy přednášky a bude vám to jasné (cituji: „Na rtech se jim – rozuměj lidem ze světa humanitní kultury – objeví útrpný úsměv, slyší-li o vědcích, kteří nikdy nečetli některé z velkých děl anglické literatury. Zavrhují je jako fach-idioty. Přitom jejich vlastní neznalost a specializace je stejně děsivá. Mnohokrát jsem byl u toho, jak lidé, kteří jsou dle standardů tradiční kultury považováni za vysoce vzdělané, s gustem vyjadřují svou nevěřícnost nad nevzdělaností vědců. Jednou či dvakrát mě to vyprovokovalo a zeptal jsem se, kdo z celé sešlosti by byl schopen formulovat druhý zákon termodynamiky. Reakce byla chladná a neodpověděl nikdo. Přitom jsem se ptal na vědecký protipól otázky Četli jste někdy něco od Shakespeara? Dnes věřím, že kdybych tenkrát položil ještě jednodušší otázku – něco jako Co rozumíte hmotou či zrychlením? -, nanejvýš jeden z deseti těch vzdělanců by měl pocit, že mluvíme stejnou řečí.“). Ne, zpět. Přečtěte si CELOU přednášku Dvojí kultura a dvojí svoboda, je neskutečně úchvatná. Asi jediná přednáška, v níž kvality informační souzněly s kvalitami literárními. A opět jsme se dostali k současné situaci a politice. Druhý, a podle mě nejvýraznější, vrchol Dinoconu. A když jsme u termínu dvojí kultura – nelze nevidět přímou paralelu k fandomu a tomu, jak je (stále ještě!) literatura žánrů sci-fi a fantasy vnímána...

Až se, jako ve správné scifárně, jednoho krásného rána probudím a zjistím, že jsem někým jiným, chci být Jaroslavem Veisem. Ne, lépe. Chci být jeho přednáškou. Chci být tiše, ale jistě a jednoznačně vyslovován a vznášet se nad hlavami opojených účastníků Dinoconu. Chci jim téct do uší a proplouvat synapsemi mezi jejich neurony, vidět v očích světýlka pochopení při odhalení jemných intertextuálních narážkách na to, co již bylo vysloveno, objevovat nové a nové významy ve výrazech již použitých. A pokud by to byl sen, pak se nechci, nechci, nechci probudit.

Přednáška o Ponrepu byla pro mě zjevením – o existenci tohoto fenoménu jsem předtím neměl potuchy (ano, a člověk, který se k takové ostudě přizná, se tu snaží plácat nějaké reportážní nesmysly; pokud jste dříve měli pocit, že svět je normální, teď už víte, že je postavený na hlavu...). Nejsem filmovým znalcem, naopak mám v tomto oboru značné mezery, proto jsem pouze s úžasem sledoval všechny ty promítané plakáty a dělal si mentální poznámky o tom, co všechno bych měl ještě vidět (už jsem je zase zapomněl...). Pár vzpomínek přidal na závěr i Marcel Grün (a doplnil František Novotný) a atmosféra byla dojemná. Následovala pauza na oběd. Potřeboval jsem být chvilku bez lidí – šel jsem tedy na pokoj, opravil pár testů, podíval se na email a začal číst Schweik it easy Josefa Moníka..

Pozorovatel. Tak jsem od počátku vnímal svoji roli. Stačí tiše sedět a dívat se přednáškách a mezi nimi kolem sebe. A tak jsem zjistil, kde to vlastně jsem. Přede mnou vykládá Richard Podaný o Sandmanovi, Vilma Kadlečková se směje s Michaelou Rampasovou, od Františka Novotného zní plamenný projev, ze kterého slyším pouze slova „...a celej mikrobus...“, pavoukovitou chůzí proplouvá sálem Pavel Weigel, který za pár dní získá cenu ESFS pro nejlepšího překladatele. Co jméno, to pojem. Co jméno, to člověk. My je známe z obálek knih, z tiráží, recenzí a článků a možná někdy zapomínáme, že jde především o lidi, kteří se smějí, pláčí, mají své starosti a radosti, rodiny a přátele. Na člověka v pojmu, v napsaném jméně by se zapomínat nemělo. Vše završily děti Ivana Adamoviče. Vzpomněl jsem si na Karla Čapka a jeho Italské listy, ve kterých si, místo aby jak se patří chválil krásy Florencie, všímá hry dítěte se štěnětem a zdá se mu to krásnější než všechno kolem – a nikdo jiný to nevidí.

Při obědě jsem si spálil jazyk. Nikdy nezapomínejte, že jídlo se vaří horké, a ta polévka s játrovými knedlíčky teda byla vřelá fest. Pro změnu jsem se někde zakecal a na prezentaci nakladatelství Argo v podání Richarda Klíčníka jsem se dostavil o chvíli později. Probírala se prodejnost knih, pouštěly se knižní upoutávky z YouTube a – nezapomínejte, že jste ve společnosti scifistů – přemýšlelo se o budoucnosti knih. Tedy využití e-knih a čteček. Nebo například k obtížnosti převodu Ecova Pražského hřbitova kvůli tomu, že Eco v knize funkčně využívá tří různých typů písma – pokud rozdíl v písmu smažete, ublížíte i sdělení.

Sanctus

Václav Houf je Brňák jak poleno. Po ekonomických úvahách o prodejnosti knih byl jeho sousedsky obyčejný projev pastvou pro ucho – a nemluví ze mě jen spřízněnost mé zčásti brněnské duše. I pan výtvarník to komentoval; lakonickým „hodně se dneska staví na prodejnosti“ kouzelně vyjádřil myšlenku, že existují i jiné hodnoty, trvalejší (a z nějakého důvodu mi to připomnělo opět Karla Čapka a jeho apokryf Smrt Archimédova). Pak už méně mluvil a více ukazoval. Veškeré zobrazené robotické i jiné dílo bylo pro mě, jakožto výtvarného laika až ignoranta, fascinující. Nutno dodat, že Václav Houf byl autorem veškerého doprovodného obrazového materiálu Dinoconu. A tuto přednášku bych označil za třetí vrchol. Všimli jste si, že i třetí vrcholný bod programu má se sci-fi společného jen pomálu?

V programu měl pokračovat Ondřej Neff. Jeho část bych naopak za vrchol neoznačil ani při mučení – byl velmi netrpělivě očekáván, přijel s mohutným zpožděním a hovořil asi čtvrt hodiny. Dinocon nebyl míněn jako přednáškově zaměřený con, je to tedy poměrně pochopitelné. Nicméně kdyby byl Ondřej Neff zažil to, co se dosud dělo, nebyl by asi býval vystoupil s něčím tak banálním. V čase čekání na Go... Neffa proběhl křest knihy Jiřího Olšanského Stroj do lepších časů. Křtil a řeč velmi erudovaně, inteligentně a s pochopením vedl Jan Vaněk jr. – mnozí studenti bohemistiky by se mohli při jeho krátkém nástinu problematiky barokních prvků v díle Jiřího Olšanského lecčemu přiučit. A pak už večeře, po níž se pozapomnělo, že by ještě měly být nějaké přednášky...

Ztemnělé Pardubice se scvrkly na jediné místo – Staré časy. Maelström přednášek, setkání a hovorů graduje, je těsně před závěrečným sprintem. Uprostřed všeho mumraje já, tichý pozorovatel, vetřelec lišící se věkem, zkušenostmi, známostmi i účelem návštěvy. Dinocon jsem si velmi spokojeně promlčel. I mnozí jiní jej zhusta promlčeli – Zdeněk Rampas si na konci postěžuje, že to vůbec nebylo dle původních dramaturgických představ, tedy málo přednášek, hodně hovorů a setkávání. Ztemnělé Pardubice o Dinoconu vůbec neví. Obyčejní lidé spí, dinosauři rokují.

V 19:00 měla Joanna Czaplińska začít přednášku o české sci-fi v Polsku. Pak byl na programu Piotr Rak (O SF a fandomu v Polsku), Silvie Draky Šustrová (TV seriály /zvláště/ na Prima Cool aneb Na co to naše děti a vnuci koukají) a Zdeněk Rampas (30 let Parconů). Kolem půl osmé se zjistilo, že se ještě nezačalo. A pak začala jedna z nejpozoruhodnějších částí Dinoconu. Joanna Czaplińska chvíli mluvila sama, ale vznikla z toho diskuze, do které se čím dál více zapojoval Piotr Rak i ostatní diváci, jedna přednáška přešla plynule v další a přitom se řešilo mnoho aktuálních problémů fantastiky i fandomu – opět jsme se dostali k problematice prodejnosti, k tomu, jak je těžké prosadit na polské trhy české autory, k tomu, že v Polsku jsou lidé, mladší generace, která může převzít kormidlo, ale u nás toto nástupnictví vyřešeno není. Nejautentičtěji to lze vyjádřit odpovědí Zdeňka Rampase na to, jaká je situace Akademie SFFH: „No, není nikdo, kdo by to po mně převzal, tak to dělám dál...“ I tento časový úsek bych zařadil k vrcholům toho, co zaznělo. Vrchol čtvrtý.

Ve 21:45 začíná Silvie Draky Šustrová přednášku o seriálech. Několikrát si (zcela zaslouženě!) vysloužila potlesk na otevřené scéně – a tato přednáška byla snad jediná ryze conová. Na „obyčejném“ conu by patřila k tomu nejlepšímu, tady, ač opakuji, že byla vynikající, je zadupána těžkými kalibry skvostů, které se objevily dříve.

Zda večer pokračoval přednáškou Zdeňka Rampase, nevím, neboť jsem, zmožen tíhou informací a znaven pozdní hodinou, se odebral na pokoj a spát. Ráno vše končilo. Skoro poprvé jsem se potkal se spolubydlícím, Martinem Petiškou – seznámili jsme se a povídali si před koupelnou o všem možném, on v obleku, já v pyžamu. Snídaně, předání klíčů, rozloučení se Zdeňkem Rampasem a dopolední vlak na Brno. Doma jsem dočetl Moníka a pustil se do Jana Balabána a jeho Zeptej se táty. Také to není fantasy.

Agnus Dei (finale allegro)

Dinocon byl nesmírně zajímavým setkáním. Byl úchvatný po organizační stránce, tím, jak bylo vše připraveno, co každý účastník obdržel, jak bylo vše zajištěno (všechna čest organizátorům) i po vizuální stránce (všechna čest Václavu Houfovi). Co na tom, že začátek připomínal sraz spolužáků po... mnoha letech od maturity. Už dlouho jsem se necítil tak nejmladší. Dokonce jsem přemýšlel, zda bych dle hesla z Malého bratra Coryho Doctorowa (Nevěřte nikomu, komu je nad sedmadvacet – pro svoje potřeby upravuji, abych se tam vešel) neměl založit tradici conu pro mladé (YouthCon? MladCon? NovCon?). Založit takový con –  a doufat, že nikdo nepřijede. Říká se „mládí vpřed“ – ale kam? Co by to mládí dělalo vpředu? Ať si dělá svoje... Nářky, které se ozvaly v polsko-české debatě, jak se ta mládež o nic nestará a nezajímá, jsou zcela scestné. Mládež se stará a zajímá. Ale jako vždy se zajímá o nové věci, o své záležitosti. Žádnou novou generaci neláká minulost. Každá stojí proti generaci svých rodičů, snaží se vymknout, dělat vše jinak. A často si nabije. A dobře jí tak.

Dinosauři vyhynuli. Fandom je mrtvý. Byla to slavná epocha, něco, co se možná bude označovat jako „zlatý věk“. Ale, jak padlo v úvodní debatě, nechme to na evoluci, oni si ti mladí vymyslí něco vlastního. Něco, co zase bude nějaký čas fungovat. Ale nebojte se, skončí to, ostatně jako vše. Jaroslav Veis se na začátku i na konci své přednášky od fandomu vehementně distancoval („Nemám s vámi vlastně nic společného než dávnou minulost“) – toto gesto je mi nesmírně sympatické. Fandom jako organizace je úchvatná věc. Ale v mladé generaci chybí to spojení, které bylo utvořeno v 80. letech takřka zakázanou činností. To nadšení a kus bláznovství, bez kterého se nedá dělat nic. Možná zanikne i Akademie SFFH. A bude to dobře. Bude to dobře, protože potom dříve nebo později přijde někdo, kdo se zamyslí a zauvažuje nad tím, že Akademie byla – a už není. A zase něco vznikne. A zase to bude pár let fungovat. A zase to zemře. Není ten život krásný? Každý, kdo žehrá na stav fantastiky, by se měl jít podívat do knihkupectví. Množství knih v sekci fantastické literatury je úctyhodné (a to i té kvalitní) nehledě na to, že před několika málo lety bylo spojení „sekce fantastické literatury“ pojmem ze sci-fi. Mládež dnes vyrůstá knižně i filmově na Harrym Potterovi a Pánu prstenů. Na jednu stranu to fantastiku degraduje, snižuje to její výjimečnost (protože si najednou každý může říci, že to zná, ačkoliv třeba knihu ani nedržel v ruce), na stranu druhou ji to přidává k mainstreamu, k masově čtenému spotřebnímu zboží. Co chceme? Chceme být výjimeční a věčně žehrat na to, jak nám nikdo nerozumí, když svému okolí fantastiku vnucujeme? Nebo chceme, aby to, co máme rádi, znali a četli všichni – a ztratit se tak v anonymním davu bezejmenných tváří?

V rámci diskuze o polské fantastice u nás a české fantastice v Polsku došlo právě i na žehrání, jak je na tom ta fantastika špatně a jak autoři a čtenáři sci-fi jsou ti bití. Nejsou. Respektive jsou, ale ne více než zbytek knižního trhu. Oponoval jsem polskými i českými mainstreamovými autorkami (a zeptám se váženého čtenáře stejně jako v sále) – kdo zná Dorotu Maslowskou, zjev, který otřásl kulturní Evropou a kterému se jen obtížně mohou vyrovnat české ženské spisovatelky jako Soukupová, Pilátová nebo Andronikova (všechny tři stojí za přečtení a za pozornost; mimochodem, znáte je?). Kdo z vás zná Wislawu Szymborskou, polskou básnířku a laureátku Nobelovy ceny? Na tuto připomínku někdo reagoval nesmírně hloupě. Zaznělo: „No jo, poezii nečtu!“ Nepřipomíná vám to něco? Nepřipomíná to všechna ta „no jo, to jsou scifisti, to jsou ti divní“? Neslýcháme stále ještě poznámky stejného charakteru i syntaxe – no jo, sci-fi, to nečtu! Ocitáme se ve stejném čtenářském ghettu, které, místo aby se vzájemně respektovalo a podporovalo, se ještě navíc navzájem ničí, zesměšňuje a zcela zbytečně stojí proti sobě. A už jsme opět u Jaroslava Veise a Charlese Percyho Snowa. O dvojí kultuře můžeme uvažovat i na tak malém prostoru, jakým je Dinocon, i v tak konkrétním oboru, jakým je literatura. Nicméně nikdo mi nevymluví, že výborná básnická sbírka, výborný sci-fi nebo fantasy román a výborná „mainstreamová“ povídka si vzájemně nemohou nic vyčítat. Dobrá literatura zůstane dobrou literaturou, ať už je v jakékoliv podobě. Snažím se sledovat vše, co je v české literatuře (a samozřejmě fantastice) zajímavé; není to možné, těch knih je příliš mnoho: jakmile dočtu knihy nominované na Ceny ASFFH, už abych dočítal vítěze Litery (ano, té, co je sponzorována nejmenovanou minerálkou), letmo kouknu na seznam nominovaných na Cenu Jiřího Ortena. Zároveň učím – načítám tedy českou i světovou klasiku, která mi chybí (a tento proces je nekonečný). Mám zálibu v poezii – snažím se tedy číst to, co je v poslední době oceňované. Do toho fantastika. Zdaleka například nemám načteny všechny dinosaury. Už jen z mého osobního prostoru lze vidět, jak se svět specializuje. Být dnes polyhistorem, to jednoduše není možné. A co hůř, nelze být ani znalcem literatury, přestože i za Dinocon – jak je vidět z textu výše – jsem přečetl nebo rozečetl tři „mainstreamové“ knihy.

Communio (Lux aeterna)

Vážený čtenáři, dočetl-li jsi až sem, přetrpěl-li jsi veškerá nebezpečenství, nástrahy a nudné pasáže, musíš si být vědom, že tato reportáž není žádnou reportáží. Není ani mší slavnostní, jak je chybně uvedeno v názvu. Více než cokoliv jiného je to mše za mrtvé, requiem za Dinocon. Budiž mu tímto vzdána čest, budiž na něj vzpomínáno jako na epilog jedné epochy. Světlo věčné ať mu svítí.

Fotografie z akce naleznete zde.

Šamanovu reportáž pak zde.