LITERATURA+KOMIKS: Sláva Kalouskovi! aneb Obrázková kronika českých dějin

V letech 1971-1975, když jsem byl ještě kluk, uveřejňoval dětský měsíčník Mateřídouška tzv. Obrázkovou kroniku českých dějin, i když... Právě jsem vyslovil jen poloviční pravdu, a ta bývá příslovečně velkou lží. Jak to?

Tak, že v polovině byla Kronika - v září 1973 - přejmenována na „pouhé“ Obrázky z českých dějin, což je ovšem lépe odpovídající titul. Lépe z toho důvodu, že regulérní kronikou seriál nikdy nebyl.

A to ani ne na samém začátku. A zatímco autorem původní koncepce se stal spisovatel Zdeněk Adla (1910-1990), tvůrcem navazujících Obrázků byl redaktor Jiří Černý pod jménem Pavel Černý. Scénáře pánů Černého a Adly pak víc než zábavně (a sláva mu za to!) propojil vynikající malíř a ilustrátor Jiří Kalousek (1925-1986), guru to mého a nejen mého dětství.

Rádoby komiks z našich dějin, o kterém tu píši, dosáhl v původní podobě osmačtyřiceti pokračování alias barevných dvoustran, což se nezdá zase tak mnoho, ale čím jsou čtyři roky pro dítě? Věkem, není-liž pravda?. A tak jsme - počínaje první pověstí o praotci Čechovi - putovali jako děcka s Jiřím Kalouskem uhranutě až ke vzniku samostatného Československa, kterým Černý vcelku rozumně skončil, tedy rozumně s ohledem na tehdejší dobu a normalizaci...

I tak jsou původní příběhy z časopisu oné době místy poplatné, i když (a naštěstí) nijak extrémně.

Ještě než se vrátím do podzimu roku 1971, kdy všechno začalo, připomenu jen, že v září 1975 pak Mateřídouška odstartovala i další sérii dvoustran zvanou tentokrát Obrázky z dějin českých objevů a vynálezů - a inspirovanou právě tím, co jí v měsíčníku předcházelo, což je zcela očividné. A ne snad? Pozdní díly Obrázků byly přece rovněž věnovány historii vynálezů, vynálezců a objevů, ať už se jednalo o osudy „českého Edisona“ Františka Křižíka (1847-1941) anebo o ódu na první automobil President (1898). A ještě připomínka: Pod názvem Obrázky z českých dějin a pověstí (1980) později a ještě vícekrát vyšla i regulérní knížka, ke které se ještě dostaneme a z níž byla část epizod - k mému smutku - vypuštěna. Ale Kalousek některé zase přikreslil, to jest faktum, a že místy šlo o ideologicky diktované úpravy, které občas zůstávají diskutabilní, ale to už tak chodilo. A obdobně diskutabilní je ostatně už  výběr původních epizod... Ale od začátku.

První ročník Mateřídoušky s Kronikou (1971-1972) se ještě orientuje na dřevní české legendy, z kterých ovšem vybral výseč. Jako vzorník tu přesně podle někdejšího, ale možná ještě i dnešního očekávání posloužila povinná školní četba od Aloise Jiráska Staré pověsti české, došlo nicméně ke značné úlitbě nejmenším dětem, která vyústila až do rapidní banalizace tématu. Co naděláme? A naštěstí vyústila i do humoru, i když to zrovna není zásluha Adlova, nýbrž spíš anebo čistě jen zásluha Kalouskova (a zdravím do záhrobí) - a jeho výtvarného pojetí.

O dost jiné žertéřství takového Miloslava Švandrlíka v „pravěkém“ seriálu Sek a Zula (pojednávajícím o přátelství dvou sourozenců s brontosaurem Punťou), který začal vycházet již o tři roky dřív na stránkách časopisu Ohníček, jest přitom Kalouskovu humoru vzdáleno - a nic na tom nemění ani ta realita, že právě Sek a Zula „dramaturgy“ Mateřídoušky a panu Adlu inspirovali, a to už svou původní formou s textem POD obrázky, již ovšem Mistr Švandrlík na rozdíl od tvůrců Kroniky a Obrázků vbrzku a asi rád opustil, takže dnes můžeme Seka a Zulu označit za naprosto regulérní komiks, zatímco Kroniku aObrázky, ty ani náhodou.

Pana Švandrlíka sice k textu pod kresbami taky donutily poměry (a byl to úzus prosazený už po Vítězném únoru), nicméně bubliny si zase on prosadil paralelně s „texty vespod“ - a hned od prvního pokračování, aby posléze zůstal jenom u nich a poradil si tedy bez jakéhokoli vypravování, vysvětlování anebo komentování „níže“. Oproti tomu Kronika a Obrázky nikdy nic podobně „prozápadního“ nedokázaly (rok 1971 ostatně nebyl rokem 1968) a dokázat ani nechtěly. A nešlo to, pravda, také z toho důvodu, že scenáristi obvykle ve zkratkách zpracovávali daleko delší časové úseky.

Charakteristickým pro první ročník Kroniky českých dějin je (možná paradoxně) jisté natahování dějů, které bylo zvlášť patrné v druhé půli tehdejšího školního roku. V Mateřídoušce váhali, jestli seriál neukončit, a valnou část pozdějších pokračování zabírá velice detailní (a vzhledem k ostatním pověstem disproporčně naddimenzované) líčení lucké války i vč. krajně drastického příběhu o Durynkovi, z něhož na čtenáře skane krev dítěte. Ale znovu na začátek. Co najdeme?

Po překreslení - místy poněkud fantaskních - pověsti o praotci Čechovi, založení Vyšehradu, Bivojovi, dívčí válce a Horymírovi... a po ukončení války s Lučany doplnila srpnovou Mateřídoušku č. 12 moravská pověst o králi Ječmínkovi, to aby se snad Morava neurazila, a šťastně mohl následovat druhý ročník. Podobá se prvnímu, a to především tím, že je mu v mnoha pokračováních zpracována po vzoru podrobného podchycené lucké války i fantasy legenda o Bruncvíkovi, daleko později pak zručně a se záviděníhodnou invencí přetavená do poutavé prózy i Vladem Ríšou.

A druhá polovina tehdejšího školního roku, na který s nostalgií vzpomínám? Konečně dodala i první dotyky skutečné české historie v podobě příběhů Oldřicha a Boženy, Břetislava a Jitky, knížete Vratislava (smiřujícího se s bratrem Konrádem) a příběhů bitvy na Moravském poli, věznění knížete Václava Otou Braniborským na Bezdězu a… I císař Karel IV. je zde samo sebou zachycen, i když jen zpola realisticky.

Zpola opět fantaskně – a v duchu legend, z nichž jednou zůstává i ta o věštění zkázy Prahy.

Karel Čtvrtý prý podobnou věštbu skutečně vyslechl (?), ale seriálu to nestačí, a tak dojde i na další blaf, a to (přečetná) vajíčka nutná pro dodnes nerozbitelné nitro Karlova mostu.

A čím byl druhý ročník uzavřen? Samozřejmě romantickým příběhem krále Václava a sličné lazebnice Zuzany. A co následovalo? Inu, dobově jedině možný způsob výkladu husitství, přičemž první dvoustrana zářijové Mateřídoušky je věnována čistě Husovi.

Další pak Jenu Želivskému. V třetí Mateřídoušce toho ročníku došlo na Žižku, ve čtvrté na Prokopa Holého – Velikého a další díl náležel Janu Roháči z Dubé, což byl nepochybně odraz stejnojmenného filmu s Otomarem Korbelářem (a první roličkou Miloše Kopeckého) z roku 1947. A pak... Sledujeme už nástup Jiříka z Poděbrad na trůn a dvě další epizody věnoval Černý vylíčení památné pouti poselstva, kterou popsal Jirásek v románu Z Čech až na konec světa (ale již původně vylíčil ve své knize „jistý“ pan Šašek).

Co následuje? Dvoustrana o osudu králů Vladislava a Ludvíka, druhý z nichž, jak známo, zahynul u Moháče. A jsme rovnýma nohama u Ferdinanda Habsburského, u Rudolfa II. a následují dvě dvoustrany mapující fantastickou legendu o Golemovi.

Nato sledujeme i bitvu na Bílé hoře a další dvoustrana je věnována Komenskému. Následuje příběh Jana Sladkého Koziny (opět opsaný z Jiráska) i mírně tendenční vylíčení vzpoury sedláků u Chlumce. Na další dvoustraně se takřka potkají dva Josefové: Josef II. - a „modrý abbé“ Josef Dobrovský, ale to už nadchází rok 1848 a s ním vlna revolucí. Za celé dvě strany stály i osudy spisovatele Karla Havlíčka Borovského, právem, ale letíme dál a hle, už se řeší požár, nicméně také opětovné zbudování Národního divadla.

A co jedině je snad trochu divné? Že v případě Jana Nerudy došlo v Mateřídoušce překvapivě a pouze (a zrovna) na převyprávění povídky Doktor Kazisvět.

Jak už jsem nadhodil, obnášejí u dětí čtyři roky generaci. I já jsem mezi svým sedmým a dvanáctým létem čítal jen po troškách o českých dějinách a pak pokaždé čekal a čekal – a přiznávám, že jsem čekal, aniž bych naši historii přesmoc znal. Vlastně jsem ji neznal skoro vůbec. Tedy něco jsem samozřejmě vždycky dopředu věděl, ale čistě v náznacích, a abych se ještě vrátil k meritu věci, tak mě asi nejvíc fascinovalo líčení lucké války.

Ale i Bruncvíkova krvavá pouť.

Do třetice pak krví nasáklé husitství. Živě, zcela živě si dodnes vybavuji i chvíli, v které jsem byl překvapen, že se smrtí Žižky ještě husitství nekončilo, jak byl býval řekl před měsícem...

Seriál pana Kalouska bezpochyby tenkrát zformoval pohledy mnoha dětí na české dějiny a jeho mezníky už nikdy nevymažu z mysli. Bohužel? Proč? Bohudík. A co v dětství zafixujete, neodstraníte. A pokud máte na přežvýkání každého pokračování opakovaně třicet dní, tím spíš ne.

***

V další části této studie a vzpomínky bych se rád vrátil ke Kalouskovu humoru, který – a možná po právu - považuji jistě za výtvarný, ale rovněž za literární počin a přínos - k původně o něco holejším scénářům seriálu. A jen pár příkladů:

„Ojojoj,“ volá z jednoho obrázku hlava, která odskočí díky Bruncvíkovu magickému meči.

„Hele, pradlena,“ konstatuje jinde chrabrý kníže Oldřich stoje u potoka.

„Pozor, šutráky!“ zakřičí Křižáci v bitvě u Kutné Hory, když na ně Husité pouštějí vozy naplněné kamením.

„Sakra,“ zakleje papežský nuncius ztráceje u Domažlic na úprku klobouk.

„Salám!“ zdraví mořský lupič jednoho z Čechů putujících „na konec světa“, přičemž se na Čecha ale bohužel vrhá, aby ho navždycky odvlekl do otroctví.

Zábavně však působí už samy Kalouskovy recesistické obrázky – a mrkněte se jenom na to, jak „kruťasové“ vojáci pálí z pušek do zmiňovaných už sedláků u Chlumce!

Anebo na Kalouskovo Sarajevo! Ano, uměl mistrně zlehčovat jakékoli, a tedy i dramatické situace, a tak to vyhrál nejen u dětí. Ale i u dospělých. Už tenkrát. Byl to borec a nelze, než ho obdivovat. A vzpomínat. Obrázky z českých dějin a pověstí rozhodně nejsou nijak suchopárné čtení, ale právě naopak.

A co ještě říci?

Až dosud jsem se vlastně věnoval čemu? „Pravěké“ verzi pozdější knihy, jak byla uveřejňována v první půli let sedmdesátých. Ale teprve následující generace dětí mohla uchopit do rukou seriál v podobě vázané knihy, ve které došlo ke změnám. Jakým?

Jednak se trochu změnily scénáře, ale taky se jinam hnul sám veliký ilustrátor Kalousek. A hle, vytvořil i zbrusu nové obrázky! Zde lepší? Zda horší? To je podle mě velmi zajímavá otázka. Já sám ale budu už vždycky milovat spíš toho staršího a takříkajíc prehistorického Kalouska a jeho naddimenzované hlavy, obří huby /od ucha k uchu/ a gigantické zuby těch bezstarostných starých Slovanů. V omyvatelné knize se kresby naopak nepříjemně vzdálily této grotesce a přiblížily realitě, jak to i víc vyhovovalo školním osnovám, nicméně nad novými barevnými stránkami ubylo ozdravného smíchu, řekl bych. Ne, svou jedinou „Kroniku Joriku“ jsem určitě nechal s kouskem srdce v Mateřídouškách - a na tu novou a minimálně na první pohled lajdácky překreslenou (asi aby mohl být vyplacen Kalouskovi další honorář, což koneckonců chápu) jsem zůstal civět s nedůvěrou. A notnou. A nutno podotknout, že se Mistr Kalousek směrem k realitě posunul nejen ve způsobu zobrazování osob, nýbrž i další řádkou detailů, které s léty „vychytal“. A jakých detailů?

V původní verzi mě bavily, ale uznávám, že děti i mátly. V knize na rozdíl od časopisu však, řekl bych, suše, kantorsky i mentorsky poučují. A mám-li být konkrétní? Inu, pohlédněme jen na úplně první obrázek ságy. Stojí pod ním: V bájné pravlasti Slovanů na řece Visle žili se svými rodinami bratři Čech a Lech. To tam stojí. A zatímco v Mateřídoušce nad tím rozmarným textem lovil rybář prutem ryby, které polehávaly přímo na hladině a snad se i navzájem očichávaly a líbaly, v knize už má prastarý Slovan rybu rovnou v ruce a jeho obnažený druh se brodí vodním tokem bez udice a chytá snad lelky. Anebo snad další rybu, a to holýma rukama? Nevím, ale rozhodně šmátrá pod hladinou.

Je to realitě blíž? Asi. Ale...

Bylo by však omylem hovořit o vyloženém úbytku humoru nebo sucharství. Ale zrovna tak je pravdou, že postavičky z počátku let sedmdesátých rozesmávaly už jen vzhledem - a pohleďme čistočistě na komického praotce Čecha na Řípu! Je svůj. Jako „Kalous“. Ale figury kreslené Jiřím asi o osm nebo deset roků později už tolik úsměvů nenavodí.

Přidal ovšem, a snad právě s vědomím toho, do svých obrázků i nové verbální žerty, a tak se nakonec semlelo také to, že ve chvíli, kdy praotec Čech (a nově je už i vzhledem až čítankově důstojný) vztáhne paže proti šíré krajině, uslyšíme jen: „To je ta země…“ A nic víc. Ale kluk Filip vedle v křoví šťastně zavolá: „Zajíc!“

Pozor přitom! Zajíc se vyskytoval už na původní kresbě, té z roku 1971, i když ještě po boku /vzrostlého/ jelena /a ne tedy hocha/. A obě ta zvířata, jelen i zajíc, asistovala již tenkrát u kompletního a památného projevu začínajícího slovy „to je ta země zaslíbená“, přičemž ta asistence dodala řeči na notné mytologičnosti. Té mytologičnosti, které je nová verze už prosta. A jestli úplně? Obávám se, že ano. Ten jelen... zmizel... a ve skutečnosti před Čechy asi opravdu utekl, motal-li se tam, nicméně pohádkám to znamenalo (v tomhle případě) utrum.

Ale ten skutečný konec až někdy příště, v druhé části studie.