REPORTÁŽ: Konec světa na Mariánském náměstí

Neděste se, magistrát nám zatím zůstává zachován. Ale městská knihovna se rozhodla skoncovat, nikoli se sebou, ale se světem. Už pošesté otevřela svůj Malý sál pro fany, pro které je zde pořádáno jednodenní setkání, malý con, tedy coník jménem CONiáš. Letos proběhl v sobotu 15. září, a protože máme zrovna rok 2012, zabýval se koncem světa.

Začínalo se od deseti, a tak jsem tentokrát dorazil skoro včas, abych stihl, jak Martin "Darion" Antonín uvádí jakožto moderátor prvního přednášejícího – Radka Mikuláše z Geologického ústavu AV ČR. Pan doktor k názvu své přednášky "Jaké to je být dinosaurem na konci druhohor" osvětlil, že dinosauři nevěděli, že nastává konec druhohor i jejich dinosauřího světa. Stejně jako to nebudeme vědět my… A pak nám na obrázcích ukázal zkamenělé stopy dinosaurů, jak je našel v Alabamě, u Devíti křížů, v Utahu a Lidicích – tam tedy na pískovcové dlažbě. Pak jsme se dověděli, kam nejlépe jít umřít před koncem světa, aby naše zkamenělé zbytky mohli najít třeba zase dinosauří archeologové, či spíše geologové, zabývající se paleobiologií…

Filmové konce nám pak předvedl Vašek Štupalský, oblíbený coniáší filmový přednašeč. Protože apokalypsy jsou lidem vlastní, začali jsme středověkem a jeho rytinami s tanci smrti. Lidstvo chtěli ve filmech nejdříve sežrat mimozemšťani, pak Sověti. Atomová a následně radioaktivní zkáza by anihilovala člověka na celém světě. Vznikaly o tom mnohé filmy, béčka i oskarové, hraná i dokumentární dramata, dokonce i kreslené filmy. Ten britský, co ukazoval změnu života staršího páru na vesnické samotě, v posledních třech minutách, které zbývají do dopadu raket, mě skutečně vzal. Během těch tří minut, co ohlásilo rádio (50. léta), břichatý plešatý rozumbrada sestavil pod stolem improvizovaný úkryt, do kterého strhl od vaření i mírně se vzpírající, rovněž už postarší, manželku. A pak nebylo nic, asi pět vteřin. Než začaly rakety dopadat… Díky úkrytu dvojice přežila, aby mohla sledovat růst háje jaderných hřibů… Další konce mohou nastat, pokud se vzbouří stroje, případně počítače. Rovněž se může zbláznit počasí, napadnou nás mimozemšťané, povstanou zombiové, anebo se vlády nad Zemí zmocní vlády a zlovolné korporace. No a po apokalypsách přijdou postapokalypsy, o čemž velmi často vypráví dokumentární pořady BBC, jaksi už s předstihem…

O tom, jak je to s mayským kalendářem pak ve své přednášce vyprávěla Eleni Dimelisová. Protože však bylo poledne, a tu je čas obědvat, opustil jsem její přednášku s tím, že se ještě vrátím, což jsem však již nestihl. Čaj a bageta v bufetu mě nezdržely tak, jako stolek s knihami, které byly připraveny pro Fantastický den pro výměnu knih. Byly tu zoufalé kusy, ale i několik klád – které mám doma. Nakonec jsem si vzal Barvy praporů Tomasze Kołodziejczaka z dvoudílné série Solární dominium. Obálka patřičně příšerná, zvěstující však jednoznačně, že jde o military. No a na zadní straně obálky je velkým písmem uvedeno, že knížka získala Cenu Janusze Zajdela za nejlepší sci-fi román roku 1997. To jsem žádostiv, co nejlepšího měli Poláci před 15 lety. Jo, jo, letí to. Na uprázdněné místo jsem zasunul svůj vlastnoruční Blackout. (Do konce conu zmizel, přece jen.) Tolik o mayském kalendáři.

Do sálu jsem přišel ještě natolik včas, abych se účastnil akce TED 2023, kterou předváděli Martin Čadra a Marika Zadembská z Městské knihovny Třinec. Četli jednu povídku, nejmenovanou, i když "omlada" mi něco říkala. Stejně jako touha hrdinů "být stále mlád". Nekončící život však vyžaduje, aby se nerodily děti. A když nějaká recidivistka tento příkaz překročí, je potřeba její potomky včas plopnout, dříve než dožijí osmnácti let a stanou se chráněnými občany. Čtení bylo prokládáno besedami s posluchači, někteří odvážní se odvážili i na jeviště. Martin a Marika tohle normálně dělají se středoškoláky, které podobné akce baví více než pasivní "besedy o literatuře". Ano, slyšeli jsme zkrácenou a do formy scénického čtení přetavenou povídku Paola Bacigalupiho Čerpadlo č. 6 ze stejnojmenné sbírky.

Poté nastoupil recenzent Pevnosti s pověstí řezníka a nová velká postava fandomu a přilehlého světa Leoš Kyša. Nejdříve se představil jako jehovista, a slíbil nám pětihodinovou přednášku, prokládanou jehovistickými písněmi. Jenže přišel jen jeden místo dvou, a tak se profláklo, že žádným svědkem Jehovovým není. Když se pak představil jako člen klubu skeptiků Sisyfos, pronesl jeden z přítomných diváků případné "ježíšmarjá". Tedy ten pán, co se pak ptal, co se stane se Zemí, až jí Slunce odfoukne veškerou atmosféru – jak o tom psala NASA. Pán tedy nevěděl, "která Nasa" to psala, ale byl ubezpečen, že to Země i my přežijeme – jako to Země přežila už po několik miliard let (a lidé o něco kratší dobu:). Leoš udělal inventuru všech konců světa, jak (ne)proběhly v letech mínus 2.800, plus 155, 1000, 1284, 1360 (kdy byl Antikristem císař Karel IV.), 1420, 1666, 1910, 1975, 1987, 1997 a 1998… V koncích světa měli prsty i Češi. Zatímco Ivoš Benda a jeho Vesmírní lidé vzbuzují spíše veselí, Parsifal Emanuel/ Jan Dvorský je natolik hnusný, že vyzařuje hrůzu. Konec světa se nepochybně blíží, protože svět se neustále zhoršuje. Bují korupce a úplatkářství, což jsou jasné příznaky skonu světa, jak jsme si mohli přečíst už na asyrských hliněných tabulkách…

Míla Linc se se svou přednáškou Konec světa na Kozím hrádku, již držel od tří odpoledne, stal obětí toho, že jsem si odskočil, a v předsálí narazil na Janu Rečkovou a Františku Vrbenskou. V sále zatím probíhala zábava, z níž jsem spatřil už jen závěrečné přehrávání setkání dvou nepřátelských dvojic, tedy dvou žoldnéřů a pána, poněkud připomínajícího slušného loupežníka Lotranda, se svým fámulusem. Pán nehodlal zabíjet nepřátele ("já tomu neholduji, já jsem pacifista"), naštěstí měl šikovného pobočníka. ("Já ho, s dovolením, bodnu za vás." "To bude od vás hezké.") Inu, panáček Lotrando jak vystřižený! () Mílova hodina byla zkrácena o čtvrtinu, proto jsem si ho tolik neužil. V té zbylé čtvrthodině proběhl křest knížky Jana Dobiáše Až na kraj světa.

Nejdříve musel rychlý posel odběhnout do foayer, kde majitel, jednatel, redaktor, překladatel, autor a jazykový expert nakladatelství Straky na vrbě v jedné a jediné osobě Michael Bronec prodával knížky svého nakladatelství. Křest byl ozdoben přítomností ilustrátorky Janiny Strnadové, jež krom obálky vyvedla i vnitřní ilustrace. Kmotrovství se ujal Leonard Medek, jeden z kmenových autorů Strak na vrbě. Knížka byla opatrně polita mokem zjevně víceprocentním a zjevně zahraničního původu, načež bylo z lahve upíjeno navzdory vyhlášené prohibici. Nicméně tentýž den náš pan ministr zdravotnictví (ten, který částečnou prohibici vyhlásil) připustil v rozhovoru pro MfD, že si i v této době před spaním dává gin s tonikem. ("Já jsem uvažoval tak, že když má člověk doma něco otevřeného, tak je to de facto otestováno tím, kdo tu lahev pil první. Takže je to bezpečné.") Jan Dobiáš měl ze své třetí knížky nefalšovanou radost.

Poté měli napochodovat odborníci na přežití z České armády, ale museli služebně někoho zachraňovat, takže za ně zaskočil záchranář Martin Fritsch, který radil, jak přežít konec světa. Protože mluvil zpatra (zavolán zachraňovat předášku v poslední moment, tedy den předem) a zmiňoval se o minulých i budoucích válečných konfliktech i různých přírodních a kosmických katastrofách, nestihl nám dát plnohodnotný kurz přežití, ale pár užitečných rad jsme dostali:

• Prezervativ v ponožce může sloužit jako rezervoár na vodu.
• V evakuačním zavazadle by měly být léky, doklady, sůl, cukr, nezbytné oblečení, věci na spaní a rovněž něco pro zábavu (karty, přehrávače).
• Dětem je třeba dát kartičku se jménem a číslem mobilu rodiče kvůli identifikaci, kdyby se ztratilo, rovněž je vhodné podobně označit zavazadla.
• Pokud má člověk kontaktní čočky, měl by si je sundat – po případném zranění a bezvědomí může být zachráněn, ale oči to pod čočkami odnesou.
• Pokud máte před odchodem z bytu čas, vypněte elektřinu, plyn a zavřete za sebou dveře.
• Jako zavazadlo je vhodný batoh, který vám ponechává volné ruce, případně kufr na kolečkách.
• Když se jako turisté dostanete na území, kde probíhá ozbrojený konflikt a uvidíte ozbrojence na ulici, zmizte!
• Někdo zase doporučuje, abyste se nechali zajmout, protože pak se o vás postarají humanitární organizace a diplomaté.
• Přístup k rabování je dán podle toho, jak jsme morálně zdatní. V určitých případech nezbývá nic jiného.
• Je otázka, jestli je potřeba vyhýbat se lidem, nebo naopak sdružit se s nějakou tlupou. Obecně platí, že jídlo a pití bude mít spíše "organizovaná skupina, řízená státem".
• Je lépe spát ve stohu nebo ve stodole než v opuštěném domě. Tam vás ruší červotoči a tlapky hlodavců. (Podle zkušeností válečných veteránů.)
• Stoprocentní návod vám nedá nikdo.

No a protože hodina uběhla rychle, vydal jsem se do předsálí za Martinem, kde jsme společně ještě s jedním kolegou doprobírávali nakousnuté věci. Jen na chvilku, jenže z chvilky se stala hodina, znáte to, a já přišel o famózní přednášku Jana Kantůrka Apokalypsa na Zeměploše, při níž byl sál nejvíce zaplněn. To jsem byl trouba, jenže člověk se nerozkrájí. Konečně jsem si připadal jako na skutečném conu!

A bylo šest večer a na pódium přišel Pavel Renčín, který nás v přednášce Čechy a Morava nad propastí seznámil se závěrečným dílem své trilogie Městské války, který nazval Věk nenávisti. Také z ní trochu četl. Tato městská fantasy pracuje i s magií, takže v ní "přestávají fungovat věci", třeba střelné zbraně. (To je problém, zejména když už dnes tak 90 % lidí "nevytváří hodnoty". Tedy neumí pracovat rukama.) Jednotlivá města vyhlašují samostatnost a monarchistické režimy. (Dobrým diktátorem by prý byla Františka Vrbenská, míněno "hodným", nejspíš.) Zemí se šíří válka a – no podle názvu. Kuriózní je, že Pavel přiznal, že když to celé psal, tak se nejvíce těšil na dobu – po Městských válkách… Takže možná jednou ještě vznikne nějaký poválečný čtvrtý díl (?). Nyní pracuje na novelce do antologie historické fantasy, kde dle svého popíše dívčí válku. A protože v ní bojovaly dívky, bude tam "hodně erotiky", určitě více než v Jiráskovi. Na Pavlovi bylo sympatické vidět, s jakou chutí vypráví o svém psaní, čte, a nepochybně i píše.

A to už byla poslední přednáška, ale ještě nikoli conec Coniáše. Ještě proběhlo vyhlašování výherců komiksové soutěže. Do té se měl namalovat strip s třemi obrázky, na posledním z nich vždy měl být zobrazen "konec světa". Kategorie byly dvě: pro děti a pro dospělé. Pro mě nebyl moc velký rozdíl mezi obrázkem vítězné Šárky Pražákové v dětské kategorii (10 let) a Kateřiny Hadravové, vítězky v kategorii dospělých (24 let).

A bylo čtvrt na osm, ale ještě všichni neodešli. Na pódiu se na hřad ze židlí sesedlo hejno spisovatelů: Pavel Renčín, Míla Linc, Michael Bronec, Jan Dobiáš, Františka Vrbenská. Leonard Medek se uvelebil na okraji pódia, čímž mi vypadl ze záběru. Autory zpovídal další autor – Darion. Rovněž padaly nějaké dotazy z publika. Jak se díváme na konec světa. A podobně. Z této části nemám žádné zápisky a fotek jen dvě – tentokrát jsem nezmizel do předsálí, ale seděl jsem v jedné řadě s kolegy na pódiu, a to se nedá zapisovat a fotografovat a ještě se tvářit jako pan spisovatel.

A najednou bylo půl deváté, a příjemný coník skončil. Někteří v něm pokračovali v blízkých hospodách, jiní v tramvaji cestou domů. Asi přijdu i za rok.

Pokud tedy nenastane nějaký z těch mnoha konců světa, jakými jsme se celý den strašili. Jistě jednou nastane, a bude úplně jiný, než jsme si představovali.

Psáno v Praze dne 17. září 2012

Viz i fotogalerii.