RECENZE: William Gibson, Země slídilů

Jestli se dá v díle dnes už naprosto kultovního kanadsko-amerického spisovatele vysledovat nějaký vzor, pak jsou to volné trilogie. Volné v tom smyslu, že když si přečtete kteroukoli z knih této trilogie, máte dobrou představu, co očekávat od zbylých dvou knih cyklu, ale děj nijak nenavazuje. Moje oblíbená je mostní trilogie, druhá z celkem tří, ale autor by jistě nesouhlasil – nejlepší je přece vždy ta nejnovější knížka.

Nejčerstvější česky vydaný Gibson je román Země slídilů z roku 2008. Patří do trilogie Blue Ant (modrý mravenec, ale nepřekládá se), ve které autor už rezignoval na science fiction jako literaturu využívající ve svých kulisách technologie budoucnosti a místo toho jen vymýšlí možná budoucí použití technologií současnosti.

Což je myslím si neméně zajímavé a hlavně originální. V tomto případě jde o technologii virtuálního lokativního umění. Umělci umísťují do kyberprostoru virtuální výtvarné instalace, které jsou ukotvené do našeho světa pomocí loakční služby GPS. Zájemci si je pak prohlížejí pomocí něčeho, co nápadně připomíná Brinovy Google brejličky.

Zpěvačka z dávno rozpadlé, ale kdysi věhlasné hudební skupiny, dostala od Blue Ant místo investigativní novinářky a vydává se po stopách těchto inovativních umělců. Brzy přichází na to, jak tenká je hranice mezi špionkou a investigativní novinářkou, pracující pro neexistující časopis.

A tady se ukazuje druhá výhoda, kterou Gibson získal tím, že začal psát romány ze současnosti – nevyjadřuje se jako zbytek sci-fi autorů k aktuálním otázkám nepřímo, pomocí podobenství a parafrází, ale jde přímo k věci a pěkně si podává negativní trendy v USA po teroristických útocích na dvojčata. Tajné služby zobrazuje v deziluzi a dezorientaci, postavy knihy obestírá paranoia a ztráta ideálů. Poklesly ze superšpionů na úroveň šejdířů, slídilů a defraudantů.

O románu lze napsat z 80% to samé, co jsem napsal loni o Rozpoznání vzorů. Podívejte se na tu starší recenzi, přpadá mi trapné tu opakovat ty stejné věty o kvalitním překladu Pavla Bakiče a pilířích dobré literatury, které Gibson respektuje. Země slídilů má podobnou stavbu, jen postavy mi připadaly ještě mistrněji vystižené (osobně jsem si nejvíc užíval pasáže psané z pohledu narkomana Milgrima, opravdová poezie), ale na druhou stranu samotný příběh mírně ucouranější, závěr trochu méně vygradovaný. Pokud vím, vzbudila Země slídilů větší poprask než Rozpoznání vzorů, ale podle mě to není tím, že by to byla lepší knížka. Je jen víc kontroverzní a víc se opírá o témata, která zajímají novináře. Vlastně i do těch samotných novinářů.

Komu se líbil první díl volné trilogie o modrém mravenci, druhý ho také nezklame. Já se moc těším na třetí a doufám, že ho Laser napřesrok vydá. Ano, Gibson je vynikající i v anglickém originále, ale já jsem fanoušek kvalitních překladů a mám češtinu rád. Čtení v angličtině mi smrdí prací, kde čtu a píšu anglicky celé dny. Beletrii chci v rodném jazyce.

William Gibson: Země slídilů (Spook Country)
Nakladatel: Laser-books
Překlad: Pavel Bakič
Obálka: Tomasz Maroński
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2012
Počet stran: 392
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
Cena: 299 Kč