ÚVAHA: Nespoutaný Django politicky i jinak

Pozor tento text obsahuje informace, které prozrazují klíčové části děje.

Možná největší provokací novéhofilmu Quentina Tarantina Django Unchained je následující rozuzlení.

Dojde k němu poté, co jsme byli svědky těch nejbrutálnějších projevů bytosti zvané člověk. Otrokáři z plantáží usednou k poradě. Přemítají, jak co nekrutěji potrestat titulního hrdinu Džanga, který si drze přijel pro otročící manželku, ale plán jejího odkoupení se zvrtl, takže pán plantáže putoval na pravdu boží. S ním i jeho právník. „Nespoutaný“ Django a jeho žena však neunikli a on teď bezmocně visí hlavou dolů ve stodole a má být vykastrován. V posledním okamžiku je však rozhodnuto jinak. Jak? Džango bude „jen“ prodán jinému otrokáři pro práci v lomu. Nejhorší smrt je totiž smrt upracováním se.

Různí vykladači tady spatří rovnou obžalobu kapitalismu jako takového, mírnější vysvětlovači aspoň obžalobu kapitalismu raného a nejomezenější interpreti pak obžalobu „amerického kapitalismu své doby“. Abych ale řekl pravdu, polopatičnost této Tarantinovy „obžaloby“ až moc připomíná parodii obžaloby. Asi jako připomíná závěrečná pasáž tohoto westernu spíš parodii na western. Na western, který... O čem vlastně je?

Lovec lidí (hraje ho Christoph Waltz) pracuje chladně. Pro dolary. Z nového společníka Džanga se stane i přítel, byť je „negr“. Ani bílý lovec ale není typický Američan. Je Němec. Ne sice Němec Karla Maye, ale rozhodně Němec, jakých byly a jsou v Americe mraky.

Dál? Džangova žena se čirou náhodou jmenuje Brunhilda.

Také to bývalého německého dentistu zaujme. Rozhodne se dámu zachránit z otroctví. „Negra“ Djanga učí proto v zimě, v létě lépe střílet. Aby na to byli dva.

Učí ho, že musí zachovávat klid. Učí ho i neuhýbat před špinavostmi, tedy pokud máme svatý cíl. A my ho máme. To vše Džanga zubař učí, zatímco ti dva loví lidi, ale bude stejně všechno jinak a sám velký německý lovec zločinců, tento chladný Džangův učitel, si vlastně špinavosti a brutalitu oškliví, jak zjistíme, takže to jemu nakonec fatálně selžou nervy. Bohužel.

Tady by v normálním filmu „ze skutečného života“ na americkém jihu před občanskou válkou následoval smutný konec. Tady by otrokáři oba lovce eliminovali. Bezpochyby. Stalo by se to  i v historické skutečnosti, ale ne Tarantinovi. Tomu se to nestane. A film natočil, tak pokračuje. Ještě. Ještě dlouho. Pokračuje, byť už jen jako chtěná i nechtěná parodie a nadsázka.

Rozhodně se ale ten western stane i útěšným snem. O čem?

O tom, jak by to dopadlo, kdyby dobro vždycky muselo zvítězit. Asi jako v pohádce zvítězit, anebo jako v německé legendě o Siegfriedovi. A nadsázka? Může být, prosím, nazvána úlitbou Hollywoodu, to je pravda, ovšem je prostě úlitbou většinovému divákovi.

Vraťme se však k motivu kurýrujícího snu. Snu, který napravuje drsnou skutečnost.

Už v Hanebných panchartech Tarantino zkusil něco podobného. Udělal to tam, zkusil to znovu tady. Oba filmy jsou - v určité chvíli - přerušeny chvílí tmy. Zla. Ale oba pak ještě pokračují, i když není - podle mého názoru - jisté, jestli pokračují v záznamu pomyslné reality anebo jenom jako záznamy pomyslných snů. Připomínám jen, že oba spojuje téma rasismu.

V Hanebných panchartech následuje zatmění úplně přirozeně po tzv. „hlavičce" kladného hrdiny (Brad Pitt) uštědřené německému lovci Židů (Christoph Waltz). A v Džangovi? Stejný efekt se vyskytne před záběrem, ve kterém visí černý lovec lidí Django hlavou dolů připraven k vykastrování otrokářem.

Domnívám se, že tvůrce chtěl v obou případech naznačit jediné. Zbytky těchto příběhů si můžete (i když nemusíme) vysvětlit jako jakési šťastné sny.

Zatímco ve skutečném životě by „zatmívačkou“ všecko beznadějně skončilo, tady nic nekončí. Ne. Ve filmovém životě se končit nemusí, a také od toho jsou filmy, říká Tarantino. Také od toho, aby poskytly útěchu. A protože po tmě následuje sen, dává si Quentin vlastní povolení, aby zbytek příběhu dodělal přehnaně. Absurdně. Až za hranicí parodie. Ale šťastně. Hlavně, že šťastně. V reálu by oba ty hochy otrokáři vyřídili, samo sebou, ale ve filmu jsou masově vyřízeni otrokáři. V potocích čvachtající krve.

Před zmíněným zatměním sleduje přitom Tarantino beznadějnou Džangovu situaci kamerou „z nebe", čímž podle mého názoru odkazuje na známý záběr ze Scorseseho Taxíkáře. Také tam lze následující část filmu (po masakru) interpretovat jako šťastný sen.

***

I když je tedy Nespoutaný Django napůl nerealistickým snem, je, připadá mi, i přínosnějším darem světu nežli třeba celý realistický film Lincoln od Stevena Spielberga. „Natvrdo“ totiž předvádí hrůzy otrokářství v Americe a nechá těmto děsům čelit kulturního Evropana. Ten třeba zná i Mušketýry a ví dokonce, že jejich dosud žijící autor je taky (skoro) „negr“.

A kulturní Evropan (se smyslem pro Beethovena) je navíc Němec. Směrem ke dvacátému století se tak vytváří skoro až zajímavý paradox a jaksi se tím vyvažuje známá Waltzova role lovce Židů v Hanebných panchartech, i když ani Habební pancharti nebyli protiněmečtí, všimněte si. „Já sladké nerad," dodá Waltz v Džangovi. Ano, odkaz na známou scénu z Panchartů, kterým však Tarantino potvrzuje právě toto „vyvažování“.

„Negry“ navíc režisér nepředvádí jako nějakou méněcennou a hloupější rasu! Naopak. A je to hnusný černošský padouch (hraje jej Samuel L. Jackson), kdo je tou nejchytřejší z postav. To on totiž prokoukne plány obou lovců lidí, to on je vysvětlí svému bílému pánovi (Leonardo DiCaprio). Film ale nesmiřuje jen americké otroky a otrokáře. Smiřuje i Evropu s Amerikou a předvádí odpornou brutalitu, která sice existovala v konkrétních lidech, ale právě americké otrokářství ji „odpoutalo“.

A konkrétní zde zobrazované násilí?

Sice je korektně (a hollywoodsky) tlumeno střihem a kamerou, ale nic to nemění na věci. Zacházení s otroky je tedy pro nás, diváky, naprosto šokující – a nevidím důvodu, proč nevěřit, stejně jako není důvodu nevěřit v holocaust. Takže film předvádí i roztrhání „negra“ zaživa psy za všeobecné radosti lidských honců, dobití (tj. zavraždění) jiného černocha udolaného při vynuceném „gladiátorském“ zápase dvou otroků, přičemž jsou poraženému před smrtí ručně vypíchnuty oči na pokyn pána plantáže a za nečinné asistence noblesní jižanské společnosti vč. pokorného černého služebnictva, a sledujeme ovšem i přípravu ke zmíněnému kastrování rozžhavenou čepelí, asi ne neběžnému.

Dobrá. Ale na druhé straně těchto naturalismů nelze ani zapomínat, že je Tarantino také provokatér ve své vlastní branži. A je – a jde proto rovněž o porušování obvyklých filmových a westernových tabu. Otec (byť vrah) je třeba odstřelen při orání pole před očima syna, a to zezadu. Odstřelovány jsou ženy, záměrně se střílí do pohlavních orgánů, do raněných, do sténajících, do umírajících, do koní. A záludně je odstřelen i šerif, byť se pak, poravda, ukáže být kýmsi jiným, a odstřelen tu jeden podstatný člověk i ve chvíli, kdy si chce s vlastním vrahem podat ruku.

Inu, pokud jste útlocitnější, tak na tento nového Tarantina nechoďte. Ale sám si myslím, že přinejmenším kvůli hereckému výkonu a oné „nápravě“ Christopha Waltze stojí ten film za vidění.

Nespoutaný Django /Django Unchained/
USA
SK název: Divoký Django
Western / Akční / Drama / Komedie

USA, 2012, 165 min
Režie: Quentin Tarantino
Hrají: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson, Walton Goggins, Dennis Christopher, James Remar, Laura Cayouette, Sammi Rotibi, Don Johnson, Franco Nero, James Russo, Tom Wopat, Don Stroud, Russ Tamblyn, Amber Tamblyn, Bruce Dern, M.C. Gainey, Cooper Huckabee, Doc Duhame, Jonah Hill, Lee Horsle…