RECENZE: Stephen King, Dallas 63

Dallas 63 a muž, který neumí napsat konec

Každého, kdo ještě Dallas 63 nepřečetl, upozorňuji, že se hlavní hrdina tohoto románu vypraví „zpátky do času“, kde přijme jméno Amberson, nicméně sérii o Amberu autor nikde výslovně nezmiňuje. Tento Amberson konkrétně a opakovaně zavítá z roku 2011 do roku 1958, a právě tam díky tomu, že časový tunel prostě v jiné chvíli nekončí.

Poutník chce zachránit prezidenta Kennedyho a věří, že tím zachrání mj. i většinu padlých ve Vietnamu. A sice chápe, co to je motýlí efekt, ale jaksi si jej ohledně Vietnamu nepřipustí.

Natož v dalších případech, na které dojde, protože Amberson nedělá jenom do politiky a slouží i soukromějším a vlastním zájmům. Ne ovšem doslova vlastnímu tělu - a na otázku: „A co když tam zabiješ sám sebe?“ odvětí: „Proč bych to dělal?“ a víc se problém neřeší ani po vteřinu a sám Amberson se v minulosti rozhodně nepotká, ale ani se tam nehledá. Je učitel, a tak holt je rozumný? Asi.

Zná ovšem i svého školníka a z jeho slohovky se úvodem doví o příčině jistých jeho handicapů. Tou příčinou je trauma a trauma bylo způsobeno během masakru. Školníkův otec totiž jednou napodobil Studnu a vyvraždil celou svou rodinu. A malý budoucí školník? Přežil, ale naprostým zázrakem.

Amberson chce vygumovat i tato jatka, ale ani tím mise nekončí, protože si zadá ještě i „drobnější“ úkoly. A některé taky zdědí po předchozím cestovateli. Jistá dáma je na vozíčku, například, a...

Některé principy svých zásahů do času nastínil King, to musím říct, opravdu působivě, ale především následující dva.

1. Čím závažnější věc chceš změnit, tím ti bude klást osud větší odpor (známé filmy Nezvratný osud román v některých místech skutečně výrazně připomíná, ale jsou proti Kingovi pouhým odvarem čajíčku).

2. Pokud se tunelem vrátíš zase k nám do přítomnosti, tak se při dalším návratu do roku 1958 všechny vlivy tvé předchozí mise resetují!

Neplatí tedy princip filmu Zítra vstanu a opařím se čajem (například), kde nebohý Menšík musí, jak si možná vzpomenete, shodit vlastní alter ego z předchozí mise z Karlova mostu - a zavraždit tím sám sebe, aby si nepřekážel, a to dokonce opakovaně, jakožto i další hrdinové. Ne. A Kingův postulát je určitě pravděpodobnější, avšak bohužel... Postupně zjišťujeme, že tento reset není absolutní.

Zanechme ale líčení dějů a zhodnoťme už opus.

King, jehož hrdina-učitel učí literaturu a hodně o ní ví, ba sám ji dokonce píše, hned několikrát připomíná Charlese Dickense a ano, asi touží být označen i za Dickense dneška. Dobrá, toužit může.

V takové Zelené míli toužil asi i právem. Tady bohužel jako moderní Dickens selhal. Naštěstí to ale nevadí a většina románu je excelentní. Jde o jakousi kombinaci Dveří do léta (což si uvědomíme hlavně při čtení pasáží s kočkou), Návratů do budoucnosti a „něčeho jako od Irvinga,“, řekl bych.

Dostál autor vzorům?

Jak kde. Na Dveře do léta nedosáhl. Ani zdaleka. Sice umí obstojně strašit, ale ne už vysvětlovat. Návrat do budoucnosti? Připomene se nám hlavně při první Ambersonově cestě do roku 1958, kdy učí tančit mladý pár a myslí si kdovíproč: „To jsou ti praví“. Atmosféra je zde úžasná a ostatně i jinde jest tento román přímo slzopudný, nicméně...

Nicméně mě, proboha, opravte, pokud mi něco uniklo, ale tahle linie není dál rozvíjena. Vůbec. A místo toho mám silný pocit, že King vložil do textu o čase nějaký starší svůj realistický román o učiteli učícím právě koncem let padesátých, který se zamiluje a najednou pochopí, že je lepší normálně žít a učit a hrát s dětmi divadlo, než psát.

King tedy líčí cestu, ze které sám sešel, a irvingovskou nebo jakou love-story sice v pravdě mistrovsky pospojoval s misí Kennedy (hrdina totiž musí čekat do atentátu v normálně plynoucím historickém čase, i když roku 2011 zatím uplynou jen dvě minuty!), ale přece jenom mi přijde očividné, že tu kráčí o pospojování...

A třeba celý motiv předchozího manžela Ambersonovy lásky v minulosti, který si štítil sex, je prostě jako z jiné knihy. Ano, z Carrie, nebo tak. Ach, proč jen King těmito liniemi román jako balón nafoukl? Netuším.

Líčení vlastního průběhu misí do času je přitom bravurní a čte se jediným dechem. Ale některé „irvingovské“ pasáže ne. A nemohu se zbavit pocitu, že ani lásku tu King nevylíčil nejlépe. To je, pravda, do diskuse.

Chápu. „Asi si to chtěl zkusit.“ Chtěl se s tím popasovat. Ale proč tady?

Ano, ano, hrdina musí celá ta léta, kdy čeká na atentát (a postupně začne sledovat Lee Harvey Oswalda po jeho návratu z Ruska) nějak žít a něco dělat, ale...

Vezměme jen kapitolu líčící brutální zápas v rohování, i když vlastně nevím, zda historicky skutečný. Utkání je popsáno hezky. Jako bychom četli samotného Hemingwaye, nebo jen o málo hůře je to podáno, nu, dobrá. Ale proč?

Proč King stručně nenapsal: „A opravdu a proti očekávání vyhrál outsider, jak jsem věděl, a inkasoval jsem u bookmakera peníze.“ O nic jiného než o ty přece nešlo. A Ambertson se takto při svých misích částečně živí...

A jinými pasážemi sice Stephen King dělá z knihy další americký realistický román, ale výsledkem je také sedm set stran a ztráta tahu na bránu. I když... Ano, i tak se kniha táhne jako málokde. A překonejte prvých padesát stran (i ty jsou ovšem dobré!) a budete pohlceni.

I třeba jen propojení „širých" dějin (válka ve Vietnamu) s nejintimnějšími historiemi jedinců je fascinující. A bonusem pak rozhodně zůstane, že se tento skvělý román v jedné části odehrává v Derry alias dějišti kingovky To.

Ano, Amberson se doví o vraždách v Derry, ale není zřejmé, zda měly skutečně mystickou příčinu, jak tvrdí román To. Co je zato v Dallasu vylíčeno? Jak Amberson píše cosi jako původmí To. I čekal bych, že tu - aspoň během odstavce a jen čirou náhodou - potká i mladého Kinga - a rukopis mu předá. A čekal jsem na to i proto, že se King kdysi osobně zamontoval i do Temné věže. Ale čekal jsem jako na Joriku. Marně.

A King? Utopil se asi poněkud v tom množství stran a v tom hraní si na Johna Irvinga a Ernsta Hemingwaye. A při onom utopení se pozapomněl na linii s To, ale i na další linie. Běda! A trapas. Lapsus. A nezlobte se, ale celý poslední díl románu je podle mého názoru odpadem. Fuj.

Skoro nic se tu řádně nevysvětlí (u Kinga to ovšem není úplné novum, že) a dokonce se zruší i něco ze zásad, které už jsme pro cesty časem (a rádi) přijali. No, zkrátka, hrůza! Jediná. A to Stephen King v doslovu hrdě děkuje vlastnímu synovi slovem válíš, Joe, a že prý syn vymyslil právě konec. No, tak nevím. Nevymyslil náhodou celý poslední díl Muž se zelenou kartou? Je to zklamání. A hned na několika frontách.

Román však zachraňuje prakticky vše předchozí a hlavně pasáže s Oswaldem. Mimo jiné je vykreslen zhoubný vliv jeho matky a jakž takž Kingovi funguje i motiv rozporu uvnitř pana Ambersona, který si zamiluje Oswaldovy děti (a zvláště dcerku)!

Stephen King se ovšem, upozorňuji, v podstatě vyhnul odpovědi na letitou otázku, zda šlo o konspiraci, a vyhnul se odpovědi sice mistrně, ale vlastně štrekou nejmenšího odporu. To nejlacinější, co mohl udělat, udělal. Ano, i jen „historické“ pasáže za to stojí. Vzbuzují úžas. I scény sledování. Odposlouchávání. Ale když se něco dodnes neví (a to třeba znamená ony Oswaldovy kontakty s tajemným pánem), nezjistí to nakonec ani Amberson.

Ani King, ani Amberson, ani nikdo jiný. Ani my ne. Přespříliš korektní, řekl bych.

A co ještě mi vadí? Zneužití motýlího efektu.

King totiž do efektu nezahrnul jen logické důsledky, ale taky vliv „mocných sil“, které dejme tomu ihned způsobí obrovské zemětřesení v Kalifornii, když už je jasné, že pod vlivem Kennedyho přežití nedojde ke ztrátám ve Vietnamu. A ne, mezi tímto (v našem světě neznámým) zemětřesením a mezi efektem Kennedyho záchrany není přímá souvislost a já si ani nemyslím, že jsem tak hloupý, abych ji přehlédl.

Ale Lee Harvey Oswald? Tento šílený mladíček je vylíčen velice věrohodně a asi i pravdivě. A také jeho svůdná ruská žena s nejhezčíma nohama. A i právě na Oswalda hystericky fixovaná matka za četbu stojí a realismus to je skoro dokonalý, to beze sporu, a krajně působivá zůstane i scéna Kennedyho vraždy-nevraždy, kdy autor mysteriózně vykresluje, jak snad do Oswalda vstoupil démon. S jistotou ale opět nevíme, zda vstoupil. A co mi ještě více vrtá hlavou?

Proč se King, propána, na tolika místech doslovu zaobírá Oswaldovým vrahem Rubym? Je to snad vtip? Proč to dělá? O Rubyho totiž v knize skoro vůbec nejde.

Vcelku mám dojem, že se tento jinak vynikající román příliš rozrostl, a že King místo škrtání některé dějové linie uboze nenapsal. Anebo nedopsal. Ne. Za mlada a za časů strohé a hutné Carrie by tohle neudělal. Nesměl by. A jedná se o zradu. A Dallas je taky románem s nejvíc nedovařeným koncem na celém světě a vyčítám to odsud Kingovým redaktorům, jeho synovi, ale hlavně Kingovi samotnému.

Až na konci doslovu chválí autor Jacka Finneyho, který podle něj „napsal ten vůbec nejlepší příběh o cestování v čase“, a doufal jsem, že budu moct závěrem říct: „Ale tys Finneyho překonal, Kingu, a jsi král.“ Ale musím říct: „Kde je, kurva, ten Finneyho příběh? Už to česky vyšlo, Šulci? A kde jsou dveře do léta? A kde je science fiction? Kde zůstala? Hovno! Kingu, už se ji nenaučíš. Nikdy. Hnus. Tohle jsi posral.“

P. S.: Ale ještě aspoň spoiler. Víte, co se stane poslední kapkou pro dočasný rozchod pana Ambersona s jeho partnerkou? Učitel se zapomene a někdy roku 1962 před ní v autě naplno zahuláká tohle: www.youtube.com. Ale Rolling Stones bohužel Honky Tonk Woman nahráli skoro o deset roků později a Ambersonova výmluva, že sprostý song zaslechl „asi na nějaké neznámé rozhlasové stanici“ naprosto neobstojí před cudnou a inteligentní ženou počátku let šedesátých, která s jistou ví, že by takový text „Federální úřad“ nikdy nepovolil.

P. P. S.: Díky Dallasu si vzpomeneme i na už dvacet let starou komedii Na Hromnice o den více. A spolu s už zmiňovaným „efektem Nezvratného osudu“ jsou právě pasáže „jak to líp udělat podruhé“ tím tady nejlahodnějším. Kdyby ovšem... Ano, kdyby opět nebylo konce knihy, kde... Ale darmo mluvit a já poslední díl jednoduše vytrhnu a dovezu Stephenu Kingovi až na WC. „Hovado!“

A oč lepší než ty byli (bohužel už zesnulí) Mario Puzo anebo Ira Levin. Na mou duši, to si uvědomíte právě tady. A třetí a poslední dodatek za recenzí?

Inu, všimli jste si jako já? I v normálním životě nás přece čekávají potíže. Trable. Úklady Jorik. Ale hlavně když chceme dokázat něco opravdu velkého. Nu, a právě v tomhle smyslu je Dallas 63 i metaforou našeho zcela obyčejného boje s obyčejným životem.

Dallas 63 /11/22/63/
King, Stephen
Nakladatel: Beta
Překlad: Linda Bartošková
Obálka: Michal Kuba
Redakce: Šárka Kociánová
Rok vydání: 2012
Počet stran: 736
Rozměr: 150 x 210
Provedení­: hardback
Cena: 549 Kč